TFP - 9. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Dale

Po čtyřech dnech v práci jedu po příjezdové cestě do Calminster Hall tak rychle, jak jen můžu. Je frustrující nevidět Bena několik dní a přitom vědět, že je jen pár kilometrů daleko. Celou dobu jsem trávil prací, běháním, spánkem, ale podařilo se mi s ním spojit přes video hovor, ačkoli to nebylo tak dobré, jako ho vidět naživo.

Zastavím a vidím stát Bena se dvěma muži na kamenných schodech. Má strojený úsměv a řeč jeho těla křičí po záchraně.

Jsem muž vhodný pro tuto práci. Jak se k nim blížím, uvidím jednoho z mužů naklonit se do Benova osobního prostoru a zavrtět prstem. Měl jsem co dělat, abych se na něj nevrhnul.

„Jen proto, že máš nějaký nóbl titul, neznamená, že ti to dává právo mě vyhazovat z mého domu.“

Dřív, než můžu zasáhnout, Ben se narovná a ledovým hlasem pronese: „To já vlastním tento dům, Millere, a dělám práci, kterou ty jsi nikdy nedělal. Myslíš, že proto, že jsi v tu žil celý život, můžeš si v něm dělat, co se ti zachce? Provozuji firmu, ne rekreační dům.“

„Starý lord s tím nikdy neměl problém.“

„Já nejsem můj otec.“

„To je zatraceně zjevné, ty nabubřelý egoistický –“

„Proboha, Millere, drž už hubu!“ zasáhne konečně druhý muž, který doposud jen stál stranou, a který vypadá dost rozpačitě. „Jeho lordstvo má pravdu. Nikdy jsi nepracoval, a když jo, vždycky jsi byl opilý.“

Miller se otočí na svého přítele, tak rychle, že zakolísá a já si uvědomím, že je pravděpodobně opilý i v této chvíli. „Ty bastarde!“

Dřív, než může zajít dál, Ben pokračuje. „Běž domů, Millere. Zatčení ti nepomůže získat novou práci nebo nový domov. Promluvíme si v pondělí. Vezmi ho pryč, než ze sebe udělá ještě většího hlupáka.“

Chaz popadne svého kamaráda, který stále křičí nadávky a vyhrožuje, zatímco mě míjí.

Když konečně nasednou do staré otlučené Fiesty a odjedou, Ben se na mě slabě usměje. „Slyšel jsi všechno?“

Přikývnu. „Jo, zvládl jsi to dobře.“

„Už mám zkušenosti,“ řekne ironicky.

„Málem jsem ho praštil.“

„Díky, že jsi nezasáhnul. Musím se s ním vypořádat sám. Už teď si myslí, že jsem slaboch.“

„Vůbec tě nezná.“

Nakloní hlavu. „A ty jo?“

„Ano, já tě znám.“ Sleduju, jak Benova tvář zrudne, a samolibě se usměju.

Místo odpovědi otevře hlavní dveře. Z těch okamžitě vyběhnou tři psi, aby nás pozdravili. Všechny je poplácám a pohladím a ujistím je, že jsou to ti nejlepší psi na světě. Ben se rozzáří nad láskou, kterou věnuju jeho chlupaté rodině, a přitáhne si mě do náručí pro rychlý polibek. Zavrčím, protože chci víc, než jen cudný polibek.

Ben mi položí prst na ústa. „Pojď za paní Wilsonovou, dychtí ti poděkovat.“

„Dnes byla propuštěna?“

„Neudrželi by ji tam.“ Mile se usměje. „Přísahám, že ta žena je vyrobena ze žuly.“

„Je úžasná. Říkám ti, že se mi sevřelo srdce, když jsem ji uviděl na té zahradě.“

„Ani si nepamatuje oheň, natož zahradu, jen jak si dělala jídlo a strach o kočku.“

„Co se stalo její kočce?“

„Teď má Sparkles její sousedka. Přinesli bychom ji sem, ale Frankie nemá kočky rád.“

Usměju se. „Není většina koček dvakrát tak velká jak on?“

Zamračí se na mě. „Šššš, to on neví. Má komplex velkého psa.“

„Od nikoho si nenechá nic líbit. A jak je paní Wilsonové?“

Ben trochu zvážní. „Myslím, že je stále v šoku. Ještě ji zcela nedošlo, co se jí stalo. Sandra ji chce vzít k sobě domů, ale paní Wilsonová je rozhodnutá vrátit se do práce. Zůstane tady na pár dní, než pro ni připravíme novou chatu, a pak se uvidí.“

„Vezmi mě za paní Wilsonovou a pak jsi mi, myslím, sliboval večeři.“

Rychle mě políbí a zavede do pokoje, kterým jsem procházel při prohlídce domu a kde, jak se zdá, jako by byla celá vesnice shromážděná kolem křesla s paní Wilsonovou. Vypadá – hledám to správné slovo – křehce. Jako by trauma utrpěné při požáru způsobilo velkou díru v její psychice. Podle mě ji začíná dostávat šok. Paní Wilsonová se usměje, když mě zahlédne, a natáhne se ke mně. Vezmu její studenou vrásčitou ruku do své a lehce ji třu. Pak se skloním na její úroveň a zeptám se, jak se má.

„Cítím se dobře,“ ujistí mě. Musí si všimnout mého skeptického výrazu, protože pokračuje: „Doktoři říkali, že plíce jsou v pořádku a nepopálila jsem se. Cítím se hloupě, že jsem zakopla o kočku.“

„Ta zatracená kočka je hrozba,“ promluví žena vedle paní Wilsonové, která vypadá jako její mladší verze. To musí být Sandra.

Paní Wilsonová nakrčí nos. „Sparkles je úžasná kočka.“ Podle několika odfrknutí je paní Wilsonová jediná, kdo si to myslí, ale ta je ignoruje a soustředí se na mě.

„Myslím, že se o mě toho dne někdo postaral. Myslím, že tě vedl, abys mě našel.“

Už jsem se účastnil mnoha požárů a u většiny z nich jsem neviděl následky na lidech, kteří přišli o celý svůj život. Paní Wilsonová byla skutečně pozoruhodná žena, která vidí vše pozitivně.

„Taky si to myslím. Jsem moc rád, že jsem vás našel v pořádku.“

Poplácá mě po ruce. „Pan Ben ti slíbil večeři.“

„Slyšel jsem toho tolik o vašem vaření.“

„Na vaření ještě nejsem ve formě, ale potrvá to už jen pár dní a mezitím chrání pevnost Lisa,“ zakření se na svého zaměstnavatele, který stojí opodál. „Odveď svého mladého muže pryč a nakrm ho.“

Zcepením. Nevím, jak to Ben vezme, ale když riskuju pohled jeho směrem, dojde mi, že  její slova nepostřehl, protože se bavil s někým jiným.

Podívám se zpět na paní Wilsonovou, která na mě hledí s klidem. „Vy to víte?“

„Samozřejmě, věděla jsem to od doby, co byl dítě.“

„A vám to nevadí?“

„Jen pokud mu ublížíš.“

Stisknu ji ruku tak jemně, jak jen dokážu. „To se nestane.“

Rozzáří se na mě. „Pak nemusíš mít strach. Pane Bene…“

„Doufám, že jste neprozradila všechna má tajemství, paní Wilsonová,“ pozvedne na ni obočí.

„Ještě ne, běžte se najíst, než bude večeře převařená.“

„Já nespěchám,“ řeknu a vzápětí mi zakručí v žaludku. Všichni se rozesmějí, když mě ten zpropadený orgán zradí.

„Tak pojď. Taky se musím najíst. Od snídaně jsem nejedl.“

„Och, pane Bene.“ Paní Wilsonová zní zklamaně.

„Byl jsem zaneprázdněný a teď si to vynahradím.“

„A co paní Wilsonová a tví hosté?“

„O vše je postaráno,“ ujistí mě. „Colson a Lisa pracovali celé odpoledne jako včelky, aby se ujistili, že bude dost jídla pro všechny.“

Podezřívavě na něj pohlédnu. „Já myslel, že to ty jsi pro mě uvařil?“

Od paní Wilsonové se ozve odfrknutí. „Pan Ben slíbil, že pro tebe uvaří? To dřív zamrzne peklo, než otevře konzervu v mé kuchyni.“

Ben frustrovaně protočí oči, ale já s ní prostě souhlasím. „Chystal se připsat si zásluhy za práci někoho jiného.“

„Tak je to vždycky. Nikdy neberte nic, co řekne, za jisté.“

„Ty ho ode mě odrazuješ.“

Paní Wilsonová k němu vzhlédne s lehkým úsměvem. „Prostě buď ke svému mladému muži upřímný a on uvidí, jak máš velké srdce.“

K mému pobavení Ben zčervená jako rajče a zamumlá něco o otevření země. Než ho můžu popadnout a vyvléct z místnosti, obejme mě Sandra.

„Děkuju, děkuju.“

Obejmu ji a pak ustoupím. „Jsem moc rád, že je paní Wilsonová v pořádku.“

Otře si oči a usměje se. „Ujisti se, že dáš všem vědět, jak moc jsme vděční.“

„Řeknu jim to.“

Pak se Ben omluví a vyvede mě ven. Čeká, než jsme venku z pokoje. „Ujistím se, že se velitel dozví, jak moc jsme všichni vděční. Pokud je něco, co bych pro stanici mohl udělat, udělám to.“

Podívám se na Bena. „Víš, že jenom děláme svoji práci.“

Lehce mě pohladí po vlasech. V hlavě poděkuju bohu, že jsem si umyl vlasy než jsem odešel z práce, protože byly pokryty sazemi a popelem z ohně. „Odvádíš skvělou práci.“

Rozpačitě se zavrtím. „Myslel jsem, že mě nakrmíš.“

Ben se jen zasměje a odvádí mě do kuchyně. Psi se k nám přidají a posadíme se. „Myslím, že pro tebe najdeme jeden nebo dva párky a rohlík.“

„Huh, čekal jsem pořádné jídlo. Už si nejsem jistý, jestli mám stále hlad.“

Žaludek mi znovu nahlas zakručí. „Zrádče!“

Přejde k troubě a vytáhne z ní tác s pečeným masem a zeleninou. „Doufám, že máš rád jehněčí.“

„Miluju ho,“ řeknu nadšeně a začnou se mi sbíhat sliny.

Ben rozdělí jídlo a vrátí se zpět s dvěma talíři naplněnými jehněčím se zeleninou a bramborami. Pak ještě vytáhne džbán, ve kterém je omáčka. Už se ho chci dotknout, ale Ben mě plácne po ruce.

„Nedělej to, džbán je horký.“ S pomocí utěrky nalije na můj a pak i na svůj talíř omáčku.

Poslušně čekám, dokud se neposadí, pak si naberu a při prvním soustě zasténám.

Ben pozvedne obočí. „Chutná ti, co?“

„Jsem velký chlap a je toho hodně, co nasytit. Miluju jídlo,“ připustím.

„Jakékoli jídlo. Nejsem vybíravý. Budeme vařit na stanici. Jakmile sníš a přežiješ otravu z napůl uvařeného kuřete, zvládneš sníst cokoli.“

„Myslím, že se mnou jsi v bezpečí.“

Svou vděčnost projevím tak, že sním každý kousek na talíři k velkému zklamání Frankieho, Fluffy a Fern. Kdybych byl sám, pravděpodobně bych talíř i vylízal.

Ještě lepší je, že jakmile Ben uklidí talíře, přinese dezert Pavlova s čerstvými jahodami.

Sním svůj a pak většinu Benova, když mě ujistí, že není hladový.

Nakonec se opřu a hladím si břicho. „To bylo úžasné.“

„Nemáš zač.“ Nabídne mi kávu a já souhlasím.

„Vezmeme si kafe a půjdeme si sednout do pracovny. Pokud se tedy nechceš vrátit a posadit se s ostatními?“

Zavrtím hlavou. „Jsem docela unavený a je tam hodně lidí. Trochu klidu s tebou je přesně to, co potřebuju.“ Leknu se při pomyšlení, že bych znovu čelil tomu davu a uchvátí mě Benův plachý úsměv.

Když jdeme chodbou do Benovy soukromé pracovny, nikoho nepotkáme, ačkoli slyšíme jejich smích. Ben zavře dveře pracovny a já se v tom tichu se začnu najednou cítit nervózně. Posadím se na pohovku a doufám, že úsměv, který Benovi věnuju, je sebejistý. Podle nejistého výrazu v jeho tváři vím, že je na tom stejně. Pár minut pijeme kafe, pak Ben odloží hrneček na stoleček, který mi připadá jako starožitnost vysoké ceny a otočí se ke mně.

„Pracuješ zítra?“

„Jo, ale mám jen dvě noční.“

Ben se zašklebí. „Budu si asi muset zvyknout na rozvrh tvých směn.“

„Dám ti kopii.“

„Zůstaň tu přes noc. Ráno nemusíš stávat a já nemusím vstávat brzy. Nemusíme dělat nic jiného, než spát.“ Poslední slova jsou pronesená ve spěchu, jako by se bál mé odpovědi.

Pohladím ho po lícních kostech a čelisti. „To bych rád, ale co zbytek zaměstnanců?“

„Budou si muset zvyknout, že tě tu uvidí.“

„Jsi si jistý, že jsi na to připravený?“

Ben se zamračí. „Zníš, jako by ses bál. Očekáváš potíže? Řekl ti někdo něco?“

„Všichni jsou velice milí. Hádám, že je to prostě způsobeno roky žití s Bazem. Jsem zvyklý své vztahy skrývat.“

Ben přikývne a vloží mezi nás trochu prostoru. „Lidé, kteří pro mě pracují, chrání mé soukromí. Už jsem tu předtím muže měl.“

Žárlím na každého muže, kterého políbil, ale nejsem tak hloupý, abych z toho vytvářel problém. Tentokrát mě Ben chce vzít do postele.

Jsem si dost jistý, že dokážu Benovi dostat z hlavy všechny předchozí chlapy. Mám velké zkušenosti a dovednosti a jsem odhodlaný všechny mu je ukázat.

Pokud si Ben všimnul náhlého potemnění v mých zelených očích, ignoruje to. Trpělivě čekám, zatímco on jde všem popřát dobrou noc a oni se začnou pomalu trousit domů. Sandra už vzala svoji matku do její ložnice a souhlasila, že tam stráví noc, jen pro případ, že by ji matka potřebovala.

„Taky tu zůstanu, pane Bene,“ oznámí Colson. „Pro případ, že by paní Wilsonová potřebovala lékařskou pomoc.“

Ben se se všemi rozloučí a odvádí mě pryč.

„Máš velmi oddaný personál,“ zmíním se, zatímco stoupáme po schodech nahoru.

„Jsou to nejbližší rodině, co mám. Colson by radši spal v kuchyni na podlaze, než aby opustil své místo. Zdá se ti to feudální, co?“

„Je to jiné,“ připustím, „ale je hezké vidět, že máš lidi, kteří se o tebe starají.“

Rychle si uvědomím náhlé napětí v Benově těle, když zavře dveře ložnice. Věděl jsem, že si sem vodil muže, ale on je nervózní ohledně mě. A nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Ben si promne oči.

„Vypadáš vyčerpaně.“

„Však ty taky.“ Díváme se jeden na druhého a pak se uchechtne. „Pojďme spát, plány můžeme odsunout na ráno. Pokud tu budu stát ještě o něco déle, budu spát s otevřenýma očima. Ve skříňce v koupelně je náhradní kartáček. Jdi první.“

V době, kdy Ben použije koupelnu, už ležím v jeho trenkách a tričku v posteli po levé straně. „Nebyl jsem si jistý, na které straně spíš, ale hádám, že to musí být napravo.“

Na nočním stolku napravo je budík a kniha, nemusím být vesmírný vědec, abych to zjistil, ale Ben mi neodpoví. Místo toho vleze do postele a zhasne světlo. Okamžitě se k Benovi přisunu a užívám si, že ho mám v náručí.

„Nebudu vždycky tou malou lžičkou,“ řekne do tmy.

Zívnu a políbím ho na krk. „Dobrou noc.“

„Myslím to vážně.“

„Později. Na hádku jsem příliš unavený.“

Ben si povzdechne, uvolní se v mém náručí a brzy usne. Mě to trvá trochu déle, ale je mi to jedno. Jsem šťastný tam, kde jsem.