TWM - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Matt

„Sundej si to. Hned.“ Zírám jí do očí v odrazu zrcadla a musím se fyzicky držet zpátky, abych k ní nepřišel, nevytáhl ji z těch šatů a neošukal ji o zrcadlo.

Hmm… ošukal ji o zrcadlo.

„Za hodinu tam musíme být.“ Zasměje se a zavrtí hlavou. „A musela jsem opravdu pracovat, abych vypadala takhle, takže si to nesmíš pokazit, dokud se později nevrátíme domů.“

Nakloním hlavu a usměju se.

Výzva přijata.

Až ji příště uvidím, dám Bailey pořádnou tlustou pusu. Včera šly s Nic nakupovat tohle mistrovské dílo a podle Nic ji k tomu Bailey musela přemluvit.

Díky bohu, že to udělala.

Šaty jsou šalvějově zelené a šedé, bez ramínek, předvádějí její šíleně sexy tetování. Dole jsou třásně zdobené korálky, jako staromódní šaty ze čtyřicátých let, což je jediná věc, která je na nich slušivá, protože lemovka je o něco kratší, než mi vyhovuje.

V těch šatech ji ošukám.

S kalhotkami uvázanými kolem zápěstí za zády.

Přizpůsobím se, nesnažím se být diskrétní, a sleduji, jak si Nic nanáší rtěnku, zavěšuje stříbrné obruče do uší a pak se otočí, aby získala můj souhlas.

Panebože, ta je ale kurevsky nádherná.

„Vypadám dobře?“ ptá se s úsměvem.

„Není fér být krásnější než budoucí nevěsta,“ říkám jí se střízlivým výrazem.

„To je stará hláška, kterou jsem kdysi slyšela.“ Zasměje se a vezme si malou kabelku, hodí dovnitř telefon, peněženku a rtěnku a pokrčí rameny. „Jsem připravená.“

„To nebyla hláška,“ říkám já. „Jsi ohromující. A budu muset zavraždit své bratry jen za to, že se na tebe dnes večer podívají.“

„Věř mi.“ Zasměje se. „Tví bratři jsou naprosto šťastní s ženami, které mají.“

Nakloním se k ní a jemně ji políbím na krk, užívám si chvění, které jí prochází.

„Miluju, když nosíš modrou,“ zamumlá a přejede mi rukou po košili s knoflíky.

„Vážně?“

„Tvoje oči pak vypadají ještě víc modré, jestli je to vůbec možné.“

„Pojďme, než –“ přeruší mě telefon.

„Doufám, že to není tvoje práce,“ řekne. „Dneska ne.“

„Není. To je Jules. Co se děje, broučku?“

„Jsme v nemocnici,“ začne a hlas jí ztěžkne slzami.

„Jsi zraněná?“ Zeptám se a přimhouřím oči. Břicho se mi sevře strachy.

„Ne, to nejsem já.“ Popotáhne. Slyším, jak v pozadí pláče dítě. „To je Nat.“

„Co se stalo?“ Nic se zamračí, ovine mi paži kolem pasu, poslouchá a má obavy, a já jí ovinu paži kolem ramen, nasávám její podporu a lásku.

„Natalie krvácí, Matte. Mohla by o dítě přijít.“

„Kurva.“

„Všichni jsou na cestě sem. Večírek se ruší.“

„Budeme tam za patnáct. Jsi v Harborview?“

„Ano.“ Znovu popotáhne a pak vzlykne. „Ach, Matty, co když o dítě přijde?“

„Je s tebou Nate?“

Ozve se posunutí a ze sluchátka se ozve Nateův hlas. „Jsem tady. Mám Julianne. Rodiče Stacy a Bryny odvezli všechny děti domů kromě Livie. Lukeovi rodiče a tvoji jsou na cestě.“

„My jsme taky na cestě. Za chvíli tam budeme.“

„Jeď opatrně.“

Vypne linku, já strčím telefon do kapsy, vtáhnu Nic do náruče a pevně ji držím. „To je Nat.“

„Slyšela jsem. Měl bys jít.“

Zamračím se na ni a vezmu její obličej do dlaní. „Jdeš taky.“

„Je to rodinná pohotovost, Matte…“

„Jdeš,“ opakuju. „Potřebuju tě tam.“

Přikývne a já ji vezmu za ruku a vyvedu ji z bytu dolů k autu. Pětiminutová cesta do nemocnice je jedna z nejdelších v mém životě, srovnatelná jen s tím, když Brynna a holky měly před několika měsíci nehodu.

Nic se natáhne a vezme mou ruku do své, proplete nám prsty a konejšivě stiskne.

Kurva, já ji miluju.

„Jsem rád, že jsi tady,“ zamumlám a políbím jí hřbet ruky.

„Nat bude v pořádku,“ konstatuje pevně. „A dítě taky.“

Usmívám se, přikyvuju a tiše se modlím, aby měla pravdu.

Když přijíždím do nemocnice, zaparkuju auto u chodníku u pohotovosti a vyvedu Nic z auta.

„Nemůžeme tu nechat auto.“

„Ano, můžeme. S touhle nemocnicí pracuju pravidelně. Mě odtáhnout nechtějí.“

„Dobře.“ Pokrčí rameny.

Podívám se na ni a zazubím se. V těch podpatcích vypadá její nohy úžasně.

„Hledám Natalii Williamsovou,“ informuju registrátorku, která se s námi sejde v hangáru pro sanitky.

„Myslím, že Natalii Williamsovou na pohotovosti nemáme, detektive.“ Řekne. „Je sanitka na cestě?“

„Nejspíš je už na pokoji,“ informuje ji. „Můžete ji najít?“

„Ale jistě, podívám se.“ Zaťuká na klávesnici, kousne se do rtu a pak se usměje. „Tady je. Pokoj 402. Víte, jak se tam nahoru dostat?“

„Vím. Díky,“ odpovím a projdu pohotovostí zadní chodbou k výtahu.

„Ježiši, ty tudy prostě projdeš, jako by ti to tu patřilo,“ komentuje se smíchem Nic.

„Asher a já jsme tu dost často kvůli případům.“ Usměju se na ni, když čekáme na výtah.

„Kde je Asherova žena?“ zeptá se tiše.

„Zemřela asi před třemi lety.“ Sevře se mi žaludek, když si vzpomenu na ty temné časy mého partnera. „Měla nehodu.“

„To je mi moc líto.“ Rychle zamrká a já vidím, že ta slova myslí vážně. „Chudák Casey.“

„Bylo to pro ně oba těžké,“ souhlasím. „Teď se jim daří lépe, ale nebyla to snadná cesta.“

„Má tady rodinu?“

Dveře výtahu se otevřou a my nastoupíme.

„Ne, jeho rodina je v New Yorku. Mluvil o tom, že se vrátí domů, aby byl blízko své rodiny, aby pomohl s Casey.“

„To by bylo těžké rozhodnutí.“

Myšlenka na ztrátu partnerka je stejně lákavá jako myšlenka na ztrátu pravé ruky.

Slyšíme Livii, jak naříká, když vystupujeme z výtahu a jdeme k čekárně. Jules drží malinké batole, poskakuje a brouká jí, ale Livie se nenechá uklidnit.

Místnost je plná rodiny, celá oblečená na slavnostní večírek, někteří sedí, jiní stojí, všichni jsou celkem potichu.

Will a Meg mluví s Markem, Sam a Leem v jednom rohu. Isaac a Stacy stojí s Calebem a Brynnou, zatímco Nate a Dominic se snaží pomoct Jules umlčet Liv.

„Matty!“ Jules pláče a okamžitě ke mně jde, naklání se ke mně, objímá k sobě Livii. „Panebože, to bylo tak děsivé!“

„Tak jo, teď ticho, fazolko.“ Vezmu si od ní Olivii, přitisknu si ji k hrudi a ona si položí hlavu na mé rameno, dlouze, roztřeseně se nadechne a vzdychne.

„Proč by to pro mě neudělala? Miluje mě,“ vzlyká Jules.

„Ví, že jsi ustaraná a rozrušená, Jules. Taky ji to rozčiluje. Teď se zhluboka nadechni a zasvěť mě.“

„Jeli jsme na vinici,“ začne. „Byli jsme asi pět minut od města a najednou Nat řekla, že musí jít na čůrat, a všichni víme, jaké to může být, když jsi těhotná. Když se ti chce čůrat, musíš čůrat.“ Polkne a setře si slzy z tváří.

Nic vezme Julesovu ruku do své, a kdybych do ní už nebyl zamilovaný, stalo by se to hned.

„Zastavili jsme, aby si mohla odskočit na toaletu,“ říká Nate. „A vyšla ven s tím, že krvácí. Tak jsme se otočili a jeli rovnou sem. Na pohotovosti začali s nějakými testy, ale přivezli ji sem nahoru, protože bez ohledu na výsledky si ji budou chtít nechat aspoň jednu noc.“

„Máš vůbec ponětí, co se děje?“ Zeptám se a poplácám Liv po zádech. Usnula teď na mně a rty ve tvaru srdce dělá drobné cucavé pohyby.

Možná je to nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl.

„Čekáme, až se nám ozve Luke,“ odpoví Dominik. „Je u ní.“

„Kde je moje dítě?“ zavolá máma, když s tátou vystoupí z výtahu.

Jules obejme mámu a políbí ji na tvář. „Prohlíží ji doktor.“

„Proč se tam nemůžeme jít? Je to horší, než říkají?“ naléhá Samantha. „Jestli je to jen trocha krve a monitorují to, měli bychom být schopní se s ní střídat v sezení a čekání.“

„Myslím, že je to kombinace bolesti, kterou má za posledních pár týdnů, spolu s krvácením,“ odpoví Meg. „Jestli začne rodit, nebudou nás tam chtít. Kontrolujou ji.“

„Neile,“ řekne táta a potřese Lukeovu tátovi rukou. „Kde je Lucy?“

„Je tam vzadu s nimi. Doktor řekl, že si mohou vzít jednu osobu, a Lucy se vrátila první.“

„Příště tam chci já,“ naléhá Jules.

„Tady, vezmeš Livii?“ Zeptám se Nic. „Půjdu si promluvit se sestrou.“

Oči se jí rozšířily, ale vezme mi dítě, usadí si Liv na rameno, zhoupne se dopředu a dozadu a políbí ji na hlavu.

Ježíši, vypadá dobře, když má na sobě dítě.

Setřesu tu myšlenku a napochoduji k sestře na sesternu.

„Jsem detektiv Montgomery,“ začnu. „Jsem bratr Natalie Williamsové. Můžete mi dát nějaké informace?“

„Je mi líto, detektive, nemám pro vás žádné informace. Je u ní doktor. Jsem si jistá, že vás její manžel nebo tchyně brzy všechny zasvětí.“ Nakloní se a ztiší hlas. „To je Will Montgomery, ten fotbalista? A Leo Nash?“

Zírám na ni tvrdě, zatínám čelist, dokud se v rozpacích nepodívá dolů. „Doufám, že se moje rodina nebude muset bát, že tisk uslyší o naší pohotovosti.“ Hrozba je skrytá, ale je to jasné jako den: Nevyjebávej s mojí rodinou.

„Samozřejmě, že ne. Omlouvám se. Nemělo by to trvat dlouho, než něco uslyšíte.“

Přikývnu a jdu zpátky k Nic, Jules a Nateovi.

„Chceš, abych si ji vzal?“ Ptám se a gestikuluju na spící dítě.

„Ne, mám ji,“ odpoví Nic s jemným úsměvem. „Spí. Nebudeme s ní hýbat.“

„Máma se pro ni vrací,“ řekne Stacy. „Neměli v dodávce dost místa na sedačku pro všechny děti.“

Přikývnu, strčím ruce do kapes a podrážděně si povzdechnu. Čekání je nejhorší. Nemůžeme vůbec nic dělat a podle výrazů ve tvářích všech mých bratrů poznám, že nám to všem leze na mozek. Podívám se dolů na Nic a vidím, že nervózně pokukuje po mámě, a uvědomím si, jaký jsem debil.

„Je mi to moc líto, mami a tati, právě jsem si uvědomil, že jste se s Nic ještě nesetkali.“ Přikrčím se a přitáhnu si Nic k sobě. „Tohle je Nicole Daltonová. Nic, tohle jsou moji rodiče, Gail a Steven Montgomeryovi.“

„Moc ráda vás poznávám,“ odpoví Nic a potřese jim oběma rukama.

„Ale ne, je nám potěšením.“ Máma vytřeští oči překvapením, když se setkají s mýma, a pak se široce usměje na Nic, než vzhlédne ke mně s milionem otázek v očích. Vím, že později dostanu třetí stupeň.

„Tohle je na hovno.“ Will si povzdechne a přejede si rukama po obličeji.

„Chci vidět svou holčičku,“ zašeptá máma a setře si slzu z oka.

Přejedu mámě rukou po zádech, uklidním ji, a ohlédnu se, abych uviděl Nic se rty položenými na Liviině hlavě. Šeptá jí a kolébá ji sem a tam a já mám najednou pocit, jako bych dostal pěstí do obličeje.

Když se na tu ženskou podívám, vidím celý balíček. Manželství a děti a dům a účty. Hádky a smích.

Všechno.

„Nějaké novinky?“ Zeptá se máma Stacy o hodinu později, když spěchá z výtahu a obejme mou mámu.

„Ještě ne,“ odpovím.

„Tak nás informuj. Vezmu s sebou Liv. Chci se rychle vrátit, abych se ujistila, že ostatní děti nezabily dospělé a nepřevzaly si svět.“

„Děkuju,“ odpovím. „Nejspíš bude chvíli spát. Všemi těmi slzami usnula.“

Nic opatrně podá dítě druhé ženě, přejede rukou po Liviných tmavých kadeřích a usměje se, když odcházejí.

„Upekla jsi dort Brynny a Caleba,“ řekne máma Nic, aby navázala konverzaci.

„Upekla.“ Nic přikývne. „Vlastním ve městě Succulent Sweets.“

„To je milé,“ odpoví máma a zavěsí se do Nic a odvleče ji pryč, aby si popovídala.

Nic se na mě přes rameno podívá a já se jen usměju a pokrčím rameny.

„Tvoje máma bude něžná,“ ujistí mě táta a pak mě poplácá po rameni. „Je to fešanda, tamta.“

„To je,“ souhlasím.

„Vlastní firmu, takže je taky chytrá.“

„Moc chytrá.“

„Musí být výjimečná. Holky si obvykle nepustíš k tělu.“

Přikývnu a pak se tátovi podívám do očí. „Je to ta pravá, tati.“

Stiskne rty a chvíli mě pozoruje, podívá se k místu, kde si Nic a máma povídají s Jules, Meg a Sam. Nakonec se ke mně otočí a přikývne. „Těším se, až ji poznám.“

„Bude se ti líbit.“

Znovu přikývne a pak všichni obrátíme pozornost k Lukeovi, který kráčí směrem k nám. Je bledý, oči má vyděšené a vlasy má rozcuchanější než obvykle.

„Co se děje?“ zeptá se máma a vrhne se k němu.

Luke obejme mámu kolem ramen a políbí ji na hlavu.

„Bude v pořádku. Dítě je taky v pořádku.“

Všichni si zhluboka oddechneme.

„Ale nějakou dobu si ji tu nechají.“

„Proč?“ vyzve ho Meg.

„Má ledvinové kameny, z kterých jí krvácelo, když šla na záchod,“ odpoví Luke. „Ty ‚rostoucí bolesti‘, které podle ní měla, byly ve skutečnosti bolesti ledvin.“ Potřese hlavou a potichu zakleje. „Věděl jsem, že jsem ji měl donutit jít k doktorovi.“

„To jsi nemohl vědět,“ ujišťuje ho máma a poplácá ho po hrudi.

„Tak když jsou to jen kameny, proč nemůže jít domů?“ zeptá se Mark zamračeně.

„Chtějí sledovat dítě, dokud nebude z nejhoršího venku.“

„Já taky zůstanu,“ nabídne se Jules.

„Uvidíš ji, až se vrátí domů,“ opraví ji, Nate. „Ty jsi taky těhotná.“

„Je to moje nejlepší kamarádka.“

Nate si přitáhne Jules zpátky do náruče a zašeptá jí do ucha. Nakonec se usměje, odkloní se a kývne na něj. „Dobře. Máš pravdu.“

„Takže ji může vidět každý,“ pokračuje Luke, „ale možná po několika, protože ten pokoj není moc velký.“

Máma, táta, Lukeův táta, Neil a Jules jdou první a Lukea nechají s námi.

„Vyděsilo mě to k smrti,“ zašeptá a obejme Meg. „Když řekla, že krvácí, zpanikařil jsem. Můj život bez ní nefunguje.“ Polkne a zavrtí hlavou, pak si prsty prohrábne vlasy.

„Vyděsilo nás to k smrti všechny,“ odpovím.

„Viděl jsi to dítě?“ zeptá se Meg.

„Jo, dělali ultrazvuk,“ odpoví Luke a zazubí se. „Má silné srdíčko a kope. Doktor říkal, že je zdravý. Ale pořád je šance, že by ho mohla mít brzy, takže to musí brát s nadhledem.“

„Mít dítě dřív není konec světa,“ připomene mu Brynna a pevně ho obejme. „Moje byly dřív a podívej se na ně teď. Ale naše holčička je silná a ona i dítě budou v pořádku.“

„Děkuju,“ odpoví Luke chraplavým hlasem. „Díky všem. Vždycky jsou to chvíle, jako je tahle, kdy mě naše rodina udivuje.“

„Nebuď sentimentální, brácho.“ Mark se usměje. „Příště tam půjdu já a políbím svou švagrovou.“

„Ať se tvoje rty nepřibližují k mé ženě,“ zavrčí Luke na bratra a všichni se zasmějeme.

„Jen malá pusa,“ pokračuje Mark s lehkým úsměvem.

„Já ti kurva jednu vrazím.“

„Ne, nevrazíš,“ odpoví Mark a loudavě se loudá k Natimu pokoji s nafoukaným krokem.

Podívám se dolů na Nic a zamračím se, když vidím, že jí zbledla tvář, a ona se mračí. „Co se děje?“ Zašeptám jí do ucha.

Potřese hlavou a usměje se na mě, ten nejfalešnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. „Nic. Jen mám strach o Nat a o dítě. Jsem ráda, že bude v pořádku.“

„Jak se cítíš?“ Zeptám se.

„Jsem v pořádku.“ Mávne na mě.

Brzy tomu přijdu na kloub.

„Mrzí mě, že jsme ti zkazili zásnubní večírek,“ řekne Luke Meg s lítostivým úsměvem.

„Ne, nemusí. Stejně jsem žádný nechtěla a Jules dostala nové boty…“

„A nové šaty,“ dodá Nate se smíchem.

„Takže všichni vyhrajeme,“ dokončí Meg a rozesměje nás všechny.

Rozhlédnu se po místnosti a vzdychnu, ulevilo se mi, že jsou všichni v bezpečí a zdraví. Leo drží Sam na klíně a chlácholivě jí šeptá do ucha, když se o něj opírá. Will, Meg, Isaac a Stacy se všichni vydávají do Natina pokoje, dychtíc vidět Natalii na vlastní oči. Nate a Dominic si povídají s Lukem a já mám po boku ženu svých snů.

Když už o tom mluvíme, jsem připravený se s Nat vidět co nejdříve, abych dostal svou holku domů a využil ji v těch sexy šatech.

„Co kdybychom si spolu zašli na večeři, až všichni uvidíme Nat, než všichni vyrazíme domů?“ zeptá se Will.

Tolik k tomu, že vezmu Nic rovnou domů.

Podívám se na ni a ona jen s pousmáním přikývne.

„Jdeme do toho,“ potvrdím.

Konečně je řada na nás, abychom uviděly Natalii, vezmu ji do náruče a dlouhou minutu ji k sobě pevně tisknu. Nat se zhluboka nadechne, chytí se mě za košili a pak se odtáhne.

„Vyděsila jsi mě,“ zamumlám dolů k ní.

„Já sebe taky,“ odpoví s úsměvem. „Omlouvám se.“

Zavrtím hlavou a couvnu, aby se Nic mohla přiblížit.

„Matt měl pravdu. S touhle rodinou není nikdy nuda,“ řekne Nic s mrknutím. „Ale možná, že odteď bude všechno méně vzrušující.“

„Jsem pro,“ souhlasí Natalie s úsměvem. Přejede si rukou po břiše a zadívá se na svého manžela, který se k nám také připojil.

„Myslím, že pár z nás půjde na večeři. Chceš, aby ti někdo z nás něco přinesl?“ zeptá se Nic a já se na ni usměju.

„Ne, díky,“ odpoví Luke. „Nat musí sníst, co jí dají, a já si vezmu něco z jídelny. Jídlo není tak špatné.“

„Fuj,“ odpoví Nic a vystrčí jazyk.

„Přines mu hamburger,“ dodá Nat a zavrtí hlavou na Luka. „Žádné jídlo z jídelny, zlato.“

„To zvládneme,“ odpovím. „Zavolej, kdybys mě potřebovala.“

„Zavolám.“

„Miluju tě, holčičko.“ Políbím ji na tvář a vlasy jí shrnu za ucho. „Postarej se o ně,“ řeknu Lukeovi a zamávám, když odcházíme z Natina pokoje a připojujeme se k ostatním, připraveni vyrazit na večeři.