S&B - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez, Lucka

Pěsti létají v dokonalé synchronizaci, naražení kloubů do masa. Dav krvežíznivě povykuje a Switch načerpává onu frenetickou energii pro další silný útok. Je to krásný… tanec. Jasné světlo osvětlující jeho zarudlou, kdysi mléčnou pleť. Jizvy, které dává na odiv světu, značí velké tlusté seru na vás.

Celé video pošlu Bonezovi, abych mu ukázal, co mi přinesl. Co dal celému bratrstvu. Je návykové ho sledovat… intenzita, jakou Switch útočí uvnitř klece. Soustředění. Tah na branku. Nikdy jsem neviděl někoho, jako je on. Ani Tanka.

S otočkou vykopne a zasadí ránu patou do spánku bojovníka s kůží barvy karamelu. A je na zemi… začne odpočítávání. Jeho tělo se zhroutilo na podložku. Switch vytřásá obě ruce po bocích, pohupuje se na bříškách nohou a chvěje se nevyčerpatelnou žízní. Znám ten pohled dobře.

Maniakální zelené oči jiskřící pod světly. Zdravý lesk potu. Stahující se svaly, aby způsobily více škody. Je stroj.

 Náš rozhodčí zvedne Switchovu ruku na znamení vítězství, zatímco soupeřův tým odklízí muže v bezvědomí. Je pořád mimo, když ho posadí na zem vedle ringu a mávají mu solí před nosem.

Můj spolubydlící seběhne schody za davem vzrušených diváků a zmizí v šatnách. Beru to jako vodítko, abych se k němu přidal. Jsem jediný, kdo to dítě dokáže po boji uklidnit. Naučili jsme se to tvrdým způsobem, když po prvním boji zničil šatnu. Za dva měsíce se propracoval na soupisku největších ryb a stejně jako u všech ostatních zápasů neměl dostatek času nakrmit svého démona. Je příliš silný, rychlý, chytrý na muže, které s Tankem stavíme proti němu.

Už žádné další lehké boje. Ne po dnešku.

Obcházím dav ve chvíli, kdy do ringu vstupuje Nose.

V chodbě hluk z arény utichá do tupého hřmění. Otočím kameru k sobě a opřu se o studený beton. Chlad prosakuje bavlněnou látkou a na zádech mi naskočí husí kůže.

„No, Bonezi.“ Mrknu na něj zdravým okem.

Z výsledku dnešního večera oněmí, poškrábe oholenou hlavu a zatne biceps.

„Kuuurva.“

Nabitý adrenalinem se nadechne, zavrtí hlavou s očima vytřeštěnýma.

„Šílené, co?“ Sleduji ho potěšený jeho reakcí.

Vrtění hlavy pokračuje. „Je to zvíře.“

Povídej mi o tom.

Úšklebek promění mou tvář v poloviční úsměv. „Já vím, pár měsíců tréninku s Tankem a tohle jsme získali.“

„Dokonce ani nevypadá jako ten samý kluk.“

„Ale vypadá,“ bráním ho, protože Switch je pořád Switch.

Posazený na pohovce ve svém domě ve státě Kentucky po mě hodí pohledem, ať ho nekrmím sračkami.

„Burne, ne není, ty s ním trávíš každý den. Nevšímáš si toho. Jeho hrudník je teď stejně velký, jako můj,“ poplácá se po břišácích, „a jeho svalová stavba je… kurva, a ostříhal si vlasy.“

„Já mu ostříhal vlasy, už mu padaly do očí.“ Switch odmítá, aby na něj kdokoli sáhnul, až na mě. S nůžkami jsem mu nevěřil. Nejedná se o ten nejlepší sestřih, ale aspoň vidí. „A co sis myslel, že se s ním stane, když jsi ho dovezl? Trénink a posilování sedm dní v týdnu bez volného času ti změní stavbu těla.“

Neustále nevěřícně vrtí hlavou. „Já vím, chápu to, vážně, jen jsem si to neuvědomoval, dokud jsem ho neviděl z první ruky… pořád nemluví?“

„Ne.“ A i kdyby jo, neřekl bych mu to.

Můj kamarád se napije ze své skleničky. „A jak to zvládáš?“ Hraje to na mě, jako by se nejednalo o páčení informací. Jde o to, že toho chlapa znám a má ve zvyku strkat nos, kam nemá.

Pokrčím rameny na znamení lhostejnosti. „Fajn. Proč?“ Pravdou je, že to není nikoho věc. Bonez nechal to dítě se mnou, protože nezvládal jeho výbuchy a já se se Switchem vypořádávám tak, jak se rozhodnu.

„Žiješ s ním už pět měsíců.“ Řekne, jako by to vysvětlovalo vše.

„A?“ Podrážděný směrem tohoto rozhovoru se píchnu do popálené strany těla a uvítám bodnutí bolesti. Přinutí mě se soustředit, ukotvuje mě. Zabraňuje mi, abych říct to, na co se chystám.

„A nedůvěřuje ti dost, aby ti vyprávěl, co se mu stalo?“

Bonez se potřebuje kurva držet dál.

Tenhle hajzl si se mnou nechce začínat. Ne ohledně tohoto.

„Proč by to dělal?“ Alespoň má slova jsou klidná.

Pro dobrý pocit se znovu štípnu, ale jen dost na to, abych neporušil kůži.

„Řekl mi to Raff.“

Ten zkurvysyn.

Reflexivně po jeho slovech zatnu stehna a zadek. Čmuchá kolem. Strká nos, kam nepatří. „Řekl ti co?“ Opět jsem obrázkem klidu – zkurvená Mona Lisa.

„Že pořád zůstává v tvém pokoji, že ho po většinu dní sleduješ trénovat a nikdy neopouštíte bok toho druhého.“

A pointa?

Měl bych se stydět za naše přátelství? Protože nestydím.

„A?“ tázavě nakloním hlavu na stranu.

„Myslel jsem si, že se ti možná mohl svěřit. To je vše.“ Je to jen mnou, nebo Bonez něco naznačuje? Já nejsem ten, kdo by zbytečně plýtval slovy, nebo se staral o čtení mezi řádky. Pokud něco chceš říct, řekni to. Pokud chceš něco vědět, zeptej se. Tahle vágní sračka je pro ženský. Nemám na ni trpělivost.

„Nemáme žádnej časovej rámec. Pokud nechce mluvit, nebudu se ho ptát.“ Tak a je to. Nech. To. Být.

Bonez nedostal odpověď, jakou chtěl, zavrtí se na pohovce. „Tvá volba.“ Jeho výraz je napjatý a dokonale odpovídá jeho slovům.

Kretén.

Přinutím se nadechnout nosem, než ze sebe dostanu verbální průjem, který nebudu moct vzít zpět.

„To. Je.“ Vycedím a dostanu ze sebe ždibec podráždění. „Je v pohodě.“

Dveře šatny se rozlítnou a do záběru vstoupí nahý Switch, nestará se, kdo vidí jeho péro v celé měkké slávě. Tohle je určený jen pro jednoho z nás, protože by nikdo neměl vidět, co nabízí. Už tak je dost špatný, že se na něj klubový děvky věší při každé příležitosti. Ten kluk má svůj vlastní fanouškovský klub v i mimo klubovnu. Jsem si zatraceně jistý, že jsem dnes večer v davu viděl nápis Switchovy mrchy. Tak se samy nazvaly. Zasraně originální, nemyslíte?

Unavený z ospravedlňování svých životních rozhodnutí Bonezovi zavěsím bez rozloučení. Stejně mám lepší sračky na práci.

„Potřebuješ namasírovat?“ Ukážu na ramena kluka.

Tiše si povzdechne. Kdokoli jiný by si o tom zvuku nic nemyslel, ale já rozumím veškerému jeho počínání.

Tak trochu očekáváte, že se to stane, když s někým skoro půl roku žijete a sdílíte s ním svůj svět.

Bez dalších slov za ním vejdu do šatny. Z důvodu soukromí, zamknu, aby nikdo nevešel, a sejdu se s ním u masérského stolu v rohu místnosti. Switch si lehne hlavou dolů a já se pustím do práce. Naliju si masírovací olej do rukou z malého stolku se zásobami a zahřeju obě ruce, než nejdříve zatlačím na jeho ramena pěstmi a propracovávám se dolů.

Takhle nakládáme se zbývajícím hněvem. Na rozdíl ode mě nejsou jeho jizvy tak citlivé, jako moje. Jestli něco, tak ho spíše znecitlivují vůči doteku. Zabořím palce do jeho hezky tvarovaného zadku a broukám si bojové písně od Rob Zombieho. Ten zvuk přesouvá pozornost od tmavých potetovaných rukou a nahého světlého zadku.

Palcem náhodou přejedu po okraji jizvy a stáhne se mi břicho.

Ignoruju to, jako vždy.

Switch se lehce pohne a roztáhne nohy, aby mi poskytnul prostor pro práci. Mezi stehny odpočívá na stole jeho péro, které teď tvrdne – normální reakce na fyzický dotek. Ignoruju onen orgán a zatlačím na rýhu spojující zadek se stehnem a uvolňuju jeho svaly. Pomalu se posouvám dolů a pracuju na jedné noze pokryté červenými chloupky a pak se přesunu k další.

Nesnášející tuto část se dítě chytne okrajů lehátka. Klouby mu zbělají, když hnětu oblouk jeho chodidla až k prstům u nohou. Switchovi unikne nepatrný zvuk a kyčlemi málem spadne z lehátka. Pokud bych měl hádat, je buď lechtivý, nebo dotek na chodidle v něm probouzí hroznou vzpomínku. Přesto mě nikdy nepožádal, abych přestal. Nikdy se nepokouší uniknout. Při každém kluzkém dotyku se zavrtí. Stále ostřeji dýchá. Čelo otírá o plastový kryt a sténá hlasitěji, čím déle na daném místě setrvávám. Kdybych byl lepším mužem, skončil bych pro jeho dobro. Jde o to, že vím, jak tvrdě bojovníci cvičí a jak moc je bolí chodidla po hodinách tréninku. Takže nepřestávám. Zvládne to. A jakmile z toho kluka zbyde jen chvějící se nepořádek, teprve pak mu dám odklad.

Poškrábu ho nehty po lýtkách pro změnu stimulace, Switch se uvolní a já se vítězně usměju.

V době, kdy mu zaryju nehty do zadku už je jako tmel.

Bonez se nemýlil, když říkal, že se ten kluk změnil… nějak. Teď je větší. Silnější. Náš výškový rozdíl předtím pro mě nikdy nebyl tak patrný, když jsme stáli blízko sobě. Teď, když nabral padesát kilo svalů, už si ho všímám. S kšticí zrzavých vlasů a bledou pokožkou ubírá na mé ošklivosti v sociálních situacích. Popáleniny na mé tváři se zdají méně středem pozornosti. Pak se mačkám mezi skupinkou koček, které se na mého spolubydlícího vrhají, líbají ho a obdivují jeho tělesnou stavbu. Což Raffovi znesnadňuje práci. Přidejte Switchův vzácný úsměv a nejžhavější bratr v naší pobočce se stává naprosto neviditelným. Raff pohrdá konkurencí. A mě to přijde směšné.

Na krku dítěte krouživým pohybem vyvíjím tlak a propracovávám se až k pokožce hlavy a jeho vlhké vlasy tak olejem zamastím. Nejde o nic, co by později nemohl smýt. Oleje jsou dobré na pokožku. Obzvláště jeho.

Switch otočí hlavu na stranu, tváří mým směrem a má zavřené oči. Přejíždím palcem o ušním lalůčku, k jeho čelisti, pokračuju lícními kostmi, po kořeni nosu až k čelu. Pak přejedu olejem po křivce rtů. Září v tlumeném světle, při mělkém nádechu se rozevřou. Fascinovaně sleduju, co s tím klukem dělám.

„Jsme hotoví, chlapče.“ Zašeptám a rozetřu si zbytky oleje po předloktí. Zvláštní pocit v mém břiše se zhoršuje až do bodu bolesti. Polknu a dýchám, polknu a prodýchám, jako vždy, když se objeví.

Switch se nepohne, ani neodpoví.

Teď je klidný. Už není klukem z plakátu krvežíznivých tužeb. Proto jsem přišel, abych pomohl.

Poskytnu mu soukromí, přehodím mu přes zadek bílý ručník a znovu se připojím k bratrům v podzemní aréně.

Pokrytý krví stojí ve středu ringu, Nose, který zvedá ruce, zvrátí hlavu a vítězně zavyje.

Raff se připojí k oslavám, stejně jako ostatní bratři Royal Bastards na svých pozicích rozmístěných v davu.

Jako viceprezident vyšplhám po schodech do vnějšího kruhu, roztáhnu provazy, abych se připojil při oslavách k Nosovi. Na podlaze u jeho nohou leží bez života jeho protivník. Úlomky lícních kostí probodávají zakrvácenou kůži a nohu má v nepřirozeném úhlu. Chrupavka, která kdysi tvořila jeho nos, je plochá. Ošklivá smrt, ale příznačná k Nosovi. Z pohledu na mužovo tetování a vyholenou hlavu.

Raff připravil zápas a já se neobtěžoval ptát.

Hádám, že se jedná o bývalého Nosova spolupracovníka.

Náš vítěz se podívá na mrtvolu a plivne na ni. „Jdi do prdele, Jede.“

No, copak jsem to nevěděl? Měl jsem pravdu.

Šťastný, že ho po zápase vidím jít zpříma, ho poplácám po zádech. „Nenechal ses zabít.“

Nose po mě hodí maniakálním úsměvem a rudá krev mu zbarvuje předek křivých zubů. „Bál ses?“

Zakřením se. „Měl jsem?“

„Ne.“ Na vlně vítězství mě bouchne do zad a způsobí mi tak ostrou bolest v popáleninách. Spustí řetězec reakcí, vlny nesnesitelné bolesti se mi začnou šířit bokem. Zatnu zuby, abych se přes bolest dostal. Ostří nože by bolelo méně. Kurva, i střelení bolí míň. Přicházím o dech. Zavrávorám, zatímco Raff na nás hvízdá ze země, v oběma rukama objímá dvě kočky. „Čas si zašukat, Nosi. Jdeme na to.“

Příliš zaměřený na smočení ptáka si Nose hřbetem ruky rozmaže krev po obličeji v domnění, že si ji stírá, upustí trenýrky u provazů a odhalí péro.

„Pojďte mě vysát vy krásné kurvy!“ zajásá a rychle roztočí ptákem, jako vrtulí.

Polovina místnosti vybuchne smíchy, Raff protočí oči na Nose a postrčí jednu ženskou, aby začala konat. A taky že ano, nestará se, že právě zabil chlapa, nebo že je celý od krve. Uchopí do pěsti Nosovo péro a vede ho k nejbližší židli, kde padne na kolena, aby ho vykouřila. Raff se posadí na volném místě vedle bratra a sleduje Nose, jak si užívá, než si rozepne vlastní džíny a nechá druhou děvku, aby ho vzala hluboko do krku.

Já se snažím nezvracet, zatímco se mi do očí tlačí slzy.

A jako by to nemohlo být ještě horší, právě se Switch rozhodne, že je nejvhodnější doba připojit se k večírku, který dnešní noc přinese. Neporažené bojové party bývají nejdivočejší a já je vášnivě nenávidím. Příliš sexu. Příliš odhalených prsou a kundiček. Příliš alkoholu a drog. Jo, opravdu jsem zabiják dobré nálady. Já vím.

Do prdele.

Switchovy mrchy se vrhnou na dítě. Je jich šest, všechny odporné a připravené roztáhnout svá stehna a poskytnout dobře upravené kočičky pro něj… aby je ošukal. Děvky.

Tiše hrdelně přes bolest zavrčím, kvůli všem těm obrazům jeho… jak je šuká.

Nechutné děvky.

Naštěstí je to dítě příliš zaneprázdněné sledováním mě, aby si jich všimlo. Proplétá se těmi hyenami vyžadující jeho pozornost a přidá se ke mně ve středu, oblečený do tepláků značky Nike a ničeho jiného.

Stačí mu jeden pohled, a znepokojeně stáhne obočí.

 „Jsem v pořádku.“

Rty při té lži zpevní do úzké čárky.

Nechci zničit jeho večer, nakloním hlavu ke skupince holek, které obklopily úpatí schodů. Alespoň jsou dost chytré, aby sem nechodily, když tým mrtvého bojovníka ho právě ukládá do pytle.

„Jen běž.“

Switchovi se rozšíří nozdry.

Skvělé. Nasral jsem ho.

„Dnes večer jsi vyhrál. Nech se vykouřit, dítě.“

Zaťaté pěsti následují rozšíření nozder.

Tohle je směšné.

„Co? Já vím, že si ho nehoníš. Musíš někde vyložit náklad. Už je to šest měsíců a jsi připravený.“

Nevidím to. Ani necítím, dokud neležím na zádech a z nosu mi netryská krev jako z gejzíru. Switch se vznáší nade mnou se svatozáří kolem hlavy…

Zamrkám.

Zírá na mě, kůži má barvy zralých jahod.

Krásné.

Kurvaaaa…

Bolest vybuchne jako ohňostroj, který můj rozhozený mozek dohání.

Zamrkám.

Udeří mě do hrudi.

Zalapám po dechu a nic nevyjde. Snažím se křičet a… ticho.

Další úder oslabí můj žaludek a převládnou instinkty. Přetočím se na bok a vyklopím celý obsah večeře na podložku. Ozve se křik a někdo se dotkne mého ramene. Toho špatného.

Popáleného. Bolí to. Cítím, jako by mě všude olizovaly plameny.

Pak… jsem zpět tam. V tu noc. S nimi.

„Tvůj tatíček tě nezachrání, ty čubko,“ zachechtá se ten parchant, zatímco mi benzínem polévá zničenou tvář.

Otevřu pusu, abych křičel, a on do ní nalije tekutinu.

Dusím se a zvracím a pak, když si myslím, že je po mě, se dusím ještě víc, krk mám v ohni, jazyk mi hoří.

„Zemřeš.“ Kopne mě do boku, kutálím se a snažím se najít suchý kousek země. Kameny se mi zarývají do dlaní, jak bojuji, abych vstal, zůstal naživu.

Ozve se cvaknutí zapalovače.

A pak… nastane peklo.

Křičím, a křičím a křičím.

A pak se tam objeví zrzek se ztrápenýma zelenýma očima. Konečky prstů se mě dotýká a bolest odezní do ztracena. Šeptá omluvy, jeho dech je na mé kůži horký a já vím, že všechno bude v pořádku. Je to on. Je tady. Muž s kůží barvy mléka a… a…