Beast - 30. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Ve dnech po přestěhování k Travisovi hodně přemýšlím o tom, co řekl o spravedlnosti a co to znamená. Rozhodla jsem se, že má pravdu. Není to totéž, co právo.

Kdybych Rockovo jméno udala spolu s ostatními, zákon by klub chytil do svých sítí.

Na druhou stranu by spravedlnost mohla uznat, že to byli právě Lordi, kdo pomohl rozbít gang obchodníků s lidmi.

K FBI jsem se přidala, protože jsem chtěla spravedlnost pro oběti. Protože jsem sama kdysi byla jednou z nich, ale nikdy jsem se jí nedočkala.

Teď si uvědomuji, že tohle už dělat nechci. Nechci být kolečkem v právnické mašinérii.

Chci něco víc.

Co ale, si nejsem úplně jistá.

Myslím, že vrátit se do města, ze kterého jsem utekla – a postavit se svým démonům –, je možná první krok.

Postavit se svým démonům a napravit největší chybu, kterou jsem kdy udělala.

 

PÁR DNÍ SE O MĚ Travis stará, i když trvám na tom, že to zvládnu sama. Dá mi obálku se jmény překupníků a já zavolám Lafontainovi a všechno mu předám, a to s takovými podrobnostmi, že mu nezbude než poslat tým, aby případ rozlouskl a všechny zúčastněné zatkl.

Starosta Jarred Holloway byl jedním z prvních zatčených. Když mu v rámci vyšetřování zabavili počítač, nakonec v něm našli složku s dětskou pornografií. Na některých videích a snímcích byly děti, které ještě ani nebyly v pubertě. Jeho manželka Annelise Holloway měla z celé aféry zřejmě trauma. Okamžitě podala žádost o rozvod a plné svěření jejich dvou dcer do péče na základě dětského porna, které měl v držení.

Jak jsem Travisovi slíbila, jméno Rocka Anthonyho jsem z informací, které jsem Lafontainovi poskytla, vynechala. Nechala jsem Lords of Carnage, aby vykonali svou vlastní spravedlnost, která se nakonec rovnala smrti. Rocka našli v hotelovém pokoji o pár měst dál, mrtvého, s průstřelu hlavy. Smrt byla oficiálně prohlášena za sebevraždu. Žádné další vyšetřování se nekonalo.

Z Ukrajiny přijel Nataliin otec, aby ji odvezl domů. Znovu se setkala s několika dalšími dívkami z kruhu obchodníků s lidmi, včetně další dívky z Kyjeva, Katyi. Vypovídaly v plném rozsahu, než byly na náklady FBI poslány zpět domů. Setkala jsem se s Katyou i s většinou dalších dívek, které byly drženy v zajetí. Dokonce jsem Ashley vrátila její třpytivý prsten. Ta holka byla a je tvrdá jako hřebík. U soudu vystupovala jako svědkyně a podala tak obsáhlé svědectví, že pomohlo obchodníky s lidmi na hodně dlouho dostat za mříže.

Jedna z dalších dívek, které se díky rozlousknutí případu našla, byla sestřenice ženy, která pracuje v jednom z místních tetovacích podniků ve městě. Dívka, Zoe, nebyla držena spolu s ostatními, ale byla prostituována mužem spojeným s kruhem, a to v pochybné oblasti Clevelandu. Teď už je zpátky doma. Myslím, že se jí daří dobře. I když je těžké si představit, jak se teď vrátí k tomu být zase jen malou holčičkou. To platí pro všechny.

Doufám, že to zvládnou.

 

PO ODHALENÍ, ŽE SE náčelník Crup a Robert Johannsen podíleli na utajování, následovalo podrobné vyšetřování policejního oddělení v Tanner Springs. Jelikož se mě Johannsen pokusil zavraždit, aby mě umlčel, a já ho nakonec v sebeobraně zastřelila, byla jsem z případu téměř okamžitě odvolána. Krátce nato jsem z agentury odešla. Lafontaine se mě nepokusil zastavit a ani jsem to nečekala.

V Tanner Springs kolovaly zvěsti o tom, že mě poté požádali, abych nastoupila k policii. Abych pomohla věci vyčistit a ujistila se, že korupce je minulostí. Pravdou je, že jsem požádána byla. Odmítla jsem. Nevím přesně, jaké mám plány do budoucna, ale myslím, že můžu s jistotou říct, že moje kariéra u policie skončila.

Travis na Angelovu žádost přijal funkci viceprezidenta klubu. Když vyšlo najevo, že jsme do toho zapleteni on a já a že jsem z FBI – bývalá FBI –, ozvalo se trochu reptání, což jsem očekávala. Co jsem ale nečekala, bylo, že to Angel okamžitě potlačil s tím, že kdo má problém se mnou, má problém s ním.

Isabel mě dokonce uvedla mezi ženy v klubu. I když jsem technicky vzato, nebyla stará dáma, přivítaly mě s otevřenou náručí – šly tak daleko, že se mě vyptávaly na Beasta a na to jaké to je v posteli s takovým monstrem, jako je on.

Nic jsem jim neřekla.

Alespoň ne moc.

A když o pár týdnů později začala Gunnerova stará Alix rodit, byla jsem v nemocnici s ostatními.

Mimochodem, je to holčička. Jmenuje se Olivia.

 

DEN PO PORODU jsme se s Travisem vrátili do nemocnice, abychom se podívali na novou rodinu. Když procházím teď už známými chodbami, v hlavě se mi pořád vybavují všechny ty chvíle, kdy jsem tu byla od návratu do Tanner Springs. Tentokrát je to poprvé, kdy důvod, proč jsme tady, je dobrý. Plný naděje do budoucna, nezkalený bolestí z minulosti.

Zatímco si povídáme s unavenou, ale rozzářenou Alix, sleduji Gunnera, který drží malou Olivii. Dítě se zdá být v jeho obrovských svalnatých rukou neskutečně malé. Nemůžu si pomoct, ale podívám se na Travise – který je zdaleka největším členem Lordů – a přemýšlím, jak by asi vypadal, kdyby kolébal kojence. V tu chvíli se Travis ohlédne a jeho oči se setkají s mými. Odvrátím pohled, nechci, aby uhodl mé myšlenky. Cítím, jak mi do tváří stoupá horko, když poslouchám, jak mi Alix říká, že se rozhodli, že Oliviino druhé jméno bude Lucy, po Gunnerově mámě.

V nemocnici se nezdržíme příliš dlouho. Víme, že jsme jen pár lidí v dlouhé řadě přátele, které ti tři ten den budou mít. Tak se s nimi rozloučíme a řekneme jim, že se uvidíme později. Pak je necháme, aby se připravili na další návštěvu.

Cestou ven procházíme kolem nemocniční lékárny. „Nepotřebuješ ještě nějaké prášky proti bolesti, když už jsme tady?“ zeptá se mě Travis.

„Ne,“ odpovídám. „Ještě mi jich pár zbylo. A myslím, že už jsem v pohodě, abych je stejně přestala brát. Odteď si vystačím s ibuprofenem.“

O tom, co se stane, až se zotavím ze svých zranění, jsme s Travisem zatím moc nemluvili. Prostě jsme pokračovali dál, jako by naše situace byla úplně normální. Od té první noci jsme spali v jedné posteli. Zpočátku jsem měla bolesti, takže jsem se jen převalovala a snažila si najít pohodlnou polohu, abych neležela celou noc vzhůru. Ale jakmile bolest začala trochu ustupovat, mít ho tak blízko sebe, aniž by se mě dotýkal, mi začalo připadat trochu jako mučení. Věděla jsem, že se cítí stejně, protože jsem viděla důkazy přes těsné boxerky, které nosil do postele. Ale také jsem věděla, že se mě nedotkne, dokud si nebude jistý, že mi neublíží. Nakonec už to ani jeden z nás nevydržel. Od té doby jsme měli opatrný, ale přesto výbušný sex – mnohem častěji, než by mi pravděpodobně doporučil můj lékař.

„Gun vypadá zatraceně šťastně,“ zamumlá Travis, když mi otevře dveře auta na straně spolujezdce, abych mohla nastoupit. „Nikdy jsem si ho nedovedl nepředstavit jako tátu, než potkal Alix.“

„Skvěle se k sobě hodí,“ souhlasím. „Víš, myslela bych si, že bude chtít kluka, ale vypadá, že je do malé Olivie dost zamilovaný.“

Travis přejde na druhou stranu a nastoupí. Nastartuje auto a zařadí rychlost. „Přemýšlela jsi někdy o dětech?“ zeptá se nonšalantně.

„Ani ne,“ řeknu. A je to pravda. Ale právě teď, když se na to ptá, se mi trochu sevře srdce při představě, že bych s Travisem a malým tvořila rodinu. Stejně jako Gunner a Alix.

„Já taky ne,“ odpoví Travis.

Trochu mě zabolí, když to slyším, i když nemám právo se tak cítit.

 

TENTO VEČER je taková zvláštní atmosféra. Udělám večeři a pak se usadíme a pustíme si film. Od té doby, co jsme odpoledne navštívili Alix a Gunnera, mám v hlavě zmatek. Jestli si toho Travis všiml, nic neřekl. Je opravdu dobrý v tom, že mě nechává jít svým vlastním tempem, fyzicky i jinak.

Film je nějaká hloupá akční střílečka, a když skončí, uvědomím si, že brzy zhasneme a půjdeme spát. Najednou vím, že Travisovi musím něco říct, a pomyšlení, že bych to měla dál odkládat, je naprosto nesnesitelné.

„Travisi,“ vypravím ze sebe. „Musím ti něco říct.“

Zastaví se v půli cesty z pohovky a posadí se zpátky. „Dobře, střílej,“ řekne, opře se a překříží si jeden kotník přes koleno.

„Ne, chci říct, že s tebou potřebuju mluvit. O… všem.“

Jeden koutek úst se mu zvedne. „To je zatraceně hodně věcí, které je třeba probrat. Možná bys to chtěla trochu zúžit.“

Ale já si z toho nedokážu dělat legraci. Ne teď. Polknu knedlík v krku a podívám se na něj. Okamžitě se mi oči naplní slzami. Sakra, nechci brečet, když tohle dělám. Musím se dát dohromady.

„Sakra, děje se něco?“ zeptá se znepokojeně. „Bolí tě něco? Potřebuješ ibuprofen?“

„Ne, ne,“ řeknu a zavrtím hlavou. „To jen…“ Roztřeseně se nadechnu. „Musím ti vysvětlit, proč jsem odešla. Vím, že už jsem se omluvila. Ale potřebuju, abys věděl, proč jsem to udělala.“

Travisovy oči se zakalí, ale jednou přikývne. „Dobře.“

„Prosím, jen…“ Můj hlas se ztenčí do šepotu. Pročistím si hrdlo a zkusím to znovu. „Prosím, jen mě vyslechni a nech mě, ať to ze sebe dostanu. A snaž se mě nesoudit.“

Ze všeho nejvíc teď toužím po uklidňujícím pocitu Travisova doteku. Ale vím, že nejdřív se přes to všechno musím dostat. A jestli se mě dotkne, jsem si jistá, že začnu brečet. Takže se od něj vzdálím asi na metr a otočím se k němu.

„Víš, že jsem odešla v den svých osmnáctých narozenin,“ začnu a skloním hlavu. „A víš, že jsem s tebou přestala mluvit asi měsíc předtím.“ Zalapám po dechu. „Vím, že jsem ti to nikdy nevysvětlila, a vím, že si nejspíš myslíš, že jsem na tebe byla naštvaná. Ale nebyla jsem.

„My dva jsme si byli… bližší,“ pokračuju. „Měli jsme k sobě blízko a blížili se k… něčemu, co jsem chtěla i nechtěla zároveň.

„Bála jsem se sexu. Myslím, že jsi to nejspíš věděl. Ale taky jsem ho chtěla.“ Zvednu hlavu a zadívám se mu do očí. „Chtěla jsem tě, Travisi. Chtěla jsem. Moje tělo tě chtělo. A já se blížila k tomu, abych ti věřila. A k důvěře, že to bude v pořádku, až se spolu vyspíme. Že se tím nic nezmění – nebo aspoň že se tím nic nezmění k horšímu.

„Ale co jsem ti neřekla, byl důvod, proč jsem se sexu bála.“ Přeruším pohled a znovu se podívám na své ruce. I když je mi skoro třicet let, najednou si připadám jako dítě. „Když jsem byla malá, můj nevlastní otec občas v noci přišel do mého pokoje a dotýkal se mě, když byl opilý.“ Vedle sebe slyším Travisovo prudké nadechnutí. Přinutím se mluvit dál. „Nikdy neudělal nic víc, než že se mě jen dotýkal, ale děsilo mě to. Bála jsem se kvůli tomu být s muži sama. Měla jsem z toho pocit, že nemůžu věřit žádnému muži, že každý bude takový. Protože jsem to nevěděla. Navenek vypadal jako všichni ostatní tátové a nevlastní otcové. Tedy většinu času.“

„Nikdy jsem o tom mámě neřekla. Nevěděla jsem jak. Nakonec se s mým nevlastním tátou rozešli, kvůli něčemu jinému. A pak máma umřela.“ Zhluboka se nadechnu a přerývaně ho vypustím. A je to tady. „A mě poslali do pěstounské péče. A…“

Hlas se mi zlomí. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nikdy jsem to ani neřekla nahlas.

„A… bála jsem se pana Bonnera. Ale nejdřív jsem si myslela, že jsem jen paranoidní. Myslela jsem, že je to jen moje představivost. Ale… pak jednou, když byla paní Bonner pryč… když jsem přišla domů, přepadl mě a… znásilnil mě na schodech.“

„Ježíši Kriste, Brooke,“ zavrčí Travis, ale já zuřivě zavrtím hlavou.

„Ne, ne! Nic neříkej! Jinak to ze sebe nedostanu!“ Poslední slovo přeruší vzlyk a po tváři mi začnou stékat slzy. Bojuju, abych udržela hlas, a pokračuju dál. „Po té noci jsem se ti bála znovu čelit. Nedokázala jsem unést, že kdybych to udělala, musela bych ti říct, co se stalo. A věděla jsem, že budu muset, protože bych musela vysvětlovat, proč nemůžu s tebou pokračovat dál. Proč jsem tě už nemohla nechat, aby ses mě dotýkal. Protože jsem to nemohla vydržet.“ Zavrtím hlavou, protože slzy stále přicházejí. „A nechtěla jsem zničit to jediné dobré, co jsem měla! Nechtěla jsem, aby sis myslel, že jsem špinavá, protože kdyby sis to myslel, tak bych se strašně nenáviděla!“

Teď už otevřeně vzlykám, ale pořád mám co říct. A tak to dělám, v přerývaných, drásajících záchvěvech. „Nenáviděla jsem pana Bonnera, že nás zničil! A nenáviděla jsem se za to, že jsem se ti potom bála věřit! Bála jsem se, že když tě pustím dál, uděláš… to samé, co on… Bála jsem se, že mě taky znásilníš. Věděla jsem, že to není pravda, ale stejně jsem to nemohla dostat z hlavy!“

Zabořím obličej do dlaní a rozpláču se. Travis díkybohu sedí tiše a nesnaží se mě dotknout. Nechá mě, abych to ze sebe dostala – všechnu bolest, kterou jsem v sobě celá léta dusila. Všechnu lítost. Všechny výčitky. Prostě tam sedí se mnou.

Konečně se mi podaří utišit pláč. Stáhnu ruce z obličeje a donutím se na něj podívat.

Travisova tvář je zmučená. V jeho rysech svádí boj bolest, smutek a vztek. Ale já vím, že jeho hněv není namířen na mě. Je to na minulost.

„Je mi to moc líto, Travisi,“ zašeptám napůl. „Čekala jsem až do svých osmnáctých narozenin. Dokud nebylo legální odejít a nikdo mi v tom nemohl zabránit. A to jsem taky udělala.“ Očima ho pohladím po tváři. „Nechtěla jsem tě opustit,“ zasténám. „Ale musela jsem. Milovala jsem tě, Travisi. Byla jsem do tebe tak zamilovaná. Jen jsem se příliš bála být s tebou.“

„Brooke,“ zachraptí, hlas prosycen emocemi. „Můj bože. Je mi to tak, tak zatraceně líto.“

„Promarnila jsem tolik času…“ Zamumlám. Přivřu oči, aby mě to všechno nebolelo. „Vím, že jsi na mě byl naštvaný, Travisi, a měl jsi na to plné právo. Přála bych si, abych byla silnější. Kéž bych byla dost silná na to, abych ti to řekla.“

„Brooke. Podívej se na mě,“ řekl.

Otevřu oči a nakloním k němu slzami potřísněnou tvář. Vezme mi bradu do dlaně. Po tak dlouhé době bez fyzického kontaktu mě jeho dotek rozechvěje.

„Byl jsem naštvaný. Ano,“ řekne mi. „Protože jsem do tebe byl kurva blázen. Ztráta tebe bolela jako svině.“ Zavrtí hlavou a tiše se zasměje. „Ježíši, nikdy jsem nic takového necítil. Myslel jsem, že se přes tebe nikdy nepřenesu. Ale minulost je minulost. A já už se nezlobím.“ Zadívá se na mě. Jeho modré oči jsou uklidňující, jako chladná voda. „Ale řeknu ti tohle. Už tě nenechám odejít. Nedovolím, aby nějaký zasraný úchyl zničil jedinou další vteřinu našeho času.“

Jeho ústa se pomalu a jemně přiblíží k mým. Dychtivě odpovídám na jeho polibek a jako vždy se mi z jeho intenzity točí hlava. Když se odtáhne, zalapám po dechu. Natáhnu se k němu a chytím se jeho silných paží. Přitahují mě k sobě a objímají mě jako pevnost.

„Miluju tě, Travisi,“ zašeptám. „Bože, chyběl jsi mi.“

„Miluju tě, zlato,“ zašeptá. „Tak pojď.“

Než si uvědomím, co se děje, letím vzduchem. O vteřinu později už stojí a já jsem v jeho náručí.

„Co to děláš?“ Směju se a štěstí mě zaplavuje jako řeka.

„Beru si tě do postele,“ zavrčí a zamíří do ložnice. „Musíme si vynahradit spoustu času a já začínám hned teď.“

Tu noc si mě bere dlouho a pomalu, i když trvám na tom, že už jsem z větší části vyléčená. Ale v ložnici má všechno pod kontrolou, jako vždycky.

Potom mu ležím v náručí a poslouchám noční ticho.

Přemýšlím, jak je možné, že jsem po takové době měla takové štěstí.

 

VÍM, ŽE SE ČAS od času ohlédnu zpět a musím bojovat se smutkem, který přichází s vědomím, že jsme strávili tolik let odděleně. Ale taky vím, že Travis nechce, abych takhle přemýšlela. A nakonec má možná pravdu. Jsem teď s ním, a to je to jediné, na čem opravdu záleží. Stejně pro mě nikdy nikdo jiný nebyl.

A jestli jsem si nikdy nedovolila opravdu se sblížit s žádným jiným mužem, myslím, že to možná bylo proto, že jsem vždycky měla být s Travisem.

Mojí bestií.