Extended - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Po dni, který měl John za sebou, to jediné, co chtěl udělat, bylo přijít domů a ztratit se ve své ženě. Ať už to znamenalo dívat se na ni, jak si četla, nebo ji držet, zatímco spala, nebo ještě lépe, milovat se s ní a dostat se tak daleko od všech svých obav a problémů. Na těch schodech mu nabídla to druhé.

Nehodlal odmítnout.

Chápal, že jakmile společně vyjdou z tohoto oparu, bude se muset znovu vrátit k tomu zkurvenému dni a odpovědět na všechny otázky, které viděl, jak se na něj z očí jeho ženy dívaly. Dostane se k tomu – zvládne to tak, jako prostě zvládl všechno ostatní.

I když ne teď.

Na okamžik se ztratil v pohledu na ni, jak ho v jejich posteli pomalu dováděla do finiše, zatímco se stále chvěla ze svého orgasmu, kterým jen před pár vteřinami vyvrcholila. Tmavé vlny vlasů ji padaly dolů po nahých ramenou. Ruce měla na jeho zápěstích, kdy sám svými dlaněmi spočíval na malé – jen stěží znatelné – oblině jejího bříška, která se při každém nádechu a výdechu jejího těla pohybovala. Všechny ty bezdeché, sladké zvuky, které jí unikaly, byly pro jeho uši rajskou hudbou.

Nikdy by neměl dost.

Ne jí.

„Do toho,“ zašeptala.

Jednou a pak podruhé.

Jeho jméno ho z jejích rtů škádlilo.

Když konečně dosáhl svého vrcholu, navzdory stabilnímu, i když pomalému tempu, to bylo silné a rychlé. Pojmula ho hluboko do sebe a držela ho v klidu, a zatímco v její těsné, mokré kundičce s sebou jeho penis stále škubal dál a dál, souhlasně zavrčel oceněním.

Tohle bylo to, co potřeboval.

Tak moc.

Vsadil by se, že i ona to věděla.

Poté, kdy jejich přikrývky stále ještě voněly po nich, se zády opřel o čelo jejich postele. Siena se k němu přitulila. S dlaní přiloženou na jejím bříšku a druhou rukou, kterou ji pevně objímal kolem zad, se konečně se cítil mnohem vyrovnaněji než kdy za dlouhou dobu byl.

Zábavné, jak to fungovalo.

Konečky prstů přejížděla v jemných liniích po jeho hrudi, přitom rovnoměrně a uvolněně dýchala. Pokud by se ho nedotýkala, možná by si mohl myslet, že usnula. Což by, upřímně řečeno, bylo jednodušší. Pak by možná zapomněla, že slíbil, že bude mluvit.

Až na…

Dobře, před svou ženou nic neskrýval.

Nebo se o to usilovně snažil.

„Leonard má rakovinu,“ zamumlal.

Její doteky se najednou zastavily a pak prudce zvedla hlavu. S doširoka rozevřenýma očima se setkala s jeho pohledem. Při jejích obavách mírně pokrčil rameny. „Cože?“

„Jo, dozvěděl jsem se to přesně ve stejnou dobu, kdy jsme se zjistili, že jsi těhotná. Léčil se a víš, jaká je zkurvená chemoterapie, Sieno.“

Lehce si povzdechla. „Tvrdá.“

A únavná.

Ne, vyčerpávající.

„Ne vždy se cítil dost dobře na to, abychom spolu měli moje sezení,“ zamumlal, „takže se rozhodl, že mě přiměje pracovat s někým jiným.“

Svraštila obočí. „S kým?“

„Neznáš ho – je lepší, že ho neznáš. Creeovy metody jsou… nejsou takové, jako Leonardovy, ale upřímně, ten rozdíl se mi líbí. Každý z nich na mě tlačí jinak, než ten druhý. A víš, Leonard měl včera svou léčbu – jednu z jeho posledních – takže to bylo pravděpodobně důvodem, proč dneska nezvedl tvůj hovor. Volal mi, aby mi oznámil, že to nezvládne, ale že kdybych měl pocit, že si potřebuji s někým sednout, Cree je ve městě.“

Nebo spíš se s tím mužem sejít v tělocvičně a všechno ze sebe nechat vymlátit, zatímco by se s ním dělil o své myšlenky a pocity. Před tím mužem nedokázal skrýt ani hovno. Protože jo, od doby, kdy se s ním začal pravidelně vídat, naučil se to. Pokud si Cree myslel, že se něco dělo, stal se z něj pes, který hledal svou kost. A nezapomněl na jedinou sračku. Nezáleželo na tom, zda se John o něčem jen náhodně zmínil a pak pokračoval dál. Ten muž si to nechal zamčené vzadu v mysli pro to, aby to v budoucnu použil.

Občas to bylo otravné.

Jindy to pomáhalo.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se.

Ztěžka si vydechl a paží ji objal ještě pevněji. Druhou rukou ji pohladil po bříšku. „Já prostě jen… myslel jsem, že když jsi těhotná, máš na talíři spoustu svých sraček a já své věci zvládám. Nebyl žádný důvod přidávat ti k posedlosti něco dalšího, když už toho máš sama víc než dost, zlato.“

Ani to nepopřela.

Bylo však podivné, že ze všech lidí v jeho životě byla Siena tou jedinou – kromě jeho terapeutů – která z něj dokázala jeho sračky dostat ven, případně vidět, jak to doopravdy bylo, a on necítil potřebu se proti tomu hájit. U lidí, kteří tam byli, aby ho chránili, včetně své ženy, nestavěl žádné obranné zdi.

Ano, dělalo ho to zranitelným.

Propracovával se tím.

„Každopádně,“ řekl, „to je to, co se mi dneska postavilo do cesty. Schůzky s Creem jsou na netradičních místech, a když mi ji Leonard dnes zrušil, musel jsem zamířit někam jinam. Držím krok se svými sezeními bez ohledu na to, co se děje – slibuji. Ale vypínáme telefony. To je ono. Ztratil jsem pojem o čase, to je vše. S Creem se mi to stává často.“

Odkašlala si. „To ale není špatná věc. Znamená to, že ti nevadí být tam s ním, že?“

„Tuším. Potom jsem musel běžet za Andinem, protože i s ním mi to dneska uteklo, dokonce i když jsem musel vyřídit byznys i všude jinde. Až na to, že byl zasraným hajzlem, který u mě překročil svou hranici a já mu to musel dát najevo.“

Tam.

Řekl jí všechno.

V podstatě.

Ne, nedal jí všechny podrobnosti, ale ani je nepotřebovala. Aby věděla, co se dělo a proč jí v poslední době možná připadal jiný, potřebovala znát jen ty důležité části.

„I tak jsi mi to mohl říct,“ zašeptala. „A tohle se Andimu nepodobá.“

„Když si dělá obavy, stává se z něj kretén.“

To John nenáviděl.

I tak to stále bylo tím, čím to bylo.

Jakmile to bratranec dostane do své tlusté lebky a přijde zpátky, připravený omluvit se, pak si budou moci oba sednout a řádně to ze sebe všechno dostat. Bylo to tak jednoduché. Právě teď však John potřeboval trochu času jen sám pro sebe.

„Když začnu mít pocit, že nejsem dost dobrý na to, abych byl tam, kde jsem,“ řekl a konečně ze sebe dostal jednu ze svých nejtemnějších myšlenek, „pak to poslední, co potřebuji, je to, aby si to samé mysleli i lidé kolem mě.“

Bylo to zábavné – to, jak se v poslední době cítil, nedokázal Leonardovi říct. A ani Creeovi. V přítomnosti manželky však ta slova vycházela až příliš snadno.

„Proč by ses tak cítil?“ zeptala se.

Ztěžka polkl. „V poslední době jsem byl opravdu nahoře. Není to špatné, ale dá se toho všimnout. Neposkakuji tam a zpět, ani nejsem iracionální, ale stále to tam je.“

„Myslíš tím, že se nemá léčitelně schopné.“

„To spojení ani neexistuje,“ řekl s uchechtnutím.

„Ale i tak.“

Přikývl. „Jo. Jde o to, že když jdu nahoru, vždycky se musím vrátit dolů. Pořád myslím na tebe a dítě a –“

„My jsme v pořádku, Johne.“

Setkal se s jejím pohledem. Zůstávala silná.

„Jsme,“ slíbila. „A ty taky.“

Naklonila se, uzavřela tu špetku vzdálenosti mezi nimi, aby si vzala polibek. Dovolil jí to. Zbytek večera a všechny jeho starosti… dobře, když spolu takhle byli, nic z toho neexistovalo. Siena nikdy nepochopí, jak vděčný byl za to, že to pro něj dokázala udělat.

Tuhle ženu bude miloval navždy.

Nedala mu na výběr.