ADE - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Co to děláš?“ zeptal se Zoran Reykill, rukama objal svou družku kolem pasu a přitáhl si ji zády k sobě.

Abby se proti němu uvolnila a prohlížela si poslední velikonoční vajíčko, které právě navrhla. Každé vajíčko velikosti softballového míčku mělo ve svém středu repliku dráčka. Jedno dokonce vyrobila i pro Voxovo a Rileyino nové „mládě“, Roama.

Cítila se rozmarně a všechny nově rozkvetlé květiny ji přiměly vzpomenout si na Velikonoce, které trávila na své hoře. Teď její pracovní stůl ve velkém studiu umístěném v horním patře paláce lemovala řada barevných vajíček vytvořených ze skla a polodrahokamů. Natáhla ruku a jemně jí přejela po barevném foukaném sklu, které stvořila pro jejich syna Zohara.

„Myslela jsem na Velikonoce,“ přiznala Abby s povzdechem. „Mí prarodiče zbožňovali nejrůznější svátky. Každé Velikonoce jsme strávili celé hodiny barvením vajíček a jejich zdobením. Pak děda ráno extra brzy vstal, aby je schoval.“ Se zasmáním zaklonila hlavu, aby se mu mohla podívat do očí. „Nikdy jsem je nenašla všechny. Edna přivedla Boa a ten vždycky našel ty, které mi unikly, a vyčenichal je.“

Zoran se díval na jemná vajíčka a zmateně se zamračil. Stále ho ohromovala nádhera a cit pro detail, se kterým dokázala zas a znovu vytvářet ty kousky ze skla. Připomínalo mu to ji a jejich syna; nádherné a drahocenné. Pažemi ji sevřel pevněji a při tom z něj dunělo tiché zavrčení. Sklonil hlavu, aby ji přitiskl rty ke krku.

Jazykem ji třikrát přejel po hedvábném mase, a už ucítil, jak se v něm drak pohyboval vzrušením. Přitiskl se k ní, aby jeho vzrušení cítila i ona.

To, jak se rychle nadechla a naklonila hlavu, aby se k jejímu krku dostal lépe, mu řeklo, že vůči jeho touze nebyla imunní.

„Zohar?“ zeptal se chraplavým zavrčením.

„Mají ho tvá máma a Paul,“ zasténala. „Oni…“ Hlas se jí vytratil, protože zvedl ruce, aby se jí dotkl na prsou.

„Dobře,“ zašeptal, než zavolal svého draka.

Místností se rozlehlo její hlasité sténání, svým intenzivním žárem ji zachvátil dračí oheň. Na volání jeho draka hned odpověděl její drak s vášní sobě vlastní. Zatímco se do ní vdechoval, po pažích se jí vlnily světle modré, zlaté a bílé šupiny. Tělo ji přepadlo chvění touhy, svírala ho za silné paže, kterými ji držel.

„Zorane,“ zasténala hladově.

Ostrými drápy prořízl tuniku, která ji zakrývala šaty, a místností se hlasitě rozlehl zvuk trhající se látky. Její košile a sukně už brzy ležely v roztrhaných zbytcích na zemi a to i spolu s jeho oblečením. Odmítala se snadno poddat, a když se neochotně odtáhl, zkroutila se mu v náručí.

Když ustoupila stranou a proměnila se, v tmavě modrých očích jí zářil oheň. Její drak, vzrušený představou honičky, poskakoval rozkoší.

Dlouhým jazykem mu olízla zápěstí, a pak se otočila a rychle zamířila k otevřeným dveřím s výhledem do zahrad hluboko dole.

Sevřela kamenné zábradlí a na okamžik se zastavila, aby se na něj přes rameno ohlédla. S tichým odfrknutím se otočila a vzlétla do vzduchu. Zatímco mířila chladným večerním vzduchem přes zdi paláce pryč, pronásledoval ji hlasitý řev.

***

Abby při letu nastavovala obličej do osvěžujícího vánku. Když ji Zoran dohonil, cítila žár jeho draka. Zbožňovala, jak k ní přiletěl blíž, až se v podstatě dotýkali křídly. Jakmile se dostali k velké louce nedaleko paláce, zaletěl mírně nad ni. Věděla, že pohledem skenoval oblast, aby se ujistil, že tu bylo bezpečně.

Zbožňuji, když můžu létat. Myslím, že mě to nikdy neomrzí, zamumlala k němu.

Tohle je to, co mě nikdy neomrzí, odpověděl ji tichým zavrčením.

Její zalapání po dechu se změnilo v tiché potěšené zachichotání, protože velký drak nad ní náhle omotal ocas kolem jejího a ve vzduchu ji převrátil. Jakmile měla odhalenou jemnou spodní stranu břicha, přední drápy ji sevřel svými a přitáhl si ji blíž. Vzduchem se nesl její tichý výkřik, protože ji naplnil.

Se zasténáním pomalu klesal k zemi hluboko pod sebou. Tvrdě bojoval s tím, aby zůstal soustředěný až do okamžiku, kdy se zadními nohy setkal s vysokou trávou. Opatrně jí uvolnil přední drápy a sledoval, jak se zabořila zpátky do země a svá zvednutá křídla si složila podél jeho těla. Vlastními křídly máchal dál a dál, až se spočinul nad ní a celou ji pod sebou uzavřel jako do klece. Sklonil hlavu, aby jí mohl přejet dlouhým jazykem podél čelisti.

Miluji tě, Abby, zasténal, když se do ní usadil hlouběji. Tak strašně moc, moc, moc.

Svou dlouhou, štíhlou tváří se otřela o jeho a dala mu vědět, jak moc pro ni jeho slova znamenala. Když se začal pohybovat rychleji, předními drápy mu svírala předloktí. Už brzy se nad mořem až po pás vysoké fialové trávy nesly jejich společné výkřiky.

Mnohem později jí unikl tichý výkřik. To bylo tehdy, když ucítila, jak se z ní stáhl. Ve stejný okamžik jako on se beze slova proměnila zpět. Teď její tělo místo masivních křídel svíraly Zoranovy silné paže a držely si ji blízko u něho.

Přitulila se k němu blíž a s povzdechem se zadívala do třpytivých hvězd.

„Co se děje?“ zeptal se jí chraplavě a jemně ji odhrnul vlasy pryč z obličeje.

Zatímco sledovala noční oblohu, usmívala se. Spolu s hvězdami tam zářily dva měsíce, jeden ze čtvrtiny plný a z druhého byl vidět jen střípek. Když se nad ní naklonil a zakryl tak všechno kromě své tváře, ve které bylo vidět znepokojení, očima zajela k němu.

Zvedla ruku a prsty ho jemně pohladila po čelisti.

„Nic…“ začala, ale ozvalo se jeho tiché zavrčení nelibosti, kterým ji zastavil. Znovu si povzdechla a rukou mu sjela na hruď.

„Jen jsem myslela na své prarodiče. Chybí mi. Chybí mi naše zábava, kterou jsem měla na své hoře.“

„Zábava? Jako třeba ten lov velikonočních vajíček, který jsi s nimi podnikala?“ zamračeně se zeptal.

„Ano, jako hledání velikonočních vajíček. Vždycky jsem snila o tom, že se o to jednoho dne podělím se svými vlastními dětmi,“ přiznala. „Velikonoce jsou jen jedním ze svátků. Nikdy jsem se nezeptala, jaký druh svátků tu slavíte.“

Pokrčil rameny. „Oslavujeme narození nového mláděte. Farma oslavuje nové plodiny. Užíváme si každého dne, který je nám dán. Když jsme byli ve válce s Kurizany a Sarafiny…“ Na okamžik se odmlčel, myslí mu prolétla vzpomínka na ty temné dny. „Naučili jsme se vážit si každého dne, který je nám dán. Svátky nejsou potřeba,“ dokončil v tichosti.

Oči ji na chvíli pálily, než se jí mrkáním podařilo potlačit slzy.

„A co vaši bohové a bohyně? Jsem tady něco přes rok a nikdy jsem vás neviděla je oslavovat. Vím, že tvoje máma je jejich kněžka.“

„Přijímáme je tak, jako oni přijímají nás. Nepřejí si, abychom je oslavovali. Jsou naší součástí. Bylo by to jako oslavovat sami sebe,“ vysvětlil zmateně. „Proč bych to chtěl dělat?“

„Já nevím. Jen mě to napadlo,“ zašeptala a odvrátila oči, aby v nich nezahlédl smutek. „Občas se mi prostě po některých věcí z domova stýská.“

Pohled mu ztmavl znepokojením. Jemně ji sevřel za bradu a natočil tvář, takže byla nucena se na něj podívat. Vidět, že byla nešťastná, ho rvalo. V hlavě se mu zrodil nápad a v očích se mu zalesklo odhodlání.

„Neexistuje důvod, proč bychom nemohli uspořádat tenhle lov na velikonoční vajíčka. Myslím, že by bylo dobré, aby se Zohar naučil věci z vašeho světa. Měl by tyhle věci znát,“ prohlásil pevně. „Zítra budeme mít ten lov.“

Při pohledu v očích druha se zachichotala. Zjistila, že když se u něj objevil tenhle pohled, rozhodně nezmění názor. Rukama mu vklouzla kolem krku a přitáhla si ho k sobě blíž a objala ho. Následně si znovu lehla a sledovala jeho vzrušený úsměv.

„Musíme to naplánovat. Zítra všechno zařídím. Riley to bude zbožňovat. Když jsem jí ukázala vajíčko navržené pro Roama, už o tom se mnou mluvila. Dorazí i Ha’ven a Emma. Byla bych ráda, aby tu byli. Ach, a budu muset udělat další vajíčku pro jejich dceru Alice. Vím, že si to Emma užije. Dám vědět i ostatním děvčatům a můžeme uvařit vajíčka a děti nám je mohou pomoci barvit a…“ Nestihla své plány dokončit.

Zoran, hypnotizovaný její zářící tváří, si ji k sobě přitáhl blíž, aby ji mohl políbit. Teď je ten správný čas, aby si muž vzal svou ženu, pomyslel si a polibek prohloubil.