Beast - 27. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Bolest na hrudi je intenzivní, téměř oslepující. Vystřelený airbag z volantu mi vyrazil dech. Sotva dýchám a štiplavý zápach zamořuje i to malé množství vzduchu, které se mi podaří dostat do plic.

Zasténám proti pulzování bolesti a nutím se otevřít oči. Auto se naklání, můj pravý bok je asi o pětačtyřicet stupňů níž, než levý. Jsem v hlubokém příkopu vedle něčeho, co si myslím, že je pole, i když přes okénko spolujezdce vidím jen hlínu a trávu.

Otočím hlavu, abych se rozhlédla. Žebry mi projede řezavá bolest, až zalapám po dechu. Dolní část těla mám uvězněnou v autě. Přinutím se neodpadnout.

Přes mlhu agónie mi dá práci myslet jasně, ale do mozku mi pronikne osten strachu, když si vzpomenu na auto, které mě vytlačilo ze silnice, a uvědomím si, co mě čeká.

S námahou, ale odhodlaně zkroutím tělo natolik, abych zvedla pravou ruku k pasu. Nahlédnu skrz okénko na straně řidiče, právě včas, abych viděla, jak nějaká postava přichází přes hřeben na vrcholu příkopu. Tvář má zkřivenou do odhodlané masky hněvu. Vím, že mě přišel zabít. Vím, že se odsud živá nedostanu.

Přiškrcený výkřik se mi protlačí mezi rty, jak bojuji proti vystřelenému, nafouklému airbagu a pásu. Zoufale se drápu proti látce vaku a tlačím ruku mezi něj a břicho. Přichází blíž, uhýbá stranou po náspu k autu. Je velký a vypadá silně a já vím, že ve svém zraněném stavu nebudu mít šanci s ním bojovat, pokud k tomu dojde.

Dostane se až ke mně. Pohlédne přes přední sklo, jeho oči se upřou na moje. Na mé tváři se musí zračit hrůza, protože se usměje – triumfálním úšklebkem. Potěšení – v očekávání bolesti, kterou se chystá způsobit.

Zvedá se mi žaludek. Posunuji ruku dopředu a nespouštím oči z jeho tváře.

Právě když sahá po klice mých dveří, můj pohled sklouzne dolů z jeho očí, jen o pár centimetrů. To, co vidím, ve mně vyvolá napětí.

Na tváři má škrábance.

Není to poprvé, co se potkáváme, on a já.

Ale bude to naposledy.

Klika dveří cvakne, právě když se mé prsty přiblíží k cíli. Muž na vteřinu sklopí oči, když si uvědomí, že dveře jsou zamčené, ale pak se na mě znovu podívá a obludně se usměje. Zámek tě neochrání. Sáhne za sebe, k opasku na zádech, a já při tom vytáhnu ruku nahoru, pomodlím se a vystřelím.

Ohlušující řev na několik vteřin všechno přehluší. Všude kolem mě se tříští sklo. Křičím, ale neslyším žádný zvuk.

Pak sklo přestane padat. Uvědomím si, že mám zavřené oči. Trhavě se nadechnu a otevřu je.

Airbag se vyfoukl a bezvládně se přese mě převaluje jako tenká deka. Okno na straně řidiče je úplně vysypané.

Skrz něj vidím jen vršek mužovy hlavy. Leží na zemi. Nehýbe se. Pár metrů od něj vidím rudé cákance něčeho, co musí být krev.

Jediný zvuk, který slyším, je vzdálené zvonění. Snažím se znovu nadechnout, ale i bez airbagu, který mě svírá, se mi stále nedaří nadechnout naplno, aniž by mnou projela bolest.

Začínám brečet. Zvuk, který vychází z mého nitra, se zdá být na míle daleko. Vyděsí mě to, a tak se přinutím přestat.

Začíná se mi točit hlava. Nevím, jestli je to nedostatkem vzduchu, adrenalinem nebo něčím jiným, o čem se bojím uvažovat.

Telefon, říkám si pro sebe.

Trvá mi několik minut, než ho vyhrabu z kapsy. Celou dobu se mi motá hlava, bolest je tak silná, že se bojím, že omdlím. Nakonec se mi ho podaří přitáhnout k obličeji. Sotva dokážu přemýšlet. Chci Travise, ale nemám jeho číslo. Tak zkusím další nejlepší věc.

Trochu tápu a mačkám její jméno na displeji. Stále neslyším, a tak zírám na displej, dokud se neobjeví, že byl hovor spojen.

„Jewel,“ hlesnu do reproduktoru. „Potřebuju Travise. Měla jsem autonehodu. Jsem na staré dálnici čtrnáct, asi… tři míle severně od města, myslím.“ Znovu se rozbrečím. „Prosím, prosím, pošli ho. Potřebuju… pomoc… myslím…“

Najednou mám pocit, že padám, a upustím telefon. Zaplaví mě černočerná tma a já se propadám do nicoty.

 

PROBUDÍ MĚ PALČIVÁ bolest, jako by mě někdo bodl. Vykřiknu a snažím se s útočníkem bojovat, ale zastaví mě hluboký známý hlas.

„Zlato, zůstaň se mnou,“ hlesne. „Mám tě. Mám tě, B.“

Uvědomím si, že mě nese. Jeho teplé, silné paže mě drží na hrudi.

„Travisi,“ zalapám po dechu a v očích mě zaštípou slzy. „Já…“

„Šššššš,“ zastaví mě a zašeptá mi u ucha. „Šetři si síly. Promluvíme si později. Jsi v bezpečí. Jen se uklidni.“

„Tak strašně to bolí…“

„Já vím. Bolest brzy přestane. Slibuji.“

Přitisknu se k němu, modlím se, aby mi říkal pravdu, a nechám se znovu pohltit temnotou.

 

KDYŽ SE OPĚT PROBUDÍM, mám pocit, že se topím v temné vodě. Všechno je rozmazané. Není možné pohnout končetinami. Bolest je stále přítomná, ale je daleko.

„Už se probouzí?“ ozve se ženský hlas.

„Zlato?“

„Travisi…“ Zašeptám.

„Jak se cítíš?“

Bolestivě polknu. „Jako mrtvola.“

Zasměje se. „Byla jsi tomu docela blízko. Ale přežiješ to.“

„Bohužel,“ zažertuju. S námahou otevřu oči. Je rozmazaný, ale určitě je to on. Vedle něj je stojí další postava.

„Jewel?“ Pro jistotu se zeptám.

„Hej, tady! Chvíli jsme se o tebe báli.“ Natáhne se ke mně a stiskne mi ruku. „Jsi drsňák, víš to?“

Pokusím se o smích, ale bolí to tak, že nakonec lapám po dechu. „Teď se moc drsně necítím.“

„Ale jsi.“ Jewel se na mě podívá a usměje se na mě. „Natalii a Olze se určitě uleví, že jsi v pořádku.“ Podívá se na Travise. „Nechám vás dva o samotě, když jsem se teď na vlastní oči přesvědčila, že Brooke je vzhůru.“ Ještě jednou mi stiskne ruku a pustí mě. „Teď si odpočiň, ano?“

Přikývnu. „Jewel?“

„Ano?“

„Děkuju.“ Mělce se nadechnu. „Možná bych tu nebyla, kdybys mi nezvedla telefon.“

„To neříkej, zlato,“ zašeptá. „Ale jsem ráda, že jsem to udělala.“

Jewel tiše vyklouzne z pokoje a zavře za sebou dveře. Beast a já se díváme, jak odchází, a pak se otočí ke mně.

„Vypadá to, že jsme v téhle nemocnici strávili zatraceně hodně času,“ poznamená a jeden koutek úst se mu zvedne.

„Jo. Musím říct, že nejsem její fanoušek.“ Snažím se pohodlněji lehnout a pak se ušklíbnu. „Takže hádám, že jsem si zlomila jedno nebo dvě žebra?“

„Čtyři,“ opraví mě. „A máš zlomenou hrudní kost.“

„Do prdele,“ zasyčím. „Není divu, že to tak bolí.“

„Jo. Ale bereš hodně léků proti bolesti. Takže by mělo to nejhorší odeznít.“

Teď, když jsme sami, se myšlenkami vracím k té nehodě. „Travisi,“ řeknu najednou, „co se stalo s tím mužem, který po mně šel?“

„Dostala jsi ho.“ Jeho tvář se zachmuří. „Ten parchant už nikdy nikomu neublíží.“

„Měl na tváři škrábance! To byl ten, co po mně šel v mém hotelovém pokoji.“

Travis přikývne. „To mě nepřekvapuje. I když mě překvapilo, kdo to je. Byl,“ opraví se.

„Kdo?“

„Strážník Rob Johannsen.“ Travis zavrtí hlavou. „Z policejního oddělení Tanner Springs a podřízený náčelníka Brandta Crupa.“

„Cože?“

Posadím se na posteli. Okamžitě mě zasáhne bolest, až zalapám po dechu a okamžitě si lehám zpět. „Do prdele,“ sípu a čekám, až to přejde.

„Ježíši, Brooke.“ Travis je v mžiku na nohou a pomáhá mi lehnout si zpátky. „Musíš být opatrnější.“ Zhroutím se postel a na pár vteřin zavřu oči a snažím se to prodýchat. Nakonec bolest začne ustupovat a já znovu otevřu oči.

„Travisi, musíš mi říct, co se děje,“ odtuším. „Jak do toho může být zapletený policista?“

„Dneska se toho stalo hodně, zlato,“ zamumlá. „Ukázalo se, že v zákulisí se toho dělo mnohem víc, než kdokoli tušil. Ale měla by sis odpočinout,“ řekne a zavrtí hlavou. „Můžu ti to říct později.“

„Travisi Carre, přísahám Bohu, že jestli mi to neřekneš, vstanu z téhle postele a zjistím to sama!“ Trvám na svém. „Nebudu mít klid, dokud nebudu vědět, co se děje, a ty to víš. Takže jestli chceš, abych byla v klidu, měl bys začít mluvit.“

„Je toho zatraceně moc,“ zamračí se. „Ale řeknu ti, co zatím vím.“

Opřu se o polštáře a vzdychnu. „Dobře. Dobře. Tak do toho.“