Loyalty - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Johne!“

Slyšel za sebou křik svého bratrance, ale pokračoval v chůzi dál. Jeho mysl se zcela soustředila jen na jednu jedinou věc. Byl jen pár kroků od toho, aby dostal nějaké odpovědi. Nebo alespoň něco, co by ho dostalo blíž ke zjištění, kdo přesně z jeho rodiny mu tu složku poslal.

Uběhlo několik dní a stále hledal odpovědi.

Byl v pohybu celé hodiny. Až příliš mnoho hodin – ztratil ponětí o jejich počtu. V kapse mu nepřestával zvonit telefon. Bzučení a bzučení, které ho jen o to víc dráždilo. Všechna jeho zvonění ignoroval.

Věděl jen, že nastal další den, protože slunce už svítilo a nechalo za sebou soumrak předchozího dne. Ne, že by noci trávil spánkem, protože to tak nebylo. Od doby, co odešel, se ani nevrátil domů.

Ani jednou.

„Johne,“ zavolal Andino znovu, „počkej.“

Bratrance znovu ignoroval. Popadl kliku dveří, které vedly ke kulečníkům a doširoka je otevřel. Do tváře ho praštila vůně alkoholu a zdí, které za všechny ty roky nasákly kouřem z cigaret a doutníků. Teď už na tom místě samozřejmě nikdo kouřit nemohl, ale ta vůně se prostě nedala smýt. Občas nepomáhalo ani nově vymalovat.

„Bože, Johne,“ zavrčel Andino, „co to s tebou sakra je?“

Bratranec byl hned za ním, ale Johnovy oči skenovaly dav. Muže, kteří u hráli kulečník u stolů, shromážděné hosty u baru, kteří platili za své drinky. Bylo teprve zhruba kolem poledne a vypadalo to, že dost z nich už bylo opilých.

Dobře, to by mu to mělo hodně usnadnit.

Andino sevřel Johna rukou za rameno, ale ten ze sebe ten dotek setřásl. Slyšel, jak bratranec vyslovoval jeho jméno a snažil se s ním mluvit, ale na mysli měl prostě jiné věci. Další sračky na práci.

Další šmejdi, o které se musel postarat.

Rychle našel toho sráče, kterého hledal. Malý, baculatý chlápek, věkově něco málo přes dvacet, který byl u nejvzdálenějšího kulečníkového stolu. Jeho jméno bylo Drake. Nebo tak nějak. Jen pěšák z gangu, který patřil pod stejného Capo jako strážce, který mu předtím obálku doručil.

„Johne, budeš se mnou sakra mluvit?“

„Za minutu, Andino,“ řekl.

Nenapadlo ho zeptat se bratrance, jak ho našel, ani proč ho hledal. To byly jen detaily a pro tuhle chvíli nešlo o věci, které by potřeboval vědět.

Místností zamířil dlouhými a těžkými kroky dozadu. Jednoho či dva lidi poznával, několik dalších na něj dokonce zavolalo jménem a mávlo na něj. Pozdrav, který by obvykle vrátil, ale v tuto chvíli mu to bylo prostě ukradené. Nebyl tu kvůli nim a neměl zájem s nimi mluvit. Jeho věci by to nepomohlo.

Drake ho neviděl přicházet. Byl až příliš zaneprázdněný, hlavu měl skloněnou nad kulečníkovým stolem a vyměřoval si další šťouch. Vítězný šťouch, pokud by se mu povedl. Pět set dolarů, které ležely na okraji stolu, Johnovi říkalo, že ten chlápek chtěl, aby se mu šťouch povedl.

Nedostal se k němu.

John ho popadl za triko a prudce s ním škubl. Jediným rychlým pohybem toho chlápka přetočil a přirazil ho zády k dalšímu stolu. Drakeovi unikl vykřikl plný bolesti, nicméně John se při tom zvuku jen usmál.

Rychle se k nim přiblížilo pár chlápkových kamarádů. Andino však rychle zasáhl. Johnovi vždy kryl záda. Bez ohledu na cokoli to stále platilo. Jeď nebo zemři. Bratranec tam byl a dělal, co musel udělat. Dokonce i když nevěděl, proč John dělal to, co dělal.

„Hej, Drakeu,“ řekl John s chladným úsměvem. „Vypadá to, že my dva si potřebujeme kurva popovídat.“

Drakeovy hnědé oči se rozšířily, z úst vykoktal: „O čem?“

John se zasmál. „Tuším, že to zjistíš, ty sráči.“

Aniž by se staral o lidi, kteří je sledovali, případně uzavírali prostor mezi nimi, Drakea pevně držel a táhl ho kolem stolů dál.

Zpoza baru se kdosi vynořil, tvář, kterou John neznal, a vystoupil dopředu, jako by se chystal muži pomoci. John na něj prostě jen ukázal jediným prstem.

„Zkurveně to zkus,“ vyzval ho John.

Chlap ve znamení kapitulace zvedl ruce, což Johna jen rozesmálo. Jeho tvář byla rozpoznatelná. Už tady byl dřív, ale ne kvůli tomuto. Přesto však věděli, kým kurva byl a co by mohl dokázat. Znali jeho příjmení a to, co v tomto městě znamenalo.

Nikdo nechtěl, aby zůstal zachycený v tomhle zkurveným zmatku.

Nikdo se nechtěl zaplést s Marcellos.

Brzy už Drakea vyvlekl ven z kulečníkové místnosti. Kolem nich bičoval chladný únorový vzduch. John však necítil vůbec nic. Jako by v poslední době nedokázal už vůbec něco cítit. Pokud něco cítil, byl to jen nepořádek. Nedokázal to zpracovat. Bylo toho moc a o to nechtěl řešit.

Drake už se nebránil tak moc, jako v době, kdy ho táhl ven od stolů. Teď byli ve špinavé uličce plné popelnic a plesnivých lepenkových krabic. Páchlo to tu jako smrt. Jako by nějaká zvířata rozžvýkala hovna a pak se vykálela přímo do odpadků.

Pravděpodobně krysy.

New York byl plný krys, a to víc než v jednom slova smyslu.

John hodil Drakea na zem, naprosto bez zájmu, že ten chlápek přistál ve špíně a mokru. Stál nad ním, skloněný, aby měl jistotu, že Drakeovi viděl velice dobře do očí. Když chtěl vědět, zda mu někdo lhal nebo ne, potřeboval se mu dívat přímo do tváře.

„Kdo ti sakra dal tu obálku?“ zeptal se.

Drake rychle zamrkal. „C-c –“

„Ta obálku, ty pitomý sráči. Kdo ti ji dal?“

„Ne-nevzpomínám si.“

John se při těch slovech nahlas vysmál a zakoulel očima. „Nemůžeš si kurva vzpomenout na něco, co se stalo jen před pár dny? Ty si kurva nevzpomínáš, kdo ti dal do zkurvené ruky obrovskou červenou obálku? Možná, že kdybych ti tu zkurvenou ruku uřízl, pak by to v tobě probudilo ty zasrané vzpomínky, kreténe. Co ty na to?“

„No, já…“

Chlápek se začal škrábat zpátky na nohy. Rukama se snažil zachytit mokré země, oblečení měl teď plné špíny a bláta. Vypadal, jako by chtěl být kdekoli jinde, jen ne právě tam. Jako by se potřeboval dostat zkurveně pryč od Johna a to rychle.

Měl pravdu. Jeho instinkty byly na místě. Potřeboval se dostat pryč od Johna, ale bylo už kurva pozdě.

„Kdo ti dal tu obálku?“ zeptal se John znovu. „Naposledy – řekni mi, kdo ti to dal a řekl ti, abys to dal Kentovi.“

Drake se znovu zajíkal vlastními slovy, snažil se přijít s nějakou zkurvenou výmluvou. Zamumlal jméno. Tim, nebo nějaké jiné všeobecné kecy.

Ve městě byly miliony zkurvených Timů.

„Tim kdo?“ zeptal se John.

„Tim-Tim-Tim…“

Kurva.

John vytáhl svou zbraň, kterou měl skrytou v bundě, udělal krok vpřed a praštil s ní Drakea přímo do hlavy. Jednou a pak podruhé. Zas a znovu, dokud se mužova tvář nestala jen zkurveným nepořádkem. Vztek, který se v Johnovi zvětšoval, byl návykový. Koneckonců, to byla emoce, které rozuměl, a ta, která nebyla tak přehlušující, protože věděl naprosto přesně, co s ní dělat.

Během mrknutí byl Drake na zemi mrtvý. S rozmláceným obličejem plným krve. Ze rtů mu nevycházel žádný dech.

„Bože, Johne.“

Na svého bratrance zapomněl. I když vypadalo to, že Andino na něj nezapomněl.

John ustoupil a napřímil se. Andino mu bleskově z ruky sebral zbraň a držel ji mimo jeho dosah. John ustoupil o krok zpět, a pak o další. Andino na něj stále díval tím svým způsobem.

„Johne,“ řekl Andino, „podívej se na mě.“

Udělal to, ale pohled, který se na něj díval zpět, se mu nelíbil.

„Co to kurva děláš?“ zeptal se Andino. „Jen tak sem přijdeš, vyvoláš zkurvenou veřejnou scénu a pak ho vyvlečeš ven někam, kde tě u toho, co děláš, může kdokoli vidět, Johne? A teď sem někdo přijde a najde jeho mrtvé tělo. Hádej, komu budou volat. Tipni si, koho za to kurva seberou a obviní, Johne. Tebe. Kde je tvůj úsudek – nevěděl jsi, že to byl špatný nápad?“

John zamrkal, podél boků zaťal ruce do sevřených pěstí. „Snažím se získat nějaké zasrané informace.“

„Ohledně složky?“

„Jak ses o té složce dozvěděl?“

Andino odvrátil pohled. „To není důležité, ale jde o to?“

„Je to zkurveně důležité. Byl jsi to ty?“

Johnovi se přímo do tváře dívala nevěřícnost.

„Vážně si myslíš, že jsem to byl já?“ zeptal se Andino.

Ne.

I tak…

„Někdo z naší rodiny mi poslal tu složku. Chtějí, abych to věděl – myslí si, že jsem zapomněl, co Calabrese udělali mé rodině.“

„Johne, poslouchej sám sebe.“

Tohle všechno bylo špatné.

Všechno z toho.

Mozek mu pracoval jako o závod, srdce hlasitě bušilo.

„Johne, kam jdeš?“

Bratranci neodpověděl. Když na něj Andino zakřičel znovu, už byl u ústí uličky a mířil pryč.

Za sebou slyšel, jak Andino uskutečnil telefonní hovor.

„Ano, mám tu bordel, který je potřeba uklidit.“ Andino ze sebe vychrlil adresu. „Ne, neříkej to bossovi a neříkej to ani mému tátovi. Tohle je pro mě. Držme to pod radarem.“

John už byl pryč.

***

John vklouzl do restaurace, která by mu díky tomu, kdo ji vlastnil, neměla být důvěrně známá a přesto to tak bylo. Ten podnik navštěvoval několikrát týdně, jen proto, aby strávil čas se Sienou. I když v době před ní by se k tomu místu ani zdaleka nepřiblížil.

Už na něj čekala u stolu. Stála u něj. V jejích očích bylo vidět znepokojení, ale netušil proč.

Natáhla k němu ruce a on ji objal. Vlepil jí jeden polibek na čelo a pak druhý, rychlejší, na rty. Její sladký úsměv ho přiměl usmát se.

„Neodpovídal jsi na moje hovory,“ řekla.

Jen pokrčil rameny. „Hodně práce.“

„Celé tři dny?“

Nelíbilo se mu, kam dotazy směřovaly, takže jeho nejlepší obranou bylo prostě je ignorovat. Očividně byla jedním z těch lidí, kteří mu neustále zaměstnávali telefon.

„Všechno je v pořádku,“ řekl jí.

„Na to jsem se neptala,“ řekla.

Podíval se na ní a posadil se ke stolu. „Chystáš si sednout, nebo jak?“

Posadila ke stolu, ale v očích stále měla ten pohled. Něco u něj hledala, ale on netušil, co jí říct. Nevěděl, co sakra hledala.

„Myslela jsem, že jsme včera večer měli jít na tu show,“ řekla. „Předčasný dárek k Valentýnu.“

Sakra.

„Zapomněl jsem,“ řekl.

Pokusil se to nechat být, ale poznal, že ona to nechtěla jen tak opustit. Věděl, kam by ten hovor vedl. Jen k hádce. A to poslední, co chtěl, bylo se Sienou bojovat.

Ne teď.

Nikdy.

„Vyžehlím si to u tebe,“ slíbil.

Zamračila se. „A jak?“

„Dej mi trochu času, abych to vymyslel.“

„Možná ho nemáme.“

Slyšel ji, ale už mávl na číšníka. „Jako obvykle,“ zavolal.

Číšník přikývl a zamířil do kuchyně.

„Johne,“ řekla Siena. „Posloucháš mě?“

„Jo, poslouchám.“

„Takže kde jsi tedy byl?“

„Pracoval.“

„Viděl ses se svým bratrancem?“

Při té jediné jednoduché otázce se jeho pozornost znovu zcela soustředila jen na ni. „Co tím myslíš, zda jsem se viděl s bratrancem?“

„Andino.“

Naklonil hlavu ke straně. „Mluvila jsi s Andinem?“

Odvrátila pohled. „Vběhli jsme do sebe.“

Lži.

Viděl její lži.

Tato žena nikdy nelhala.

Ne jemu.

„Zkus to znovu,“ řekl jí. „I když tentokrát s pravdou.“

Ztěžka polkla. „Měla jsem o tebe strach.“

To bylo to jediné, co John potřeboval slyšet. Jeho touha dát si jídlo a dokonce vůbec být blízko této ženy, v okamžiku prostě jen tak zmizela. Když ho Andino u těch kulečníků našel, následně ho celou dobu sledoval. Mluvil o Johnově rozpoložení a dalších sračkách, o kterých neměl žádné právo diskutovat. Šlo o věci, o kterých nebyl ochotný mluvit s kýmkoli jiným než se svou zkurveně zbytečnou terapeutkou.

„Johne, počkej,“ řekla a zvedla se od stolu.

Ne, skončil s tím.

Pro teď.

„Zavolám ti,“ řekl jí.

Ostře se nadechla. „Johne, omlouvám se.“

Nasrat na to

Během dalšího nádechu už byl zády k ní a pak pryč. Nikdy dřív nevyšel z této restaurace tak rychle. Muž, který mu vběhl venku do cesty, naneštěstí způsobil, že krev mu vařila naprosto stejně špatně.

Matteo Calabrese.

„Johne,“ řekl Matteo. „Nečekal jsem, že tě tu uvidím. Znovu jsi šel za Sienou?“

„Vlastně právě odcházím.“

„Dobře, na okamžik počkej. Slyšel jsem, že Marcellos rádi pořádají pro rodinu Valentýnskou party.“

John zaváhal. „Ano? To bych nevěděl.“

Matteo s uchechtnutím přikývl. „Tuším, že tedy nejsi pozvaný, co?“

Zatímco se na rušné ulici kolem nich míjeli lidé, oba muži na sebe zírali. Matteo, Calabrese muž, kterým John jak opovrhoval, tak mu i každým vláknem svého bytí nedůvěřoval. A John, ten Marcello, který, když přišlo na jeho rodinu, vypadal, jako by při zběžném pohledu stál zcela mimo. Něco, na co Matteo vždy rád poukazoval. Nebo možná prostě šlo o něco, co ten muž poznal, i když to vypadalo, jako by to všichni ostatní chtěli ignorovat.

„Víš, kde jsem, Johne,“ řekl Matteo, „pokud by sis někdy potřeboval s někým mluvit. Víš, že jsem pořád poblíž.“

Proč mu to připadalo, jako nabídka pomocné ruky zněla tak, jako by se jednalo o hrozbu?

***

Marcellos byli svými party proslulí. Během celého roku pořádala rodina oslavu téměř ke každému svátku. A byla vítána účast všech lidí, kteří do její organizace patřili. Vždy šlo o otevřená pozvání. Mafiáni, manželky a jejich děti. John si v průběhu let na všechny druhy těchto party zvykl.

Přesto, když procházel starou usedlostí Marcello, kolem lidí, které znal, a dokonce i s přítomností své vlastní rodiny, se nikdy necítil víc mimo svou zónu. Jako by šlo o figuríny, které se usmívaly, mávaly a mluvily s ním tak, jako by se navzájem znali, jako by byli starými přáteli.

Až na to, že stejně jako figuríny, i oni vypadali jako z plastu. Realistické na pohled, ale přesto falešné.

V davu našel své prarodiče. I když ve tvářích již se starými rysy, přesto tak, jako by byli mladí a plní elánu, srdečně vítali své hosty a podívali si s nimi. V rohu místnosti uviděl Andina, který ze sklenice na víno popíjel něco tmavě červeného. Netušil, zda ho bratranec zahlédl.

Johnova pozornost byla někde jinde.

Stejně tak jako pokaždé, se i na této party ti nejvýše postavení muži v Marcello organizaci shromáždili na tom samém místě. V hlavním sále, kde mohli být vidět a s kýmkoli mluvit, a také být středem pozornosti.

Nevypadalo, že by tato party byla jiná.

John se vydal davem lidí dál a zamířil k jedinému muži, se kterým potřeboval mluvit. Ke svému tátovi.

Lucian ho viděl přicházet, takže od svých bratrů poodstoupil dál. „Johne.“

„Nenapadlo tě pozvat mě?“

„Nenapadlo tě zvedat svůj telefon?“

John zastrčil ruce do kapes a upřeně se na tátu díval.

Rozdíly mezi nimi dvěma v tu chvíli představovaly jasný kontrast, který bylo možné snadno pojmenovat. Lucian ve svém obleku šitém na míru. John v džínách a mikině.

„Mluvil jsi s Andinem nebo tak něco?“ zeptal se John.

Táta se zamračil. „Proč bych měl s Andinem mluvit?“

Táta to nevěděl? Nikdo z nich nevěděl, co jen před pár dny udělal tomu muži v té zadní uličce?

„Nevím, zda jsi to byl ty, Dante nebo kdo to kurva byl,“ řekl John, „Ale nepotřebuji, aby mi kdokoli z vás posílal podobné sračky, jako jste to udělali minulý týden.“

„O čem to mluvíš?“

„Nehraj se mnou zkurvené hry, tati.“

Lucian přistoupil k synovi o krok blíž. „Johne, jsi v pořádku?“

John se při té otázce naježil. „To je to jediné, o čem kdo z vás kdy přemýšlel, když přijde na mě? Zda jsem v pořádku, zda to zvládnu sám, když je potřeba se postarat o mé sračky? Je mi zkurveně fajn, tati.“

Hlasitost Johnova tónu hlasu upoutala pozornost. Strýcové včetně některých hostů se podívali jeho směrem. Viděl, jak máma odstoupila od jeho tet a zamířila jejich cestou. John však neměl zájem mluvit ani s ní.

„Přišel jsem sem jen proto, abych objasnil jednu zkurvenou věc,“ řekl John.

Když k nim zamířil Dante, jako by se chystal vložit do hovoru, Lucian zvedl ruku vysoko do vzduchu, aby ho zastavil. To bossovi Marcello zabránilo dostat se úplně k nim. I když ne, že by na tom Johnovi tak jako tak kurva záleželo.

„A co to je, synu?“ zeptal se Lucian.

John se ušklíbl. „Připomenout, že v této rodině mou loajalitu není nikdy potřeba zpochybňovat.“

S tím, co to řekl, se otočil na patě a zamířil zpátky do davu. Lidé se před ním rozestupovali a nechávali ho projít. Jejich mumlání dosáhlo až k jeho uším, ale ve skutečnosti nic z toho, co říkali, neslyšel.

To, co chtěl říct, vyslovil.

Lidé mluvili.

John se s tím nehodlal srát.

Ne se svou rodinou.

S nikým.

***

Ta naprostá grogovost, kterou cítil ve své mysli, byla tak těžká, že poté, co rozlepil oči, musel bojovat, aby zůstal vzhůru. Zatímco si protahoval ruce vysoko nad hlavou, přemýšlel, jak dlouho spal. Dlaněmi si promnul tvář. Podle strniště, které cítil na své tváři, muselo od doby, kdy se naposledy oholil, uplynout až příliš dlouho času.

Zíral do důvěrně známého stropu, ale mysl měl plnou zmatku. Okamžitě věděl, kde byl. Co se toho týče, to bylo uklidňující.

Snažil se vzpomenout si na události předchozí noci. Party jeho rodiny. Šel tam a udělal scénu. Cestou zpátky do sebe hodil pár drinků. Jeho mysl zběsile uháněla, to tempo narůstalo a zrychlovalo, až už to stěží dokázal zvládnout.

Přesto se silou vůle nutil probírat se střetávajícími se a burácejícími myšlenkami a snažil se dobrat k více informacím ohledně toho, jak se sem dostal. To poslední, na co si vzpomínal, bylo to, že odešel z usedlosti Marcello.

Snažil se vydolovat ze sebe další vzpomínky. Hrudník ho pálil, jakoby celou noc pil tvrdý alkohol. A chuť v ústech mu říkala, že pravděpodobně přesně to dělal. A silné bušení bolesti hlavy ve spáncích mu to jen potvrzovalo.

Ale i když byl opilý nebo měl kocovinu, neztrácel své vzpomínky.

Nebyl z těch, kdo by zapomínal.

Přesto však byl prostor v jeho hlavě jen obrovskou černou dírou naplněnou doslova ničím. Když se z něho snažil něco vytáhnout, nic nezískal.

„Johne?“

Při jejím tichém hlasu z postele vedle sebe cítil útěchu. Přesto ztuhl.

V posteli se kolem sebe rozhlédl a našel ji, jak se na něj dívala svýma jemnýma, důvěrně modrýma očima.

„Sieno,“ zamumlal.

Natáhla ruku. Jemně ho pohladila po tváři, což ho probralo o trochu víc.

„Jak se cítíš?“ zeptala se.

„Stejně jako včera.“

Mimo kontrolu.

Neprůstřelný.

Zmatený.

Nasraný.

Až příliš rychlý.

Příliš pomalý.

Vůbec ne správně.

„Kdy jsem se sem dostal?“ zeptal se.

Se svraštěným obočím ho konečky prstů znovu pohladila po tváři. „Ukázal se tady kolem půlnoci.“

„A tys mě prostě jen tak pustila dovnitř?“

„Nemohla jsem tě jen tak nechat venku.“

Něco s ním nebylo v pořádku. Všechno s ním bylo špatně. Teď to věděl víc než kdy jindy.

„Johne –“

Její slova přerušilo zvonění mobilního telefonu. To poslední, co chtěl, bylo hovor přijmout, ale už ho ignoroval až tak dlouho a odkládal až příliš mnoho věcí. Probudit se bez vzpomínek a cítit se tak, jak se cítil, znamenalo jedinou věc.

Dopadl.

Tvrdě.

Teď byl roztříštěný na zlomené kousky a přemýšlel, jak to měl znovu začít dávat dohromady.

Zvedl telefon, přiložil si ho k uchu a řekl: „Jo, tady John.“

„Co jsi to udělal?“

Promnul si oči. „Andino?“

„Skladiště, Johne. Udělal jsi to?“

Netušil, o čem to sakra bratranec mluvil. „Jaké skladiště?“

„Skladiště Calabrese. To, které spolu s nimi používá tvůj gang. Minulou noc shořelo do základů, Johne. Hádej, kdo tě za to obviňuje?“

John hovor zavěsil a zadíval se do stropu. V žaludku se mu usídlila mrtvá tíha, do srdce se mu zabořil spalující děs.

Přesto se mu mysl rozběhla.

Nahoru a dolů.

Nezastavitelný.

Neměl hovor zavěsit. Měl říct, že to neudělal. Problémem však bylo, že nevěděl, zda to byla pravda.