Beast - 29. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Beast

Angel svolává bratry do kostela beze mě, protože já teď nehodlám opustit Brooke. Když skončí návštěvní hodiny, řeknu sestrám, které se mě snaží přimět k odchodu, že se ani nehnu, a můžou sem přivést všechny ze zatracený ochranky v nemocnici, ale nic to nezmění. Nakonec si myslím, že Isabel odtáhne ostatní sestry stranou a přemluví je, aby nás nechaly na pokoji.

Strávím noc v zatraceně nepohodlném křesle, ale je mi to úplně jedno. Vím, že Brooke bude v pořádku. Její zranění nejsou životu nebezpečná a zahojí se. Ale nemůžu dostat z hlavy, jak blízko jsem byl tomu, abych ji ztratil. Kdyby se jí nepodařilo zastřelit Roba Johannsena, určitě by ji zabil.

Zůstávám tam s ní celou noc a celý další den. Kdykoli přijde sestra nebo doktor, jdu si vzít nějaké posrané jídlo z jídelny a pak se vrátím. Chci, aby můj obličej byl to první, co uvidí, kdykoli se probudí.

Někdy odpoledne, zatímco Brooke podřimuje, se ozve tiché zabušení na dveře. Vzhlédnu a vidím, jak Angel strká hlavu dovnitř. Zvedne bradu na pozdrav. Vyskočím z křesla a jdu si s ním promluvit ven.

„Jak se jí daří?“ zeptá se mě.

„Uzdravuje se. Je odolná, bude v pořádku.“

„To rád slyším.“

Angel se zatváří ponuře. Tohle není společenský hovor a oba to víme. Lepší je to mít za sebou.

„Takže,“ zamumlám. „Včera v kostele.“

„Jo.“ Natáhne ruku a pohladí si zátylek. „Poslyš, pojďme ven a promluvíme si o tom.“ Rozhlédne se kolem. „Je lepší, když kolem nás nebudou žádné uši.“

Chci odmítnout, ale vím, že má pravdu. Cestou ven se zastavíme u sesterny a já Isabel řeknu, že si jdeme ven zakouřit. Vyjdeme s Angelem ven a jdeme si najít lavičku asi sto metrů od hlavního vchodu, kde není poblíž nikdo, kdo by nás slyšel.

„Rock se u Lordů hájil,“ řekne Angel a zapálí si. „Řekl jim všechno, co řekl nám. Několikrát se pokusil pravdu překroutit, ale já jsem se ujistil, aby se k bratrům zachoval správně.“

„A?“

„Odhlasovali jeho odvolání z funkce prezidenta. Jednomyslně.“ Zhluboka si potáhne a vydechne. „A odhlasovali klubovou spravedlnost.“

Věděl jsem, že to přijde. Nemohlo to dopadnout jinak. Rock dostane trest smrti za zradu Lordů.

„Kdy?“ Unaveně se zeptám.

„Dnes.“

Přemýšlím o tom, co Angel řekl před několika dny, že Rock je pro něj jako otec. Sakra, jako prezident byl otcem nás všech. Tvrdý a někdy pochybný. Ale pořád to byl otec.

Teď musí zaplatit nejvyšší cenu za to, že porušil víru ve svou rodinu. Kulkou do hlavy.

„Do prdele.“ Zavrtím hlavou.

„Jo.“ Angel zní zachmuřeně. Zasměje se, ale není v tom žádný humor. „Můj první čin ve funkci prezidenta.“

Zatraceně. To je ale zatraceně posraný způsob, jak začít.

„Chceš, abych tam byl?“ Zeptám se. „Můžu na pár hodin vypadnout.“

„Ne.“ Angel pokrčí rameny. „Kvůli tomu tady nejsem. Chtěl jsem ti dát tohle.“ Sáhne do kapsy a vytáhne obálku.

„Co je to?“ Ptám se, když mi ji podává.

„Jsou v ní všechny informace, které Brooke potřebuje, aby zničila ten gang obchodníků s lidmi.“ Angel se podívá na parkoviště. „Jména, podrobnosti, místa. Dost na to, aby Hollowaye zavřeli. A Crupa. A všechny ostatní zkorumpované parchanty, co se na tom podíleli. Rock to všechno prozradil.“ Vydechl. „Ne bez trochy přesvědčování.“

„Díky. Postarám se, aby věděla, že je to výměnou za to, že do toho klub nebude zatahovat.“

„Dobře.“

Zírám na čistý bílý papír a přemýšlím o tom, co všechno je v něm je. O špíně, která žije uvnitř mužů. Zvlášť u těch, kteří někdy navenek vypadají nejčistěji.

„Taky jsem se tě chtěl na něco zeptat, Beaste. Požádat o laskavost.“

„O co jde?“

Angel odhodí cigaretu na zem a otočí se ke mně. „Chci, abys byl mým viceprezidentem.“

Zírám na něj a chvíli nechápu. „Já?“ zeptám se nakonec a zmateně zavrtím hlavou. „Myslel jsem si, že si vybereš Ghosta.“ Ghost je koneckonců Rockovým zbrojním seržantem už léta. A ještě déle byl Angelovým nejlepším přítelem.

„Potřebuju Ghosta jako svého seržanta,“ řekne Angel. „Na tuhle práci není nikdo lepší. Rock si ho vybral dobře.“ Mírně si odfrkne. „Ale u viceprezidenta potřebuju někoho, kdo se mi nebojí postavit. Kdo mi řekne pravdu, ať se děje, co se děje. A komu můžu stoprocentně věřit.“ Zvedne bradu. „To jsi ty, bratře.“

„Do prdele, Angele. Nevím, co na to říct. Jsem kurva poctěn.“ A to jsem. Vím, jaká je práce viceprezidenta zodpovědnost. Jestli si Angel myslí, že ji zvládnu dobře, tak se budu snažit, abych mu dokázal, že má pravdu. „Je tu ale jeden problém,“ pokračuju a vím, že to musím říct. „A ten spí nahoře v tom nemocničním pokoji.“

„Jo,“ přikývne Angel. „Musíme si o tom promluvit. Co se to mezi vámi dvěma vlastně děje?“

„Nejsem si jistý,“ řeknu.

Ale to není tak docela pravda.

Vím to.

Jsem do ní zamilovaný. Ale to není nic nového. Vždycky jsem byl, kurva, zamilovaný. I když jsem se snažil namluvit si opak, teď už to vím.

Ale to, že ji miluju, jí nezabránilo, aby mě před lety opustila.

Nic to nemění na tom, že je to zasraná federální agentka. A já jsem psanec.

Nic to nemění na tom, že nemůžu ohrozit svou MC. Dokud je Brooke u FBI, budu si muset vybrat jedno, nebo druhé.

„Angele,“ začnu, ale pak se zarazím. Nechci ho zklamat, ale teď nemůžu říct ani ano, ani ne. Nakonec řeknu, co potřebuju. „Necháš mě o tom pár dní přemýšlet?“

Zdá se, že chápe, o co ho žádám.

„Nerad bych tě ztratil, Beaste. Klub tě teď potřebuje.“

„Klub potřebuje viceprezidenta, který do toho jde naplno,“ odpovím vážně. „Po tom průseru s Rockem to Lordi potřebují víc než kdy jindy. Nehodlám přijmout práci, kterou nemůžu dělat tak, jak je potřeba.“ Odmlčím se. „Jen se musím ujistit, že to zvládnu.“

Angel přikývne. „To respektuji, bratře.“

„Díky.“

Chvíli sedíme a nemluvíme. Nakonec si položí ruce na kolena a vstane. „Dobře. Já už půjdu. Musím něco zařídit.“

Vstanu a postavím se mu čelem. „Nezávidím ti, Angele.“ Natáhnu ruku a on ji přijme. Pevně si potřeseme.

„Brzy ti dám vědět, jak jsem se rozhodl,“ řeknu mu.

„Dobře.“ Jeho oči se setkají s mýma. „Dám ti vědět, až to bude hotové.“

A tak Angel odchází, aby udělal tu nejtěžší věc, kterou kdy prezident pro svůj klub musí udělat.

A já se vrátím nahoru, abych počkal, až se Brooke probudí.

 

KDYŽ SE VRÁTÍM do jejího pokoje, je tam s ní doktor. Když vejdu, podívá se na mě a jeho oči sklouznou dolů, aby spočinuly na mé vestě. Chystám se něco namítnout, když Brooke zavolá moje jméno.

„Doktor říká, že mě dneska nejspíš můžou pustit z nemocnice!“ řekne mi.

Jsem překvapený. „Je to tak?“

Doktor se podívá směrem k ní a pak zpátky na mě. „Jste přítel paní Brentano?“

„Ano,“ vyštěknu. Nemám náladu na žádné kecy.

„No,“ pokračuje profesionálním hlasem a otočí se zpátky k Brooke. „Zjistili jsme, že nemá žádné poranění plic, čehož jsme se obávali nejvíc. Jsou tam samozřejmě modřiny a dva až tři týdny vás budou trochu bolet, i když vám na to samozřejmě dáme léky. Zhruba do šesti týdnů se budete opět cítit téměř normálně, za předpokladu, že budete opatrná a nebudete to přehánět.“

Řekne nám, že půjde vyřídit její papíry k propuštění, a zeptá se, jestli má někoho, kdo by ji odvezl domů. Brooke se na mě podívá, trochu ovšem s otázkou v očích.

„To záleží na tom,“ řeknu stroze. „Myslíš, že se můžeš pověsit na zadek motorky?“

Doktor se na mě znepokojeně podívá. Brooke vyprskne smíchy a pak vydá bolestný výkřik. „Sakra, Travisi, nedělej to!“ stěžuje si.

„Promiň, nemohl jsem odolat,“ ušklíbnu se. „Ale budu si muset dojít pro auto. Můžeš do té doby zůstat sedět?“

„Já nikam nejdu,“ řekne nevrle.

Doktor odchází a vypadá trochu rozrušeně. Jakmile je za dveřmi, odfrknu si a zavrtím hlavou. „Sakra, vážně si myslím, že věřil, že tě jen tak připoutám na zadní sedadlo svého Harleye.“

„Rozhodně vypadal v tvé blízkosti trochu nervózně,“ souhlasí Brooke, očividně pobavená. „Ale vážně, už mě nerozesmívej, jo? Vážně to bolí.“

„Promiň, zlato.“ Řeknu a posadím se na postel.

„Takže,“ řekne tichým hlasem. „Vezmeš mě zpátky do hotelu?“

„Ne,“ odpovím. „Napadlo mě, že bys mohla zůstat chvíli u mě. Víš, pokud nezabereš moc místa.“

„Bylo by to jen na pár dní,“ slíbí mi. „Než se uzdravím natolik, abych mohla řídit auto.“

„Víš, že tvoje auto je v háji, že?“

„Jo, vím.“ Pokrčí rameny. „Myslela jsem, dokud si nebudu moct nějaké půjčit.“

„Něco ti řeknu,“ navrhnu. „Promluvíme si o tom, až budeme u mě doma. Mám ještě nějaké další věci, o kterých jsem ti chtěl říct.“

Přikývne. „Já taky,“ řekne tiše. „To bude fajn.“

 

ZAVÍTÁM DO Twisted Pipes a vyzvednu auto, kterým Brooke odvezu domů. Vybírám nízký, pohodlný Lincoln Town Car, do kterého by se jí mělo dobře nastupovat a vystupovat. Když se vrátím, je už propuštěná. Pomůžu jí do invalidního vozíku, opatrně ji naložím na přední sedadlo a odvezu ke mně domů.

Když přijíždíme k domu, uvědomím si, že bude mít problém vyjít schody do druhého patra. Ale je to bojovnice a zvládne celou cestu sama, já jdu pro jistotu za ní a jistím ji. Posadím ji na gauč a pak se usadím vedle ní.

Obálku jí zatím nedávám. Řeknu jí zbytek toho, co můžu, o tom, kdo má na starosti kruh obchodníků s lidmi. A že Angel má pro ni dost informací, aby mohla celou věc vyřídit. Všechno naservírované na stříbrném podnose, který může předat svému šéfovi.

„Ale s tím, že Lords of Carnage z toho úplně vynecháš, Brooke. Protože do toho byl zapletený jenom Rock.“ Odmlčím se. „A s ním se to řeší.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že je to naše věc. A když do naší záležitosti zatáhneš zákon, lidem se prostě něco stane. To ničemu nepomůže, Brooke. Jen to rozvíří vodu.“

„Já jsem zákon, Travisi.“ Oči jí potemněly. „Nebo jsem aspoň byla. Teď už si nejsem jistá, co jsem. Jen… jen chci pro ty holky spravedlnost. Pro Natalii.“

„Zákon není totéž, co spravedlnost, zlato.“ Natáhnu ruku a odhrnu jí pramen vlasů, který jí spadl do obličeje. „Někdy můžeš dosáhnout spravedlnosti prostřednictvím zákona. Ale častěji je zákon jen záminka pro lidi, kteří už jsou u moci, aby u ní zůstali. Je to soubor pravidel, za která se mohou schovat. Aby je mohli využít ve svůj prospěch.“ Otřu se palcem o linii její čelisti. „Spravedlnost je jiná. Spravedlnost nedovoluje dravcům, aby se schovávali za kořist.“ Zavrtím hlavou. „Rock se spravedlnosti dočká. Klubovou spravedlnost. Hollowaye a ty ostatní zmrdy si můžete vzít. Postavte je před spravedlnost. Pokud toho budeš schopna.“

Brooke mlčí a vstřebává má slova. Několik minut takhle sedíme, aniž bychom promluvili. Nakonec se ke mně nakloní a položí mi hlavu na rameno. Vezmu ji do náruče a dávám si pozor, abych jí neublížil.

„Nejsem si jistá, jestli to ještě zvládnu,“ řekne tichým hlasem.

Čekám na to od prvního dne, kdy jsme se spolu vyspali. Ale když to řekne, stejně mě ta slova zasáhnou silou nákladního vlaku.

„Dobře,“ řeknu. Udržet neutrální hlas mě zabíjí, ale dokážu to. „Tuhle noc můžeš spát v posteli. Já si vezmu gauč.“

„Ne. Chci říct, že si nejsem jistá, jestli ještě můžu pracovat pro úřad.“

„To myslíš vážně?“ Ptám se. „Přemýšlíš o tom, že bys dala výpověď?“

Beze slova mi přikývne do ramene.

Málem se rozesměju, tak moc se mi ulevilo.

„Dobře. Tak co budeš dělat?“

„Nevím.“ Cítím, jak krčí rameny, a pak se trochu zavrtí. „Ale… říkala jsem si, že bych možná mohla chvíli zůstat v Tanner Springs, než si to rozmyslím.“

„Jo?“ Můj hlas ochraptí. „Potřebuješ někde přespat?“

„Hotel Courtyard Inn už je trochu starý,“ přizná. „A už mě nebaví jíst v restauracích.“

„Možná bychom se mohli domluvit,“ navrhnu. „Mohl bych tě tu na chvíli nechat přespávat.“ Chvíli počkám. „Samozřejmě výměnou za to, že mi budeš platit nájem.“

Začne se chichotat, pak ji bolest donutí přestat a vynadá mi, že jsem ji rozesmál.

A já se cítím nejlíp ode dne, kdy jsem potkal Brooke zasranou Brentano.