Beast - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.:Evička

Beast

Druhý den zrovna zahýbám do nemocniční chodby, kde je Rockův pokoj, když spatřím něco, co mě zarazí.

Z Rockova pokoje vychází starosta Tanner Springs, Jarred Holloway.

Je to tak neskutečný obraz, že na chvíli sotva věřím svým očím. Holloway nenávidí Lords of Carnage. Nebo spíš rád obviňuje Lordy z toho, čemu s oblibou říká „bezprecedentní vlna zločinu“, která údajně zasáhla Tanner Springs asi rok před jeho zvolením. Právě na tom stavěl svou kampaň, na vytváření nejrůznějších strašáků, aby se občané našeho krásného města vyděsili a začali před námi v noci zamykat dveře. Přitom Tanner Springs bylo a stále je jedním z nejbezpečnějších měst v okolí hlavně díky našemu klubu. Lordi se snažili udržet pořádek na území města, protože čím méně je tu zločinu, tím méně pozornosti se na nás upírá.

Což nám ponechává větší svobodu dělat si, co se nám zlíbí, mimo město a v uzavřeném prostoru našeho klubu.

Takže Holloway se nechal zvolit na základě falešných keců typu „sakra, to je vlna kriminality!“ – o kterých věděl, že jsou vymyšlené – a po svém zvolení mohl oznámit, že kriminalita klesla a ulice jsou zase bezpečné. I když on a policejní sbor, který si nacpal svými poskoky, pro to neudělali vlastně nic.

Musím Hollowayovi přiznat, že je to líný hajzl, ale chytrý.

Holloway si mě hned nevšimne, protože jakmile vyjde na chodbu, vytáhne mobil a začne do něj ťukat. Než vzhlédne, hledíme si skoro z očí do očí. Na vteřinu se lekne, ale pak téměř okamžitě jeho maska sklouzne zpět na své místo. Ústa se mu zkřiví do vyleštěného úsměvu s rovnými bílými zuby. Viděl jsem ho, jak se úplně stejně usmívá skoro na každého člověka v Tanner Springs. Zajímalo by mě, kolik z nich si všimlo, že jeho úsměv nikdy nedosáhne do jeho bezcitných očí ala mrtvá ryba.

Mám náhlé nutkání mu jednu vrazit, jen tak pro radost, ale nějak odolávám. Nestojí to za to, i když vím, že by to byl zatraceně fantastický pocit. Neobtěžuju se s ním navázat nezávaznou konverzaci, protože Holloway ví, že ho nemůžu vystát. Místo toho zúžím oči, ušklíbnu se na něj a uhnu, abych se k němu při průchodu přiblížil jen o kousek. Jeho úsměv zasraného politika ochabne a uhne stranou. Když mě bezpečně mine, odkašle si a pokračuje v chůzi, jako by se nic nestalo.

Ježíši Kriste, nenávidím toho malého hajzla.

Když dojdu do jeho pokoje, Rock je sám.

„Co tady kurva dělal Holloway?“ Zeptám se, když vejdu, a škubnu palcem zpátky do chodby.

„Cože?“ Rock prudce vzhlédne a zdá se, že je znepokojený, ale po vteřině se náhle zasměje. „No jo, to. Jen si spletl pokoj. Omylem vlezl sem.“

„Jsi si tím jistý?“ Zakroutím hlavou. „Tomu zmrdovi nevěřím, ani co by se za nehet vešlo. I když já bych toho kreténa nejspíš dokázal zahodit zatraceně daleko. Nejlépe přes skleněnou výlohu.“ Popadnu židli, otočím ji, posadím se a opřu se o ni lokty. „Chceš, aby klub postavil někoho venku, aby hlídal? Aby starý Holloway neudělal další ‚chybu‘?“

„Ne,“ mávne rukou. „To je v pořádku. Stejně odsud brzy vypadnu. Doktor říkal, že když se budu šetřit, budu moct zítra odejít.“

„To je dobrá zpráva.“ Sáhnu do kapsy pro cigaretu, ale pak si vzpomenu, kde jsem. „Měl jsi dneska nějakou návštěvu?“

„Je tu Thorn,“ odpoví Rock. „Je dole v jídelně, dává si kafe s Isabel.“

Usměju se. „Navštívil tebe, nebo ji?“

Rock si odfrkne. „Zatraceně dobrá otázka.“

„Jak se cítíš?“

„Jako v prdeli. Ale neříkej jim to, proboha, jinak mě nikdy nenechají odejít.“ Posune se na posteli a trochu se zavrtí. „Tak jak to dopadlo s Outlaw Sons? Všechno v pořádku?“

„Jo, ale trochu se to posunulo. Za pár dní tam jedeme. Angel to má pod kontrolou. Neboj se, Rocku, je to zařízený.“

Ale Rock nevypadá, že by ho to uklidnilo. „Uvidíme,“ zavrčí a čelo se mu svraští.

Došlo mi, že se cítí naštvaně, když je tu zavřený a musí nechat Angela dělat jeho práci, takže už nic neříkám. Místo toho odvedu jeho pozornost novinkami o tom, co se děje v klubovně. Řeknu mu, kolik sraček v poslední době schytal Lug Nut za to, že nám ukázal cviky z jógy, které ho Eden naučila. „Od té doby mu všichni říkají jogín,“ řeknu a Rock se začne smát tak, že mám pocit, že bych ho možná neměl tak rozčilovat. „Možná ho čeká změna jména, ať už se mu to líbí, nebo ne.“

Rock se pořád ještě tiše chechtá, když se za mnou otevřou dveře. Do místnosti vejde Isabel oblečená do sesterského úboru a za ní Thorn.

„Ahoj, brácho. Isabel.“ Vstanu. „Co se děje?“

„Káva v jídelně je zatraceně hnusná, to je to, co se děje.“ Thorn se zatváří znechuceně. „Ježíšmarjá, nechápu, jak jim může projít, že prodávají takový hnus. Měl by existovat zákon, který by zakazoval nabízet něco tak odporného lidem, jejichž blízcí jsou nemocní.“

Isabel se tiše zasměje. „Člověk si na to zvykne. Což, upřímně řečeno, asi není dobře.“

Podívám se na ni a pokynu k místu, které jsem právě uvolnil, ale Isabel zavrtí hlavou. „Nemůžu tu zůstat,“ řekne a podívá se na Thorna. „Zabral si veškerý můj čas vymezený na přestávku. Měla bych se vrátit.“

„Tak tě vyprovodím,“ odpovím. „Nechám Thorna, ať si tu starého pána zabaví.“

„Jdi do hajzlu s tím dědkem,“ řekne Rock podrážděně.

Thorn se na mě zašklebí. „Jdeš do klubovny?“ zeptá se mě.

„Nakonec jo. Ale myslel jsem, že se nejdřív zastavím v Twisted Pipes.“

„Dobře. Uvidíme se.“

Thorn si Isabel přitáhne k sobě a dá jí dlouhý, hluboký polibek, který trvá tak dlouho, až si Rock odkašle. „Dobře, dobře. Tak dost bylo těch sraček,“ zamumlá jen napůl žertem.

Thorn si odfrkne a pustí Isabel, která na Rocka hravě protočí oči. „Ty,“ ukáže na něj. „Odpočívej. A ty,“ pokračuje a otočí se na svého muže, „nepřeháněj to. Rock sice vypadá dobře, ale pořád je tu z nějakého důvodu.“

Vyjdu s Isabel ven. Když jdeme chodbou, všimnu si, že vypadá unaveně a tvář má skleslou. I když je její práce těžká, když je tady v nemocnici, obvykle se usmívá a je šťastná. Ale dnes ne.

„Jsi v pořádku, Iz?“ Zeptám se jí. „Nevypadáš ve své kůži.“

„Jsem v pořádku,“ řekne napjatým hlasem. „Jsem jen trochu rozrušená. Říkala jsem o tom Thornovi v jídelně. Před chvílí sem přivedli nějakou dívku. Je mladá, možná čtrnáct nebo tak nějak. Nemluví moc anglicky, kromě pár slov. Byla bosá, bez dokladů. Sotva oblečená.“ V Isabelině tváři se odrazily obavy. „Myslím, že možná byla někde zavřená. Jako otrok,“ řekne. „A podle toho, v jakém oblečení přišla, se obávám, že vím, o jakého otroka se jedná.“

„Do prdele. To myslíš vážně?“ Okamžitě mi v hlavě naskočí Brooke a důvod, proč je ve městě. „Obchodování s lidmi?“

„Vypadá to tak,“ přikývne smutně. „Určitě na sobě neměla uniformu pokojské.“

„Do prdele.“ Ozubená kolečka se mi v hlavě začnou otáčet. Prohrábnu si rukou vlasy a přemýšlím. „Isabel. Mohla bys mě vzít do jejího pokoje?“

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, Beaste.“ Najednou vypadá nesvá. „Asi jsem o tom s tebou neměla mluvit. Ani s Thornem, když na to přijde. Bylo to ode mě neprofesionální.“

„No tak, miláčku.“ Položím jí ruku na rameno a podívám se jí do smutných očí. „Podívej, mám důvod, proč se ptám. Znám někoho, kdo je právě teď ve městě. Někoho, kdo tady vyšetřuje tip na pašeráky. Nějaký federál.“

„To myslíš vážně?“

„Jo, myslím.“

Sleduju ji, jak zpracovává, co jsem jí právě řekl. „Páni,“ zamumlá, ztracená v myšlenkách. „Napadlo mě, že až se nám podaří najít někoho, kdo mluví jejím jazykem, měli bychom asi zavolat policii. Ale ještě jsme nikoho nenašli. Pořád se snažíme sehnat modrý telefon.“

„Jaký modrý telefon?“ Zeptám se zmateně.

„CyraCom.“ Podívá se na mě. „Je to modré pouzdro, a v ní telefon s brožurou. V té brožurce je zpráva, napsaná v několika různých jazycích. Když máme někoho, kdo nemluví anglicky, a není po ruce tlumočník, necháme pacienta, aby si tu brožuru prohlížel, dokud nepozná svůj jazyk. Pak můžeme zavolat na číslo na modrém telefonu a seženeme tlumočníka do daného jazyka, který nám pomůže s pacientem komunikovat.“

„Hm,“ řeknu ohromeně. „To je zatraceně dobrý nápad.“

„To je,“ přikývne. „Zvlášť pro menší zařízení, jako je to naše, která nemají po ruce moc lidí mluvících různými jazyky. Nemocnice toto zařízení musí mít. Jenže my to skoro nikdy nepoužíváme, takže nikdo neví, kde je. Určitě se ale někde objeví. Zatím však musíme jen čekat a léčit ji, jak nejlépe umíme.“ Isabel se kousne do rtu. „Jen doufám, že umí číst.“

„Podívej,“ řeknu a rozhodnu se. „Půjdu si promluvit s jedním známým. Jestli je to tak, jak si myslíš, tak si ta holka zaslouží, aby si někdo vyslechl její příběh. A my oba víme, že policie v Tanner Springs je k ničemu.“ Podívám se jí do očí. „Jsme v pohodě?“

Isabel se neochotně nadechne. „Já nejsem ta pravá osoba, která by o tom měla rozhodovat, Beaste. Ale zatím je to jen pacientka bez identifikace, které ošetřují drobné šrámy a modřiny. Nebráníme lidem, aby ji navštěvovali. Takže…“ pokrčí rameny. „Chci říct, že tvůj přítel může přijít a zkusit si s ní promluvit, a pokud to dívka neodmítne, nemocnice mu v tom nebude bránit.“

„Jí,“ opravím se.

Zvedne obočí, ale nijak to nekomentuje. „Dobře, radši se vrátím k práci. Jo, a Beaste? Na informacích se neptej na číslo jejího pokoje. Nedají ti ho.“ Mlčky se nadechne a řekne mi ho.

„Mám to. Ozvu se.“