Beast - 20. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Brooke

Po návštěvě Natálie jsem se rozjela na okresní finanční úřad. Požádala jsem jednu z tamních pracovnic, aby vyhledala záznam o dani z nemovitosti společnosti E-Z Wash Express. Když jsem se představila, kdo jsem a co hledám, byla nejprve přátelská a ochotná a vydala se vyhledat údaje – adresu bydliště a telefonní číslo na majitele prádelny. Když se však po chvíli vrátila k přepážce, měla ve tváři zvláštní výraz.

„Jediné, co vám můžu dát, je jméno majitele v záznamech. To jméno je M. L. Stephanos,“ řekne a podala mi lístek.

„To už ale vím. Potřebuju se s panem Stephanosem spojit.“

„Je mi líto, ale tato informace není uvedena v seznamu.“

„Není uvedena? To nezní dobře. Musí tam být korespondenční adresa, na kterou se mají posílat účty.“

„Jediná adresa, která je uvedena, je samotný podnik.“

Frustrovaně jsem se vydala do samotné prádelny, odhodlaná získat informace od staré paní, která tam pracuje. Ale kupodivu, když jsem zajela na parkoviště, uviděla jsem, že je opět zavřeno, stejně jako když jsem tam byla poprvé.

Seděla jsem v autě a snažila se rozhodnout, jaký bude můj další krok, když mi zazvoní telefon. Vyndám ho a vidím, že je to clevelandská předvolba.

„Brentano,“ odpovídám.

„Tady Lafontaine, Brentano,“ oznámí můj šéf svým standardním lehce netrpělivým hlasem. „Volám kvůli aktuálním informacím.“

Překvapí mě to. Rozhodně se nezdálo, že by ho tenhle případ až dosud zajímal. Vyprávím mu o Natalii a jsem ráda, že mu mohu sdělit něco konkrétního. Přistihnu se, že jsem přeskočila detail o motorkářské vestě, a rozhodnu se, že tuto informaci zadržím, dokud si neověřím, zda někdo, kdo odpovídá jejímu popisu, je jedním z Lords of Carnage.

„Natalia se obává o svou bezpečnost,“ uzavřu. „A upřímně řečeno, myslím, že ta obava je do jisté míry oprávněná. Chtěla bych jí zajistit ochranku, dokud ji nedostaneme z oblasti, pane. Vlastně jsem vám kvůli tomu chtěla zavolat.“

„Je nějaký důvod, proč to nemůžete koordinovat s místním policejním oddělením, Brentano?“

„Hm…“ Zaváhám.

„Mimochodem, před chvílí mi odtamtud volal starosta,“ řekne mi. „Říká, že je víc než ochotný vám s vyšetřováním pomoct, ale vy jste všechny jeho nabídky odmítla.“

Takže Holloway opravdu volal mému šéfovi. Rozhodně neztrácel čas, to je jisté. „Vlastně to tak úplně není, pane. Zdá se, že starostovi se moje přítomnost tady v Tanner Springs nelíbí. Věřte mi, že mi nenabídl pomoc.“

„No, mně tu pomoc nabídl. A upřímně řečeno, agente Brentano, nemám neomezené zdroje, abych vám je poslal, když už jsou na místě orgány činné v trestním řízení, které jsou ochotné tu práci udělat. Takže to budete muset koordinovat s nimi.“

Jako bych to chtěla udělat. „Ale pane…“

„Na další rozhovor nemám čas, Brentano. Pokud tedy nemáte něco víc, než jen zprávu o dívce, která neumí anglicky a nemá jak svá tvrzení doložit.“

Zavěsím telefon, rozhořčená a demoralizovaná. Vždycky jsem věděla, že mě Lafontaine nemá moc rád, ale tohle mi připadá jako něco víc. Jako by mu na vyšetřování vůbec nezáleželo. Oběti pro něj nejsou vůbec důležité. Dokud to podělám, bude spokojený. Není šance, že by mi dal víc prostředků, se kterými bych mohla pracovat. Sakra, mám dojem, že kdybych prokázala aspoň nějaký úspěch, nejspíš by mě z případu stáhl a přidělil by ho někomu jinému.

V některých ohledech jsem se pro FBI nikdy moc nehodila. Na papíře není však nic, co by vám to dopředu řeklo. Od svých osmnácti let jsem snila o tom, že budu dělat přesně to, co dělám teď. Dřela jsem jako kůň, abych se tam dostal. A bože, byl jsem pyšná, když jsem dostala jmenování.

Proč jsem to tak moc chtěla? Asi abych něco dokázala. Hlavně sama sobě. Když jsem vyrůstala, nikdy jsem neměla kolem sebe lidi, kteří by ode mě očekávali, že budu něco znamenat. Ve škole jsem byla tichá, slušná studentka, ale trochu zanedbaná a nevýrazná. Učitelé mě většinou ignorovali. Všichni zřejmě předpokládali, že nakonec ze mě nic nebude.

Chtěla jsem lidem dokázat, že se mýlí. Chtěla jsem dokázat něco velkého. Něco výjimečného. Chtěla jsem dokázat, že jsem někdo.

Chtěla jsem být u FBI i proto, že jsem si myslela, že budu zastávat spravedlnost pro lidi, kterým bylo ublíženo. Chtěla jsem dopadnout zločince, kteří ubližují nevinným.

Myslím, že v mých představách to bylo, jako by mé dospělé já získalo spravedlnost pro své mladší já. Skoro jako možnost sáhnout do minulosti a udělat něco pro ochranu dívky, kterou jsem kdysi byla, i po všech těch letech.

Tenhle případ by pro mě v tomto ohledu měl být splněným snem.

Teď, když se vlastně začínám někam posouvat, bych měla být zatraceně šťastná.

Ale místo toho vidím, že můj osud je v rukou někoho, kdo nechce, abych uspěla, a já s tím nemůžu nic dělat.

 

SKORO SE vrátím do hotelu, abych se utápěla v sebelítosti. Ale mám práci, kterou musím udělat, i když Craig Lafontaine doufá v můj neúspěch.

Namířím auto směrem ke klubovně Lords of Carnage. Když vjíždím na parkoviště, je před ním zaparkovaných méně motorek, než si pamatuji z minula. Trochu se bojím být tu bez Travise, ale doufám, že se mi podaří dostat dovnitř a najít Jewel dřív, než si mě někdo všimne a řekne mi, abych odešla – nebo i hůř. Zaparkuju auto stranou, zhluboka se nadechnu, pak vystoupím a cílevědomě vykročím ke dveřím dřív, než se stihnu rozmyslet.

Mám štěstí: jeden z prvních lidí, které uvidím, když se dostanu dovnitř, je Jewel, která utírá stoly u baru.

„Ahoj!“ pozdraví mě nadšeně, ale pak hodí očima ke dveřím. „Jsi tu s Beastem?“

„Ne,“ řeknu jí a rychle přejdu místnost, abych se k ní dostala. „Podívej, vím, že se to asi nesmí, ale přišla jsem za tebou.“ Mimo jiné. „Protože jsem nevěděla, kde bydlíš, řekla jsem si, že tohle je nejlepší příležitost.“

„Aha, jasně, to dává smysl.“ Zastrčila si utěrku, kterou používala, do jednoho z poutek u pasu. „Co se děje?“

„Hm, mohla bych dostat něco k pití?“ Zeptám se, abych získala trochu času. „Mám vážně žízeň. Stačila by mi jen sodovka nebo sklenice vody.“

„Jo, žádný problém. Pojď.“ Následuju ji k baru a sedám si na stejnou stoličku, na které jsem seděla, když jsem tu byla s Travisem naposledy. Zatímco Jewel bere sklenici a plní ji sodovkou, rozhlížím se po místnosti a sleduji muže, kteří hrají kulečník nebo pozorují hru. Žádný z nich ani zdaleka neodpovídá vzhledu, jak popisovala Natalia.

Jewel přede mě postaví sklenici. „Tady máš.“

„Díky,“ řeknu. Dlouze se napiju, i když popravdě řečeno vůbec nemám žízeň. „Páni, to chutná dobře,“ povzdechnu si. „Byla jsem vyprahlá.“

„Tak co pro tebe můžu udělat?“ zeptá se a opře se o pult.

„No, mám na tebe takovou prosbu. A cítím se blbě, že tě o to žádám, protože tě sotva znám, ale nevím, co jiného mám dělat.“

„O co jde?“

„Natalii zítra propustí z nemocnice,“ začnu. „Potřebuje někde pár dní zůstat, než najdeme jejího otce a podaří se mu pro ni přijet. Bojí se, že ji budou hledat muži, před kterými utekla, a upřímně řečeno, nemyslím si, že je to neopodstatněná obava. Musím najít místo, kde bude ukrytá.“ Zhluboka se nadechnu. „A napadlo mě, jestli bys nebyla ochotná se jí na chvíli ujmout.“

„Samozřejmě,“ řekne Jewel bez zaváhání. „Můžeme to s Olgou udělat společně. Bydlíme na stejném patře. Natálie ani nebude muset chodit ven, pokud nebude chtít.“

„Panebože, to by bylo skvělé. Opravdu si toho vážím, Jewel.“ Úleva se mi rozlévá nitrem. Alespoň jeden z mých problémů je vyřešen, i když jen dočasně.

Jewel mě ujišťuje, že to není žádný problém, když se otevřou vstupní dveře a dovnitř začne proudit dav mužů. Je jich nejméně tucet a z výrazů jejich tváří to vypadá, že se buď stalo něco zlého, nebo se to teprve stane.

S úlevou zjišťuji, že žádný z nich neodpovídá Nataliinu popisu.

Muži u kulečníkových stolů se podívají na skupinu, která proudí dovnitř. Jeden z nich, vysoký, robustní muž, kterému v očích probleskuje hněv, vyštěkne: „Kostel. Hned.“

„Do prdele,“ zamumlá Jewel, když obě sledujeme, jak kolem nás proudí. Vytáhne si z vlasů skřipek a zírá na skupinu, která míří rovnou do místnosti směrem dozadu. „Něco není v pořádku.“

Hranatý muž se rozhlédne po místnosti a jeho oči spočinou na nás. „Jewel,“ napůl vykřikne a v očích se mu zableskne. „Odveď odsud svou přítelkyni. Tohle není místo, kde by teď měl být civilista.“

„Co tady kurva děláš?“ vykřikne za mnou známý hlas. Otočím se a uvidím Travise, který vypadá naprosto rozzuřeně.

„Právě jsem přišla…“ Začnu a zrudnu při pomyšlení, že mu budu muset lhát. Ale on nic z toho nechce slyšet.

„Vypadni, Brooke,“ řekne a chytí mě za paži. „Myslím to vážně. Tohle není to správné místo ani čas.“

Táhne mě za loket ven z klubovny. Jakmile jsme na parkovišti, začne mě táhnout k mému autu. „Běž. Hned.“

„Co se děje?“ Klopýtám.

„Do toho ti nic není.“

„Ale já s tebou musím mluvit, Travisi!“

„Později,“ vyštěkne.

„Kdy?“

„Až budu kurva moc!“ křičí. „Vrať se do hotelu!“ Otočí se na podpatku a zamíří ke klubovně. „A už sem nechoď. Rozumíš mi?“

Dveře se za ním zabouchnou. Po chvíli vyjde ven Jewel s mobilem v ruce.

„Ahoj,“ zamumlá. „Vyměníme si čísla mobilů. Můžeš mi zavolat, jakmile budeš vědět, kdy Natalii propustí. Já si promluvím s Olgou, až se večer vrátím domů, a vymyslíme co dál.“

Dám jí své číslo a ona mi napíše, abych měla její. „Díky.“

„V pohodě.“ Podívá se zpátky na budovu. „A nevšímej si Beasta. Muselo se stát něco zlého, když se muži takhle chovají. Jsem si jistá, že to s tebou nemá nic společného.“

Doufám, že má pravdu. Ale jestli mě Travis podezřívá, že jsem sem přišla hledat Nataliina násilníka, bude mít důvod se na mě zlobit. Jen doufám, že se Jewel nedostane do potíží, protože mě tu nechala.