Extended - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Sakra, o kolik jsi přišel?“

„Dobrých pět tisíc,“ zamumlal Michel po Johnově levici.

Andino se tvrdě zasmál. „Říkal jsem ti, že tohle není tým, na který se dá vsadit, člověče.“

„Jo, naser si i ty.“

Na druhé straně stolu se Lev – pro každého, kdo muže neznal osobně také známý jako Pink – usmál a natáhl se po smetaně, která stála uprostřed stolu, aby si ji nalil do své horké černé kávy. „Chci říct, všichni tvému hloupému zadku říkali, abys nesázel na tenhle tým, Micheli, a ty i tak…“

„Dávám přednost smolařům, to je vše.“

John se zasmál. „Jen proto, že v jednu chvíli jsi byl ty sám smolařem, to neznamená, že i všichni ostatní smolaři vždycky vyhrají.“

Michel se s povzdechem otočil a zadíval se ven z okna. Moc dobře věděl, že nemělo smysl pokračovat v konverzaci mezi bratranci – a Pinkem, který byl prostě kamarádem. Dobře, Lev byl pro Andina strážcem, který se teď přemístil mezi hlavní frakcí Marcello a Johnovou stránkou byznysu, která byla v jiné části města.

Jistě, John mohl k tomu, aby udržel muže ve své frakci pod kontrolou, místo toho, aby si vzal jednoho z Andinových nejoblíbenějších a nejvěrnějších mužů, snadno použít jednoho z hrstky mužů z původních Capos Calabrese, kteří se ukázali – z většiny – důvěryhodní. Ale sakra, občas bylo dobré mít někoho, komu mohl člověk mohl nevýslovně důvěřovat a zavolat, když bylo třeba něco udělat nebo na někoho dohlédnout.

Tím chlapem byl Pink.

„Víš co,“ řekl Michel a přitáhl Johnovu pozornost zpátky k hovoru u stolu, „nemáš někde být, člověče?“

John jen pokrčil rameny a s hrnkem plným té nejlepší horké kávy na téhle straně Manhattanu v ruce se opřel do opěradla židle. „Ne dalších…“ Předvedl show s kontrolou času na hodinkách a pak se na bratrance usmál. Věděl, že tím Michela naštve jako nic jiného. „Dobře, za deset minut nebo tak nějak budu muset odejít, abych byl na schůzce a nepřišel příšerně pozdě. To je víc než dost času na to, abych tě naštval ještě o trochu víc. Kromě toho se to můžu trochu protáhnout.“

Andino v úsměvu blýskl zuby. „Když se boss objeví pozdě, tak jako tak nikdo neřekne ani hovno. Všichni ostatní prostě přišli brzy.“

Prstem ukázal na bratrance. „Ano, přesně tam. Přesně tak.“

„Zkurveně tě nenávidím.“

„Ne, to tak není.“

Stolem se nesl smích, který pravděpodobně přitáhl pozornost dalších hostů v Andinově restauraci. Tohle bylo místo, kam John každé ráno zašel. Občas to byl jen on a Andino, kdy si dali společně snídani nebo kávu. Jindy se sešli všichni. Stejně jako právě teď.

Tak jako tak to bylo pro Johna dobrým začátkem dne.

Tohle potřeboval.

Mnohem víc, než by lidé dokázali pochopit.

Rutina byla stále tím, co ho udržovalo každý den za dnem v pohybu od jedné věci ke druhé, aniž by spadl do chaosu, který vytvářel jeho mozek. Jistě, rutina se od toho, čím bývala, trochu změnila – a aby byl upřímný, k lepšímu – ale bez ohledu na to, o co šlo, stále dělal ty samé

věci.

Tohle bylo něco, co by se dalo nazvat nostalgií, kdy se staří přátelé sešli na skleničku a dobrou konverzaci. To bylo něco, co se snažil dělat mnohem častěji, protože kromě doby, kdy byl doma se svou ženou, to byly jedny z mála okamžiků, kdy se mohl skutečně uvolnit a být sám sebou.

Něco, co se snadněji řeklo, než udělalo, když se vzalo v úvahu všechno kolem a kolem. Usoudil… dobře, pravděpodobně si vysloužil spoustu titulů, kterými ho lidé za jeho zády titulovali. Některé mu byly samozřejmě ku prospěchu, protože být bossem nové frakce Marcello – původní Calabrese Cosa Nostra – znamenalo, že musel neustále jednat s muži, kteří ho kromě příjmení a toho, jakým způsobem převzal jejich rodinu, neznali.

Nazývali ho bláznem.

Nestabilním.

Tím, s kým nezkřížit hranice.

Dříve ho některé z těch věcí možná trápily. Teď věděl, že bylo lepší, když se lidé v něm báli neznámého, než věcí, které znali. Všichni ostatních v jeho životě – lidé, na kterých opravdu záleželo, jako ti, kteří s ním seděli u stolu, nebo jeho rodina, která byla roztroušená po celém městě – viděli skutečného Johna.

To pro něj bylo prostě v pohodě.

„Víš co, já se chystal dorazit a vložit se do toho, jak ta banda kreténů na tvé straně města dělá rozruch,“ zamumlal Michel sám pro sebe, „ale teď si nemyslím, že to udělám. Měl by sis jejich ufňukané zadky vyslechnout sám.“

„Ne, to neuděláš,“ řekl John sebejistě, „protože Gabbie je celý den u soudu, ty máš být na dovolené z nemocnice a pro dnešek nemáš nic jiného lepšího na práci. Se mnou si alespoň můžeš hrát na mafii.“

„Já si nehraju, Johne.“

Dobře…

„Jo, to je fér,“ odpověděl John. „I tak jsi stále vítaný v tom, aby ses ke mně připojil.“

Michel si sám pro sebe odfrkl. „Pravděpodobně to udělám. Nemám nic lepšího na práci.“

Přesně tak, jak jsem si myslel.

I když to neřekl nahlas.

„S tím opatrně,“ rozhodl se promluvit Andino. Další varování, které směrem k Michelovi a Johnovi pronesl už víc než tucetkrát, protože ti dva spolu poté, co převzal frakce Marcello, začali dělat byznys dohromady. „Začneš vstupovat do rodiny, Micheli a lidé si možná budou myslet, že tam chceš zůstat. Víš, že nechceš zmást své místo až do doby, než budeš v tomhle byznysu připravený na změnu.“

Michel přejel Johna pohledem.

Bratranci nic neřekl.

Sakra, sám to Michelovi už nějakou dobu říkal. Po letech, kdy Michel říkal, že nechtěl být mafiánem, to vypadalo, že našel něco, co by v rámci mafie rád dělal. Náhodou to bylo řešení sporů mezi lidmi nebo objevovat se na místech, kde John nechtěl být, když si to čas vyžádal.

Hodně jako poradce.

Znamenalo to něco?

Možná.

„Máme čas všechno to vymyslet,“ řekl John a zvedl se od stolu. „Ale už musím jít, jinak dorazím víc než pozdě. Přijdeš?“

Michel na otázku přikývl a také se zvedl.

Pink zůstal sedět.

Pro tentokrát.

Další setkání nebo situace a pravděpodobně by se zvedl a s Johnem by šel i on.

„Pokud by sis vybral underbosse a poradce z rodiny,“ zamumlal Andino a zvedl svou vlastní kávu, která mu většinu času při jejich snídani tak jako obvykle vychládala, „pak bys nepotřeboval Pinka a tvým prostředníkem by byl Michel, člověče.“

John věnoval Andinovi pohled. „Je to vyřešeno. Vždycky to je.“

„Správně. To říkáš pořád.“

„Protože to tak je, Andi.“

A to je tak, jak to zůstane.

O tom se John hodlal ujistit.