Beast - 25. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Když jedu za Travisem zpátky k němu domů, hrajou mi nervy. Mám pocit, že se blíží bouře. Jako bych se konečně přiblížila k nějakým odpovědím, po dnech, kdy jsem se nikam nedostala.

Jakmile nasednu do auta, následuju Travise přes Tanner Springs, kolem silnice, na které stojí jejich klubovna, a ven z města. Předpokládala jsem, že pojedeme do klubovny, ale asi dává smysl, že tam se mnou Angel nebude chtít mluvit. Jedeme asi pět mil do vnitrozemí a Travis odbočuje na štěrkovou cestu, která vede k malému umělému jezeru, kam rodiny rády berou o víkendech své děti. Silnice široce obkružuje park, kde je jezero. Jedeme po ní až na druhý konec, kde nedaleko piknikového přístřešku parkuje osamělá motorka.

Travis sesedá z motorky a já vylézám z auta. Od piknikového stolu vstává postava. Když se přiblížíme, poznávám v něm muže, který si myslel, že jsem Jewelina kamarádka, když jsem přišla minule do klubovny.

„Brácho,“ pozdraví ho Travis. Angel přikývne, ale nic neřekne.

„Pane…“ Začnu a natáhnu ruku.

„Angel.“ Jeho hlas je chraplavý. „Posaď se.“

Udělám, co mi řekne, a sleduji, jak se jednou nohou rozkročí nad stolem. Položí botu na lavici před sebou.

„Mluv,“ zavrčí. „O tom, proč jsi přišla do mé klubovny a předstírala, že jsi Jewelina kamarádka.“

Podívám se na Travise, ale ten nic neříká. Je jasné, že nás dva nechá, abychom se do toho zamotali sami.

„Předpokládám, že ti Tr… Beast… řekl, že jsem ve městě a vyšetřuju obchod se sexem. A že jedna z dívek, které z toho utekly, je momentálně v Jewelině bytě.“

„Jo.“

Tenhle Angel je zatraceně nevyzpytatelný. Přinutím se nenechat se jím zastrašit a pokračuji.

„Jde o to,“ řeknu, „že ta holka, ehm, velmi silně reagovala na pohled na Beastovu vestu, když byla v nemocnici. Přes překladatele – ta holka neumí moc anglicky – řekla, že je to stejná vesta, jakou měl na sobě jeden z mužů, kteří ji sexuálně zneužívali – znásilňovali –, když ji drželi v zajetí.“

Zavrtí hlavou a zakoulí očima. „Tady v okolí je spousta klubů. Lordi se do takových sraček nezapojují.“

„To říká i Travis,“ přikývnu. Podívám se na něj a pak zpátky na Angela. „A já mu věřím, Angele. Rozhodla jsem se věřit jeho i tvému slovu, že klub v tom nemá prsty. Prozatím.“ Přitáhnu se. „Ale to neznamená, že v tom není zapletený někdo z vašeho klubu.“

Angelovy oči ochladnou. Hodnotícím způsobem ke mně nakloní hlavu. „To je zatraceně silné obvinění, bez jakéhokoli důkazu.“

„Nemám důkaz, to máš pravdu. Ale mám popis muže od té dívky.“

„Viděla jsi v klubu někoho, kdo vypadal takhle?“

„Ne, ale ptám se tebe. Jako viceprezidenta. Abys mi řekl pravdu. Je ve vašem klubu někdo, kdo by odpovídal popisu?“

„Jak má ten chlap vypadat?“ usměje se.

„Normální výška. Starší. Možná padesátník nebo začátek šedesátky. Trochu bachratý. Černé vlasy s příměsí šedin. Šedivé vousy.“ Odmlčím se. „Tetování. Jedno z nich si dívka pamatovala víc než ostatní. Na horní části paže. Lebka s dlouhými vlasy a šátkem uvázaným kolem hlavy. Mířící zbraň.“

Úsměv z Angelovy tváře zmizel. Čelo se mu svraští. Jedna strana čelisti mu pulzuje.

Na vteřinu nic neříká. Pak další vteřinu. Podívám se na Travise a vidím, že na mě nevěřícně zírá.

„Do prdele,“ vyhrkne.

„Co?“ Zeptám se a ohlédnu se na Angela, který se otočí a zamračeně kývne na Travise.

„Rock.“

 

„BROOKE, MUSÍŠ odsud vypadnout. Já a Angel si musíme promluvit.“ Travis mě odtáhl stranou.

„Travisi, já…“

„Žádné hádky. Jdi.“ Zamračí se na mě.

„Zatraceně, Travisi. Tvůj viceprezident mi právě v podstatě řekl, že ví, kdo ten muž je!“ Frustrovaně rozhazuji rukama. „Jestli vy dva chcete, aby se na váš klub pohlíželo jako na nevinného, který je do toho všeho zapletený, nemůžete toho chlapa kurva chránit!“

„My ho nechráníme!“ přeruší mě. „Ale musíme vymyslet, co budeme dělat. Tyhle sračky se týkají i klubu.“

„Řekni mi jediný dobrý důvod, proč bych toho kreténa neměla vzít do vazby.“

„Protože potřebujeme čas!“

„Čas na co, sakra?“

„Je načase zjistit, kdo jsou kurva ti překupníci!“ Prohrábne si rukou vlasy. „Myslíš, že ti něco řekne? Rock ti neřekne ani hovno! Jestli ho dneska zatknete, nedostanete z něj ani slovo, ať uděláte, co uděláte. Nebojí se žádnejch federálů. Už byl ve vězení. Do prdele, v žádným případě mu nemůžeš udělat nic, co by ho zlomilo!“

Udělám krok zpátky, zkřížím ruce na hrudi a uvažuji, že má možná pravdu. Očividně zná toho Rocka líp než já.

„Chceš informace, B?“ zavrčí. „Chceš zjistit, co jsou ti lidé zač? Najít zbytek těch holek a zachránit je? Chceš?“

„Ano,“ vystřelím zpátky.

„Tak drž sakra hubu, vrať se do hotelu a nech mě promluvit s Angelem.“ Jeho blýskající se oči jen trochu změknou. „Přijdu si s tebou promluvit později. Dobře?“

Hluboce a poraženě si povzdechnu. „Dobře,“ připustím. „Ale přísahám Bohu, nenechávej mě v tom, Travisi.“

„Ozvu se, jakmile to půjde.“

„Dávám ti čas do konce dne.“

Otočím se na patě a jdu zpátky k autu. Pořád jsem naštvaná, ale snažím se doufat, že Travis dodrží slovo a získá pro mě nějaké odpovědi.

Jsem příliš nedočkavá na to, abych se vrátila do hotelu a jen čekala. Rozhodnu se tedy zabít trochu času tím, že se vrátím delší cestou.

Pomalu jedu směrem k městu a poprvé si opravdu dovolím rozhlédnout se kolem a zavzpomínat na to, jak jsem tu vyrůstala. Nebylo to úplně špatné. Ne pořád. Jenže nejsilnější vzpomínky mám na věci, na které bych nejraději zapomněla.

Z popudu otáčím auto na křižovatce a vydávám se po úzké silnici směrem k severní části města. Na severovýchodním okraji býval park mobilních domů, ve kterém jsem vyrostla. Nebyla jsem tam tak dlouho, že si ani nejsem jistá, jestli tam ještě je. Ale je jisté, že celkem brzy uvidím vybledlou dřevěnou ceduli, která oznamuje vchod do toho místa.

Vjedu dovnitř a zpomalím, abych se rozhlédla. Park vypadá dost odlišně na to, abych věděla, že jsem se nevrátila v čase. Přemýšlím, kolik lidí, které jsem tehdy znala, tu ještě žije. Zajímalo by mě, kolik z nich by mě poznalo, nebo jestli bych poznala já je.

Přívěs, ve kterém jsem bydlela s mámou, je pořád tam, kde byl. Je přemalovaný a vlastně vypadá lépe než v době, kdy jsme v něm bydleli. Venku nikdo není, a tak zpomalím auto, zajedu ke krajnici a zastavím. Se zapnutým motorem se rozhlížím po tom, co bývalo mým světem. Přední schody, na kterých jsem sedávala a četla si, jsou přímo tam, jako by čekaly, až vyjdu ven.

V duchu si představuji, jak se ze zatáčky vyřítí kluk na terénní motorce. Dívka sedící na schodech zvedne oči od knihy a sleduje ho, jak si to šine na motorce, vyskakuje a dělá smyky.

Tehdy jsme byli oba tak nevinní.

Ze všeho nejvíc bych si přála, abych mohla zabránit tomu, aby ta holčička na schodech musela trpět tím vším, co trpěla. Ale nemohla jsem ji zachránit. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo posbírat rozbité kousky, jakmile jí bylo osmnáct, a pokusit se jí pomoci poskládat je zpátky dohromady.

Možná se o to v některých ohledech stále snažím.

Možná že důvod, proč jsem se sem vrátila a snažím se rozbít tenhle kruh obchodníků s lidmi, není jen ten, že chci zachránit nějaké další zlomené dívky. Možná že celá tahle věc byla i o tom, že jsem se snažila zachránit sama sebe. Kterákoli z těch dívek, které jsou teď v zajetí, jsem mohla být já. Dítě, které se stalo obětí těch nejhorších mužských instinktů.

Mohla jsem využít někoho, kdo by mě zachránil. Aby mi dal sílu a naději.

Myslím, že jsem možná hledala Travise, který by to udělal. Ale nakonec jsem mu nikdy nedala šanci.

 

ZŮSTANU TAM STÁT, ztracená v myšlenkách, dokud si nevšimnu, jak se v okně obývacího pokoje vedlejšího přívěsu pohnuly záclony. Uvědomím si, že asi vypadám dost podezřele, když tu jen tak sedím. Zařadím rychlost, vyjedu zpátky na silnici a dokončím svůj okruh kolem parku mobilních domů, přičemž se cítím teskněji, než jsem si kdy myslela.

Už jsem skoro zpátky na hlavní silnici, když si všimnu, že za mnou jede auto. Je to tmavě tmavý Dodge Charger, naprosto neznámý. Nejdřív mě napadne, že je to neoznačené policejní auto a že někdo z parku zavolal, že se tu potuluje podivné vozidlo. Tiše se zasměju a mávnu rukou do zpětného zrcátka, aby věděl, že nepředstavuju hrozbu, a pak vyjedu zpátky na dálnici.

Auto se za mnou otočí a začne mě pronásledovat ze vzdálenosti asi pěti délek. Pokrčím rameny a pomyslím si, že mě bude sledovat pár bloků, aby mi dal najevo svůj názor, a pak se otočí zpátky k městu. Ale to se nestane. Zamračím se a vidím, že se přibližuje a zmenšuje vzdálenost asi na tři délky. Teď už začínám být podrážděná. Připravuji se na to, že vytáhne blikač na palubní desku, aby mě zastavil. „Vážně, Rambo? Nemáš dneska nic lepšího na práci?“ Zamumlám.

Ale ani to neudělá. V tuhle chvíli už toho mám plné zuby. Rozhodnu se, že budu pokračovat v cestě z města, místo abych odbočila zpátky do Tanner Springs. Dřív nebo později ho přestane bavit mě sledovat, i kdybychom měli překročit hranici okresu. Trochu zrychlím – stále dodržuji omezení – a přijíždím na hřeben kopce, který označuje neoficiální severní hranice města.

Jakmile jsme za kopcem, auto jedoucí za mnou prudce zrychlí.

Žaludek se mi zkroutí na poplach.

Najednou si uvědomím, že to není jen nějaký sebestředný policista, který mi chce dát lekci.

A já jsem právě odjela z města a izolovala se.

Zkontroluji silnici před sebou; na obou stranách není vidět žádné jiné vozidlo. Sevřu volant a dupnu na plyn. Cítím, jak motor řve, když rychle přidávám na rychlosti. Auto za mnou zpomalí. Pak, o vteřinu nebo dvě později, začne opět zrychlovat. Kurva. Rozhodla jsem se, že sem pojedu vlastním autem místo služebním, a můj motor se s tím Chargerovým nemůže rovnat. Sešlápnu plynový pedál až na podlahu, abych mezi námi vytvořila co největší odstup. Ale Charger mě snadno dohání. Zajede do levého pruhu a začne mě dohánět. Rychle přemýšlím, stáčím volant doleva a najíždím na středovou čáru, aby mě nemohl předjet. Odbočuje a zpomaluje, pak se opět začíná přibližovat.

Do zadní části mého auta udeří pořádný náraz. Vykřiknu a pevněji se chytnu volantu, abych neztratila kontrolu. Charger zpomaluje, pak zrychluje a znovu do mě naráží, tentokrát silněji. Uhýbám, zadní část mého auta se trochu zakymácí. Brzy poškodí podvozek, a pokud se tak stane, nebudu schopna udržet auto na silnici. Tohle dlouho nevydrží. Jedu příliš rychle na to, abych mohla zatočit, a nemůžu mu ujet. Musím vymyslet jiný plán.

V zoufalství prohledávám silnici před sebou a hledám místo, kde bych mohla zastavit, ale nic tam není. Na vrcholu dalšího kopce do mě Charger narazí potřetí a náraz způsobí, že mi praskne jedna ze zadních pneumatik. A je to tady.

Dostávám se do smyku, auto vybočí na štěrkovou krajnici. Připravím se na náraz, když přední kola vyletí do vzduchu. Žaludek mi klesá, když se dostávám za okraj silnice a padá do neznáma, dere se mi z hrdla syrový výkřik:

„Travisi!“