Extended - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Tak jak se cítíš?“

„Opravdu dobře,“ odpověděla Siena své tchyni upřímně. „Když jsem byla propuštěná, první týden byl… dlouhý. To mi přijde jako to správné slovo.“

Což vůbec nebyla lež. Celý první týden strávila převážně v posteli. I když tentokrát bez kašle a neschopnosti se nadechnout. Jako by se její tělo i hlava rozhodly vypnout a přimět ji, aby se zotavila. Nejen z nemoci, ale ze stresu z toho všeho. Upřímně, pauzu opravdu potřebovala.

Druhý týden mimo nemocnici už byl díkybohu mnohem lepší. Opravdu vstala z postele, jedla tři jídla denně, která se neskládala jen z nějaké polévky nebo vývaru, a zvládla prožít celé odpoledne, aniž by si potřebovala na dvě nebo tři hodiny zdřímnout. I když opravdu, kdo si jednou za čas nepotřeboval pořádně zdřímnout?

Spánek byl život.

Nezáleželo na tom, jak stará byla.

„Pravděpodobně jsi byla stále unavená,“ řekl Jordyn.

To Sienu přivedlo zpátky k rozhovoru, který probíhal. Až na pár návštěv, aby lidé zjistili, zda nebylo v domě něco potřeba udělat, nebo telefonátů, aby ji zkontrolovali, ji většina z nich nechala v klidu, aby se zotavila. Nevadilo jí to; bylo to přesně to, co potřebovala.

„Celou dobu.“

Jordyn se zasmála. „Tahle mají nemoci na nás ženy svůj vliv. A pak, když se staneš matkou, je to ještě horší, protože hádej co? Nedostaneš volno. Nezáleží na tom, zda jsi na smrtelné posteli, stále je někdo, kdo tě bude potřebovat a ty prostě budeš muset vyřešit. Ale ty tomu rozumíš… máš své mladší sestry a to všechno.“

Siena si povzdechla. „Jo, já vím.“

„Ale to, na čem záleží, je to, že jsi venku z nemocnice a můžeš se konečně vrátit do normálu. Což znamená, že můžeme také vymyslet, co uděláme s narozeniny tvé sestry –“

Vstupní dveře se otevřely a to vyvolalo na tváři Sieny úsměv. To poslední, co chtěla, bylo vypadat, že byla na svou tchyni hrubá, ale nemyslela si, že by Jordyn vadilo, když ji přerušila, aby řekla: „Můžeme to naplánovat jindy – myslím, že John se právě vrátil domů.“

„Aha, pak ano, můžeme. Pozdravuj ho.“

Siena se usmála. „A přinutím ho zavolat ti.“

Nedělal to dost. Mluvit po telefonu bylo ve skutečnosti jeho nejméně oblíbenou věcí. Lidé od něho dostali lepší odpověď, když mu prostě poslali textovou zprávu, protože to bylo jednodušší a rychlejší, než aby si udělal čas na to, aby si sedl a popovídal. Ach, snažil se – to rozhodně ano. Občas byl však život až příliš mnoho a pak se od všeho odpoutal. A častěji než ne to znamenalo udělat od ostatních krok zpět.

Včetně rodiny.

Teď si alespoň myslela, že lidé kolem nich na tom byli lépe v rozpoznávání toho, co dělal, a že se je nesnažil od sebe záměrně odříznout. Občas si prostě potřeboval udělat sám čas pro sebe, aby dobil baterky. Prostě jen proto, že to dělal jinak, než by to dělal kdokoli jiný z nich, to neznamenalo, že by to neměl dělat.

„Mám tu nejlepší snachu,“ přemítala Jordyn a v tónu jejího hlasu byl jasně slyšet úsměvem.

Siena se zasmála. „Jsem tvoje jediná snacha.“

„A přesto to na tom nic nemění.“

„Johnovi to vyřídím.“

„Děkuji zlatíčko. Dobrou noc. Brzy si popovídáme.“

„To zní dobře.“

Siena právě zavěsila a usadila se na pohovce, když se k ní zezadu přiblížily kroky. Se zakloněnou hlavou se na něj usmála.

Svlékl si sako a přistoupil k ní ještě blíž. Beze slova – dokonce ani ahoj, i když to bylo v pořádku, když vzala v úvahu, jak ji pozdravil – se sklonil a políbil ji. Jeho škádlivé rty se hladce pohybovala proti jejím vlastním a přemlouvaly je, aby se otevřely, aby mohl získat chuť, kterou tak jasně hledal.

Pak svými ústy přejel po její bradě. Kůži ji posel sladkými polibky, které po sobě na každém místě, kam přistály, zanechaly jiskřičky.

Bože.

Tohoto muže milovala.

Až příliš brzy se však se škádlivým úsměvem odtáhl. „Dneska jsi mi chyběla, zlato.“

„Opravdu?“

„Mmhmm.“

Nervozita v krku ji vystoupala výš. Ne, že by ji znervózňoval on. Šlo spíše něco, o čem si s ním musela promluvit. Trvalo celé dva týdny po tom, co byla propuštěna z nemocnice, než s tím tématem vůbec začala, a to už jen proto, že její manžel byl tím, kým byl – a také dokázal být vůči ní přehnaně ochranitelský.

„No, brzy mě už přes den uvidíš víc,“ řekla mu.

Napřímil se do své plné výšky, rukama se opřel o zadní část pohovky. „Ach, a proč?“

„Myslela jsem… asi bych se měla vrátit zpátky do práce. Myslím, že už to jsou dva týdny, co jsem doma. Včera jsem byla celý den v pořádku a my oba víme, že ta čísla se sama o sobě neudělají.“

„Měl jsem někoho –“

„Dělá všechna čísla?“ zeptala se.

Se zasmáním naklonil hlavu ke straně. „Mohl bych najít někoho i na tahle čísla, Sieno.“

Jo, asi by mohl.

Nezáleželo na tom.

Byla tou jediná, kdo skutečně znal všechny ilegální stránky jeho byznysu, co se peněz týče. Dokázala je schovat, vyprat i vše ostatní. Při samotném pomyšlení, že by k těm souborům a číslům měl přístup někdo jiný, se jí udělalo špatně od žaludku. Stačila by jen jedna jediná chyba. Jeden jediný chybný krok – jedna jediná chyba – a daňová správa by jim stála přímo za zadkem. Což by vedlo jen k tomu, že by pravděpodobně jejího manžela zatkli.

A ji.

To by nedopustila.

„Chci se vrátit do práce,“ řekla jednoduše.

Jemně se usmál. „To jsem si myslel.“

„Opravdu?“

„Jo. Tady z toho začínáš bláznit.“

Ušklíbla se, ale opravdu… nemýlil se.

„A plánoval jsem to,“ dodal, pravou rukou pustil pohovku a přejel s ní po jejím krku a pak po hrudi. Následně se zastavil u výstřihu její až příliš velké košile na spaní. Prsty si s látkou košile pohrával, cestou dráždil všechny její smysly. Věděl vůbec, jak obrovský vliv na ni měl jen pouhý jeho dotek? „Pro začátek řidič a kratší pracovní doba – co ty na to?“

„A jinak žádné dohadování?“ odpověděla.

Docházel ji dech. Svými prsty prostě jen znovu tančil po jejím krku.

„Myslela sis, že se s tebou budu dohadovat o tom, že se chceš vrátit do práce?“

Ztěžka polkla. „No, děláš si obavy.“

„Teď ne,“ zamumlal a zatímco cestoval po košili, kterou si na sebe po sprše natáhla, oči se mu leskly.

Úsměv mu oplatila. „Teď ne. To, jak se na mě právě díváš, znamená, že jsi skončil s tím, že se mnou zacházíš jako s porcelánovou panenkou?“

„Za prvé, já se k tobě nechovám jako k porcelánové panence.“

„Vlastně to děláš celou dobu, co jsem byla nemocná. Jako by sis myslel, že se zlomím jen proto, že se na mě špatně podíváš, Johne.“

Špičkou jazyka si navlhčil spodní ret a pak se hříšně usmál. Už jen samotný ten pohled způsobil, že se mírně zadýchala. Bože. Když se takhle usmíval, byl víc než sexy – věděl vůbec, co to s ní udělalo; jak mokrou ji to dělalo?

„Za druhé,“ dodal, jako by vůbec nic neřekla, „jak se právě teď dívám?“

„Jako bys se mnou chtěl celou noc šukat.“

Tentokrát po ni v úsměvu blýskl zuby.

Vůbec nemohla dýchat.

„Mám začít tím, že si tě vezmu přímo na tomhle gauči?“ zeptal se. „Protože víš, jak zbožňuji to, jak zní moje jméno, když ho křičíš v tomhle pokoji.“

„V to rozhodně doufám.“

S dalším zasmáním – temným, potěšeným a hříšným – nechal své sako dopadnout na zem. Stále se jí nepodařilo chytit dech a už se převalil přes opěradlo pohovky a dopadl přímo na ni.

Nemyslela si, že bylo možné svléknout se za pár vteřin, ale nějak to spolu zvládli.

Jo.

Bylo to rozhodně příliš dlouho.

Také ji dal, co chtěla. Šukal ji, dokud nekřičela jeho jméno a to se neodráželo od všech zdí. Pracoval na jejím tělu jako na delikátním nástroji, na který se celý život učil hrát tu nejlepší milostnou hru.

A pak ji vzal nahoru do jejich postele, aby to zopakoval.