Extended - 9. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Omlouvám se, promiň,“ zamumlal John, když vešel doma do jejich hlavní ložnice. „Nechtěl jsem přijít tak zatraceně pozdě.“

„Vše je v pořádku.“

Ale bylo tomu skutečně tak?

Siena seděla u svého kosmetického stolku, hedvábný župan měla pevně zavázaný v pase, už se odlíčila a připravovala se na noc. Ne, že by měli na dnešní den plány nebo tak něco, ale slíbil, že dorazí domů na večeři a přesto…

Venku byla tma.

Dokonce už svítilo pouliční osvětlení.

Což znamenalo, že nepochybně zmeškal večeři s ní, protože na něj pravděpodobně čekala, a když ani nezavolal – protože zůstal lapený ve všem ostatním – prostě to zabalila a šla se připravit na noc. Vsadil by se, že pokud by sešel po schodech dolů, v lednici by našel připravenou krabičku s jídlem.

Protože taková jeho žena byla.

Nikdy si nestěžovala.

Kurva.

Stál hned za dveřmi s napůl rozepnutým sakem a povzdechl si. Ze strany se na ni podíval a ona ve svém zrcadle sledovala jeho odraz. Nedávala najevo žádné zklamání ani hněv, ale nemusel to od ní vidět. Sám toho cítil víc než dost, aby jim to oběma vydrželo na celý život.

Přirozenost zvířete.

„Omlouvám se, že jsem nezavolal,“ řekl. „Opravdu jsem o tom nepřemýšlel.“

„To je v pořádku. Měla jsem práci.“

Měl to nejsilnější nutkání jít za svou ženou, obejmout ji kolem ramen a oba je skrýt před celým světem, aby jí mohl připomenout každý ze všech důvodů, proč ji miloval. Ale co bylo nejdůležitější, její trpělivost a pochopení, které mu neustále prokazovala.

„Běž se připravit do postele,“ řekla mu.

Uchechtl se a znovu se podíval na okno za jejich postelí a tmu, která venku byla. „Jo, to bych měl.“

Kývla hlavou k jejich průchozí šatně. Její nevyslovený rozkaz jít následoval. V šatně si sundal oblek, který mu často připadal jako jeho druhá kůže. Pouze ve svém domově, ve dnech, kdy lenošil a věděl, že nebude dělat absolutně žádnou práci, která by to požadovala, si byl schopný obléknout cokoli, co nebyl zatracený oblek. Zatímco si na sebe natahoval kalhoty na spaní, zaslechl ji, jak v ložnici promluvila.

„Kde jsi vlastně dneska byl? Neukázal ses ani v restauraci na obědě.“

„Terapie,“ zamumlal, „a pak práce.“

Což nebyla lež.

Stále se ještě úplně nerozhodl, kdy jí řekne o Leonardovi – a o teď novém uspořádání s Creem – ale udělá to. Brzy.

Nejdřív to chtěl mít všechno vymyšlené pro sebe a zvládnuté to, jak se ohledně toho cítil. Teprve poté do toho mohl vnést názor někoho jiného, i když se jednalo o jeho manželku. Bez ohledu na to, zda jí to poví teď nebo až za dva měsíce, by to pochopila, i když si nemyslel, že s tím bude čekat tak dlouho.

Prostě jen… potřeboval trochu času na zpracování.

Co na tom bylo špatného?

„A všechno je v pohodě?“ zeptala se.

Než vyšel ze šatny, zaváhal. Jen na tak dlouho, aby zvážil její otázku a to, jak na ni chtěl odpovědět.

Bylo všechno v pohodě? To nemohl tak docela říct, a protože jí nelhal, rozhodl se odpovědět: „Dostává se to tam.“

„Dobře.“

„Jo.“

Zpátky v ložnici zamířil k posteli a stáhl z ní přikrývky. Pak obešel konec postele a právě, když dokončila svou práci u zrcadla, se postavil za ni. Tohle byla jeho oblíbená část dne, i když jí to nikdy neřekl. Doslova ji při čemkoli sledovat. I když šlo jen o něco takového, jako byla příprava na noc. I když se za poslední tři roky stal jejich život rušným a chaotickým, ve skutečnosti, že bude brzy doma, s ní – prostě společně – a dělat tyhle věci, nacházel mír.

To potřeboval.

Potřeboval ji.

„Johne?“

„Hmm?“

Sklonil se nad ni a políbil ji na temeno hlavy. Čím déle svým polibkem na její hlavě přetrvával, tím víc v zrcadle její úsměv narůstal. Prsty se zapletl do vln jejích vlasů a pevně je držel. „Miluji tě.“

Natáhla se a pohladila ho po tváři – pod konečky prstů ji šimralo jeho třídenní strniště. „Miluji tě.“

„Co jsi chtěla, zlato?“

„Přemýšlela jsem…“

„Pokračuj.“

Trochu se narovnal a ona ho ve svém kosmetickém zrcadle sledovala. Když pohledem sjela po jeho těle, kdy vnímala jeho nahou hruď a kalhoty na spaní, které mu visely nízko na bocích, rychle na ni mrkl.

Ten pohled si užívala.

A i on.

Do téhle části večera by se mohli brzy dostat.

Přemýšlela jsem o ložnici na druhé straně chodby,“ řekla

„O té prázdné.“

„Nechali jsme ji prázdnou z nějakého důvodu.“

Prsty přejel po jejím nahém rameni, cítil ji jako hedvábí. „Říkala jsi, že jednoho dne to bude dětský pokoj.“

„Jo, přesně tak.“

„Co, chtěla by sis z něj udělat svou soukromou kancelář nebo tak něco?“

Obvykle pracovala mimo dům, a pokud pracovala v něm, pak používala jeho kancelář. Nikdy mu to nevadilo, nebo pokud ano, nikdy nic ohledně toho neřekl.

„Nebo tak něco,“ odpověděla.

Odpoutal svou pozornost od její hedvábné kůže a v zrcadle se znovu setkal s jejím pohledem. Kromě toho, již brzy ji bude mít u sebe v posteli a pak se jí bude moci dotýkat tak moc, jak zatraceně chtěl. „Dobře, co tedy?“

„Co si myslíš o pastelově zelené?“

„Jako barvě?“

„Jako barvě,“ řekla. „Je neutrální.“

„Stejně tak i béžová.“

„Ale béžová se do dětského pokoje opravdu nehodí, Johne.“

Trvalo mu to vteřinu.

Pak dvě.

Trochu se uvolnil. Pomyslel si: snaží se mi něco říct? Téma dětí se mezi nimi objevilo jen párkrát. Většinou proto, že děti chtěli, ale měl své vlastní důvody, proč chtěl počkat. Některé z těch důvodů se týkaly byznysu, ve kterém se ocitl, a další představovaly jeho genetiku, která ho nutila čekat. Ne, že by na tom záleželo, protože věděl, že jednoho dne v jeho budoucnosti děti budou. Jen o tom příliš nemluvili a s tím byl v pohodě.

„Ne, myslím, že ne,“ konečně řekl.

„Opravdu bych ráda začala zařizovat dětský pokoj, Johne.“

„Ano?“

Pokrčila rameny a na rtech se jí objevil jemný úsměv. Ten úsměv sám o sobě stačil, aby ji chtěl znovu políbit, takže se přes ni naklonil a na temeno hlavy ji se zamumláním vtiskl další polibek: „Dobře, myslím, že to můžeme udělat.“

„Protože ho budeme potřebovat.“

Když znovu napřímil hlavu, zvedl obočí. Ještě jednou se v zrcadle setkal s jejím pohledem. „Budeme?“

„Jaká jména se ti líbí?“

Těžce polkl. Ticho se protahovalo. Vlastně ani o jménu nemusel přemýšlet. Jedno už měl na jazyku a pokud by mohl, vždycky chtěl v jeho nošení pokračovat. „Pro chlapce Luciano.“

„Po tvém tátovi,“ řekla.

Krátce přikývl. „A po mém dědečkovi, jo. Johnathan jako prostřední jméno.“

„A co holčička?“

„Já nevím.“

Usmála se. „Radši si to vymysli, jo? Budeme to potřebovat vědět.“

Tiše nasál vzduch, rukama ji pevně svíral ramena. Možná měl věnovat více pozornosti tomu, co mu říkala, protože ano, uvědomil si, že zatímco ji neustále pozoroval v zrcadle, ona se mu snažila něco říct.

Něco důležitého. Bože. Když se vrátil dneska večer domů, tohle vůbec nečekal, ale stejně to bylo úžasné. Děsivé, protože chápal, jak moc se jejich život změní, ale přesto nádherné.

„Takže?“ zeptal se.

„Vím, že se to neděje tak, jak jsme o tom mluvili, a –“

„Nikdy se nic neděje tak, jak to plánuji, Sieno.“

„Jsi šťastný?“

„A vyděšený,“ připustil. „Ale tak šťastný.“

Tak šťastný.

Znovu nastalo ticho. Nevadilo mu.

Siena se na židli u zrcadla otočila a přitáhla si ho k polibku, který mu v srdci zapálil oheň. Nikdy nepochopí, jak pro něj mohla tohle udělat. I když ji za to bude vždycky milovat o to víc.

„Budu táta?“

Otázku zašeptal proti jejím rtům. Když ji znovu políbil, do jeho úst se usmála a odpověděla: „Ano – budeme mít děťátko, Johne.“