Loyalty - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Amelia Vás teď přijme,“ řekla recepční.

John zvedl ze židle, táta ho následoval. Když oba dva zamířili ke dveřím kanceláře, recepční vytřeštila oči.

„Omlouvám se,“ řekla, „ale své schůzky, pokud lékař pro sezení neurčil něco jiného, se může zúčastnit pouze John.“

„Ne,“ řekl Lucian, „i já se s ní sejdu.“

„Nemohu dovolit –“

„Nezáleží na tom, co nemůžete dovolit,“ rychle ji přerušil Lucian. „Stane se to bez ohledu na to, co říkáte.“

John poslouchal jen napůl. Jedna jeho část byla tam a přítomná. Jeho další část byla někde úplně jinde.

Když Lucian vstoupil do kanceláře, následoval ho znovu jako malé dítě. Připomnělo mu to všechny ty časy, kdy jako malý chlapec a teenager spolu s rodiči navštěvoval kancelář za kanceláří, lékaře za lékařem, terapeuta za terapeutem. Každý nabízel jako vysvětlení něco jiného. Byl diagnostikovaný jako ADHD, pak ADD a při jedné příležitosti dokonce i jako autista. Bylo těžké vědět, že nic z toho na něj opravdu nesedělo.

Rodiče to nikdy nedělali proto, aby mu ublížili nebo tak nějak. Ve skutečnosti šlo o pravý opak. Brali ho od jednoho člověka ke druhému, zoufale se mu jako dítěti snažili pomoct. Potřebovali odpovědi, ne kvůli sobě, ale kvůli němu.

A nakonec ty odpovědi dostali.

Bipolarita.

Nicméně si nebyl jistý, zda to byla odpověď, kterou jeho rodiče chtěli.

A teď tu byli znovu. Johnovi bylo třicet, byl dospělým mužem a táta se připojil na další schůzku. Aby byl fér, Lucian přišel teprve poté, co prošel Johnovým domovem a našel tu obrovskou hromadu léků, které mu Amelia předepsala, a pak zaslechl, jak se syn pokusil přeplánovat další domluvenou schůzku s terapeutkou.

John měl mít tyhle sračky zvládnuté. Neměl do toho být zapojený ani jeden z rodičů. Netušil, s jakou emocí se vypořádat jako s první.

S vinou.

Nebo podrážděním.

To, jak proti sobě navzájem bojovaly, představovalo pro Johnovu mysl jed. Bylo těžké vědět, že jeho hněv byl iracionální, když mysl přicházela s tolika různými důvody, aby ho ospravedlnila. S důvody, které nebyly dobré, samozřejmě, ale byly to prostě důvody. A ještě těžší bylo vypořádat se s pocitem viny, když zlost byla mnohem snazší emocí.

I tak spolu bojovaly.

A pokračovalo to dál a dál.

Rozptylovalo ho to.

Nasávalo ho to do sebe.

Odnášelo ho to pryč.

„Johnathane.“

Při zvuku hlasu terapeutky si uvědomil, že ve skutečnosti seděl v její kanceláři. Prostě jen tak, znovu ztratil vteřiny. Další okamžiky z jeho dne, které uplynuly, aniž by to dokázal vysvětlit.

Čas mizel.

„Jak dlouho víte, že je můj syn v mánii?“ zeptal se Lucian.

„Je mi líto,“ řekla Amelia, „ale o svém pacientovi nemůžu mluvit –“

„Toto je můj syn,“ přerušil ji Lucian. „A to, co právě teď potřebuje nejvíce, je správná pomoc. A já musím vědět, zda jste jí pro něj vy, nebo zda mu nechtěně ubližujete.“

„Ubližovat mu?“ Terapeutka se zvedla ze svého křesla a tužku s deskami odhodila na své místo. „Léčím Johna od doby, co byl propuštěný z vězení. Ano, všimla jsem si, že možná vstupuje do hypomanického stádia, ale –“

„Ale nic,“ řekl Lucian. „V tu chvíli diskuse končí. V bodě, kdy jste věděla, nebo alespoň tušila, že byl hypomanický, bylo vaším úkolem ho stabilizovat. Nic víc.“

„Já –“

„Stabilizovat ho,“ zopakoval Lucian znovu. „Nekrmit ho dalšími léky, nebo nechat hypomanii zhoršit do plného záchvatu tím, že to budete ignorovat.“

„Neignorovala jsem –“

John se konečně vytrhl ze své omámenosti. Nebyl si jistý, čím se to stalo – zda tátou, který byl jeho hlasem, když se během všech tě let najednou přestal učit, jak se postarat sám o sebe, nebo zda to bylo díky terapeutce, která očividně lhala. Celé měsíce se jí snažil říct, co se s ním dělo a to až příliš mnoha různými způsoby, než by mohl spočítat.

„Říkal jsem to zas a znovu,“ zamumlal John, „že to bylo příliš mnoho léků. Nepotřeboval jsem je. Potřebuji jich méně, ne více. Prošel jsem intenzivní terapií učení, jak zvládat svou úzkost a depresi, protože nemůžu míchat ty léky s extra stabilizátory nálady. Přidání jich k lékům, které už beru, mě jen dostává do mlhy.“

„Ano, ale Johne –“

„Ale nic,“ řekl John, který byl z celé téhle šarády unavený a bylo mu z ní špatně. „Stále vám říkám, co potřebuji. Vypořádávám se s touhle poruchou. Procházel jsem jedním lékem po druhém. Ne vy. Já.“

Lucian se na něj podíval a zamračil se. „On je svým jediným hlasem – vy jste měla být obhájce toho hlasu, ale nebyla jste. A proč? Aby to vyhovovalo vašemu přesvědčení? Protože jste věřila, že on nechápe svou poruchu? Co to bylo?“

Amelia neodpověděla.

Lucian neustoupil.

„Vyšel ven z vězení stabilní,“ zdůraznil Lucian. „Nejstabilnější za celé roky.“

„Je normální, že lidé s bipolární poruchou potřebují změnu léků!“ Terapeutce se konečně podařilo dostat ze sebe celou jednu větu, aniž by byla přerušená. I tak to byla špatná věc, kterou řekla.

„Ale potřeboval to?“ zeptal se Lucian.

Amelia zvedla bradu. „Cítila jsem, že ano. Cítila jsem, že by tak mohl lépe zvládnout další projevy, které jsou díky jeho poruše mnohem obvyklejší. Jako jeho deprese a úzkosti. S tím vším mohou léky pomoci.“

„Přesto to předtím zvládal bez dalších léků.“

John se podíval nahoru na hodiny. Akutně si uvědomoval zvuk tikání, které vydávaly. Z nějakého důvodu měl pocit, jako by mu ten zvuk tikal v celém těle. Jako by něco v něm odpočítávalo, ale nevěděl, co to bylo.

„Přestal jsem brát další léky a každý druhý den snížil dávky lithia na polovinu lithium, jen abych mohl znovu myslet,“ řekl John.

Všechny oči v místnosti se upřely na něj.

Ne však na dlouho.

Lucian se v mžiku otočil zpátky na terapeutku. „Jeho složky předáš jakémukoli lékaři, který tě ohledně nich bude kontaktovat. A než najdeme někoho jiného, pokud jen vydechneš jediné slovo jeho probačnímu úředníkovi, že už sem dál nechodí na schůzky, zničím tě.“

Amelia se na místě napřímila. „Prosím?“

„Už jste někdy viděla hořet budovu této velikosti?“ zeptal se Lucian. „Viděl jsem je jít k zemi za dvacet minut, možná i méně. A tvůj manžel je velice zajímavý muž. Pro příští rok přemýšlí o kandidatuře na starostu, že? Byl bych nerad, kdyby to něco změnilo.“

Johnův pohled těkal mezi konverzací, která se odehrávala přímo před ním, a hodinami na zdi. Ta zatracená věc stále odpočítávala.

Ale co?

„A pokud vrátíš svou licenci, kterou máš pro tuhle praxi,“ řekl Lucian, „bude to zkurveně ještě lepší.“

***

„Je to tu jako zkurvená lékárna.“

John svého bratrance slyšel, ale byl příliš zaneprázdněný sledováním hodin na zdi v kuchyni svých rodičů. To tikání uvnitř něj stále odpočítávalo. Bylo to odpočítávání, které stále ještě nedospělo ke svému konci. Odpočítávání, které probíhalo, ale on nevěděl, co přesně odpočítávalo.

Spočítal čísla na hodinách jednou a pak podruhé. Další minutu sledoval, jak vteřinová ručička oběhla celé své kolo, a pak další dvě.

Čas plynul.

Čas se pohyboval.

John měl pocit, jako by nebyl.

Nehybný.

Zamrzlý.

Teprve, když se Andino posadil na druhou stranu stolu, John se na něj konečně podíval. Kolik dní uplynulo od doby, kdy Andina naposledy viděl? Možná pár. Nebo to mohl být jen jeden jediný.

Neměl tušení.

Andino nic neříkal, jen se na Johna dlouze díval. Netlačil na něj, aby mluvil.

Za to byl vděčný. Tak jako tak v tuhle chvíli nevěděl přesně, co by měl říct.

Vzpomínal si, že za posledních pár měsíců byl Andino tím, kdo se do toho zas a znovu vložil, aby se mu pokusil pomoci. Dělal to na vlastní riziko a aniž by za to požadoval něco na oplátku.

Dokonce i po tom všem, co se mezi nimi před léty stalo, bratranec byl stále tím jediným člověkem, na kterého se mohl plně spolehnout. Bez ohledu na to, co se dělo.

A jak se mu za tenhle druh loajality odvděčil?

Andina odstrčil. Pustil míč a nechal Andino, ať ho drží. Bratranec po něm zas a znovu uklízel jeho nepořádek.

Při těch myšlenkách se vina, která narůstala v Johnově hrudi, jen umocňovala. Zatemňovala jeho mysl a jako narůstající úponky se svíjela kolem jeho srdce a pevně ho svírala. Ty krátké okamžiky jasnosti a čisté mysli rychle přerušilo něco úplně jiného.

Pak bylo snadné, aby mu hlava našeptávala slova jako bezcenný a zbytečný. Ty černé, temné myšlenky, pro něho měly být vodítkem toho, k čemu teď směřoval, ale stejně jako všechno ostatní v jeho život, to bylo těžké poznat.

Na stole byly rozloženy všechny léky, které mu byly předepsány za posledních pár měsíců. Do doby, než je táta vyložil na stůl, si prostě neuvědomoval, kolik jich vlastně bylo.

Zatraceně skoro zaplnily celý stůl.

Tři různé stabilizátory nálady. Antidepresiva. Léky proti úzkosti. Různé dávka lithia na každý měsíc, kdy se s Amelií vídal.

Andino měl pravdu.

Vypadalo to jako v lékárně.

„Co to všechno je?“ zeptal se Andino. Rukou kývl k lahvičkám s prášky.

John pokrčil rameny. „Moje léky.“

Andino při tom přiznání vytřeštil oči, ale jinak nedal najevo nic jiného ohledně toho, co cítil. „Tohle všechno bereš?“

„Ne, možná jeden, nebo pokud to jde špatně – děje se spousta sraček, jestli víš, co tím myslím? – pak bych možná mohl přidat další, abych to vyřešil.“

„Tak proč jich je tolik?“

„Někdo si myslel, že jsem pokusné morče.“

Andino přikývl. „No, dokud se to teď nevyřeší.“

„Něco takového.“

John viděl, že se Andino chtěl zeptat na víc. Pravděpodobně nebyl spokojený s nedostatkem odpovědí nebo Johnovou neochotou mluvit.

Ne, že by to z jeho strany bylo přesně záměrné. Nebylo to tak, že by byl John tak tichý nebo věci odkládal. V tuhle chvíli prostě jen neměl co jiného říct. Měl pro přemýšlení jiné věci. Vzpomínky, které se držely vzadu v jeho mysli jako dehet.

Nebylo možné se jich zbavit nebo setřást je. Zas a znovu ho pálily. Nepouštěly ho, místo toho se mu vysmívaly spolu s realitou, kterou dřív nedokázal vidět.

Mísily se mu dohromady vzpomínky, kterým důvěřoval, i ty, kterým nedůvěřoval. Zaměnil za sebe paranoiu a běsnící emoce, a kvůli vlastní zaujatosti je nasměroval na špatné místo. Dělal chybné předpoklady o těch, kteří mu nikdy nedali důvod si to o nich myslet.

Byl to zvláštní závěr, ke kterému došel.

Přesto věděl, že pokud by se to pokusil vysvětlit, nikdo kolem něj by ho neslyšel. Bylo těžké vyslyšet ho, když byl manický. Racionální stránka byla často ztracena v té iracionální. Docházelo u něj k divokým výbuchům a vychrleným zpovědím.

Kdo by tomu mohl rozumět?

Chápal to.

Neobviňoval za to své okolí. Nebyla to jejich chyba. Oni se mohli vypořádat jen s tím, co jim bylo předloženo, protože nevěděli, co se skrývalo pod povrchem.

„Teď to víš,“ řekl Andino, „ne?“

John se na bratrance podíval. „Vím co?“

„Že nikomu z nich nemůžeš věřit.“

„Ne všem.“

Andino zavrtěl hlavou. „Johne, rodina Calabrese nedělala nic jiného, než že se pokusila zničit tebe i Marcellos. Teď to vidíš, ne? Právě teď jsme zatraceně blízko totální pouliční válce s nimi. Tohle je přesně to, co od nás chtěli. Matteo to mohl stejně tak kurva přiznat.“

„Ne všem,“ zopakoval znovu.

Bratrancova frustrace narůstala a spolu s tím narůstalo i Johnovo podráždění. To byl další z vedlejších produktů stavu, ve kterém byl. Hovory nebyly snadné a komunikace byla ještě obtížnější.

Takhle mohl mluvit, mluvit a mluvit celé dny, ale stejně by se to stále točilo v tom samém zkurveném kruhu. Tak to prostě bylo.

John to věděl, a díky tomu byl zpočátku méně ochotný mluvit.

Kromě toho své sračky už řekl. Řekl, co měl na mysli, a co chtěl říct.

Nemohl za to, pokud Andino nerozuměl – nebo nedokázal – porozumět Johnově kompromisu.

Nikoho z nich však za to neobviňoval. Nikdo z nich nechápal, jaké to bylo být jím.

Nedokázal to vysvětlit.

Bez ohledu na to, jak moc se snažil.

***

Mánie byla pro Johna začarovanou děvka. Projevovala se tolika různými formami, že je bylo občas těžké sledovat. Jednoho dne mohl být vysoce produktivní a celý rozesmátý, protože s tím, jak se cítil, byl téměř na vrcholu vysoké vlny. V těch dnech se svět kolem něj pohyboval tak rychle. A druhý den mohl být tak nízko, že to jediné, co mu připadalo správné, bylo ohnat se po komkoli, na koho mohl dosáhnout.

Bylo to násilné.

Bylo to zlé.

Bylo to ošklivé.

Věděl, že poté, co bylo všechno vyřčeno a dokonáno, a prach kolem se usadil, mohla být jeho mánie pro lidi kolem něj děsivá.

To byly všechny důvody, proč už Cella a Liliana nevynakládaly žádnou snahu pro to, aby k němu měly nějaký vztah. Byly jedněmi z prvních lidí, kdo zažil, jak příšernými způsoby se jeho mánie projevovala. V době, kdy měly dělat cokoli jiného, než se skrývat před svým starším bratrem, rozerval jejich životy jako ničivé tornádo.

Místo šťastných vzpomínek na roky, které měly být dobré, je měly poskvrněné a ošklivě zbarvené. Příliš mnoho okamžiků klidu v době, kdy byl stabilní, a pak záchvaty chaosu, když přišla ke slovu jeho mánie.

Sestry jako dospělé nikdy nemluvily o tom, jaký vliv na ně měly bratrovy epizody v době, kdy byly mladšími; prostě si držely odstup.

Nedovolily mu vstoupit do svého života hlouběji než na povrch a ani ony nezasahovaly do toho jeho.

I ostatní v rodině se naučili, že když přišla ke slovu mánie, bylo lepší ustoupit o pár kroků zpět a to doby, než mohli zvládnout cokoli, co na ně možná mohl hodit.

„Johne, poslouchej –“

„Neberu ty zasraný prášky!“

Lucian po straně střelil pohledem po své manželce. Jordyn stála ve dveřích kuchyně, ruce si tiskla k sobě, ale nevešla dál, než už byla. Její obavy byly jasné jako den, ale stejně tak i její obavy.

Z toho, co by mohlo přijít dál.

Z toho, co by mohl John udělat dál.

Z toho, co by mohl její syn říci dál.

Nebylo to poprvé.

A nebylo to ani naposledy.

Nikdy to nemohlo být naposledy. Johnův mozek byl nastavený tímto způsobem. Byl tím, kým byl, a vždy se nakonec vrátil zpátky do této manické fáze.

Zlomilo se to. S jistotou.

Ano, měl chvíle klidu. Dlouhé časové úseky, když byl v pořádku a znovu v pohodě. Vždycky se k tomu nakonec vrátil. To byla ta jediná věc, na kterou se mohl ve svém životě spolehnout.

„Jordyn, běž.“

Lucianův rozkaz dopadl na hluché uši. Máma se nepohnula ani o píď. Na rozdíl od mnoha žen v jeho životě se valnou většinu času jeho mánie neobávala. Vždy jí čelila hlava nehlava, utěšovala ho svými uklidňujícími slovy a příjemně známým dotykem.

Slyšel ji. Cítil ji.

Prostě to nepomáhalo.

„Chci jít domů,“ zavrčel John na tátu.

Lucian tváří v tvář synově vzteku ani nemrkl. „Nemůžeš.“

„Jsem tady dost dlouho!“

„Jsi tu jen jeden den.“

John měl pocit, jako by ho někdo praštil přímo do krku.

Den.

To bylo celé.

Jediný den, který mu připadal jako týdny. Čas mu splýval dohromady a unikal mu. Krátila se doba na vyřešení věcí, které mu nějak unikly, a on to dovolil.

„Ty prášky neberu,“ zopakoval.

Lucian se zamračil. „Mohly by ti do doby, než tě dostaneme k někomu jinému, pomoci stabilizovat se o trochu víc.“

Ne, nemohly.

Teď by jeho mánii ještě víc zhoršily.

Když přišla na řadu další antipsychotika, lithium se muselo přestat podávat. Jinak by bylo nutné přibrat další léky, aby se vyrovnala rovnováha protichůdných efektů mixu. A to ho dovádělo jen do mlhy, která ho na prvním místě dostala do tohoto bordelu.

Ne, nehodlal to znovu zopakovat.

„Pokud nebudeš brát léky, pak potřebuji, abys tady zůstal,“ řekl táta. „Nemůžu ti dovolit –“

„Protože to nechápeš,“ vychrlil na něj. „Víš naprosté hovno o tom, co to udělá, nebo jak to změní to, co se mi právě teď děje v hlavě.“

Nemohl zapomenout.

Právě teď si nemohl dovolit na nic zapomenout.

„Johne, musíš nám dovolit postarat se –“

„Nemusím kurva vůbec nic!“

Lucian při jeho zlosti vykročil o krok vpřed, ale to jediné, co John viděl, byla přicházejí hrozba. Ta, která ho měla zadržet a zabránit mu dokončit to, co začalo už před desítkami a desítkami let.

Zavřeli by ho.

Zadrželi by ho.

Potřeboval to udělat.

Oni to nechápali.

V okamžiku, kdy ho Lucian popadl, John vyštěkl. Jakákoli sebekontrola, kterou měl, byla pryč. Už tak visela na tom nejtenčím vlásku. Tvrdě do táty strčil a když Lucian narazil tělem do kuchyňského ostrůvku, necítil ani sebemenší záblesk viny.

Slyšel mámin povzdech a tátovo zaklení.

Přesto věděl, co musel udělat.

Hodiny stále tikaly.

Tik. Tik. Tik.

Odpočítávaly…

John si z opěradla židle popadl svou bundu a pak kolem mámy ve dveřích zmizel pryč. Za zády slyšel její křik. Chodbou se nesla ozvěna tátových kroků.

Lucian nebyl dost rychlý. Když se John rozhodl utéct, nikdy ho nedokázal chytit.

Ze skleněné mísy na stolku, který byl u hlavních dveří, popadl klíčky. Klíčky od černého SUV Mercedesu, který patřil tátovi. A nebylo to poprvé, co si ukradl jedno z tátových aut.

„Johne!“

Zabouchl za sebou vstupní dveře. Necítil ani chladný vítr, který se do něj opíral. Uvnitř sebe cítil oheň kontroly, která se mu vymkla z rukou.

Zuřící devastace připravená ničit.

V době, kdy táta vyšel ven z domu, John už odjížděl z příjezdové cesty pryč. Ve zpětném zrcátku viděl Luciana, jak rozhodil rukama vysoko do vzduchu. Z jeho očí se odráželo vyčerpání a ostražitost.

Ten pohled velice dobře znal.

Tohle dokázalo být unavující.

John byl unavený.

Světla na dálnici mu splývala dohromady. Připadala mu stejně surrealistická jako scéna z rychle se pohybujících záběrů filmu.

Poprvé za ani nevěděl jak dlouhou dobu vytáhl z kapsy telefon a zapnul ho.

Byla to až příliš dlouhá doba.

Vytočil číslo. To, které by jinak nikdy nevytočil.

Muž na druhém konci telefonu hovor se srdečným tónem v hlase přijal. Jako by byl ohledně všeho stále šťastný.

„Říkal jsi, že bych si mohl promluvit,“ řekl John do telefonu. „Kdykoli, že?“