Beast - 18. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Booke

Druhý den jedu do nemocnice za Natálií. Travis se mi neozval a ani to neočekávám. To, co se stalo včera, byla nejspíš jen šílená, jednorázová záležitost. Není důvod očekávat něco víc.

Zaparkuju auto na nemocniční rampě a vydám se chodbami k Nataliinu pokoji. Vystoupím z výtahů do třetího patra a zahýbám do chodby, když se z křesla ve výklenku zvedne asi třicetiletý muž s ulízanými černými vlasy a drahém obleku.

„Zvláštní agent Brentano,“ pronese. „Tohle je nečekané potěšení. Mohu na slovíčko?“

Je mi matně povědomý, ale nejsem si jistá proč. Vypadá tak trochu jako béčková filmová hvězda. Jako herec v televizním seriálu, který je odsouzen k neúspěchu po první sérii.

„Promiňte, my se známe?“ Zdvořile se zeptám.

„Ne tak docela,“ odpoví. Pod uhlazeným tónem jeho hlasu se skrývá lehká ostrost – tak lehká, že si nejsem jistá, jestli si ji nevymýšlím. „Já jsem Jarred Holloway. Jsem starosta Tanner Springs.“

„Aha.“ Chvíli se dívám na jeho nataženou ruku, než ji vezmu. Jeho kůže je suchá a chladná. Připomíná mi hadí kůži.

„Náčelník Crup mi řekl, že nás navštívíte,“ pokračuje. Podrží mou dlaň na okamžik ve své déle, než mi je příjemné. Jednou ji pevně stiskne, než ji pustí.

„Ano,“ řeknu neosobně. Jsem v tomhle městě už dost dlouho, takže se začínám cítit ostražitě, když mám někomu sdělit informace o tom, proč jsem tady. Zvlášť ne tomuhle muži. Je na něm něco… divného. Něco nepříjemného. Někomu může připadat hezký, takovým zvláštním, příliš dokonalým způsobem. Jeho obličej vypadá jako z umělé hmoty. Jako by si nechal udělat plastiku. Výsledek působí trochu roboticky.

„Zmínil se, že pracujete na anonymním tipu, který jste dostala. Něco o…“ – pokrčí nos v pantomimě znechucení a nedůvěry – „obchodování se sexem?“

Začínám vážně litovat svého zdvořilostního telefonátu náčelníkovi Crupovi.

Ale pak si na něco vzpomenu.

Nikdy jsem Crupovi neřekla, co vyšetřuji.

Ta myšlenka mě zasáhne jako blesk a mám problém skrýt reakci. Přinutím se tvářit neutrálně a změním téma.

„Starosto Hollowayi,“ zeptám se. „Byl jste tady v nemocnici a hledal jste mě?“

„Ale ne, ne.“ Zvedne ruku a usměje se. Jeden špičák v jeho úsměvu je mírně mimo. „Jsem tu jen na návštěvě u drahého přítele. Jen šťastná náhoda, že jsem narazil zrovna na vás.“

„Ještě větší náhoda je, že víte, jak vypadám,“ poznamenám suše.

„Tohle je malé město. Tváře jsou známé. Nově příchozí“ – hravě na mě zvedne jedno obočí – „poměrně rychle vynikne.“

„Aha.“

„Jak to jde? S vaším ‚vyšetřováním‘?“ Říká to slovo, jako by bylo v uvozovkách. „Pokud nevadí, že se ptám, samozřejmě.“

„Vlastně mi to vadí,“ odpovím. „Práce FBI není něco, o čem bych se mohla dělit s veřejností.“

„Ale starosta města, jehož pověst špiníte, si jistě zaslouží vědět něco o stavu vašeho vyšetřování?“ odsekne.

Aha. Jeho ego je pošramocené. S tím se nedá nic dělat. A jeho emotivní reakce ho staví do defenzivy, což je pro mě výhodné.

„Neberte si to osobně,“ řeknu vesele. „Někdy zločinecké organizace dávají přednost krytí poklidného maloměsta, aby mohly dělat svou práci. Může být snazší skrývat se na očích. Na vaši efektivitu jako starosty to nemá žádný vliv.“

„Chápu,“ zamumlá. V jeho tónu je cosi nejasně hrozivého. Je téměř výhrůžný.

„Vyrostla jste tady,“ řekne pak. „Není to tak?“

Zní to jako otázka, ale zjevně tomu tak není.

„Ano, vyrostla,“ přiznám.

„Mmm. Já taky.“ Jeden koutek úst mu cukne. „Zvláštní, že jsme na sebe tehdy nenarazili.“

„Myslím, že nejsme stejně staří,“ poznamenám.

„To je pravda. A taky pochybuju, že jsme se pohybovali ve stejných kruzích.“

Urážka je jasná. Stejně jako narážka pod ní. Starosta Holloway se informoval o mé minulosti. Ví o mém dětství.

„Nejspíš jste měla důvod nemít to tady moc ráda,“ pokračuje. „Žít v tom parku s mobilními domy. A potom pěstounská péče.“ Holloway udělá ústy zvuk tsk. „To je tak smutné, když se lidé propadnou až na dno. Asi je pochopitelné, že máte vůči městu osobní mstu.“

Tohle jsem nečekala. Nemůžu si pomoct: Vyprsknu smíchy. „Cože?“ Nevěřícně se zeptám.

„I když musím říct, že je to po tolika letech docela nedospělé, když se tak angažujete v poškozování dobrého jména našeho města nepodloženými pomluvami.“

„Je mi líto, ale tohle není otázka fám, starosto Hollowayi. Dostali jsme tip od jednoho občana a zdá se, že ten tip může být věrohodný.“

Výraz Hollowayovy tváře se nemění. Ale jak se dívám, jeho pleť se mění z rovnoměrně světle růžové na rudou skvrnu. „To není možné,“ utrousí.

„Ale je,“ ujistím ho. Trochu pozdě si uvědomím, že jsem toho možná řekla až moc. Ale vědomí, že jsem ho rozhodila, mě příliš uspokojuje na to, abych toho úplně litovala.

„Slečno Brentano,“ ušklíbne se, „myslím, že je načase, abych si promluvil s vaším nadřízeným. Vaše přítomnost zde v Tanner Springs už není vítána.“

Pokrčím rameny. „Zvláštní agent Craig Lafontaine. Clevelandská terénní kancelář.“

„Chci, abyste opustila tohle město, slečno Brentano.“

„Je to agent Brentano,“ opravím ho. „A budu brzy pryč. Hned jak budu mít informace, které potřebuji.“

Starosta Holloway se neobtěžuje podat mi ruku, když odchází. Jen si přitáhne k sobě drahý oblek, prosmýkne se kolem mě a zamíří k výtahu.

Počkám, až se za ním zavřou dveře, a pak si odfrknu a otočím se. Myslím, že jsem tuhle bitvu vyhrála.

Přesto bych si měla dávat pozor a mít oči otevřené. Nepřekvapilo by mě, kdyby se Holloway chystal na válku.

 

KDYŽ KLEPNU na Nataliiny dveře, ozve se drobný, zastřený hlásek: „Pojď dál.“

Strčím do pokoje a najdu ji, jak sedí v posteli a vypadá mnohem veseleji, než když jsem ji viděla naposledy. Na židli vedle ní sedí asi pětačtyřicetiletá žena. Má hnědé vlasy protkané šedinami, svázané dozadu do volného culíku. Její tvář je mírně vrásčitá a milá.

„Dobrý den,“ řekne anglicky s přízvukem. „Vy jste agentka FBI?“

„Olga?“ Zeptám se. Na její přikývnutí odpovím: „Ano, jsem Brooke Brentano. Moc vám děkuji, že jste přišla Natalii pomoci.“

„Je mi potěšením,“ usměje se. „Živím se úklidem domů, ale dnes jsem zákazníkům řekla, že jsem nemocná.“

„To je od vás moc milé.“ Kývnu na Natalii. „Jak jí je?“

„Má se dobře!“ Olga se na dívku podívá. „Pomáhám jí s angličtinou.“ Olga něco řekne Natálii, která se na mě odhodlaně podívá.

„Děkuju, že mi pomáháš,“ zarecituje. „Jsem ti moc vděčná.“

„Ach, Natálie,“ řeknu. Do očí mi vyhrknou slzy, ale podaří se mi je zase rozmrkat. „Je mi potěšením.“

„Umí trochu anglicky,“ vysvětluje Olga. „Ale jen ze školy. A z…“ odmlčí se a tváří se zaraženě.

Rychle přikývnu. „Rozumím.“ Rozhlédnu se po místnosti a zahlédnu v jednom rohu židli. Přitáhnu si ji k posteli vedle Olgy a posadím se. „Natalie,“ řeknu a podívám se na Olgu, aby ji to přeložila. „Pracuji na tom, abych našla tvého otce. Až ho najdeme, přiletí sem pro tebe. A pak se společně vrátíte domů.“

Olga promluví k Natálii, jejíž tvář rozkvete v širokém úsměvu. „Děkuji,“ zašeptá a oči se jí zalijí slzami.

Než pokračuji, musím si pročistit hrdlo. „Není zač,“ řeknu. „Než půjdeš domů, ráda bych od tebe získala oficiální prohlášení, které se pravděpodobně uskuteční v Clevelandu s oficiálním tlumočníkem. Prozatím bych ti ale ráda položila ještě pár otázek ohledně toho, co se ti stalo, jestli to nevadí?“

Čekám, až jí to Olga vysvětlí. Když skončí, Natalia na mě kývne.

„Dobře. Tak jdeme na to.“

Požádám Natalii, aby zopakovala příběh, který mi včera vyprávěla, o tom, jak se sem dostala a jak utekla. Tentokrát mi řekne o pár podrobností víc, ale její příběh je úplně stejný jako předtím. Dělám si poznámky a tu a tam se zeptám na vysvětlení.

„Natalie,“ řeknu pak, „ráda bych se tě zeptala na něco, co se stalo včera. Poté, co jsi mluvila s tlumočnicí přes modrý telefon, přišel do místnosti nějaký muž. Ten muž v kožené vestě.“

Nataliiny oči se rozšíří a vypadá vyděšeně. Kývne hlavou a něco Olze řekne.

„Říká, že muž, který včera přišel, měl na sobě stejnou vestu jako jeden z mužů, kteří přicházeli na místo, kde byla zadržována. Byl tam často a chodil za ní a za některými dalšími dívkami.“

„Kolik mužů tam bylo, Natalie? Kolik asi mužů přišlo za tebou a ostatními, aby s nimi měli sex?“

Natálie odpovídá prostřednictvím Olgy. „Víc než tucet.“

„A kolik dívek tam s tebou bylo?“

„Deset.“

„Ten muž v kožené vestě,“ naléhám. „Jsi si jistá, že to byla ta samá vesta, kterou jsi včera viděla na tom muži? Nebo jen vypadala podobně?“

Natálie zavrtí hlavou a rychle promluví na Olgu. „Stejná. Říká, že to slovo poznala z hodin angličtiny doma, protože slyšela nějaké anglické modlitby a věděla, že to znamená ‚Bůh‘.“

„Lord (pán),“ opakuje Natálie důrazně.

Zhluboka se nadechnu. Tuhle otázku se mi nechce položit, ale musím. „Natalie. Jak ten muž vypadal? Ten, který… ti ublížil… který měl na sobě tu koženou vestu? Potřebuju, abys ho popsala co nejpodrobněji. Všechno, co si o něm pamatuješ.“

Nechávám Natalii, aby si dala na čas, a zapisuji poznámky, zatímco Olga překládá. Podle toho, co Natálie popisuje, je muž v kožené vestě starší, možná ve věku jejího otce, má šedivé a černé vlasy a šedivý plnovous. Je velký, na pohled silný, ale s břichem. Natalia dokonce popisuje několik jeho tetování. Zvlášť jedno, na jeho levém bicepsu, ji zaujalo. Lebka s dlouhými vlasy a šátkem, která v kostlivé ruce míří pistolí.

Nakonec vidím, že začíná být unavená, a uvědomím si, že se stále zotavuje z hrozného utrpení.

„Dobře, myslím, že to stačí,“ řeknu a usměju se na obě. „Moc ti děkuju, Natalie. Doufám, že se zítra vrátím se zprávami o tom, kdy tu bude tvůj otec.“

„Kdy se dostane z nemocnice?“ Olga se mě zeptá.

„Nejsem si jistá,“ řeknu. „Půjdu si o tom promluvit se sestrami. Ale najdeme nějaké místo, kde by mohla zůstat, neboj se.“

Natalia se k ní nakloní a něco jí pošeptá. Olga zaváhá.

„Natálie říká, že se bojí opustit nemocnici. Bojí se, že si pro ni přijdou.“

Z nějakého důvodu se mi při těch slovech vybaví tvář Jarreda Hollowaye.

„Jsem tu jen na návštěvě u přítelkyně. Je to jen šťastná náhoda, že jsem na tebe narazila.“

Nikdy jsem náčelníkovi Crupovi neřekla, že vyšetřuji tip na obchodování s lidmi.

Holloway to ale nějak věděl.

Vzpomenu si na tu prádelnu. A na to, že byla zavřená, když jsem tam byla poprvé.

A na to, jak mě ve dnech po mé návštěvě u náčelníka Crupa sledovalo policejní auto.

Zabrní mě v zátylku. Něco není v pořádku.

„Natalie,“ řeknu. „Vrátím se za tebou znovu, už brzy. Do té doby si nedělej starosti. Budu tě chránit. Slibuju.“

Když vycházím z nemocničního pokoje, moje mysl se točí milionu věcí. Po několika dnech, kdy jsem neměla v podstatě žádné vodítko, chytám nitky případu najednou všude okolo.

Nejdřív se však vydávám hledat Isabel. Naštěstí má zrovna směnu. Vidím ji vycházet z pokoje pacienta poblíž sesterny.

Usměje se a okamžitě mě pozná. „Agente…“

„Brooke,“ přeruším ji. „Isabel, právě jsem přišla z Nataliina pokoje. Můžeš mi říct, kdy ji propustí?“

„No,“ začne. „Fyzicky, kromě toho, že je trochu podvyživená, jí nic není. Z nemocnice ji budou chtít co nejdřív propustit, protože nemá pojištění.“ Lítostivě se zamračí. „Nemyslím si, že si ji tu budeme moci nechat déle než do zítřka.“

„Dobře.“ Není to ideální, ale aspoň to vím. „Podívej, musím se ti svěřit. Mám trochu obavy, že by jí potenciálně mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Nedokážu to úplně vysvětlit, ale v ideálním případě bych chtěla, aby byl její pokoj hlídaný. Bohužel…“ Zaváhám. „Já, ehm, bych raději nezapojovala místní policii. A dokud sem nedostanu dalšího agenta, který by na ni dohlížel, nemám moc možností.“

Isabel si odfrkne a zakoulí očima. „Nemusíš se omlouvat, že nechceš, aby se do toho zapojila policie. Nezapomeň, že jsem s jedním z Lords of Carnage. Vím toho o policajtech v tomhle městě mnohem víc než většina ostatních. A věř mi, že pod vedením starostou Hollowayem jsou ti poslední, které bych volala o ochranu.“

Překvapeně se na ni podívám. Není žádným překvapením, že by MC nevěřila policistům, ale je zajímavé, že se zmínila i o Hollowayovi. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se ji věřit.

„Vrátím se, jakmile to půjde. Musím zapracovat na tom, abych našla Natalii bezpečné místo, až ji propustí. Můžeš na ni mezitím nějak dohlédnout? Ujistit se, že tam nechodí nikdo, kdo by neměl?“

Isabel se natáhne a položí mi ruku na paži. „Řeknu to ostatním sestrám a požádám nemocniční ochranku, aby dohlédla na její pokoj.“

Zaplaví mě úleva. „Moc ti děkuju, Isabel.“

„O tom se nezmiňuj. Opravdu.“ Její oči se upírají do mých. „Vím, jaké to je, když se člověk necítí bezpečně a potřebuje ochranu.“

Odcházím z nemocnice a cítím se lépe než před několika dny. Ale s každým krokem na mě začíná padat tíha rozhodnutí, které jsem učinila.

Právě jsem Isabel požádala, aby mi důvěřovala a pomohla mi. Bez výhrad souhlasila.

A teď si myslí, že jdu hledat pro Natalii místo, kde by mohla zůstat. Což taky udělám.

Ale taky se chystám jít špehovat klub jejího manžela.

A to, co zjistím, může nakonec rozmetat Lords of Carnage na kusy.