Extended - 16. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Sienin první den zpátky v práci – což byl náhodou pátek – se také očividně stal důvodem pro to, aby ji vítal neustálý proud návštěvníků. Pozdravit ji a něco málo ji dát přišli všichni od Johnovy mámy až po jeho sestru.

Cukroví.

Káva.

květiny.

Všechno to zbožňovala.

Ale také chtěla pracovat.

Poté, co na dveře její kanceláře zaklepal třetí návštěvník, však prostě dospěla ke skutečnosti, že nic neudělá. Alespoň ne dnes. Takže svůj laptop vypnula, z kuchyně si objednala pití a zamířila do jídelny, aby si tam sedla a užila si své přátele a rodinu.

„Nejdu pozdě, že ne?“ zeptala se Haven a než dopadla do židle, odložila svou tašku na podlahu. „Musel a jsem prostě vyřídit pár věcí, to je vše. Omlouvám se.“

Na druhé straně stolu, na místě, kde seděla vedle Johnovy mámy – protože Jordyn se rozhodla, že dnešek byl tím nejlepším dnem na projití plánu na oslavu sestřin narozenin – Siena se zasmáním zavrtěla hlavou. „Hele, poté, co Ginevra odešla, když ji přišel vyzvednout Alessio, a zavolala mi Catherine, že by se tu stavila kolem večeře, jsem se dneska vzdala jakékoli naděje na dokončení práce.“

Haven se široce usmála. „Ach, máš přátele, kteří tě zbožňují. Tak ostudné, že.“

„Nestěžuji si.“

A to rozhodně ne.

Skutečně.

„Ale možná jste si všichni mohli svou lásku rozprostřít do několika dní,“ řekla. „Měla jsem jen zápal plic – neumřela jsem.“

Haven, tak vážná, jak jen mohla být, se na ni prostě jen dívala. „A?“

Bože.

Tihle lidé.

Přesto je zbožňovala.

„Jak se má Val v Torontu?“ zeptala se.

„Růžové zlato nebo zlato a stříbro?“ zeptala se Jordyn a podívala se na svůj telefon. „I když je tu roztomilé téma černé a růžového zlata, které se mi opravdu líbí. Mohly bychom jít do toho.“

„Růžové zlato a černá,“ odpověděla Siena. „Rozhodně. To bude zbožňovat. Přísahám, že od doby, co se Ginevra k Alessiovi a Corradovi nastěhovala, oba utratili za dívku mnohem víc, než kdokoli tuší. Jeden je prvotřídní a křičí bohatstvím, ten druhý je celý temný a náladový… jsou jako dva zcela rozdílní lidé. Což jsou. Netuším, jak to dělá.“ Pak, zpátky k Haven, dodala: „Val jsem neviděla celou věčnost.“

Haven, bez jediné pauzy, odpověděla: „Opravdu dobře. Nevídám ji tak často, jak by se mi líbilo, ale přijdeme na to a uděláme, co musíme, abychom získaly společný čas. Nebo víš, že budu před Andinem hodně držkovat, což nedokáže vystát, takže se pak naštve tak, že zavolá Chrisovi, aby udělal své věci. Zapracujeme na tom.“

„Tvůj manžel dokáže být svým způsobem příšerný.“

Haven se znovu usmála. „Já vím – proto ho miluji.“

Dobře, že alespoň někdo.

To se počítalo.

„Ale vážně,“ řekla Haven a podívala se na ni, „jak se cítíš ty?“

„O hodně lépe.“

„Jo?“

„Méně mrtvě,“ odpověděla upřímně. „A to je zlepšení, věř mi.“

Mezi třemi ženami u stolu proběhl smích. Utišily se až v okamžiku, kdy ke stolu zamířila jedna ze servírek, aby Sienině dolila kávu, Jordyn přinesla další sklenici vody s citronem a Haven si mohla objednat.

„A John? Jak se daří jemu s… tím vším, myslím? Vím, že kdykoli se s tebou něco děje, hned se dostane trochu na hranu. Umím si představit, že poslední týdny musely stát za to, co?“

Při tom se Siena odmlčela.

Jen na vteřinku.

Haven tím, že se zeptala, nemyslela nic zlého. A nic z toho, co řekla, ani nebyla lež. Nebylo žádným tajemstvím, že když s jeho ženou bylo něco v nepořádku, dokázal se stát velice nedůtklivým. Štěkavým, složitým a náladovým… to bylo jen pár věcí, se kterými se musel vypořádat kdokoli, kdo se v době, kdy byl John v silném stresu, musel vypořádat.

Ale zároveň to byly tak soukromé věci. O tom, co se dělo v jejich soukromém životě, nebyli vůči ostatním příliš sdílení, protože to byl jeden ze způsobů, díky kterému měl pocit, že jeho duševní nemoc zůstávala pro všechny mimo jeho rodičů a manželky, uzavřenou knihou. Ne, že by to odmítal sdílet, ale lidé do toho, jak by se s tím měl vypořádat, často promítali své vlastní domněnky nebo přesvědčení, i když o tom nevěděli vůbec nic.

Bylo jednodušší prostě… dobře, ne.

„Je v pořádku,“ řekla. „Znáš Johna.“

Jo.

Přišlo jí to jako dobrý způsob, jak to říct.

Nebo odklonit.

Ale hele, pokud by se Haven urazila, že Siena nezacházela příliš hluboko do podrobnosti ohledně toho, jak John zvládal její náhlou nemoc a krátkou hospitalizaci, byl to její problém. Ne, že by to Sienu zastavilo, aby stále necítila nutkání vystupovat na obranu svého manžela a jejich rozhodnutí nediskutovat o čemkoli, co se byť jen vzdáleně dotklo jeho bipolární poruchy nebo by to mohlo být vůbec vneseno do konverzace.

Teprve tehdy, kdy byla přinesena objednávka Haven a zazvonil jí telefon, takže odstoupila od stolu, aby hovor přijala, se Siena otočila ke své tchyni, která byla stále zaneprázdněná hledáním inspirace pro narozeninovou oslavu její mladší sestry.

„Bude to tak vždycky?“ zeptala se.

Jordyn zvedla hlavu. „Co myslíš?“

Povzdechla si.

A vzala si okamžik na přemýšlení.

A možná také na to, aby cítila.

Pokud ji život s Johnem něco naučil, pak to, že nebylo nic špatného na tom, když si člověk udělal nejdřív chvilku na sebe a pak teprve řešil ostatní. Byla to dobrá lekce, protože všichni potřebovali dávat na první místo to, co bylo dobré pro jejich duševní zdraví nebo cokoli ostatního.

„John,“ řekla nakonec. „Budu vždycky cítit – když přijde na ostatní lidi – že ho musím bránit nebo chránit… víš, aniž bych urazila kohokoli, kdo se zeptá na něj, na mě nebo na nás?“

Jordyn se jemně usmála. „Cítíš, že máš důvod Johna bránit – nebo spíš dal ti on důvod to dělat?“

O tom nemusela vůbec přemýšlet.

„Ne, nedal. Je to jen… ale ani nechci, aby to dělal i někdo jiný.“

„No, tady máš svou odpověď. A pokud jim to nedovolíš, tak to udělat nemohou. Co je na tom urážlivého, Sieno?“

Měla dobrou připomínku.

Siena si to zapamatovala.