Extended - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Kolem stolu se předávaly cupcaky – na každém z nich byl na vrchu růžový nebo modrý krém a z fondánu s příchutí vanilky vytvarované miminkovské botičky. Siena neměla ponětí, jaký barevný krém bude uvnitř cupcaků, jakmile se do nich zakousnou. Z ordinace její lékařky poslali údaj o pohlaví dítěte do pekárny na Manhattanu, odkud během dnešního dne zákusky doručili.

Teď už byla shromážděná celá jejich rodina.

Bylo na čase zjistit, co budou mít za miminko.

Sladkého chlapečka nebo drahou malinkou holčičku.

Opravdu o tom příliš nepřemýšlela. Stejně jako manžel ani ona tak či onak žádné z pohlaví nepreferovala. Jediné, co opravdu chtěla, bylo zdravé miminko. A bez ohledu na to už své dítě tak moc milovala.

„Jsi na řadě,“ zašeptala Johnovi.

Zasmál se, ale v tom zvuku slyšela napětí. Usmál se na jejich shromážděnou rodinu, která čekala, ale v jeho ramenou viděla napětí.

V čím pokročilejším stádiu těhotenství byla, tím více změn na něm viděla. Ne směrem k sobě, ale prostě na něm obecně. Poznala jeho nedostatek spánku i to, jak mu nálady poletovaly nahoru a dolů. Viděla jeho metodický přístup k úklidu, plánování a organizování, dokonce i když se to snažil skrýt.

Přála si, aby to neskrýval.

Když to skrýval, bylo mnohem těžší ho znovu uklidnit.

Až se vrátí zpět, v jejich domě bude Leonard – a čekat na Johna tak, jak to ten muž vždycky dělal. Dvakrát týdně a někdy i častěji, pokud John cítil potřebu, k nim jeho terapeut dorazil na domácí sezení.

Nikdy neotvírali diskusi o jeho duševním zdraví, ať už se zeptal kdokoli. Nemluvili o jeho lécích, terapii ani čemkoli jiném.

Jejich rozhodnutí.

Johnovo rozhodnutí.

Leonard tam však dneska večer bude, protože mu zavolala a požádala, aby přišel. Ne John. Občas to musela udělat. Někdy musela být tím hlasem, když si to John nedovolil sám říct dostatečně nahlas.

John si vzal jeden cupcake, který mu nabídla – ten jediný, který zbyl.

Všichni kolem nich už jeden měli a teď už čekali jen na něj.

„Jsem na řadě,“ zopakoval.

S přikývnutím se usmála. „Miluji tě, Johne.“

„Já vím, že ano.“

Vždycky to dělala.

„Všichni najednou,“ řekla. Aniž by od něj odvrátila oči, svůj komentář směřovala všem přítomným. „Dobře?“

„Máš to mít, zlato.“

„Teď.“

Všichni se zakousli do svého cupcaku a uprostřed sladkosti se objevil modrý krém. John na ten ve své ruce dlouze zíral. Sama se natáhla, aby z jeho spodního rtu trochu krému setřela. Místností se zatím ozval jásot.

„Je to chlapec!“

„Chlapeček!“

John sotva stihl mrknout a už k němu místností dorazil táta, poplácal ho po rameni a pogratuloval jim. Luciana následovala Jordyn a udělala to samé. Siena s John si dali na čas s přijmutím gratulací, které pak následovaly i od všech ostatních.

Ale brzy se místnost znovu usadila a rodina jako by vybledla, protože John se na ni podíval a znovu to byli jen oni. Nikdo jiný.

Chtěl tuhle party na odhalení pohlaví.

Pro svou rodinu.

Aby je pustil dovnitř.

Občas pro něj bylo stále těžké pustit je k sobě dovnitř.

Těhotenství byla jedna věc, kterou se jim stále snažil otevřít, ale hlavně kvůli mámě a tátovi.

„Takže tedy Luciano,“ řekl John.

Siena se široce usmála. „Luciano Johnathan Marcello. A bude dokonalý, Johne.“

Tak dokonalý.

Stejně jako jeho táta.

***

Siena zůstala stát v chodbě, která vedla do obývacího pokoje. Jen mimo dohled Leonarda a Johna, kde zatímco si spolu povídali, seděli na opačných koncích pohovky. Když požádala toho muže, aby byl u nich doma, až dorazí, Leonard bez jediné otázky souhlasil.

„Nechtěl jsem tě obtěžovat,“ řekl John. „Vím, že jsi –“

„Vůbec neobtěžuješ, Johne. Nikdy jsi neobtěžoval.“

„I když to jediné, co chci, je mluvit?“

„To je to, co umím nejlépe,“ odpověděl Leonard bez zaváhání.

Při tom se usmála.

Spokojená, že manžel měl, co potřeboval, zoufale doufala, že všechno, co ho tížilo, se brzy uvolní. Zamířila pryč, aby je nechala popovídat si o samotě. Nepotřebovali ji tam, nebyla do toho zvána a tak jako tak nikdy neměla pocit, že by bylo na jejím místě se k tomu připojit.

Byla v pohodě s tím, aby je tam nechala být.

V kuchyni na ni čekali tchán s tchyní s horkým zeleným čajem připraveným pro ni.

S úsměvem si ho od Jordyna vzala. Ta ji úsměvem vrátila.

Lucian zajel pohledem přes její rameno směrem k tmavé chodbě, která vedla do obývacího pokoje. „Teď už je to lepší?“

Přikývla. „Mnohem lepší.“

„Dobře.“

Nežádali, aby mohli dorazit. Požádal je o to John. Siena usoudila… že to byl pokrok. Ale znovu, celé jejich manželství bylo takové. Každý den, který společně strávili, byl prostě krok za krokem, když byla doba, kdy spolu vůbec neměli být. A dokud si to John přál, udělala by s ním každý jednotlivý krok.

A zbytek?

Všechno ostatní byl bonus.