Extended - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Poslouchejte se vy dva – hašteříte se tu jako děti.“

Pink se silně a nahlas ušklíbl. „Děti se nehašteří, člověče.“

„Ne, ty kňučí a brečí,“ odpověděl Andino stejně rychle, „a vaše kňučení a pláč mi lezou na nervy.“

„Všechno ti leze na nervy.“

„Počínaje vámi.“

„Jo, ale to tě udržuje v té nejlepší kondici, Andi,“ odpověděl Pink.

„To je diskutabilní.“

„Nebo pravda,“ dodal Michel a přidal se ke konverzaci. „Proč jinak by sis nechal Lva tak dlouho? Někdo jiný s jeho hubou a kecy, a dal bys ho do mělkého hrobu dřív, než by se někdo dozvěděl, co se stalo. To jsou fakta.“

„To je to, co říkám celé roky.“

V tom John musel s Pinkem a Michelem souhlasit, ale na rozdíl od nich moc dobře věděl, že nebylo dobré na to Andina poukazovat. Pravděpodobně by to vedlo ke zcela jiné diskusi, kdy by měl bratranec jen pocit, že se musí bránit. Andi nerad přiznával, že mu záleželo na lidech, nemluvě o tom, když potřeboval někoho kolem sebe. Byl mnohem raději, aby všichni věřili, že byl chladným kreténem se srdcem z kamene.

Upřímně, John chápal proč.

Většinou.

„Víte co,“ zamumlal Andino, „teď mi lezete na nervy oba. Máte štěstí, že vás mám rád.“

Když se John přiblížil, kancelář vzadu v restauraci naplnil smích tří výrazných mužů. Šéfkuchař, který připravoval jídlo, na procházejícího muže kývl a John Andinově zaměstnanci gesto oplatil. Byl jedním z mála, kterého měl opravdu rád, ale hlavně proto, že ten muž uměl vařit jako nikdo jiný. Měl svůj vlastní postoj, ale většina lidí, kteří byli v něčem úspěšní, byli pro své vlastní dobro až trochu moc domýšliví.

Dokonce i John.

„Kvůli čemu se teď hašteříte?“

Při Johnově otázce se všichni tři muže v kanceláři otočili, aby ho našli stát ve dveřích. Pokud člověk nemohl najít Andina dělat byznys mimo svou oblíbenou restauraci a nejedl u žádného ze stolů nebo v soukromé části, pak ho bylo vždy možné najít vzadu v kanceláři. Pravděpodobně to měla být kancelář manažera podniku, ale vzhledem k tomu, že tohle bylo místo, kde Andino dělal většinu své práce – dobře, manažer se pravděpodobně zařídil jinak. John se o to nikdy nezajímal natolik, aby se zeptal.

„Což je znamení pro mě, že mám jít,“ řekl Michel a s uchechtnutím se zvedl z křesla vedle Pinka. „Musím vysadit Antonyho u mámy, protože Gabbie dneska nebude mít čas.“

John ustoupil ve dveřích stranou, aby mohl bratranec projít. „Dneska ten problém vyřešíš za mě, že?“

„Capo s problémy s ilegálními kšefty – mám to na svém seznamu.“

„Díky chlape.“

Když Michel Johna míjel, poplácal ho po rameni, a pak dvěma prsty mával přes rameno, aby se rozloučil se zbylými dvěma muži, které nechával vzadu v kanceláři. S přikývnutím od Andina John za Michelem zavřel dveře a oddělil je tak od zbytku restaurace. Ne, že by kdokoli ze zaměstnanců měl co mluvit do byznysu nebo by šlo o diskuse, které pravděpodobně slyšeli den co den, ale v tomhle životě člověk nemohl být dost opatrný. Andino měl skvělé zaměstnance, které v byznysu prověřil jako nikdo jiný, nemluvě o tom, že jim platil velice dobře, aby odvrátili tváře od jeho aktivit, ale i tak…

Bez šance.

„Jak se má Siena?“ zeptal se Pink, zvedl se z křesla a sebral si kabát, který si předtím odložil na jeho opěradlo. „Už se cítí lépe?“

Při pomyšlení na svou ženu se John usmál. „Mnohem lépe.“

„To rád slyším. Až budeš připravený začít den, budu venku v jídelně, Johne.“

„To zní dobře. Dorazí Leonard – až se tu ukáže, dej mi vědět. Slíbil jsem mu, že než dneska začnu, se společně nasnídáme a popovídáme si. Nevadí ti počkat, že ne?“

Pink pokrčil rameny. „Vůbec ne.“

„Multitasking?“ zeptal se Andino, když Pink kancelář opustil.

S povzdechem se posadil naproti bratranci, který seděl velkým stolem. Vedle nábytku spal pes, který při příchodu Johna, ani při odchodu ostatních mužů nezvedl ani hlavu. Ale znovu, Snaps byl tak zvyklý, že všichni tři do kanceláře jeho pána přicházeli a odcházeli z ní, že už se o to nestaral.

Tedy pokud Andino nebyl v kanceláři. Tehdy se stal Snaps něčím zcela jiným a choval se tak, jako by je vůbec neznal. Teď však načervenale zbarvený pitbull spokojeně spal a pochrupoval u toho.

„Odškrtávám si věci ze svého seznamu úkolů,“ odpověděl John. „A ty víš, že po mé pauze se všechno vrátí tak, jak to mám rád.“

Andino přikývl. „Všechno jsem zařídil.“

„Ale ne tak, že bych to řešil já.“

Při tom se bratranec uchechtl.

„Ne, tuším, že ne, Johne.“

„Bez urážky,“ dodal rychle John.

Andino pokrčil širokými rameny a s rukama založenýma na prsou se opřel do svého křesla. Rukávy košile měl vyhrnuté až k loktům; jasné znamení, že po zbytek dne už toho měl v plánu jen velice málo a byl připravený relaxovat. To se dělo vždy, když si sundal sako a vyhrnul rukávy.

„Bez urážky,“ odpověděl. „Je lepší, když teď chápeme, že ty a já nejsme stejní muži a naše záležitosti nebudeme řešit stejně. I když mi přijde, že jsi možná konečně vymyslel celou tu věc ohledně underbosse a poradce, ne?“

„Nevím, kam míříš, a brzy dorazí Leonard na sezení, takže –“

„Michel a Pink.“

Ach.

„Hele, nebylo to výslovně řečeno nebo něco takového,“ vysvětlil John, „ale dělají to, co dělají, a pro mě to funguje. Vím, že nejsou mafiáni –“

„To být nemusí. Prostě musí být tvými muži. Bylo už mnoho bossů, kteří měli jako svou pravou ruku muže, který tak či onak nepatřil do rodiny. Společníci, nebo jak to chceš nazvat. Nikdo si o tobě kvůli tomu nebude myslet nic horšího jen proto, že oni nejsou mafiány.“

„I když by to mohlo způsobit potíže?“

Andino se ušklíbl. „No, to bychom zvládli, jo? Snadno. Stejným způsobem, kterým jsme to vyřídili, když jsi převzal frakci Calabrese. Je to opravdu tak jednoduché.“

Ale bylo to tak?

John nevěděl.

„Nejde jen o všechny ostatní,“ řekl bratranci. „Jsou to také oni. Myslím tím Lva a Michela.“

„Co –“

„Nezeptal jsem se jich, Andi.“

„Michel stráví odpoledne tím, že vyzvedne svého syna, než se vydá na výlet za tvým Capo. Pink čeká na tvého terapeuta, aby ses mohl během sezení v klidu a bez přerušení nasnídat. Co víc musím říct?“

Upřeně se na bratrance díval. Andino mu pohled nevzrušeně oplácel.

Nic nového k vidění.

„Já nevím,“ zamumlal John.

Andino přikývl. „Jo, ani já.“

Tento hovor mu přetrvával v mysli ještě dlouho poté, co skončil. Aniž by mrkl, už měl polovinu snídaně v sobě a přitom si povídal s Leonardem. V duchu se však stále vracel k bratrancovi a k tomu, co řekl.

„Johne?“

„Hmm?“

Leonard se na něj přes stůl usmál. „Vypadáš roztržitě.“

„Práce.“

„Ach – špatné věci?“

„Ne, jen něco k přemýšlení,“ odpověděl.

„To se stává. Ta věc, o které jsem se zmínil – doufal jsem, že by sis možná udělal čas, aby ses kvůli mně s někým sešel.“

To upoutalo Johnovu plnou pozornost.

„S kým?“ zeptal se.

„S kamarádem,“ odpověděl Leonard. „Myslím, že by ti mohl pomoct s věcmi, se kterými ti možná pomoci nemůžu.“

„Pomáháš mi.“

„I když toho možná nebudu vždy schopný.“

Odpovědět na to Johnovi trvalo více než pár vteřin. „Proč?“

Ticho se prodlužovalo.

Těžce.

To se Leonardovi nepodobalo.

Johnovi se to vůbec nelíbilo.

Nakonec terapeut řekl: „Jsem nemocný, Johne. Rakovina močového měchýře. Před dvěma týdny mi začala první fáze léčby, ale než jsem to vytáhl, chtěl jsem počkat, až se na tvé straně všechno usadí. Doufám, že to chápeš.“

Proč – když se zdálo, že všechno v jeho životě šlo tak dobře – se svět kolem něj musel zhroutit?