Beast - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Beast

Dívka stále křičí, když mě Brooke vyžene z pokoje a zavře za mnou dveře.

„Co to s ní kurva je?“ Zmateně zamumlám. „Dívala se na mě, jako bych jí vyvraždil celou rodinu.“

„Já nevím,“ zašeptá Brooke naléhavě. „Možná je to jen tím, že jsi muž a ona se teď obecně bojí mužů. Ale zkusím, jestli se nám podaří opět sehnat tlumočníka a zeptat se Natálie, co se děje.“

Čekám venku na chodbě a odolávám nutkání jít si ven zakouřit. Asi po dvaceti minutách se dveře znovu otevřou. Brooke vychází ven. Její tvář je stažená a bledá.

„Tak co se děje?“ Zeptám se. „Přišla jsi na to, co ji tak vyděsilo?“

„Jo.“

„No a? Co to je?“

Brooke se kouše do rtu. Na vteřinu se na mě odmítne podívat. Když to konečně udělá, jsou to oči plné podezření.

„To je tvá vesta,“ oznámí. „Natalia říkala, že jeden z mužů, kteří ji občas přišli znásilnit, měl přesně takovou.“

 

„TY MYSLÍŠ jednu takovou,“ opravím ji.

„Ne, říkala, že stejnou.“ Brooke se na mě dívá s něčím jako nenávistí. „Říkala, že poznala některá stejná slova.“

„Co to kurva je? To není možný!“ Vybuchnu a můj hlas se zvýší do křiku. „Lordi se takovými sračkami nezabývají, Brooke. To teda kurva ne.“

„Neříkej mi, že tvůj klub je banda sboristů, Travisi,“ rozkřikne se. „Jak si myslíš, že ti mám věřit – komukoli z vás – že by vás tohle zaráželo?“

„Ne, my nejsme sboristé! Ani bych to nepředstíral!“ Sevře se mi žaludek při představě, že si myslí, že já nebo kdokoli z mých bratrů bychom byli schopni znásilnit dívku, které nemůže být víc než šestnáct. Musím vědět, že věří, že jsem lepší člověk, než si myslí. „Vím, že nejsi naivní, Brooke,“ řeknu a snažím se, aby mi v hlase nebyl znát vztek. „Ano, Lordi se pouštějí do věcí, které nejsou úplně legální.“ Pokrčím rameny. „Někdy se lidem něco stane. Ale lidé, kterým se něco stane, jsou ostatní MC, ostatní kluby, které nám zkříží cestu. Ne civilisté.“ Chytnu ji za ramena a zabodnu do ní oči. Nebrání se. „A ne malé holčičky, Brooke. Ježíši, ne malé holčičky.“

Dlouze se na mě dívá, nespouští ze mě oči. „Jak tedy vysvětlíš, co Natalia říká, že viděla?“ Nakonec se zeptá unaveným hlasem. „Ona nelže, Travisi.“

„Já vím.“ Zavrtím hlavou. „A nevím, jaké je pro to vysvětlení. Ale něco není v pořádku.“

 

BROOKE SE NECHÁ vyvést z nemocnice. Je tichá a očividně rozrušená. Nevím, jestli se mi ji podařilo přesvědčit, že jeden z Lordů by nikdy neudělal, co říkala ta holka. Musím uznat, že ta situace je dost na hovno.

Ale nedokážu si představit, že by některý z mých bratrů šukal s holkou, která vypadá tak mladě a která ani neumí kurva mluvit anglicky. Procházím si v duchu jednoho po druhém. Dokonce ani Sarge, ten nejzvrácenější zmrd z nás všech.

„Natalia bude potřebovat nějaké oblečení,“ zamumlá Brooke, když vyjdeme ven na sluníčko. Vypadá to, jako by mluvila spíš sama se sebou. „A místo, kde by mohla zůstat, až ji z nemocnice propustí.“

„Můžeme zajít do klubovny,“ navrhnu okamžitě. „Zeptat se některé z žen, jestli by neměly nějaké věci, které by jí seděly.“

„Ten její výraz, Travisi,“ zašeptá Brooke. Jako by mě neslyšela. Dech se jí zadrhne v krku, když se ode mě otočí. „Byla naprosto vyděšená. Ta chudinka je…“ Její slova zastaví potlačovaný vzlyk. Zakryje si ústa rukou a prudce zavrtí hlavou, jak se snaží neplakat.

„Zlato.“ Než si to uvědomím, moje ruka ji obejme kolem ramen a přitáhne si ji k sobě. Najednou jako by všechny ty roky, které nás dělí, prostě zmizely. Na vteřinu se její tělo napne a pak jako by se ve mně rozplynula. „Je to drsné, já vím,“ zamumlám. „Ale teď je v bezpečí. Je v pořádku.“

„Travisi.“ Brooke mi zaboří obličej do ramene. „Prosím, prosím, řekni mi, že to nemá nic společného s tvým klubem.“

„Nemá,“ trvám na svém.

Nemůže.

 

POSADÍM BROOKE za sebe na motorku.

A pak, navzdory svému nejlepšímu úsudku, odvezu zasraného agenta FBI do naší klubovny.

Když tam dorazíme, moc bratrů tam není. Bullet a Lug Nut hrají vzadu kulečník. Striker a Tank se hrbí nad balíčkem karet a flaškou se dvěma panáky u stolu v rohu. Kývnou na mě, když vejdu, a zvědavě těkají očima po kočce v obleku, která jde za mnou.

„Jewel,“ zavolám na ni, když vedu Brooke k baru. „Vezmi mi pár piv a pojď sem.“

„Jistě.“ Jewel jde pro pivo, pak se otočí a postaví lahve před nás.

„Tohle je Brooke,“ řeknu.

„Těší mě.“ Diskrétní jako vždy, Jewel nedá nijak najevo, že by Brookein vzhled byl zvláštní. „Vypadáš, že by se ti to hodilo,“ řekne a ukáže na pivo.

„Jo, asi jo,“ povzdechne si Brooke a zvedne láhev. Dlouze se napije a zakloní hlavu, až odhalí hrdlo. Snažím se, aby se mi nepostavil při pomyšlení, jak moc ji tam najednou chci políbit.

„Tak co se děje, Beaste?“ Zeptá se Jewel. „Chtěl sis se mnou promluvit?“

„Jo. Chci tě o něco požádat.“

Začnu Jewel vyprávět k čemu jsem se nachomýtl a snažím se vynechat detaily, abych Brooke nešlápl do případu. Ale k mému překvapení vyprávění přebere Brooke a začíná vysvětlovat, kdo ta dívka je, že je právě v nemocnici a potřebuje oblečení, protože utekla od obchodníků s ženami, které se Brooke snaží vypátrat. Nejdřív jsem sakra překvapený, že dává takové informace cizímu člověku. Ale pak si uvědomím, že možná zkouší, jestli se Jewel prozradí nějakou reakcí, která by ukázala, že tam je spojení s klubem.

Jewel poslouchá, přikývne a soucitně zvedne obočí. „Panebože. Chudák dítě,“ zamumlá. „Říkala jsi, že je z Ukrajiny?“

„Ano,“ odpoví Brooke. „A bohužel neumí moc anglicky. V nemocnici jsme měli telefonického tlumočníka, abychom se dozvěděli její příběh, ale obávám se, že se teď asi cítí dost izolovaná, když si nemá s kým popovídat.“

„Moje sousedka je z Ukrajiny,“ zamyslí se Jewel. „Olga. Je to opravdu milá paní, když mi zrovna nenadává, že pouštím hudbu moc nahlas.“ Podívá se na Brooke. „Myslíš, že by tahle holka chtěla, aby ji navštívila?“

Brooke zamrká. „Páni,“ řekne a přemýšlí. „Asi by se jí to líbilo. Budu kontaktovat ukrajinské velvyslanectví, abych sehnala jejího tátu, ale i tak bude nějakou dobu trvat, než vyřídíme všechny papíry, abychom ji dostali zpátky domů. Určitě by byla nadšená, kdyby viděla přátelskou tvář, která mluví jejím jazykem.“

„Jak je velká?“ Zeptá se Jewel. „Můžu zaběhnout domů pro nějaké oblečení a pak si jít promluvit s Olgou, než se později začnou sjíždět muži na večírek.“

„Je vysoká asi jako já, ale hubená,“ vysvětlí Brooke.

„Přinesu jí nějaké věci na sebe, které budou moderní, ale nebudou moc odhalovat.“ Jewel září oči soucitem. „Aby se cítila pohodlně a bezpečně.“

Řeknu Jewel, aby se spojila s Isabel až ponese Natalii oblečení do nemocnice. Vyjde zpoza baru a oznámí do místnosti, že asi na hodinu odchází. O chvíli později slyšíme, jak z parkoviště vyjíždí její auto.

„Je hezká,“ poznamená Brooke, když se motor vzdaluje do dálky.

„Cizímu člověku by dala i košili co má na sobě,“ odpovím a pak se zasměju. „Což je asi přesně to, co dělá.“

„Travisi,“ pokračuje a posune se na barové stoličce. „Víš, že vzhledem k tomu, co říkala Natalia o tom, že poznala tvou vestu, bych se na to měla podívat.“ Rozhlédne se po místnosti.

„Brooke, stojím si za tím, co jsem řekl,“ houknu. „Náš klub se do takových sraček nezapojuje.“ Jedna moje část je na ni naštvaná, že ji to vůbec napadlo, ale nemůžu říct, že bych se jí divil. Napiju se piva, chvíli přemýšlím a mračím se. „Ale promluvím si o tom s naším viceprezidentem. Uvidíme, jestli ho napadne, co vlastně viděla.“

„Váš viceprezident?“

„Jo. Prezident je teď nemocný. Infarkt. Náš viceprezident to má na starosti, dokud se nepostaví na nohy.“

Zatímco jsme si povídali, Brooke dopila pivo dříve než já. Potlačím smích. Ta holka je dneska pekelně napjatá. Asi se potřebovala uvolnit.

„Dáš si ještě jedno?“ Zeptám se a kývnu na její láhev.

Povzdechne si. „Měla bych zavolat na ambasádu,“ řekne a zavrtí hlavou.

„Tak jim hned zavolej.“ Pokrčím rameny. „Pivo na tebe bude čekat, až skončíš.“

Čekám, že bude protestovat, ale ona zaváhá jen na vteřinu, než se postaví. „Dobře,“ souhlasí. „Půjdu na pár minut ven.“

„Nespěchej. Když se někdo zeptá, kdo jsi, řekni mu, že jsi se mnou.“ Brooke tady vypadá stejně nepatřičně jako anglická královna v kulečníkové herně. Možná je to poprvé, co si sem někdo vzal oblek.

Zatímco je pryč, vezmu nám další dvě piva, sedím a přemýšlím o všem, co se dnes stalo. A jak je kurevsky neskutečné, že tu Brooke Brentano sedí vedle mě a pije pivo, jako by se posledních dvanáct let nestalo. Když se vrátí, sundá si sako. Vypadá tak jen o trochu méně nepatřičně, pokud se nedíváte moc zblízka. Posadí se, a ještě chvíli mluvíme o Natalii, ale pak se celkem brzy stočí hovor na osobní věci. Ptám se jí, jak se jí líbí práce pro FBI. Pokrčí rameny a řekne, že je to fajn, ale ne tak, jak si myslela. Když na ni zatlačím, aby mi řekla podrobnosti, odmítne odpovědět a změní téma. Vyptává se, to, jaké to je být v MC. Odpovídám, že je to sakra jiné než pracovat pro zasranou FBI. To ji rozesměje. Je to tak bezstarostný zvuk, který mi připomene staré časy. Trochu se mi sevře hrdlo, jak dobře to zní.

Než dopije druhé pivo, vypadá uvolněně a spokojeně. S úsměvem zvedne zadek ze sedačky, aby nám šla pro další dvě, ale já ji zastavím.

„No víš. Když vypiješ víc, nebudu moc být zodpovědný za to, když mi spadneš z motorky.“

„Já to risknu,“ vystřelí zpátky.

„Ne.“ Vstanu, rozhodnu se a obejmu ji kolem ramen. „Pojď. Odvezu tě domů.“

Brooke mlčí, když si natahuje sako a já ji vedu ven z baru. Neprotestuje, ale nevypadá, že by z toho byla nadšená. Když nasedám na motorku, nic neříká, jen se nasouká za mě a obejme mě kolem ramen. I cestou do hotelu mlčí, ale cítím na mých zádech její dech, mělký a zrychlený, jak se její hrudník zvedá a klesá. Její blízkost se mnou dělá to, co vždycky, a když vjíždíme do hotelu, jsem nepříjemně tvrdý.

Místo abych ji vysadil před hotelem, zaparkuju na parkovišti a sesednu z motorky. Když ji doprovázím dovnitř, pořád ještě trochu trucuje a mlčení přeruší, až když vystupujeme z výtahu v jejím patře.

„Víš, nepotřebovala jsem tvou pomoc, abych našla číslo pokoje,“ zavrčí, když jdeme ke dveřím jejího pokoje. „Možná nejsem tak velká jako ty, ale zase tak neschopná nejsem.“

„Kvůli tomu jsem sem s tebou nešel,“ řeknu a dívám se, jak zasouvá kartu do štěrbiny.

„Tak proč? Můj kotník je v pořádku, nevšiml sis? Už ani nekulhám.“

Strčím do dveří, abych ji nechal projít, a pak ji následuji dovnitř. „Proto taky ne.“

„Tak co…“

Než se za námi dveře zabouchnou, už ji tisknu ke zdi. Můj penis je stále tvrdý jako ocel, když si ji přitáhnu k sobě.

„Protože se už tři dny snažím jako ďas, abych tohle neudělal, a už jsem skoro na konci svých sil,“ zavrčím jí u ucha. „A jestli se nepletu, tak ty taky. Nebo se pletu?“

Brooke se zachvěje při pocitu mého dechu na její kůži. Zavrtí hlavou. Cítím, jak se mi její vlasy otírají o tvář.

„Ne,“ zašeptá. „Nemýlíš se.“

Natáhnu se dolů a zvednu ji, dokud se její nohy neobtočí kolem mě. Hlasitě zasténá a prohne se v bocích, takže se přitiskne na mou tvrdost.

„Pusť to, Brooke,“ zavrním jí na krku. „Pusť všechno, co se tak usilovně snažíš ovládat.“

„Bože, Travisi,“ zalapá po dechu. Její tělo převezme vládu a začne se proti mně pohupovat. Ježíši, tohle se chystalo dvanáct dlouhých let, ale teď to přijde, a to tvrdě.

„Kurva,“ zasténám, když se moje ústa přiblíží k jejím. Otevírá se mi, dychtivě, jak ji požírám. Odtáhnu ji od zdi a odnesu k posteli, oba společně padáme na matraci.

„Chceš tohle? Jsi si jistá?“ Musím se na to zeptat, i když mi její tělo už dalo odpověď.

„Ano,“ odtuší. „Travisi. Potřebuju to.“ Odtáhne se a její rozšířené oči se upřou do mých. „Chci na všechno zapomenout. Prosím, nech mě na chvíli zapomenout. Chci být ovládaná.“