TWM - EPILOG

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Matt

O dva měsíce později

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě přemluvila, abych tě nechal řídit moje auto.“ Ušklíbnu se a zavrtím hlavou, pak se ohlédnu a uvidím, že jede nejméně deset mil za hodinu přes povolenou rychlost. „Zpomal, Nicole.“

„Miluju řízení a už se k němu nikdy nedostanu.“

„Koupím ti auto,“ připomenu jí a zadržím dech, když zatáčí trochu moc rychle. „A pro lásku boží, zpomal!“

„Ale, nebuď suchar.“ Obrátí oči v sloup a pak zaječí, když se za námi objeví červená a modrá blikající světla a siréna. „A sakra.“

„Snažil jsem se tě varovat,“ zamumlám na ni.

„To je v pořádku, zvládnu to.“

Zvednu obočí a pak s naprostým pobavením sleduju, jak stahuje okénko a zuřivě si mne nos.

„Moc se omlouvám, strážníku!“

„Dobrý den. Uvědomila jste si, že jedete devět mil za hodinu přes povolenou rychlost?“

„Ne! Neuvědomila. Omlouvám se. Měla jsem záchvat kýchání.“

Opřu se, zkřížím ruce na prsou a s úžasem sleduju, jak se moje malá přítelkyně snaží dostat z téhle pokuty.

„Záchvat kýchání?“ zeptá se strážník.

„Ano, znáte to, když najednou musíte kýchnout a uděláte to tak osmkrát nebo devětkrát za sebou?“

„No jo, to už jsem dělal.“

„Nemohla jsem to zastavit a asi jsem omylem zrychlila.“ Znovu popotáhne a pak k mému naprostému úžasu policista pokrčí rameny a přikývne.

Pokrčí rameny a přikývne!

„No, stejně mi dejte řidičák, abych se ujistil, že je všechno v pořádku, a pak můžete vyrazit.“

„Moc vám děkuju,“ rozplývá se a podá mu řidičák, pak se na mě samolibě zašklebí, když se policista vrací ke svému autu.

„Děláš si ze mě prdel?“

„Cože?“ zeptá se nevinně s vytřeštěnýma očima a pak se rozesměje. Po několika okamžicích se policista vrací s řidičákem.

„No, vypadá to, že máte šťastný den, slečno Daltonová. Mám rozbitý počítač, takže vám ani nemůžu dát výstrahu.“

„Ah!“

„Záchvat kýchání, jo?“ Zavrtí hlavou a zasměje se, poklepe na kapotu auta. „To je novinka. Dávejte na sebe pozor.“

A s tím se vrátí ke svému autu a odjede.

„Říkala jsem ti, že to mám pod kontrolou,“ řekne s úsměvem. „Funguje to mnohem líp než brečet.“

„Zastavují tě často?“ Ježiši, možná bych si měl vytáhnout její záznam, abych se podíval, co na něm je.

„Ne.“ Zavrtí hlavou a pak se zasměje. „No, možná.“

„Zpomal, kurva, a nikdo tě nezastaví.“

Zaparkuje auto před parkem, kde budeme mít piknik, a když natáhnu ruku, upustí mi klíčky do dlaně.

„To byla legrace.“ Zašklebí se.

„Odvezu nás domů,“ odpovím, vylezu z auta, vytáhnu z kufru piknikový koš a dovedu ji ke stromu mimo vyšlapanou cestičku.

Rozprostře na zem červenomodrou deku, odkopne žabky a posadí se.

„Mám hlad.“

„Jsi v pořádku?“ ptám se. Pořád mám strach z její cukrovky, ale ona je pořád na špičce.

„Ach, jsem v pořádku. Mám pořád hlad.“

„Než se do toho pustíme,“ začnu si otírat náhle zpocené dlaně o modré džíny, „něco pro tebe mám.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Ach dobrý bože.“ Zbledne, až mě to rozesměje a zavrtí hlavou.

„Ne to něco. A z tvé reakce vidím, že na to ještě rozhodně nejsi připravená.“

„Ach.“ Na vteřinu se zamračí, skoro zklamaně, a znovu mě rozesměje. Možná bude připravená dřív, než jsem si myslel.

Ale dneska ne.

„Dneska jdeme do klubu,“ připomenu jí.

Usměje se a přikývne, krásně se červená.

„Nechodíme moc často,“ odpoví. „Bude to legrace.“

Přikývnu a vytáhnu z piknikového košíku malou čtvercovou modrou krabičku s bílou mašlí a sleduju, jak se jí rozšířily oči.

„Máš dobrý vkus,“ zašeptá.

„Vybral jsem si tebe.“ Pokrčím rameny a prohrabu si prsty vlasy, snažíc se rozhodnout, co říct. „Všimla sis v klubu, že někteří submisivní nosí obojky?“

„Ano,“ odpoví a zamračí se.

„V některých případech ty obojky znamenají stejně, ne-li víc než snubní prsten mezi Dominantem a jeho subkou. Není to jen symbol vlastnictví, ale i společnosti. Pro mě není zajímavé vidět, že nosíš pravý obojek, ale…“

Podám jí krabičku a dívám se, jak stahuje víko a lapá po dechu po platinovém řetízku uvnitř. Vytáhne ho z krabičky a zvedne, přičemž si prohlíží jednoduchý přívěsek dvou spojených srdcí.

„Byl bych rád, kdybys tohle nosila, jako symbol toho, že jsi moje. Chci, abys byla se mnou ve všech směrech svázaná, stejně jako jsem já svázaný s tebou.“ Vezmu jí řetízek, zavěsím jí ho kolem krku a přejedu prstem po dvou jemných srdcích. „Chci, aby všichni věděli, že jsi moje, maličká.“

„Jsem tvoje, miláčku.“ Podívá se dolů na srdce a zpátky do mých očí, šťastně se usmívá. „A budu ho hrdě nosit. Děkuju.“

Vrhne se na mě, strčí mě na záda na tvrdou zem a hlasitě mě políbí. „Je nádherný.“

„Ty jsi nádherná,“ odpovím a přejedu jí palcem po spodním rtu.

„Mám hlad,“ připomene mi a převalí se na záda, stále obdivujíc srdce.

Tolik se mi ulevilo, že ho miluje. Posadím se a vytáhnu z košíku naše jídlo, a když se na ni znovu podívám, zírá na mě s takovou láskou a důvěrou, až mi to bere dech.

„Dívej se na mě takhle dál a bude chvíli trvat, než se dostaneme k obědu, a nedaleko jsou děti.“

Usměje se a posadí se vedle mě, políbí mě na rameno a pak na tvář. „Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

 

Konec 6. dílu…