Extended - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Zápal plic.

Zkurvený zápal plic.

Očividně nešlo o nic tak neobvyklého, když se ošklivé nachlazení usadilo na plicích, ale když někdo nedokázal vypudit tekutiny… no, tehdy se ta sračka stala nebezpečnou. John sám sobě zas a znovu vyčítal, že kdyby se rozhodl už před pár dny, že to stačilo, pak by jeho žena nemusela trávit čas v nemocnici, kde by brala antibiotika, používala inhalátory a dostávala infuze.

Bože.

To, co o něm opravdu nikdo nevěděl, bylo to, že jí rád ve všem vyhověl až trochu moc. Bez ohledu na to, co žádala nebo chtěla, by jí to dal, pokud toho byl schopen. A když to nedokázal, tak byla šance, že najde někoho, kdo to zvládne. To samé se stalo, když onemocněla. Nechtěla jít do nemocnice, takže s tím na ni netlačil.

Teď by se za to nakopal do zadku.

Nezáleželo na tom, že racionální část mozku mu říkala, že tohle nebyla jeho chyba. Ne to, že onemocněla, ne to, že by byla zatraceně tvrdohlavá, ani to, že posledních pár týdnů byl tak zaneprázdněný, že byl ochotný se se svou ženou nedohadovat a nechat ji bojovat s nemocí doma, místo toho, aby ji vzal na pohotovost. Nic z toho nebyla jeho chyba a věděl to. Přesto to nedokázalo zastavit jednu jeho část, která mu dál vnitřně nadávala. Dokud se to nestalo tím jediným, co dokázal slyšet.

Do prdele.

Ozvalo se zaklepání na dveře soukromého nemocničního pokoje a to ho přimělo zvedat hlavu z dlaní. To poslední, co chtěl, bylo odvrátit pohled od jejího spícího těla v posteli, o které věděl, že byla zatraceně nepohodlná – vzhledem k tomu, kolikrát byl v letech svého časného dospívání k jedné z nich připoutaný, když pracovali na diagnostikování jeho bipolarity a byl na tom nejhůř. Přesto se otočil, aby uviděl, kdo mířil do pokoje.

Zdravotní sestra, pomyslel si.

Možná lékař.

Všichni jejich návštěvníci celkem pravidelně přicházeli a odcházeli. Jeho rodiče, sourozenci a její přátelé. Dokonce i jeho bratranci a sestřenice, nebo jejich drahé poloviny, si k němu přišli sednout, aby jí přinesli něco, co by ji rozesmálo. Proto byla místnost plná čerstvých květin a balónků. A ano, každý jeden z nich jí udělal radost.

Taková byla jeho žena.

Sladká, jak jen mohla být.

Překvapilo ho, že místo nemocničního personálu našel stát ve dveřích svého terapeuta. Leonard naklonil hlavu a s tichým ahoj sklouzl pohledem ke spící ženě v posteli. V mlčenlivém hovoru zvedl jedno bílé obočí a podíval se na něho. Nikdy ho nepřestalo bavit, jak dobře spolu s Leonardem spolupracovali – nebo spíš jak vypadalo, jak dobře ho terapeut znal a rozuměl mu, aniž by John musel něco říct.

Vsadil by se, že to nebylo běžné. Většina vztahů mezi lékaři a pacienty nepřekročila přes práh nemocnice nebo ordinace poradce. Leonard přesto vynaložil aktivní úsilí pro to, aby se zapojil víc než jen jako jeho lékař. Teď ho počítal jako svého přítele.

A Bůh věděl, že za toho muže byl vděčný.

Tak neuvěřitelně vděčný.

„Slyšel jsem, že návštěvní hodiny brzy skončí,“ řekl tiše, aby nevzbudil Sienu, „takže předpokládám, že jsem to stihl včas, abych tě viděl.“

John se zasmál. „Zmeškal jsem sezení, hmm?“

„Dobře, to samozřejmě není důvod, proč jsem tady.“

Ne, bylo to pravděpodobně proto, že John nezavolal. Když nezavolal, Leonard opravdu jen začal mít obavy, že by mohlo být něco v nepořádku. John většinou vyvíjel maximální úsilí, aby se každého sezení účastnil, protože i to teď bylo částí jeho rutiny. A také si toho užíval, protože párkrát týdně měl hodinu nebo dvě, kdy byl schopný si sednout a jednoduše se nesoustředit na nic jiného než jen sám na sebe.

Pro někoho jako John to mělo obrovskou hodnotu.

„Vlastně jsem to jen chtěl zkontrolovat,“ řekl Leonard. „Slyšel jsem, že Siena byla nemocná, takže jsem zavolal tvému otci, zda bych mohl nějak pomoci. Zmínil se, že od okamžiku, co byla hospitalizovaná, jsi neopustil nemocnici, tak jsem pomyslel, že bych se tu mohl stavit a místo toho, abych mluvil o tobě, si mohl s tebou promluvit přímo. Vím, že to je to, čemu dáváš přednost.“

John se usmál. „To ano a děkuji.“

Leonard se znovu podíval směrem k Sieně. „Jak se má?“

„O hodně lépe.“

Díkybohu.

„Dobré slyšet. A ty?“

Povzdechl si. „Cítím se naprosto v prdeli.“

„Protože je nemocná?“

„Protože já… dobře, z mnoha důvodů.“

Leonard přikývl. „A víš, že není tvou chybou, že je tady, že?“

„Ano.“

„A i tak…“

Pokrčil rameny. „Můj mozek dělá to, co dělá.“

„Dobře, tak se kvůli tomu zkus příliš nebičovat. Cestou jsem se zastavil u sestry. Lékař, který slouží dneska v noci – je to starý přítel. Slyšel jsem, že bude zítra propuštěna.“

„Takový je plán.“

„A pak, předpokládám, se konečně vyspíš.“

Rty se mu roztáhly dalším úsměvem. Leonard ho skutečně občas znal lépe, než se znal sám. Ani se ho nemusel zeptat, zda spí – věděl, že nespí.

„Až bude doma,“ zamumlal.

„A tvoje léky?“

„Andino mi je přinesl.“

Leonard přikývl. „A co práce – jak jde ta?“

„Teď tu zkracujeme naše terapeutické sezení do tří minutového rozhovoru?“

„Dělám, co můžu, Johne, kdy můžu a s čím můžu. Tohle je to, jak tě kontroluji – všechny body tvého života, o kterých vím, že mají tendenci rozpadat se jako první, když nejsi v nejlepším stavu. Nicméně podle všeho pro tuhle chvíli vypadáš dobře. I tak si to chci zkontrolovat.“

Jo, to věděl.

„Andino vyřizuje byznys – a když je to potřeba, vloží se do toho můj druhý bratranec a další muž. Vše je v pořádku. Pro teď je to všechno o ní.“

„Správně,“ zamumlal Leonard. „No, pokud by ses dostal na sezení tento týdne, chtěl jsem s tebou mluvit o ní, ale může to počkat i na příště. A pokud budeš cokoli potřebovat, samozřejmě víš, jak mě kontaktovat. Neváhej s tím, Johne. Stačí jediný telefonát.“

„Vážím si toho.“

„Pozdravuj za mě Sienu. Dlužím jí rande na oběd.“

John se zasmál. „Bude smutná, že tě nestihla.“

Nebyla to lež.

Všichni v jeho životě si mysleli, že Leonard byla ta nejlepší věc – hned vedle Sieny, samozřejmě – co se mu kdy stala.

A upřímně řečeno, nemýlili se.