Disgrace - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O tři roky později…

Pokud byla jedna věc – nad vším ostatním – na jejím manželství a Johnovi, kterou si Siena myslela, že bylo nejdůležitější si pamatovat, šlo o to, že překvapení nebyla vítána. Zvláště pokud uvedené překvapení znamenalo v jejich životech obrovskou změnu nebo něco, co by mohlo způsobit masivní emocionální otřes.

Pro ostatní lidi by změna mohla být dobrou věcí. Jistě, spojená s trochou stresu a mírně nervy drásající. Nicméně stačilo pár úderů srdce a změnu by přijali.

U Johna však změna, která by mohla a ovlivnila celý jeho život, často vedla k přílišnému přemýšlení, panice a dalším věcem. Téměř zaručovala hypomanickou epizodu na obzoru a jakmile by byla zvládnuta, následoval by krátký záchvat deprese, kterým se musel probojovat.

Nikdy ho z ničeho z toho neobviňovala.

Nikdy si nepřála nic jiného.

Ach, milovala ho.

Každou jeho část milovala.

Takže když seděla na okraji vany v jejich hlavní koupelně a zírala na malý proužek plastu ve své ruce… nemohla si pomoct, ale musela myslet na to, co to znamenalo a co z toho vzejde.

Na těhotenském testu blikalo slovo těhotná.

Zas a znovu.

Blikalo už třicet minut. Srdce měla tak plné – štěstí, úzkosti a radosti. Tak ohnivé lásky, že jen stěží zvládla dýchat. Už teď to dítě milovala. Dítě, které neznala a které ještě celé měsíce neuvidí ani nebude držet. Dítě, jehož pohlaví bylo dosud neznámé, a jehož jméno bude teprve vybráno.

A i tak…

Bože, to dítě milovala.

Přesto i váhavost, kterou cítila, byla velice skutečná.

Už dávno se s Johnem rozhodli, že děti budou velice pečlivě naplánovanou akci. Až budou oba připraveni, až bude vše zvládnuto a postoupí společně dál k tomu, aby měli děti.

Tohle nebylo vůbec plánované.

Rozhodně ne pečlivě.

Díky záchvatu příšerného nachlazení, po kterém zůstala s ošklivou infekcí, která vedla k zápalu plic, kterého se nedokázala zbavit, vynechala svou schůzku s lékařem na injekci antikoncepce. Uvízla v posteli a pak další dva týdny strávila v posteli v nemocnici, protože se její zápal plic opravdu zhoršil.

John ji samozřejmě stěží opustil.

Jakmile jí bylo lépe, lékař jí doporučil, aby s antikoncepcí počkala minimálně jeden cyklus – protože od doby, kdy začala na injekce chodit, neměla periodu celé roky. Jako záložní metoda jim bylo doporučeno používat kondomy.

Jo, dobře…

Cyklus ji nikdy nezačal. Vzhledem k tomu, že s Johnem od začátku svého vztahu před roky nikdy kondomy nepoužívali, nevěděli, jak to s nimi zatraceně je.

Měli to vědět lépe.

Ona to měla vědět lépe.

Tohle se muselo stát.

Když si ráno odešel zaběhat, okamžitě vyzvracela každý kousek vajíčka a slaniny, který snědla. Těhotenský test měla schovaný ve své kabelce… pro každý případ.

Jedna její část už to věděla.

Znovu si poklepala testem o dlaň.

Těhotná, problesklo.

Stále se snažila vymyslet, jak mu to říct, a přitom ho tak říkajíc nepřekvapit. Věděla, že to bude zatraceně prakticky nemožné. Nemohlo dojít k žádnému roztomilému odhalení, které by tajně nahrála, aby ho pak zveřejnila pro celý svět. V dárkové krabičce nemohly být žádné dětské botičky, aby ji otevřel a nechal se překvapit.

Nic z toho se stát nemohlo.

Na prvním místě se v tom musela zbavit elementu šoku, aby to nebylo cítit jako něco, na co původně nebyl připraven.

To se snáz řeklo, než udělalo.

Děti byly za ty roky jeho jediným bolavým tématem. Ne proto, že by nechtěl být otcem, ale proto, že věděla, že se obával, že jim předá tu samou genetiku, která byla dána jemu. Ať už bylo v jeho DNA cokoli, díky ní získal svou poruchu, která zakalila a zabarvila jeho život, myšlenky a zpracování citů, které prožíval trochu jinak než všichni ostatní.

Nezáleželo na tom.

Děti pro ni byly vždy něčím, ohledně čeho odmítala smlouvat. A bez sebemenších pochyb věděla, že by byl tím nejlepším tátou.

Nic s ním nebylo špatně. Nikdy na něm nebylo nic špatného. Stejně jako jejich děti – nikdy nebude nic špatného ani na nich. Bez ohledu na cokoli, ony budou dokonalé. Malá miminka stvořená lidmi, kteří se milovali a kteří budou milovat je.

Budou mít děti.

Otázkou bylo prostě jen kdy.

Usoudila, že ten čas byl teď.

***

„Johne?“

„Hmm?“

Sklonil se nad ni a políbil ji na temeno hlavy. Čím déle svým polibkem na její hlavě přetrvával, tím víc v zrcadle její úsměv narůstal. Prsty se zapletl do vln jejích vlasů a pevně je držel. „Miluji tě.“

Natáhla se a pohladila ho po tváři – pod konečky prstů ji šimralo jeho třídenní strniště. „Miluji tě.“

„Co jsi chtěla, zlato?“

„Přemýšlela jsem…“

„Pokračuj.“

Trochu se narovnal a ona ho ve svém kosmetickém zrcadle sledovala. V kalhotách na spaní, které mu visely nízko na bocích, a s nahou hrudí, pro ni představoval rozptýlení.

Přiměla se věnovat pozornost danému tématu. „Přemýšlela jsem o ložnici na druhé straně chodby.“

„O té prázdné.“

„Nechali jsme ji prázdnou z nějakého důvodu.“

Prsty přejel po jejím nahém rameni. „Říkala jsi, že jednoho dne to bude dětský pokoj.“

„Jo, přesně tak.“

„Co, chtěla by sis z něj udělat svou soukromou kancelář nebo tak něco?“

Obvykle pracovala mimo dům, a pokud pracovala v něm, pak používala jeho kancelář. Nikdy mu to nevadilo, nebo pokud ano, nikdy nic ohledně toho neřekl.

„Nebo tak něco,“ odpověděla.

V zrcadle se setkal s jejím pohledem a pobaveně se na ni díval. „Dobře, co tedy?“

„Co si myslíš o pastelově zelené?“

„Jako barvě?“

„Jako barvě,“ řekla. „Je neutrální.“

„Stejně tak i béžová.“

„Ale béžová se do dětského pokoje opravdu nehodí, Johne.“

Na okamžik viděla, jak ztuhl. Stejně rychle se však znovu uvolnil. „Ne, myslím, že ne.“

„Opravdu bych ráda začala zařizovat dětský pokoj, Johne.“

„Ano?“

Pokrčila rameny a když se sklonil, aby ji znovu políbil na temeno hlavy, všechny její starosti zmizely.

„V pořádku,“ zamumlal. „Myslím, že to můžeme.“

„Protože ho budeme potřebovat.“

Když znovu napřímil hlavu, zvedl obočí. Ještě jednou se v zrcadle setkal s jejím pohledem. „Budeme?“

„Jaká jména se ti líbí?“

Ozvalo se jeho další polknutí.

Ticho se protahovalo.

Čekala na něj.

„Pro chlapce Luciano.“

„Po tvém tátovi,“ řekla.

Krátce přikývl. „A po mém dědečkovi, jo. Johnathan jako prostřední jméno.“

„A co holčička?“

„Já nevím.“

Usmála se. „Radši si to vymysli, jo? Budeme to potřebovat vědět.“

Tiše nasál vzduch, rukama ji pevně svíral ramena. Ne bolestivě, ale měla pocit, jako by jí to okamžitě uklidnilo.

„Takže tak?“ zeptal se.

„Vím, že se to neděje tak, jak jsme o tom mluvili, a –“

„Nikdy se nic neděje tak, jak to plánuji, Sieno.“

„Jsi šťastný?“

„A vyděšený,“ připustil. „Ale tak šťastný.“

Tak šťastný.

To bylo to jediné, co potřebovala vědět. Se zbytkem si mohli poradit. Prostě stejně tak jako se vším ostatní v jejich životě.

Čelili tomu společně.

Čelem.

Nebojácně.

Nestydatě.

Nezlomeně.

***

O čtyři měsíce později…

„Jsi na řadě,“ zašeptala mu.

Zasmál se, ale slyšela v tom napětí. Na jejich shromážděnou, čekající rodinu, se usmál, ale v jeho ramenou viděla napětí.

Jak její těhotenství pokračovalo, viděla na něm stále více změn. Nikdy ne vůči ní, ale prostě na něm obecně. Poznala, že nedostatečně spal a jeho nálady lítaly nahoru a dolů. Viděla jeho metodický úklid, plánování a organizování, i když se to snažil skrývat.

Přála si, aby to neskrýval.

Bylo mnohem těžší ho uklidnit, když to skrýval.

Až se vrátí zpátky domů, v jejich domě bude Leonard – bude na něj čekat tak, jak ten muž vždycky dělal. Dvakrát týdně a někdy i častěji, pokud John cítil, že to potřeboval, za ním docházel jeho terapeut na domácí sezení.

Kdykoli se někdo zeptal, nikdy neotvírali diskusi o jeho duševním zdraví. Nemluvili o jeho lécích, terapii nebo čemkoli jiném.

Jejich rozhodnutí.

Johnovo rozhodnutí.

Dneska večer tam však Leonard bude, protože se rozhodla mu zavolat a požádat ho, aby přišel. Byla to ona, ne John. Občas to musela udělat. Občas musela ona být tím hlasem, když si to John nedovolil říct sám sobě dostatečně nahlas.

Když mu nabídla jeden cupcake, vzal si ho – byl tím jediným, který zbýval.

Všichni kolem nich už jeden měli a teď čekali jen na něj.

„Jsem na řadě,“ zopakoval.

S úsměvem přikývla. „Miluji tě, Johne.“

„Já vím, že ano.“

Vždy ho milovala.

„Všichni ve stejný okamžik,“ řekla a svůj komentář směřovala do místnosti, i když ani na okamžik neodvrátila oči od Johna. „Dobře?“

„Máš to mít, zlato.“

„Teď.“

Všichni se zakousli do svého cupcaku a uprostřed sladkosti se objevila modrá poleva. John na tu ve své ruce dlouze zíral. Natáhla se a trochu modré polevy mu setřela ze spodního rtu. Místností se nesl jásot.

„Je to kluk!“

„Chlapeček!“

John sotva zamrkal a místnost už přešel jeho táta, aby syna poplácal po rameni a poblahopřál jim. Luciana následovala Jordyn a udělala to samé. Siena s John přijali jejich gratulace a brzy už je následovali všichni ostatní.

Ale místnost se brzy uklidnila a jeho vnímání jejich rodina vybledlo, protože když se na ni podíval, byli to prostě znovu jen oni dva. Nikdo jiný.

Chtěl tohle odhalení pohlaví miminka.

Kvůli své rodině.

Dovolit jim vejít dovnitř.

Občas pro něj bylo stále těžké pustit je dovnitř.

Těhotenství byla další věc, kdy se vůči nim nadále snažil otevřít, hlavně vůči mámě a tátovi.

„Luciano,“ řekl John.

Siena se více usmála. „Luciano Johnathan Marcello. A bude dokonalý, Johne.“

Tak dokonalý.

Stejně jako jeho táta.

***

Luciano Johnathan se do světa vydal velice hlasitě. Zatraceně se ujistil, že jeho máma cítila každou špetku bolesti a během porodu ji nenechal byť na jedinou vteřinu si odpočinout.

Nevadilo jí to.

Jakmile měla tmavovlasé miminko se zamženými oříškově hnědýma očima, které se tak moc podobalo svému tátovi, vložené do své náruče, zbytek byl zapomenut. Nezáleželo na ničem jiném než na malém Lucianovi.

A když si ho pak podržel táta, Luciano doširoka rozevřel oči a našel Johnův pohled. V tu chvíli věděla, že ho pravděpodobně nikdy nedostane zpět.

Ne úplně.

„Ach, můj bože,“ zamumlal. „Podívej se na toho chlapce, Sieno.“

Dívala se na něj.

A za těch pár vteřin si ho celého vryla do paměti.

„Vypadá přesně jako ty,“ řekla.

Uchechtl se. „A ty.“

Ale ani zdaleka ne tolik, kolik si toho Luciano vzal po svém tátovi. Nevadilo jí to.

Prstem přejel po linii nosánku dítěte. Měkce, jemně a sladce.

„Všichni už na tebe čekají, Lucky,“ řekl.

Všichni také mohli počkat.

Děťátko zamrkalo a drobné prstíky instinktivně zkroutily kolem tátova palce.

Usmál se. „Jo, jsem tvůj táta, bambino.“

Zatímco mluvil s jejich synem, natáhl se po ní. Její tvář sevřel do dlaně a palcem ji hladil po kůži.

I když se do svého dítěte zamiloval, ani na okamžik nezapomněl na ni.

Stále ji miloval.

Jejich na věky bylo teď.

A bylo nádherné.