TFP - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Budula

Benedict

„Nevíš, kdo já jsem?“

V okamžiku, kdy vyslovím tato slova, vím, že jsem udělal chybu, protože výraz hasičského důstojníka potemní.

„Je mi šumák, zda jste prezident sám, pane. Vraťte se za pásky, hned!“

Já, Benedict Raleigh, devatenáctý baron Calminster z Calminster Hall, sice netuším, kdo je ten nový hasič, ale musí se mi klidit z cesty. Paní Wilsonová je to nejbližší k rodině, co mám, a nikdo mě nezastaví, abych ji hned viděl.

Když můj komorník Colson vtrhnul do pracovny a řekl mi o požáru, popadl jsem boty, nařídil svým třem psům, aby zůstali, a běžel jsem s Colsonem v patách přes reprezentativní park tak rychle, jak jsem jen mohl. Neobtěžoval jsem se mu říkat, aby zůstal v pozadí. Colson a paní Wilsonová byli rodina, obzvláště poté, co mi zemřeli rodiče.

Teď mě blokuje nějaký cizí člověk s nadutým chováním, a i když splňuje všechny fantazie o hasičích, které jsem kdy měl, musí ten muž pochopit, s kým přesně má co dočinění. Už jsem připravený mu hodit svůj titul do tváře, když dorazí Tank. Snažím se zadržet úsměv, když si Maloney uvědomí, že jsem pravým pánem panství, ale dle výrazu na jeho tváři to pro něj moc neznamená.

Ulevilo se mi, že se objevil Tank a že je paní Wilsonová naživu, pak na mě pokyne jeden ze záchranářů. Je to jeden z těch, co žijí ve vesnici. Doběhnu k lehátku, kde Colson mluví s paní Wilsonovu.

„Paní Wilsonová má lehké popáleniny, mírnou hypotermii a pravděpodobně i otřes mozku, Vaše Lordstvo. Teď je při vědomí, vezmeme ji do nemocnice.“

Paní Wilsonová mě vezme za ruku a já se zmateně nakloním nad lehátko. „Pane Bene, co tady děláte? Kdo jsou ti lidé?“

„Rád vás vidím při vědomí, paní Wilsonová,“ řeknu a snažím se nedat najevo zoufalost. „Spadla jste.“

„Ano?“ Svraští tvář, jak se snaží si vzpomenout. „Dělala jsem si snídani. Zakopla jsem o Třpytku. Nic dalšího si nepamatuju. Pane Bene, mohl byste zkontrolovat, zda jsem vypnula gril? Dělám si toust.“ Kouknu se na záchranáře a pak Colsona, kteří vrtí hlavami. Evidentně o požáru nic neví. Rozhodnu se, že to počká na později. „Zavolám vaší dceři. Sejde se s vámi v nemocnici.“

„Neobtěžujte Sandru. Má moc práce a já jsem v pořádku,“ ozve se chraplavě.

„Jen si potřebuju sednout a dát si šálek čaje.“

„Víte, že by mě Sandra sjela, kdybych jí nedal vědět.“

„Musíme jet.“ Záchranářka se pokusí pohnout s lehátkem, paní Wilsonová zalapá po dechu a stiskne mi ruku.

„A co Třpytka? Je v pořádku?“

Třpytka je její zlomyslná kočka, která je středobodem jejího života. Psi ze sousedství prchají, když zahlédnou Třpytku se plížit kolem.

„Slibuju, že ji najdu. Teď vás vezmeme do nemocnice.“

„Pojedu do nemocnice s paní Wilsonovou a zavolám vám, až budu mít nějaké zprávy,“ řekne Colson.

Lehce ji stisknu ruku. „Uvidíme se v nemocnici, paní Wilsonová. Neutečte.“

Slabě se zasměje, což se změní v pronikavý kašel. Záchranáři se zamračí a  odsunou mě z cesty, aby ji mohli naložit.

Neochotně ustoupím, aby ji dostali do vozu: Colson si vleze za ní. Modrá světla zablikají a přihlížející se rozprchnou, aby uvolnili sanitce cestu.

Sleduju je odjíždět. Nějaká žena mi strčí do ruky hrníček s kávou. Vypiju ji, i když smrdí popelem a kouřem, protože jsem si vědom jejího pohledu a vím, že kdybych to neudělal, dostal bych další.

Konečně hasiči svinou všechny hadice a jsou připraveni k odjedu, včetně Maloneyho. Prohlížím si ho. Je vysoký, má široká ramena a přestože je pokrytý sazemi, je ohromující. Na okamžik se naše pohledy střetnou a já zrudnu, že mě přistihl při očumování. Pak jeden z dalších hasičů poplácá Maloneyho po rameni, aby odvedl jeho pozornost, a vlezou do auta. Jsem si vědom jeho posledního pohledu, než se dveře s rachotem zavřou.

Poté, co požární auto vycouvá z ulice, přistoupí ke mně znovu ta žena. „Potřebujete něco, Lorde Calminstere?“

„Musím zavolat dceři paní Wilsonové. Na panství mám její číslo.“

„Mám ho ve svém telefonu. Chcete, abych jí zavolala já?“

„Měl bych to udělat já. Mohla byste mi ho poslat?“ Nadiktuju jí své číslo a o chvíli později mi zavibruje telefon. „Hned Sandře zavolám. Mohla byste obstarat paní Wilsonové oblečení a vše potřebné? Nic jí nezůstalo.“

„Ženský institut už pro ni zahájil sbírku. Přivezeme, co jsme pro ni přes noc nashromáždili a ženy z kostela dělají to samé.“

Skupiny žen ve vesnici tvoří impozantní parta žen, nepochybuju, že bude o paní Wilsonovou postaráno. Pak si vzpomenu na její kočku.

„Paní Wilsonová se bojí o Třpytku.“

„Najdu ji a vezmu dovnitř. Nebude daleko.“

„Děkuji vám.“ Lehce v rozpacích se na ni usměju, protože nevím, kdo to je.

„Jsem jen ráda, že ji našli.“ Žena ke mně natáhne ruku. „Jsem Lucy Jonesová.“

„Benedict Raleigh.“

Zacukají jí rty. „Já vím.“

Rozhodnu se utéct, než řeknu další pitomost. Přesunu se mimo doslech a zavolám dceři paní Wilsonové.

„Haló?“

„Zdravím, dovolal jsem se Sandře?“

„Ano,“ řekne váhavě. „Nic nekoupím.“

„Sandro, tady je Ben Raleigh.“

„Pane Bene, teda Lorde Calminstere, je všechno v pořádku?“

„Ano, ne, není snadný způsob, jak tuto zprávu sdělit. V domě vaší matky hořelo –“

„Och můj Bože! Máma…“ Sandra zní, jako by měla každou chvíli omdlít.

„Je v pořádku, Sandro. Přísahám, že je naživu. Našli jsme ji na zahradě. Záchranka ji vzala do nemocnice, ale je v pořádku. Měla jen mírnou hypotermii a otřes mozku.“

„Je naživu?“ zeptá se, jako by to bylo to jediné, na co se může soustředit.

„Přísahám. Záchranáři ji chtěli udělat v nemocnici pár testů. Najdete ji tam.“

„Hned vyrážím.“ Slyším, jak se pohybuje, zatímco mluví.

„Vím, že to teď není důležité, ale připravím pro ni pokoje na panství, až ji propustí a sousedi organizují sbírku oblečení a všech nezbytností.“

„Je to tak zlé? Nebude se moct vrátit domů?“

„Je mi líto, Sandro, ale její chata bude potřebovat rozsáhlé opravy.“

„Bože!“ Na chvíli ztichne, slyším ji, jak polyká, jako by se pokoušela neplakat. „Hned jedu do nemocnice.“

Polknu knedlík v krku. „Colson už tam je.“

Sandra se krátce zasměje. „Máma mi řekne, abych šla domů, hned jak přijedu. Víte, jaká je.“

Teď se zasměju já a uvědomím si několik šokovaných pohledů směřujících mým směrem. „Vím, že nebude chtít zůstat dlouho v nemocnici. Můžete ji uklidnit, že požádám správce nemovitostí, aby jí obstaral během pár dní novou chatu. Vím, že je ráda ve vesnici.“

„Znáte ji dobře.“

„Je rodina,“ řeknu prostě. „Musím ještě něco zařídit a pojedu do nemocnice. Uvidíme se tam.“

Navštívím sousedy po obou stranách, abych si ověřil, zda i jejich domy nebyly nějak hůře poškozeny. Měli štěstí, solidní kamenné zdi zabránily rozšíření požáru. Ujistím je, že se později dostaví správce nemovitostí, aby si s nimi promluvil o opravách.

Panství Calminster je velký georgiánský dům umístěný na Hampshirském venkově. Pro mě je to domov. Žiju v tomto domě po celý život. Ve třiadvaceti jsem se po smrti otce, coby sotva zletilý šlechtic, ale extrémně bohatý a bystrý obchodník, stal lordem Calminsterem, devatenáctým baronem z Calminster Hall. Začal jsem pracovat pro svého otce jako teenager a moje návrhy pomohly rozšířit obchodní stránku panství. V patnácti letech bylo panství jako vzácné zvíře – výnosné venkovní sídlo.

Jakmile dojdu do bylinkové zahrady, zazvoní mi telefon. Uvidím, že je to zpráva od mé přítelkyně.

Musíme si promluvit.

Protočím oči. Tato zpráva je pro Sabrinu tak typická. Rychle jí odepíšu.

Později. Řeším nouzovku.

Znovu mi zavibruje telefon, ale ignoruju ho. Sabrina může počkat. Musím se ujistit, že je paní Wilsonová v pořádku dřív, než si začnu dělat starosti o přítelkyni. Vstupní dveře jsou zavřené, takže vejdu do domu vchodem pro zaměstnance. Psi mě přiběhnou pozdravit, kleknu si a drbu je za ušima a na břiše. Frankie, malý yorkshirský teriér ke mně zvědavě přičichne. Nakrčí nos nad pachem sazí a popela ulpívajícím mi na oblečení a kůži. Zoufale potřebuju sprchu a napít se něčeho studeného, co mi smyje pachuť v ústech.

Když vejdu do kuchyně pro něco k pití, vzhlédne od hromady brambor Lisa. „Dáme paní Wilsonovou do růžového pokoje, lorde Calminstere, kvůli výtahu. Víte, jaké problémy jí dělají schody. Pokoj už se větrá.

Vytáhnu z lednice džbán čerstvé limonády.

„Víš, že si bude stěžovat, že je v hlavní ložnici.“ Naliju si skleničku a hltavě piju. zalapám po dechu nad kyselou chutí, ale je to přesně to, co potřebuju.

„Já vím, ale je tím jediným vhodným. Chcete, abych připravila jiný?“

„Za mě je to v pořádku,“ ujistím ji. „Potřebuju si promluvit s Barrym, aby připravil novou chatu.“

„Už se do toho pustil. Dole na Primrose Lane je už nějaký čas jedna volná. A taky se chystá zkontrolovat sousedy paní Wilsonové, aby zjistil, zda nepotřebují nějaké opravy.“

Nejsem překvapený, že moji zaměstnanci jsou několik kroků přede mnou. Za to je platím.

„Vezmu několik směn, zatímco bude v nemocnici a to ostatní můžeme vyřešit. Běž si na chvíli odpočinout. Přinesu ti čaj.“

Protřu si oči. „Musím do nemocnice.“

„Pan Colson mi volal před pěti minutami. Pořád čeká na pohotovosti. Na čaj máte čas,“ řekne nekompromisně.

Stáhnu se do své pracovny a trochu posmutněle si uvědomím, že to zaměstnanci řídí mě a ne já je. Potřebuju pár okamžiků na zotavenou. Srdce mi stále buší ze strachu, že byla paní Wilsonová zabita při požáru. Chovala se ke mně jako k vnukovi. Co se mě týče, byla tím nejbližším rodině, co mi spolu s Colsonem zůstalo. Svalím se na pohovku a zavřu oči. Ocením pohodlí, které mi poskytují psi, kteří se ke mně přitulili. Potřebuju se vysprchovat, než vyrazím na pohotovost, nebo by mi paní Wilsonová vynadala. Promnu si oči a přeju si, abych to neudělal, protože cítím, jako bych v nich měl písek.

Čaj e mi přinesou tak rychle, že mám podezření, že už byl připravený a čekal na mě. Usměju se na Lisu, která nese podnos a na něm mimo jiné i sendviče. „Děkuju, Liso.“

„Nemáte zač, pane Bene. Měla jsem vám něco připomenout. Co to bylo?“ Svraští obočí a pak luskne prsty. „Slečna Sabrina právě volala. Dnes tu prý zůstane přes noc.“

„Opravdu?“ Jsem si zatraceně jistý, že jsme žádné plány neměli a nic nezmínila ani v textovkách. „Dobře, děkuju za varování.“

Jakmile Lisa odejde, zavrčím. Poslední věc, co chci, je, aby se tu dnes Sabrina motala. I bez ní byl dnešek dost traumatizující. Vytáhnu telefon a navolím její číslo.

„Ahoj, cizinče.“

Uslyším hranu v jejím hedvábným hlase a zatnu zuby.

„Sabrino, co to znamená, že dnes přijdeš?“

„Říkala jsem ti, že si musíme promluvit.“

„Sabrino, dnes byl dlouhý den. Ve vesnici jsme měli požár, shořela chata paní Wilsonové. Nemůže to počkat?“ Je těžké kontrolovat, abych nevrčel.

„Kdo je paní Wilsonová?“

Polknu vzteklou odpověď. To byla příčina sporů, Sabrina se nikdy neobtěžovala poznat mé zaměstnance. „Je to moje kuchařka, setkala ses s ní několikrát.“

„Och, je v pořádku?“ Nezní, jako by se o paní Wilsonovou nějak zvlášť zajímala.

„Je na pohotovosti, právě za ní mířím.“

„Předpokládám, že to může počkat na jindy.“

Teď zní mrzutě a já jsem v pokušení ukončit hovor. Pokusím se trochu změkčit hlas. „Musím jít. Zavolám ti zítra. Čau.“

Ukončím hovor dřív, než může ještě něco říct a hodím telefon na pohovku. Kdyby se tu objevila, řekl bych jí to samé,. Zavrčím a zvednu telefon. Zachvěju se, když si uvědomím, co se mohlo stát a pak mi v mysli z nějakého důvodu vyvstane obrázek toho hasiče. Jak že se jmenoval? Martin? Markus? Maloney. To je ono. Zahrál ve mně na ty správné struny, i když to byl arogantní blbec. Zavrtím hlavou, abych si pročistil myšlenky. Nemůžu si dovolit být kýmkoli rozptylován, ať už žhavým či ne.