S&B - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Terez, Lucka

V nejvzdálenějším rohu skladiště, které nazýváme Iron Hell (pozn. železné peklo), Tank provádí Switche různými technikami boje a postoji. Dítě nasává vědomosti jako houba. Bez pochyby je až ďábelsky chytrý.

Můj dvoumetrový, sto padesáti kilogramový brácha se na mě usměje, když dítě dokončí kombinaci poprvé. Raff se připlíží ke mně a drcne zpoceným ramenem do mého. „Zdá se, že jsme získali jednoho zcela přirozeného.“ Ukáže na plynulé pohyby kluka, které oba víme, že se nelze naučit. Každopádně ne bez nadání.

„Vypadá to tak, co?“ Potlačím nutkání se usmívat zvláštním zkurveným pocitem hrdosti. Hloupé. Já vím, že jo. Cítit se ohledně někoho takto, když jste ho teprve včera poznali, ale nemůžu si pomoct. To nutkání tam stále je, přetrvávající jako infikovaný závěs.

„Musí ale ty kosti obalit trochu masem.“

Založím si ruce na hrudi, upírám pozornost na tréninkovou plochu a přikývnu. „Já vím, ráno snědl půl tuctu vajíček, tři plátky toustu a šest párků.“ Zatracené dítě, vdechlo všechno jídlo, jako by mělo být jeho poslední. Byl jsem tak ohromený, že jsem zapomněl dojíst toast a vypít kafe. Seděli jsme u stolu, kde vždycky sedávám, nazí, kolena nám do sebe narážela ve stísněném prostoru – další poprvé pro mě.

Nikdy předtím jsem s nikým svá rána nesdílel. Bratři vědí, že nemají svého viceprezidenta od půlnoci do šesti ráno otravovat. Mít kolem sebe Switche chvíli zabere, než si zvyknete.

„Ježíši, to je neotesanec.“ Překvapeně zahvízdá.

„To mi povídej. Kdybych věděl, že to děcko sní dvakrát tolik co já, lépe bych svůj pokoj zásobil.“ Poté, co jsme se oblékli, jsem ho v sedm dovedl dolů, ať se seznámí s Tankem, odešel jsem vyřídit klubové záležitosti do své kanceláře a napsal Chelsea seznam potravin, kterým chci zásobit svoji kuchyni. Pokud budu dělat našemu novému bojovníkovi snídani, budu potřebovat mnohem víc, než nakoupila předevčírem při přípravě na jeho příjezd.

„Spal dobře? Nedělal ti problémy?“

Na podložce Switch zasadí pořádnou ránu Tankovi do žaludku a obr pochvalně poplácá dítě po rameni. Usměju se sám pro sebe. Není snadné toho chlapa zasáhnout. Ne pokud nebude chtít. Tank byl po většinu života bojovníkem. Začal jako wrestler a změnil se na trenéra, kterého v současnosti máme, poté, co si před deseti lety zlomil stehenní kost v zápase na smrt.

Když podle Raffova vkusu neodpovím dost rychle, otázku zopakuje.

Na chvíli o tom přemýšlím a nechávám ho čekat, jak má. Promluvím, až se mi bude chtít, ne když to očekává. Trpělivost je zatracená cnost.

Místností se ozývá řinčení závaží – vzduch naplňuje zápach potu a testosteronu. Následuje řetězec mručení a kleteb od bratra posilujícího poblíž.

„Upřímně? Byl v pohodě,“ odpovím, až jsem připravený. „Po tom včerejším boji už byl v pohodě. Nemluví, ale uklízí po sobě i odnáší talíře.“ Což jsem taky nepředpokládal.

Bonez vykreslil Switche jako násilného mladého kluka, který potřebuje změnit chování. Switch, kterého znám já takový vůbec není.

„Nepřekvapuje mě, že týrané děti zaútočí, když se bojí a ocení dobrou věc, když ji dostanou.“ Vysvětlí Raff, jako by byl odborníkem v této oblasti.

Zvědavě pohlédnu jeho směrem. „Mluvíš z vlastní zkušenosti?“

Raff protočí pár tmavě hnědých očí a nafoukaně se usměje. „Co myslíš?“

„Myslím, že už jsme bratři osm let a pořád nevím, jak jsi přišel ke svým jizvám.“ Zatěkám pohledem k jizvě, která mu půlí prsní sval a pokračuje po břiše, až zmizí pod pasem kraťasů. Poté, co jsem ho už milionkrát viděl převlékat se v šatně, vím, že končí na vnitřní straně stehna.

Jak jsem předpokládal, vykroutí se z odpovědi strašným vtipem. „Napadení žralokem.“

Zkurvysyn.

„Uh-huh. Myslím, že jsem tě slyšel, jak jsi minulý měsíc vyprávěl klubové děvce, že jsi zápasil s nosorožcem.“ Ten příběh byl propracovaný, až po nůž, který zabodl zvířeti do očního důlku.

Raff, až příliš hrdý na své hloupé šaškárny sugestivně zavrtí obočím. „Dostalo ji to do mé postele, ne?“

Blbost.

Odfrknu si. „Ne, blbečku. Tvá hezká tvář a břišáky ti ji dostali do postele. Tvůj příběh ji jen přiměl pracovat tvrději, protože jí bylo líto tvé prolhané prdele.“ Raff je jediný z našeho desetičlenného bratrstva, který nosí vlasy po bocích vyholené a zbytek má svázaný do culíku, nebo mužského drdolu. Ten parchant vypadá dobře… však víte, silná čelist, pevné svaly, tetování, po kterých ženský šílí a dlouhé řasy – opravdový Don Juan klubovny. Část mě ho za to nenávidí. I když ta část je mikroskopicky velká. Protože je jeden z nejmilejších, nejupřímnějších debilů, které jsem poznal a to říká sakra hodně.

Raff se zasměje a strčí mě do ramene. „Hej, nezáviď. Zelená ti nesluší, brácho. Co kdyby sis smočil péro při páteční party?“

Otevřu pusu, abych se s ním hádal, ale on pokračuje, aniž by mě pustil ke slovu. „Nesváděj to na popáleniny, nebo že jsi ošklivý, nebo kraviny ohledně tvé zaneprázdněnosti. Máš svůj pokoj, takový, který moc kundiček nevidělo. Udělej nám všem laskavost a ukaž Zrzkovi, jak si správně užít. Večírky před bojem jsou zábava, když si dovolíš si je užít.“

Nemá cenu se hádat.

„Uvidíme… a jmenuje se Switch.“

Ignoruje mě a zapojí do konverzace další osobu. „Hej, Tanku, myslíš, že by si měl viceprezident smočit péro při páteční party?“

„Raffe, drž hubu.“ Zavrčím potichu, připravený mu zakroutit krkem. Zavřu oči, zatnu čelist a přinutím se dýchat, abych potlačil touhu způsobit mu újmu a uvolnit… všechno. Štípnu se do popáleného předloktí a i mini štípnutí vyšle jiskru bolesti po zničené kůži, která utlumí moji potřebu násilí.

Tank, díky Bohu jen pokrčí rameny nad Raffovými kecy a vrátí se zpět k Switchovi, který zírá naším směrem, jako by si teprve teď uvědomil, že tam stojím, stejně jako už celou půlhodinu.

Blbeček vedle mě však nesklapne. „Jo, Switchi, chceš, aby ti tvůj spolubydlící v pátek ukázal, jak se pobavit? Seznámíš se z nějakýma ženskýma? Dostaneš pár kundiček?“

Switch zrudne do odstínu, který jsem ještě neviděl, ignoruje Raffa, vytřese ruce a zaujme bojový postoj proti svému mentorovi.

„Sakra, on mě odstavil.“

Otočím se k Raffovi a zablokuju mu výhled na chlapy, pak se mentálně připravím se na to vykašlat. Dokáže mě nasrat svou potřebou mi dohodit některou z klubových děvek, to co mu nebudu tolerovat je zatahování traumatizovaného děcka do svých spárů, i kdyby to bylo ve jménu bratrstva. To se nestane. Jak už Raff poznamenal, Switch je můj svěřenec. Můj. Ne jeho. A ani nikoho jiného. Můj. A naložím s jeho péčí, jak uznám za vhodné. Tlačit ho do sexu není můj modus operandi. Není to můj styl, a i když je Raff jen v dobré náladě a plácá, tak ani jeho.

„Nech to být,“ zavrčím a jako chytrý muž, přikývne. A je to. Jednoduchý pohyb hlavy a ustoupí. Když byl nový, skončilo to rvačkou a oba jsme byli tak zakrvácení, že jsme potřebovali stehy. Avšak za posledních pět let dospěl. Ty první byly hodně odlišné.

Nose, náš holohlavý, beznosý, bílý, šovinistický bratr vstoupí do místnosti v kraťasech a bílém tílku, pohupující polovinou těla, která je celá pokrytá tetováním, aby zakryla jeho bigotní způsoby. Všimne si mého postoje, nemám náladu na sračky, a plácne Raffa do temene.

Raff to přijme.

Od Nose přijme všechno bez ohledu na cokoli.

Před dvěma lety Nose zachránil Raffovi život, když v našem podzemí vypukla nepovolená rvačka. Konkurenční klub se postavil proti Beastovi, bratrovi, o kterém mě moc neuslyšíte mluvit. Když bojovník v ringu zemřel po třetím zásahu do obličeje, v místnosti vypukla vřava. Druhý klub prohrál a začal šílet. My, ti kteří nevycouvají z žádné rvačky, jsme se dostali do nebezpečí. Nose, který má zjizvený obličej a přišel o nos při nehodě na motorce před pár lety, se prořítil davem, když skupinka motorkářů mlátila Raffa. Přesunul jejich pozornost k sobě a není mi líto říct, že dva z nich zdechli.

Od té doby jsou si blízcí.

Kam jde Raff, jde i Nose. V Iron Hell pracují spolu. Po většinu večerů jí spolu. Šukají společně ženské. Pijí spolu. Tihle bratři jsou k sobě přilepení z dobrého důvodu.

Z těch dvou je Nose lepší s pěstmi. Raff bere trénování s bratrem velmi vážně a tráví spolu čas v ringu.

Vím, co si myslíte. Vážně má Nose díru v lebce? Zkrácená odpověď je ano. Delší je, že má protetiku, která zapadne na místo, kdykoli chce, ale nemůže s ní bojovat. Věřte mi, chvíli trvá si na ten pohled zvyknout. Po chvíli už to nevnímáte. Jako zbytek zjizvených sráčů se k nám hodí. Žádný z nás není perfektní.

Oba bratři se vzdálí a zmizí v sekci se závažím. Celý sklad je po všech stranách vypolstrovaný. Ze stropu visí lana pro horolezecké cvičení. Na východní straně jsou činky a lavičky. Na západní zase řada strojů, včetně kardio. Na jihu jsou žíněnky a ringy pro výcvik. Na severu boxovací pytle, nadrozměrné pneumatiky a další drobnosti, které vám můžou pomoct. Pro každého bojovníka je tahle posilovna učiněný ráj.

Sleduju Switche, který se přesune ze žíněnky na stroje, vytáhnu telefon z kalhot a odložím ho na lavičku vedle fontánky na vodu. Raff nekecal, když říkal, že v pátek pořádáme večírek. Bratři z dalších dvou poboček Royal Bastards přijedou kvůli boji spolu s kravaťáky, kteří jsou bohatší, než samotný Bůh. Džentlmeni přiletí svými soukromými tryskáči v sobotu na první zápas v osm. Tohle by mohlo být zajímavé. Naše pobočka se bude natřásat před peněženkami ostatních. Nose je hlavním tahounem večera s Vikingem z Charlestonské pobočky a Drake ze Savannah zabírá další místo v předních řadách. Pět zápasů, deset mužů, sto tisíc. Dobré časy.

Obrovská finanční podpora. V sobotu pánové přijdou o hodně prachů. Doufám, že jejich ega tu vyjebávku zvládnou.

Bratři se zastavují, aby si se mnou na chvilku pokecali, než dokončím, co potřebuju, pak si zahraju Candy Crush, zatímco čekám, až Tank skončí s dítětem. Iron Hell je skoro město duchů a ve chvíli, kdy končí, už mi v žaludku nelítostně kručí.

Switch, pokrytý silnou vrstvou potu, omámený vyčerpáním klopýtá k pítku, vypije asi čtyři litry vody, než se zvedne. Tank se k nám připojí stejně zpocený a unavený.

Použije své bílé tričko, aby si otřel tvář, a pozornost mého bratra se upře na Switche. „Vedl si dobře.“

„Napadlo mě to.“

„Sestavil jsem mu cvičební režim, který musí každý den dodržovat, než spolu budeme trénovat.“

Koutkem oka pohlédnu na Switche, který teď používá ručník, aby se utřel. „Pamatuješ si ten plán?“ adresuju chlapci.

Pořád se utírá, zvedne pohled, uzamkne ho s mým a přikývne.

To mi stačí.

Znovu se soustředím na Tanka. „Zní to, jako by byl dobrý.“

„Ani jsem to jinak nemyslel.“ Bratr mě poplácá po rameni a udělá to samé i Switchovi, než zmizí ve sprchách v šatně.

„Chceš se umýt tady, nebo v našem pokoji?“ Ukážu směrem, kde zmizel trenér.

Dítě se neobtěžuje odpovědět, místo toho zamíří k podzemnímu tunelu, který spojuje posilovnu s domem. O pár kroků za ním ho následuju, abych se dozvěděl, zda zná cestu, nebo potřebuje pomoct.

Switch mě překvapí, protože nás vede rovnou až k pokoji a čeká, až ho odemknu. Jakmile ho pustím dovnitř, sundá si oblečení vedle mé postele, zmuchlá je do kuličky, a s holým zpoceným zadkem zamíří do koupelny.

Beze spěchu si udělám pohodlí, svléknu si tričko a sundám boty, aby mohly spáleniny dýchat, pak nakouknu do kuchyně, abych zjistil, zda Chelsea už doplnila potraviny. Doplnila.

Ve skříňkách nezůstal jediný centimetr nezaplněný. Na podlaze je taška s dalšími věcmi, na které už nenašla místo.

Prohrabu se granolovými tyčinkami a proteinovými koktejly, přemýšlím, co máme po ruce, když se z koupelny ozve hlasitý zvuk. Následuju zvuk, který se ozve ještě třikrát, jako by někdo s něčím házel. To děcko by se radši nemělo hroutit.

Nechci, aby nejlepší pokoj v celé horské chatě byl zničený, vejdu dovnitř a najdu Switche pod sprchovou hlavicí pouštějící na podlahu můj sprchový gel.

„Co to sakra, kámo?“

Ukáže k vedlejší sprchové hlavici. K té samé, co jsem použil včera.

„Chceš mě tam hned?“

Dostanu z něj nevinné, nebo zase ne až tak nevinné kývnutí hlavy.

Kurva.

Protočím oči jako puberťák a spustím kraťasy s boxerkami na podlahu. „Ještě jednou upustíš můj sprchový gel na podlahu a zrychtuju ti prdel,“ zavrčím, hodím své oblečení do koše a sjedu dlaní po břiše k péru, které si poškrábu.

Switch se usměje, zatraceně dobře ví, že to neudělám.

Nechám toho zrzavého blbečka vyhrát a otevřu zástěnu sprchového koutu, abych se k němu připojil. Žádné další slovo už nepadne, děláme to samé, jako včera, jen obráceně. Jakmile se umyjeme, podá mi mléko, které používám na popáleniny a já nám přinesu ručníky ze skříňky.

Bok po boku, použijeme deodorant a kolínskou, než se vrátíme do hlavního obytného prostoru. Zabírám si houpací křeslo a čtu tu samou knihu, jako včera, zatímco Switch prohrabává skříňky kvůli jídlu.

„Nesněz tam všechno, budu dělat večeři.“

Kriste, zním tak domácky.

Odkašlu si. „Škrtni to. Sněz, co chceš, možná budu vařit. Víš, kdybych se na to cítil.“

Podle očekávání, nic neřekne, ale přinese mi vodu a sýrovou tyčinku. Poděkuju kývnutím hlavy a on si přinese zásoby své svačinky k pohovce. Z pohledu na hromádku vidím, že šel na zásoby zlehka: jablko, banán, müsli tyčinka a voda.

Hádám, že si dneska budu hrát na domácí mrchu, až se mi bude chtít.

Ta sýrová tyčinka projde mým zažívacím traktem zatraceně rychle a o dalších deset stran později už mi kručí v žaludku, jako bych nejedl celé dny. Svačina ho prostě neutiší.

Udělám, co je třeba, udělám na pánvi pár cheeseburgerů a naservíruju večeři na malý stolek v naší ložnici s výhledem na hory. Už je pozdě. Hvězdy se třpytí v celé své slávě – opravdová krása, zatímco jím v tichosti naproti zjizvenému dítěti, který nepromluví.

Zhltne tři burgery v rekordní rychlosti, narazí pod stolem nohou do mé. Je jako nějaké fascinující stvoření, sleduju ho žvýkat, polykat, než se napije ze své láhve. Po bradě mu stéká trocha kečupu. Aniž bych se nad tím zamyslel, utřu mu ji ubrouskem.

Do prdele, co to na tom klukovi je?

Zneklidněn svým chováním zmuchlám ubrousek do kuličky, strčím si do chřtánu polovinu svého burgeru a žvýkám jako jeskynní muž. Neobtěžuju se dojíst u stolu, prostě s plnou pusou vstanu a uklidím prázdný talíř a flašku. Switch se ke mně později připojí v kuchyni. Narazí nahým bokem do mého, když manévruje prostorem, otevřít myčku, naskládat do ní nádobí. Tam a zpět střídáme se v manipulaci s nádobím. Každé předání mi přijde přirozené, jako bych ho právě nepoznal. Jako by se nejednalo o naši první společnou večeři.

Zakření se, když společně zavřeme dvířka myčky a pustíme ji.

A já… ignoruju reakci svého těla. Sevření vnitřností z jeho prostého úsměvu kvůli uklízení nádobí. Stejné sevření krku, když se snažím polknout a v ústech mám sucho.

Po zbytek večera se usilovně snažím vysvětlit proč mě Switchova přítomnost nerozčiluje… když by měla. Jak už víte, nejsem osoba, která by ráda sdílela svůj prostor s někým jiným.

Proto nemám ložnici vedle někoho jiného. Jejich noční festivaly šukání a další chování jsou nepříjemnosti, které se mi nechtějí řešit. A ani nemusím. Nic mě nenapadne. Asi je to kvůli jeho němotě, ale vím, že tou to není. Pokud něco, měla by mě iritovat ještě víc, ne méně.

Celé hodiny čteme v přátelském tichu – já na křesle, on na gauči.

Před uložením do postele se jdu vymočit a on je hned za mnou, připravený, až na něj přijde řada, aby vytáhnul ptáka.

Nasralo by mě, kdyby kdokoli v mém životě takhle narušoval mé soukromí. Držet se tak blízko.

Ale nemůžu ze sebe vydat ani jedno slovo, abych ho upozornil na jeho nevhodné chování. Je pěkné nebýt sám. Mít tu přítomného někoho, aniž byste se museli zabývat ženskejma a vším dramatem, který s nimi přichází.

Věřte tomu nebo ne, jednou jsem měl přítelkyni. Jen jednou. Už před celou věčností, před pár lety poté, co jsme otevřeli tuto pobočku. Jmenovala se Selene. Byla krásná ve všech směrech, ve kterých žena může být – plné rty, bujné křivky, velké kozy, kulatý zadek, velké kaštanově hnědé oči a tu nejjemnější kůži. Byla vtělená dokonalost. Byl jsem do ní šíleně zamilovaný, nebo jsem si to aspoň myslel. Prvních šest měsíců jsem byl poblázněný. Tahle žena viděla za mé popáleniny. Uctívala mého ptáka a mě. Zažili jsme dobré časy, opravdu pěkné. Až do chvíle, kdy se vše změnilo. Přeju si, abych mohl říct, že podváděla, nebo já. Bylo by snadnější to vysvětlit.

Jde o to, že jsme se vzdálili jeden druhému. Jen sex se nestal fádním.

Jedno ráno, asi po deseti měsících vztahu, byla v koupelně a upravovala si vlasy, když jsem chcal. Nikdy předtím jsme to neudělali. Některé věci by měly zůstat v soukromí. A tuhle považuju za jednu z nich.

Cítil jsem se dotčeně, že se dívala, i když to bylo iracionální.

Od té doby jsem si začal všímat věcí – jak si nechala kartáč na pultě, přestože jsme spolu nebydleli. Lesk na rty, který používala, byl lepkavý. Jedla jako ptáček, nikdy si nedopřála více, než jedno sousto dezertu. Tak nějak tato žena byla až příliš perfektní. Až moc krásná. Její kůže hrozně jemná. Rty příliš delikátní. Dokonce i její vůně už mi nepřipadala přitažlivá.

Ke konci prvního roku už jsem bojoval, abych zůstal tvrdý.

Pak jsem to vzdal.

Zlomil jsem jí srdce a poškodil svoje. Až do včerejška jsem nevěděl, že dokážu žít v jedné místnosti, natož dýchat stejný vzduch s kýmkoli na libovolně dlouhou dobu. Zdá se, že jsem se mýlil. Možná se zítra vše změní. Možná mu budu chtít zakroutit krkem. Kdo sakra ví?