Extended - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Siena umírala.

Tím si byla jistá.

Dobře, možná to bylo trochu dramatické, ale šlo o to, že nikdy nebyla nemocná. Nikdy. Nachlazení a chřipka v jejím případě prakticky neexistovaly. Vždycky byla až příliš zaneprázdněná na to, aby onemocněla – ne, že by ji zaneprázdněnost zabránila v tom, aby něco chytila, ale nikdy se to nestalo.

Až do teď.

Pravidelně chodila na očkování a každé ráno si brala pro další podporu svého imunitního systému na pomoc vitamíny. Nevěděla, zda jí tyhle věci vlastně pomáhaly, ale tak jako tak je brala.

Tentokrát to však nepomohlo, když se ranní kašel a ucpaný nos změnily v plně rozvinutý chlad na hrudi, na které volně prodávané léky nepomáhaly. Chlad na hrudi přetrvával dál a dál a v infekce v krku ji bolela jako nic jiného. Pokaždé, když polkla, by přísahala, že měla pocit, jako by polykala nože.

Bože.

Za poslední týden a půl se jí tou nejlepší kamarádkou stala postel. Vzhledem k tomu, že se nedokázala soustředit na počítač na dost dlouhou dobu, aby mohla cokoli udělat, aniž by jí nezačalo bušit v hlavě a neměla pocit, že jí dutiny tím tlakem explodují, práce nepřicházela v úvahu.

Místo toho zůstala doma. To ji až trochu moc zabíjelo, i kdyby jen proto, že věděla, že to znamená, že do doby, než se konečně vrátí zpět, se jí bude neustále hromadit další práce. A kdo vůbec věděl, zda jí bude schopná všechnu dohonit?

Bože.

K tomu, aby zhasla lampičku na nočním stolku, se k ní potřebovala natáhnout – a dokonce neměla dost energie ani na to. Místo toho se znovu rozkašlala a přitáhla si přikrývku kolem hlavy těsněji. Tak mohla alespoň světlo nějak zastínit.

Z většiny.

„Stále se necítíš lépe?“ ozvala se tichá otázka z druhé strany pokoje.

To, že se Johnathan vrátil domů, aniž by si uvědomovala, že tam byl, jí řeklo spoustu věcí. Za prvé, aniž by tušila, uběhl celý den. Jedna její část si stále myslela, že bylo příliš brzy ráno, a proto bylo v místnosti takové horko, protože ranní slunce svítilo přímo do jejich hlavní ložnice. Nebylo divu, že byla tak vyčerpaná – musela vůbec spát nebo prostě jen ležela v posteli, kdy zatímco čas plynul, dýchala s otevřenou pusou a zírala do zdi?

„Ahoj,“ slyšela zamumlání.

John přešel ložnici. Teď se vznášel přímo nad jejich postelí a díval se dolů na ni. Když se na něj neusmála ani ho nepozdravila tak, jako obvykle, v jeho pohledu viděla znepokojení. Ale upřímně řečeno, neměla dost zatracené energie ani na to.

„Mám pocit, že umírám,“ zaskřehotala.

Svraštil obočí. „Je ti horko?“

„Ano i ne.“

„Cože?“

„Přichází to a odchází.“

Občas měla pocit, že se nikdy nepřestane potit. Jindy měla takovou zimnici, že by tou zatracenou postelí mohla třást.

Klekl si na kraji postele a odhrnul z ní trochu přikrývku, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Přála si, aby mohla ty obavy z jeho pohledu setřít, ale i to by jí jen vzalo energii, kterou prostě neměla. Dlaní našel její čelo a jemným dotykem po něm přejel. Pak zamračeně ztuhl.

Když se vrátil domů, obvykle pro ni šlo o oblíbenou část dne. Společně se mohli zavřít před zbytkem světa a předstírat, že existovali jen oni dva a nic jiného. Ten čas potřebovala stejně tak, jako ho potřeboval on.

V poslední době se jim ani to moc nepovedlo. I když jí nic neřekl, tak či onak věděla, že ho to muselo trápit.

Zatraceně.

Trápilo to ji.

„Změřila sis teplotu?“

Znovu chraplavě zakašlala. „Ne. Když jsem z postele vstala naposledy, bylo to proto, že jsem musela čůrat, a i to mi zabralo půl hodiny. Nehodlala jsem jít celou cestu až dolů pro teploměr, jen aby mi řekl, že jsem nemocná a mám horečku, Johne.“

„Zlato, jsi opravdu horká.“

A přesto cítila chlad.

Legrační, jak to fungovalo.

„Být nemocný je na hovno,“ zašeptala.

„Myslím, že bychom si možná měli udělat další výlet –“

„Ne, nechci znovu do nemocnice. Zatímco budu čekat, donutí mě vzít si masku a vždycky je tam celá místnost plná lidí, kteří na mě zírají. Nesnáším to.“

A bylo to tak.

Tak zatraceně moc.

Ne, prostě jen bude sedět ve své posteli, mít horečku a kašlat, ať už tohle bylo sakra cokoli, a takhle se s tím vypořádá. To jediné, co by v nemocnici udělali, bylo to, že by jí strčili do krku další léky, které by stejně nepomohly a poslali ji domů bojovat se svou nemocí sama.

Proč se s tím obtěžovat?

„Sieno –“

Ani nestačil dokončit svou větu, a znovu se rozkašlala. Tentokrát ten záchvat nepřešel během pár vteřin. Po minutě a půl ji pomohl na posteli se posadit a natáhl se po sklenici vody – kdo věděl, jak dlouho tam ležela – na nočním stolku, aby se napila.

Až na to, že nemohla přestat kašlat, aby se napila.

Báječné.

Vypadalo to, že toho měl její manžel už dost.

„Konec,“ zamumlal, „jedeš do zkurvené nemocnice.“

Nemohla znovu odmítnout.

Stále si vykašlávala vnitřnosti.