BJ - 62. kapitola

Překlad: Verča

JUSTINE

Nic. Nic jsem pro ně neznamenala. Vím to roky, ale tohle mě v tom utvrdilo.

Celé mé tělo se třese vzlyky. Většina dcer pláče, když zjistí, že jsou jejich rodiče mrtví.

Ale já ne. Pláču pro své ztracené dětství. Všechny ty dobré vzpomínky, které nemám. Každou posranou kartu, kterou mi život rozdal.

Každý den se snažím myslet pozitivně. Soustředím se na to dobré. Neohlížela jsem se nad tím, že jsem nikdy nebyla dítětem. Ne opravdovým.

Chceš večeři? Ukradni si krabici cereálií z obchodu na rohu.

Chceš vánoční dárek? Tak to vyber někomu kapsu, abys ho měla z čeho zaplatit.

Zlomila sis zápěstí, když tě táta odstrčil z cesty? Tak to je blbý. Do nemocnice tě nevezmeme, protože tu nepotřebujeme OSPOD.

Kdo se takhle chová ke svému dítěti?

„Měla jsem tě potratit.“ Poslední slova, která mi moje matka řekla.

Nebýt mé zasrané pošty, ani bych nevěděla, že jsou moji rodiče mrtví. Ukradli ji, aby se ujistili, že všechno, co pro mě dědeček zamýšlel, připadlo jim.

Jsem produktem zanedbávání a sobectví. To je vše, co jsem kdy poznala. Jak brát. Jak na sebe dávat pozor. Divíte se, že nevím, jak mít skutečný, funkční vztah?

A pak mé činy doženou mého přítele k riziku, že se zabije a zničí si jeho budoucnost?

Nemělo by mi být dovoleno být mez lidmi. Jsem toxická, stejně jako mí rodiče.

Nenávidím je. Nenávidím je za to, co ze mě udělali. Nenávidím je za to, čím jsem se stala.

Vzlyky ustupují ve škytavku, jsem vděčná za soukromý pokoj, ve kterém jsem.

Nikdo v této nemocnici mě nemusí vidět, jak se hroutím. Na druhou stranu, nikdo se o mě nestará.

Ubohé. Nikdy v životě jsem nebyla patetičtější a nesnáším ten pocit bezmoci.

Dnes jsem udělala alespoň jednu dobrou věc – dovolila jsem, aby každý orgán mých rodičů, který může být využit na záchranu někoho jiného, byl darován. Ale ani tento čin nemůže zastavit přiliv sebenenávisti v mém těle.

Proč nemůžu být necitlivá? Proč nemůžu být něčím jiným než tím čím a kým jsem?

Kolena mám pokrčená a ruce obmotané kolem nich. Snažím se stáhnout se do sebe a uniknout bolesti a hořké realitě mého života.

Sama. To je to, co jsem a to je vše, čím kdy budu.

Hodně jsem se soustředila na svůj cíl – dědečkův cíl – dopřát si budoucnost, o které jsem si myslela, že si ji zasloužím.

Ale co si vlastně zasloužím? Všechno, co jsem udělala, bylo zaměřeno na dosažení něčeho zcela sobeckého, můj titul, můj úspěch, moje budoucnost. Všechno to bylo o mně.

Byla jsem tak hrdá na své vlastní úspěchy, ale k čemu to všechno, když je nemám s kým slavit?

Přijde mi, jako by se mé plíce hroutily, váha všeho, co jsem kdy udělala je drtí na kousky. Potřebuju utéct, než se udusím. Potřebuju zapomenout. I kdyby jen na den. Pár hodin.

Myslím, že chápu, jak se Ryker cítil, když se rozhodl raději napít, než zajít za mnou a promluvit si.

No, aspoň, že nemám auto. Zasměju se sama pro sebe, aniž by to bylo humorné.

Rozpletu ruce, zhluboka se nadechnu a vstanu.

Uniknout. To je to, co potřebuju. A to je přesně to, co udělám. Na jednu noc chci uniknout z tohohle posraného života, který žiju. Opravdu toho žádám tolik?