TD - 5. kapitola

Překlad: Trish

Část 3 - Klauni

         Věděla jsem, že to bude mučení. Ale proboha, nebyla jsem připravená na to, jak hrozné je být nadržená a nemít naději na úlevu.

         Pořád jsem se tvářila naštvaně, když jsem sledovala Mansona po večírku. Při chůzi jsem se cítila tak trapně - mezi pálícím zadkem a ohromným vzrušením, a ještě bez pohodlných kalhotek, jsem se neustále bála, že mi někdo nakoukne pod sukni. Na večírek jsem si prostě musela vzít krátkou sukni, ale samozřejmě jsem neplánovala, že ten večer přijdu o spodní prádlo a o svou hrdost. Navzdory svému nepohodlí jsem se držela Mansona nablízku a ze všech sil se snažila být poslušná - zpočátku.

         Varovala jsem ho, že být hodnou holkou je velmi, velmi těžké.

         Chtěla jsem, aby cítil stejné mučení jako já. Jak by mohl vydržet čekat? Vzrušovalo ho, když mě plácal, a viděla jsem na jeho tváři stejnou rozkoš pokaždé, když mi dával rozkaz. Ale to znamenalo, že ještě intenzivnější než jeho touha po sexu, byla jeho touha, abych trpěla, abych byla zoufalá, aby mi to mohl odepřít. To bylo děsivé.

         Snažila jsem se být hodná. Ale moje ponižující úkoly mě udržovaly vlhkou, a čím déle to trvalo, tím víc rostla moje frustrace. Začala jsem spřádat zoufalé plány na útěk do koupelny, kde bych se mohla rychle udělat a on by si toho možná nevšiml.

         Blížila se půlnoc. Sudy byly přeneseny ven, lidé se vrhali do bazénu a shazovali kostýmy do vody. Manson a já jsme tam byli rozhodně nejstřízlivější, ne že by to někomu vadilo. Manson neustále potkával lidi, které znal, zastavoval se s nimi na kus řeči, smál se a vtipkoval. Zdálo se, že zná každého - dokonce i lidi, kteří nechodili na naši střední školu. A nejen to, všichni vypadali, že ho mají opravdu rádi. Tváře lidí se rozzářily, když ho viděli, a když mu odpovídali, mluvili rychleji. Když jsem viděla jejich nadšení, cítila jsem se vlastně pyšná. To já jsem byla po jeho boku, to já jsem nosila pití pro jeho kamarády.

         Ale taky jsem se svíjela nadržeností, zadek jsem měla pořád rudý a štípal mě, jak jsem se zoufale snažila odolat nutkání přitisknout se k Mansonově noze jako pes.

         Cítila jsem se pyšná, když jsem chodila s Kylem - vyhřívala jsem se v závisti lidí, opíjela se jejich žárlivostí. Kyle a já jsme si byli navzájem symboly moci - i když jsme byli pěkně na hovno. Byla to jediná věc, které jsem se ze střední školy opravdu držela, a to... to bylo dost ubohé.

         Na rozdíl od Mansona, který měl zřejmě nejen přátelství, ale i zbožňování od ostatních. Vždycky jsem si ho pamatovala jako osamělého, a možná byl osamělý i předtím, než ho vyhodili. Ale to se změnilo. Změnilo se toho hodně.

         Někdo přesvědčil opilého dýdžeje, aby zahrál, strašidelnou skladbu, aby navodil atmosféru, takže místo optimistické taneční hudby se dvorem najednou rozléhalo pomalé tahání houslových strun a dunivý buben. Chladný vzduch se stal naprosto mrazivým a já ovinula ruce kolem sebe. Manson stál a mluvil o počítačových operačních systémech a Java-něčem s obrýleným párem. Rozhlížela jsem se kolem a doufala, že najdu nějaké blízké místo, kam bych se mohla jít zahřát, ale všimla jsem si, že na večírek právě dorazila další skupina.

         Srdce mi spadlo do žaludku. Do žil mi vystřelil chladný strach. Aniž bych si to uvědomila, pevně jsem se přitiskla k Mansonově boku.

         "Co je s tebou?" řekl a ohlédl se směrem, kterým jsem zírala. "Co se děje?"

         "Klauni," zasyčela jsem. "Jsou tam zasraní klauni."

         Přes dvůr od boční branky kráčeli tři muži s pivy v ruce, smáli se a strkali do sebe. Měli na sobě stejné černé kombinézy, vlasy nakrátko ostříhané a všichni tři měli na obličeji příšernou bílou barvu. Kolem očí měli vyplněné černé obrazce a rty měli černou barvou přetažené do příšerných zubatých šklebů.

         Rychle jsem od nich odvrátila pohled. Nebyli to typičtí zářiví cirkusoví klauni, ale stejně se mi z nich zvedal žaludek.

         "Pojďme dovnitř," řekla jsem rychle.  Ale Manson si všiml blížících se klaunů a tvář se mu rozzářila.

         "Tyhle kluky znám," řekl. "Hej, Vincente! Lucasi!"

         "Nevolej je, kurva!" V naprostém zděšení jsem ho chytila za paži. Jediný nervózní pohled za sebe mi prozradil, že klauni slyšeli svá jména a míří přímo k nám. "Ne, ne, ne..."

         Manson mě chytil za ruku a zabránil mi, abych se v hrůze rozběhla k domu. "Ty se..." Zasmál se, jako by nevěřil svým očím. "Ty se vážně bojíš klaunů?"

         "Ano!" Zašeptala jsem. "Jsou kurevsky děsiví a nechutní a - panebože -"

         Byli přímo tady, objímali Mansona v obrovském objetí, poplácávali ho po zádech a z úst jim vycházela nesmyslná konverzace. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byly ty příšerně pomalované obličeje. Jejich černé úsměvy se jen zhoršovaly, jak obnažovali zuby a usmívali se.

         Fuj. Hnus. Stálo mě veškeré sebeovládání, abych neutekla domů. Zatnula jsem zuby, zkroutila ruce za zády a držela bezpečný odstup. Manson by mi vynadal, kdybych odešla, ale já jsem chtěla mít mezi sebou a klauny co nejvíc prostoru.

         Naneštěstí pro mě si mého zírání všimli. Jeden z klaunů si všiml, jak chladně přešlapuji z nohy na nohu, a rozhodl se být zdvořilý.

         "Ahoj, ahoj, já jsem Jason," natáhl ke mně štíhlou ruku. Dlouhé prsty, bledá kůže. Úplně jsem se zhrozila, když jsem mu podávala svou ruku. "Jsi v pořádku? Vypadáš trochu, ehm…"

          "Bojí se klaunů," řekl Manson a znělo to tak pobaveně, že jsem mu chtěla dát facku.

"Je to moje otrokyně pro dnešní noc."

         "Neříkej to jen tak, kurva," vyjela jsem na něj, ale už bylo pozdě. Tajemství bylo prozrazeno.

         "Dobrá práce, chlape," poplácal jeden z nich Mansona po zádech, zatímco Jason se na mě dlouze a hodnotícím pohledem podíval.

         "Nejsi ty Jessica Martinová?" řekl. "Byla jsi roztleskávačka?"

         "Jo," odpověděla jsem zoufale. Snažila jsem se přijít na způsob, jak se schovat za Mansona - cokoli, co by mezi mě a ně postavilo nějakou bariéru. Připadalo mi to hloupé, ale nemohla jsem si pomoct. Klauni byli strašidelní, nechutní a podivní - něco mi na nich nesedělo.

         "Dovol, abych tě pořádně představil," řekl Manson, zaháknul mě kolem pasu a táhl mě před sebe. Tvrdě jsem se k němu přitiskla. "Tohle je Jason, Vincent a Lucas."

         "Super, ahoj, jo, ráda vás poznávám," zamumlala jsem a vynutila si na tváři velmi upjatý, velmi nepříjemný úsměv. Teď, když jsem se na ně musela podívat zpříma, jsem poznala, že pod vším tím make-upem jsou to opravdu normálně vypadající kluci - ne-li docela atraktivní. Manson mi vysvětlil, jak spolu všichni chodili do metalového obchodu a že Lucas založil kapelu, ale čím déle jsem si je prohlížela zblízka, tím víc mě to rozptylovalo. Na vrchu Vincentovy kombinézy vykukovalo barevné tetování, Jason měl na sobě několik prstenů, které vypadaly jako ručně vyrobené, a Lucasovi se do uší vešly velké, roztažené černé tunely.

         Někde ve směsi mého strachu a mučivé nadrženosti se objevila velmi zvláštní reakce. Vypadali děsivě, ale jejich těla byla svalnatá a úsměvy téměř okouzlující. Na to, jak strašidelně vypadali, se vlastně zdáli docela… milí. Jeden z nich měl na sobě kolínskou, něco svěžího a citrusového, co kontrastovalo s Mansonovou temnou pižmovou vůní. Trochu mě to vzrušovalo, představa, že se mě dotýkají - ale bože, ten příšerný klaunský make-up...

         "Ona se třese!" Vincent se zasmál. "To je jenom barva, holka! My tě nesníme."

         "Nebo možná sníme." Lucas zacvakal zuby a já sevřela Mansonovu ruku a polkla svůj výkřik.

         "Je mi jenom zima," zamumlala jsem vztekle, když se mi do tváře nahrnula horkost. Připadala jsem si jako králík zahnaný do kouta a čekala, který vlk se na mě vrhne jako první. A taky jsem byla hodně nadržený králík: místo abych se cítila špatně strachem, tohle mi dodávalo endorfinovou horečku.

         Klauny jsem nikdy neměla ráda, nikdy. Ale když jsem se jim postavila, znamenalo to, že se Mansonovi líbím, znamenalo to, že jsem hodná holka, a znamenalo to, že jsem o krok blíž k tomu, aby mě konečně vzal dovnitř a vyšukal mi mozek z hlavy.

         "Nebojte se ji vyděsit, kluci," řekl Manson a trochu mě sevřel. Jeho stisk byl uklidňující. "Je to pro ni dobrý trénink."

         "Je z klubu?" Vincent se zeptal. Netušila jsem, o jakém "klubu" mluví, ale Manson zřejmě ano. Zavrtěl hlavou.

         "Ne, je to nováček. Pamatuješ si Kyla ze střední školy? Byla to jeho holka."

         "Jo, jo, to jsem si myslel." Vincent přikývl. "Kdo by to byl řekl, že se slečna Populární bude zabývat těmahle zvrhlostma."

        "Učí se," usmál se Manson tváří v tvář mému pohledu. Pořád jsem ho chtěla praštit: za to, že mě odmítl, za to, že mi naplácal, za to, že mě nechal čekat, za to, že jsem tam musela stát a čelit svému strachu. Podařilo se mi udržet pěsti na uzdě, ale ne jazyk. "Mansone... nemůžeme... nemůžeme prostě..."

        "Copak nevíš, že je neslušné šeptat si mezi přáteli?" Manson mě pokáral tónem v hlase, který mi dával najevo, jak moc ho baví, když mi může před nimi vynadat.  "Nemůžeme prostě co? Jít dovnitř, aby sis konečně mohla zašukat?"

         Musela jsem být rudá od hlavy až k patě. Očima jsem těkala sem a tam mezi klauny, kteří se smáli. Nevypadali však vůbec zmateně, nebo dokonce překvapeně. Možná na to byli zvyklí. Možná to byla Mansonova věc. Náhle mě napadla myšlenka, že možná existují i jiné dívky, které poslouchají Mansonovy příkazy a líbají mu boty, a žárlivost mě sevřela s šokující intenzitou.

         "Pojďme prostě zpátky dovnitř," zakňourala jsem. "Prosím, Mansone... nechal jsi mě čekat už dost dlouho..." Moje ruka se mu svezla po hrudi a přes džíny. Nahmatala jsem jeho tvrdost, stiskla ji a podívala se na něj širokýma, prosebnýma očima.

         Ani se nehnul.

         "Víš to líp, andílku," upozornil mě. "Tohle je moje rozhodnutí, ne tvé. A ty mě zapomínáš pořádně oslovit."

         Nemohla jsem to říct před jeho přáteli, nemohla jsem. Nervózně jsem se mezi nimi ohlížela sem a tam a mé rozpaky se ještě zhoršily, když jsem si všimla dychtivých výrazů ve tvářích klaunů. Bavilo je vidět, jak se kroutím.

         "Tady to nemůžu říct," zašeptala jsem. "Chci jít dovnitř. Pojď." Můj hlas zněl malicherně a naprosto spratkovsky, dokonce i mým vlastním uším.

         "Víc se bojíš, co si o tobě budou myslet, než abys mě potěšila, Jess?" Manson řekl a vyštěknul: "Takhle se hodné holky nechovají."

        Vycítila jsem blížící se trest a vztekle jsem mu vytrhla ruce a složila si je na hrudi. Už jsem to nemohla vydržet. Musela jsem se dostat pryč. Hned.

         "Musím si odskočit," zamumlala jsem, než mohl Manson pokračovat ve svém kádrování. "Hned jsem zpátky."

         Čekala jsem, že se mě pokusí zastavit. Místo toho jen pomalu řekl: "Ať ti to netrvá moc dlouho." Když jsem spěchala pryč, sotva jsem ho slyšela říkat: "Je to spratek, kluci. Jen jeden způsob je dobrý, k tomu jak ji zkrotit."

         Pokud jsem se měla vrátit k dalšímu výprasku, tak jsem se chtěl alespoň nejdřív uvolnit.

         Toaleta byla samozřejmě obsazená, a tak jsem netrpělivě čekala za dveřmi, až se opilá dívka konečně vypotácí ven. Za mnou se vytvořila fronta, takže jsem věděla, že budu muset být rychlá. V koupelně, sama v tiché, jsem se konečně pořádně podívala do zrcadla. Moje vlasy vypadaly pořád dobře a make-up byl naštěstí neporušený, i když bylo jen otázkou času, kdy se to změní.

         Ze zvědavosti jsem se otočila a vyhrnula si sukni, abych si mohla v zrcadle prohlédnout svůj zadek. Tak rudý - stále horký a pálící od Mansonovy ruky. Jen při vzpomínce na svou pozici, kdy jsem byla tak pevně držena na místě a bezmocně jsem nemohla uniknout, jsem se kousla do rtu a pokrčila prsty.

         Bože, chtěla jsem, aby to udělal znovu. Chtěla jsem, aby mi ublížil. Ublížit mi, ošukat mě, donutit mě křičet. Věděla jsem, že jsem ho vytočila, takže mě čekal přinejmenším další nemilosrdný výprask, až se dostanu ven. Co kdyby to udělal před svými přáteli? Co když tentokrát nebudeme mít žádné soukromí?

         Stále jsem si prohlížela svůj zarudlý zadek v zrcadle, opřela jsem se o zeď před sebou a vsunula si ruku pod sukni. Prsty jsem si přejela po klitorisu a rychle, zuřivě jsem si ho třela. Nemohla jsem to vydržet. Lidé na druhé straně čekali, kousla jsem se do rtu, abych byla zticha, a myslela na Mansonovu ruku, která mě šlehala po zarudlé kůži.

         Na dveře se ozvalo prudké zaklepání a já jsem vydechla: "Vydrž... ještě chvilku..." Byla jsem tak blízko. Už jsem byla tak dlouho v tak zvýšeném stavu vzrušení, že to ani moc netrvalo. Prsty mi klouzaly a já zavřela oči. Další bušení na dveře, sakra...

         Představila jsem si, jak mě Manson ohýbá, drží mě pevně pod paží, nadává mi, zatímco se klauni dívají, fackuje mě, až otevřeně, nekontrolovatelně pláču -

         Další bušení. Bylo to teď rozzlobené, neodbytné. Kurva, takhle jsem se nemohla udělat. S hlasitým zavrčením plným frustrace jsem si stáhla sukni, trhla dveřmi a vyhrkla: "Ježíši, už jsem skončila, dobře, nemusíš být takový kretén -"

         Manson mě strčil zpátky do koupelny a zavřel za sebou dveře. Popadl mě, sevřel mi paže a přitiskl mě zpátky ke zdi. Provinile jsem si uvědomovala, jak se mi na prsty lepí moje vzrušení.

         "Do prdele... Mansone..."

          "Co si myslíš, že děláš, Andílku?" zeptal se. Chytil mě za zápěstí a zvedl mi ruku. "Co to máš na prstech, hm? To sis myslela, že se můžeš jen tak vytratit a udělat něco tak nemravného?"

         Dech se mi zachvěl, když jsem se mu postavila tváří v tvář. "Já... ehm... venku čekali lidé..."

        "Už ne," usmál se. "Je to velký dům, jsou tu další koupelny, které mohou použít. Ukázal jsem jim správný směr. Potřebujeme trochu času pro sebe."

         "Chystáš se mi ublížit?" Zašeptala jsem.

         "Oh, ano. Víc, než si dokážeš představit. Vzpomínáš si na své bezpečnostní slovo?"        "Ano." Měla jsem být vyděšená, ale celé tělo mi bzučelo očekáváním. Moje představy o trestu nebyly ničím ve srovnání s tím, co mě čekalo doopravdy.

         "Jestli překročím hranici, tak bys ji měla sakra použít. Rozumíš?" Znovu jsem přikývla. Kundička se mi sevřela a já zakňourala, tisknouc nohy k sobě. Kdybych se před pár lety viděla tak, jak jsem na tom teď - kňourající a vlhnoucí před klukem, kterému jsem se smála -, byla bych zděšená. Nevěřila bych tomu.

         "Je čas na další lekci, Jess," řekl Manson a prohlížel si mě nahoru a dolů. "Je to jen pár hodin, co jsi dostávala na zadek tou svou roztomilou prdelkou. To už jsi zapomněla, jaké to je?" Pustil mi ruce a natáhl se, aby mi stiskl pálící zadek. Vyjekla jsem a rozplynula se v bolesti. Jeho dotek byl elektrizující. Chtěla jsem, aby mě sevřel silněji, drsněji. Chtěla jsem, aby mě znovu přitiskl ke zdi.

         "Nezapomněla jsem!" Sevřel mi zadek, přitáhl si mě k sobě a já se přitiskla blíž. "Děláš mi to tak zatraceně těžké, tě poslouchat! A neřekl jsi mi, abych se nedotýkala sama sebe!"

         "Ty malej spratku," ušklíbl se. "Říkal jsem ti, že tě chci vidět trpět. Chtěl jsem tě vidět, jak se kroutíš. To potěšení mi nevezmeš.” Zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Vážně bych si přál, abych měl u sebe rákosku... bože, kdybych ti tou sladkou věcí zmaloval zadek do modročerné, poslouchala bys, jak máš."

         Třásla jsem se. Nevěděla jsem, jestli chci svůj strach maskovat hněvem, nadrženost drzostí, nebo jestli mě jeho výhrůžky zlomí a donutí mě znovu škemrat. Vlastnil rákosku... doslova vlastnil nástroje na působení bolesti a ponížení. Byl to takový šílenec.

         Ale bože, milovala jsem to. Také jsem si přála, aby měl rákosku u sebe.

        Místo drzosti jsem zvolila jinou taktiku: sladkost. "Tak moc se snažím být hodná!" řekla jsem. Zakňourala jsem.  "No tak, Mansone... ehm... Pane... prosím... kdybys mě nechal se dotknout..."

         "Já se nesnažím smlouvat o dobrém chování, andílku. Bože, copak nevíš, jak dlouho jsem to chtěl udělat? Máš vůbec ponětí, jak je to příjemné, potrestat dívku, která se mi vždycky smála?" Sevřel mi obličej v dlaních, jeho stisk byl něžný, když mě držel přitisknutou ke zdi. "Dívat se, jak kňučíš, stěžuješ si a červenáš se… ale pořád uděláš vše co ti řeknu, to je příliš dobré.”

         "Jsi blbec," zakňourala jsem. "Tak moc to chci, Mansone..."

         "Cože?" Řekl tiše. "Co chceš?"

         "Chci tebe! Chci jenom šukat, prosím, to ty jsi mě tak kurevsky vzrušil, že to nemůžu vydržet, přivádí mě to k šílenství!" Zalapala jsem po dechu, moje zoufalství explodovalo. "Prosím, nenech mě pořád čekat, prosím, prostě - prostě - ohni mě a šukej!"

         Uvnitř jsem se chvěla, ale nemohla jsem si pomoct. Kdyby prosba byla to jediné, co by ukončilo tohle mučivé čekání, pak bych to udělala. Manson se chichotal, pak se smál nahlas, a když jsem konečně zmlkla, řekl soucitně: "Ach, Jess. Chudinko. Budeš v prdeli, věř mi. Brzy tě ošukám tak, že nebudeš týden chodit rovně. Ale nejdřív..." Vytáhl něco z kapsy: ten tenký kousek bavlny a gumy, který mi předtím vzal, moje tanga. Strčil mi ho před obličej. "Chceš to ještě zpátky?"

         "Ano, prosím," můj hlas byl tichý, poražený. Pokud mi nabízel tanga, znamenalo to další čekání. Měla jsem pocit, že bych se ze samé touhy rozplakala. "Nemůžu uvěřit, že sis to odmítla dát do pusy kvůli své výzvě," řekl. "Pomysli, jak by to všechno mohlo být jiné, kdybys to udělala."

         "Nemohla jsem! Ne přede všemi..."

         "Hrdost nemá ve tvém sloužení mi místo." Položil mi tanga na obličeji a pohladil krajkovou látku na mé tváři. "Tuhle výzvu prostě nemůžu nechat plavat, Jess. Opravdu jsem chtěl vidět, jak si je strkáš do pusy."

         Zalapala jsem po dechu. "Mansone... prosím..."

         "Dej si je do pusy." Jeho hlas byl jemný. "Dej si je do pusy, otoč se čelem ke zdi a předkloň se."

          V hlavě se mi honilo milion věcí. Předklonit se... byla bych úplně odhalená. Viděl by mě celou... každý vlhký kousek těla. Samozřejmě mě viděl, když mě plácal přes klín... ale každé odhalení bylo stejně intimní, stejně ponižující a stejně vzrušující.

         V hlavě mi probleskly zakázané představy. Myslela jsem na jeho prsty, jak mě hladí... jak mě rozdělují... jak se do mě tlačí...

         Otevřela jsem ústa a čekala na roubík. V jeho tváři se mihl šok z mého souhlasu, než se mu v očích rozhořel oheň. Vložil mi tanga do úst - ne úplně, ale dost na to, aby udusil všechny zvuky, o které bych se mohla pokusit. Mohla jsem je snadno vyplivnout, ale zavřela jsem ústa jen natolik, abych je udržela uvnitř. Chvíli jsem se mu dívala do očí - dlouhý, napjatý okamžik - než jsem se pomalu otočila, ohnula se v pase a sevřela si kotníky.

         Moje podpatky mi tu polohu obzvlášť ztěžovaly. Celý můj zadek byl vystaven na odiv, krátká sukně byla k ničemu. Mansonovy boty stály těsně za mnou, pokryté mými lesklými polibky. Nic neříkal, jak chvíle ubíhaly, chvíle, které mi připadaly jako věčnost.

         "Roztáhni nohy," řekl. "Chci, abys byla odhalená. Celá."

         Roztáhla jsem nohy od sebe a chladný vzduch mi ovanul tělo. Čekala jsem a nohy se mi začaly třást. Obtížnost polohy a mé stále rostoucí vzrušení způsobovaly, že tuto pózu nebude možné udržet dlouho. Manson opět mlčel. Téměř jsem to nevydržela.

         "Roztáhni se přede mnou. "

         Uniklo mi zasténání. Každý příkaz přicházel tak pomalu, tak metodicky. Dával mi čas, abych se zdržela, abych skutečně pocítila hloubku svého ponížení. Nenáviděla jsem ho za to. Nenáviděla jsem to... milovala jsem to... chtěla jsem toho víc. Natáhla jsem ruku dozadu a snažila se chytit své půlky. Prsty mi klouzaly od vzrušení a sotva se mi podařilo roztáhnout stydké pysky, nedokázala jsem je vůbec uchopit.

         Manson se pochechtával mému stavu, když se mi konečně podařilo roztáhnout se. Bože, připadala jsem si tak špinavá. Cítila jsem se tak odhalená. Nedotkl se mě, ani na krok se ke mně nepřiblížil. Přála jsem si, aby to udělal. Tak zoufale jsem toužila po jeho doteku.

         V ústech se mi hromadily sliny. Nemohla jsem polykat, brzy bych začala slintat. Ponížení za ponížením. Prsty mi vyklouzly a já se musela znovu přizpůsobit, stiskla jsem rty od sebe a odhalila svou mokrou a vytékající dírku. Slyšela jsem, jak se mu mění dech - možná to byl vzdech, možná tichý smích.

         "Bože, to je tak ubohé, jak jsi zoufalá." Jeho hlas nebyl krutý, nebyl posměšný. Řekl to, jako by to byl prostě fakt, a já jsem kolem kalhotek zakňourala na souhlas.

"Utíkáš do koupelny, aby ses osahávala, taková zlobivá holka. Už je to dlouho, co ses udělala, hm?"

         Kdybych byla schopná formulovat souvislá slova, souhlasila bych. Od té doby, co jsem se rozešla s Kylem, jsem byla s jinými kluky; příležitostný sex byl mým oblíbeným prostředkem proti stresu. Ale tohle bylo víc než jen sex: probudilo to ve mně další touhu, touhu po něčem krutém a neobvyklém, co se mi nikdy nenaplnilo. Bylo to zářivé, řvoucí monstrum, které se dožadovalo nasycení."

         Manson si dřepnul a díval se na mě, jak mi visí hlava mezi nohama. Usmál se: naprosto sadistickým, vlčím úsměvem.

"Nebo jsi prostě takový magor, že tě rozkaz lízat boty nějakému divnému chlapovi takhle rozpálí? Stačí ti k tomu, aby tě vzrušil výprask a nucení prosit o milost? Takovej zkurvenej magor." Jeho pohled se posunul a já věděla, že se dívá přímo na mou díru.

         Bože, prosím, dotkni se mě, dotkni se mě, naplň mě!

         "Sloužení a disciplína," zamumlal. "To je to, co ti chybí. Nemůžeš čekat, že budeš odměněna za plnění tak jednoduchých příkazů."

         Tak moc jsem po tom toužila - nenechal mě čekat dost dlouho? Sliny se mi sbíhaly na rtech a začaly kapat. Nutkání vyplivnout svá tanga rostlo, ale nepříjemný pocit byl správný. Čím déle jsem to snášela, tím lépe jsem se cítila, protože to znamenalo, že stále poslouchám. Pořád jsem plnila jeho rozkazy. Zasloužila jsem si odměnu.

         Nemůžeš čekat odměnu za plnění tak jednoduchých příkazů.

         "Jessico, podívej se na mě." Zavřela jsem oči, aniž bych si toho všimla, ale otevřela jsem je, abych se na něj podívala, hlavou dolů mezi roztaženýma nohama.

         "Můžeš použít jeden prst," řekl tiše. "Jen jeden prst. Pomalu." 

         "Prosím... prosím, kurva..." Slovům nebylo rozumět, pohltila je tanga. Jak jsem se mohla přimět, abych to před ním udělala? Všechno by viděl. Volba říct ne byla ta tam. Dal mi bezpečnostní slovo a požadoval, abych ho použila, kdyby to bylo potřeba. Ale já tu potřebu necítila. Cítila jsem se ponížená... v rozpacích... vzrušená... Měla jsem strach, ale ne ve špatném slova smyslu.

         Neměla jsem strach z toho, co mi udělá, ale z toho, co jsem ochotná já udělat na jeho příkaz.

         Jedním prstem jsem si pomalu vnikla do kundičky. Moje tělo se rozestoupilo, bylo měkké a kluzké. Musela jsem se pohybovat opatrně, aby mě růžové akrylové nehty nepíchaly. Pouze jeden prst nestačil, ale jemná stimulace mi způsobila chvění dechu. Znovu jsem zavřela oči, nedokázala jsem se na něj dívat, jak mě pozoruje.

         "Mrdej se. No tak, Jess. Dovnitř a ven."

         Proč mi to musel ještě zhoršovat tím, že mě pobízel? Vysunula jsem prst a pak ho pomalu celý zasunula. Pak znovu a znovu. Cítila jsem na sobě tíhu jeho pohledu, i když jsem měla zavřené oči. S každým pohybem prstu jsem z něj vytahovala víc vlhkosti. Pak znovu a znovu. Můj klitoris byl naběhlý potřebou se ho dotýkat. Místo abych se dál držela otevřená, přesunula jsem druhou ruku dolů mezi nohy a třela si prsty klitoris, čímž jsem do chvějících se nohou vysílala šoky stimulace. Opřela jsem si hlavu o zeď, abych udržela rovnováhu. Sliny mi stékaly po bradě, jak jsem sténala a snažila se udržet kolena rovná. Nečekaně jsem do sebe přidala druhý prst a pumpovala dovnitř a ven.

         Hlasitě jsem sténala a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší, žádné myšlenky na to, jak nechutně trapné to bylo. Už jsem byla blízko... tak blízko... bože, bylo to tak příjemné, podlamovala se mi kolena...

         "Jessico, přestaň. Hned."

         Jeho hlas všechno prořízl, jako by mi v mozku přepnul vypínač. To, že se smál, mě téměř okamžitě vylekalo z mé zoufalé, nadržené mlhy. Stáhla jsem prsty a zaklela kolem kalhotek. Byla jsem blízko... tak zatraceně blízko! Měla jsem pokračovat, měla jsem si užít, když jsem měla příležitost! Místo toho jsem se postavila tak rychle, až se mi zatočila hlava. Vytáhla jsem si tanga z úst a hodila je na podlahu, pak jsem se k němu otočila s pohledem upřeným do jeho tváře a zády přitisknutými ke zdi. Dřepěl tam, díval se na mě a vycenil ostré zuby v úsměvu.

         "Jak legrační," zašeptal. "Raději mě posloucháš, než aby ses dodělala. I když tě to frustruje... stejně raději poslechneš. To je dobře. Mnohem lepší." Jeho úsměv se rozšířil, když vstal. Chytil mě rukou kolem krku, ale nestiskl ji - zatím ne. Jen mě tam držel, přitisknutou ke zdi. Dech jsem měla nejistý, horký a těžký v plicích, jak jsem se třásla. Volnou rukou mě uchopil za zápěstí, zvedl ho a podíval se na prsty, kterými jsem se uspokojovala.

         "Jsi zábavnější, než jsem čekal," řekl tiše. Jemně vzal můj prst do úst. Při tom kontaktu jsem zalapala po dechu. Jeho jazyk klouzal po mé kůži, vychutnával každou kapku mých šťáv, jeho ústa mě objímala způsobem, který byl děsivý a vzrušující zároveň. Jeho rty byly něžné. Jeho zuby se při sání pásly po mé kůži, jeho ústa mě obklopovala sáním, které jsem si nemohla pomoct, ale představovala jsem si, že je používá i na jiné části mého těla. Jeho stisk na mém hrdle se napjal, přitiskl mě k sobě a ztížil mi dýchání, ale neznemožnil ho.

         Nasávala jsem dech, jak nejlépe jsem uměla, zatímco on pomalu vytahoval můj prst ze svých úst. Olízl si rty a jeho oči se setkaly s mými. Jeho pohled byl zlomyslný, hladový. Přelétl z mých očí na ústa, tichá otázka, příkaz, který se neodvážil vyslovit.

         Tak jsem ho vyslovila já.

         "Udělej to," požádala jsem ho. "Polib mě."