Loyalty - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Myslím, že tohle bychom mohli udělat jakýkoli jiný den,“ řekl Antony, zatímco muži Marcello zamířili k jeho kanceláři. „Pravidlo v neděli žádný byznys už sotva existuje, synu.“

„Tohle není byznys, tohle je –“

„Rodina,“ přerušil ho Antony. „Až na to, že to spadá do obou kategorií, a ty víš, co ohledně toho cítím, Dante.“

„Dobře, tati.“ Dante se před dvojitými dubovými dveřmi, které vedly do kanceláře, otočil na patě. Ukázal na svého otce a pak i na Luciana a Andina. „Vy tři ohledně toho můžete zůstat venku. Gio se ke mně může připojit, ale jen proto, že si myslím, že on je neutrální.“

John netušil, co tím strýc myslel, ale Dante byl boss. To on dělal hovory, nikdo jiný z nich. Tohle bylo na jeho rozhodnutí.

„Dante,“ začal Lucian.

„Ne, nechci to slyšet, bratře.“

„Přinejmenším tedy dovol Johnathanovi Andina.“

„Ne,“ řekl Dante prostě. „On je další, kdo se musí jednu či dvě věci naučit.“

Andino tvrdě zíral do zdi, postoj měl tak strnulý, jako by byl zkurveným blokem ledu. Jistě, John všechny tyhle věci viděl, ale nedokázal je vnímat řádně tak, aby věděl, co to skutečně znamenalo. V tuto chvíli byl až příliš nasraný, než aby myslel na cokoli jiného než na svůj vlastní hněv.

„Je to moje kancelář,“ řekl Antony a v jeho starém hlase bylo slyšet ostré varování.

Dante přikývl. „A pokud je to problémem, pak přemístím tuhle diskuse jinam. Mluv hned, nebo mlč.“

Antony neřekl nic.

Dante mávl rukou na Johna a Giovanniho, aby ho následovali. Těsně předtím, než se za nimi dveře zavřely, John zachytil pohledem tátu, který kroutil hlavou a mračil se – jistá známka Lucianova nesouhlasu.

Vzhledem k tomu všemu, pravděpodobně s Johnem.

Nestačily jeho výroky u stolu, aby to Johnovi řekly?

V kanceláři zamířil Dante ke stolu. Stál za ním, ale do velkého křesla se neposadil. „Vyberte si nějaké místo k sezení nebo stání, ale udělejte to rychle.“

Gio se posadil vedle okna. John zůstal stát uprostřed místnosti.

„Jsem v pohodě,“ řekl, když po něm něj boss střelil pohledem.

„Prozatím,“ odpověděl Dante.

„Co chceš, bossi?“

Dante se ušklíbl a zadíval se do stropu, jako by vysílal nahoru tichou modlitbu. „Kde se vzala ta hrubost, Johne?“

„Myslím, že po té malé show dole v přízemí by ode mě nikdo neměl očekávat, že budu příjemný.“

„A co ta tvoje show, co?“

John se na svém místě napřímil. „Jaká show?“

„Přivést tu ženu do našeho kostela. Mít ji tady na večeři s naší rodinou.“ Dante na něj ukázal jediným prstem a pak se zasmál. „Ani na okamžik jsi neuvažoval o tom, že bys mi zavolal a zeptal se, zda by to bylo v pořádku. Ne, prostě jsi to udělal. Víš, co je to za prohlášení, když si s sebou do kostela přivedeš ženu. Neděláme to jen tak s někým, a –“

„Ona pro mě není tak někdo,“ odpověděl John.

Gio si na své židli odkašlal. „To je silné prohlášení, Johne. Vídáš se s ní teď jak dlouho?“

„Od doby, co jsem byl propuštěný – stabilně několik měsíců.“

„Tak dlouho?“ zeptal se Dante.

John pokrčil rameny. „Ano, tak dlouho. Ale tuším, že budeme předstírat, jako byste to ještě nevěděli, protože od doby, co jsem venku, jste měli lidi, co mě sledovali.“

„Johne, to je rozhodnutí, které jsem udělal kvůli tvé minulosti.“

Neodpověděl, jen se prostě s přikývnutím ušklíbl. Co sakra jiného mohl udělat? Na každém kroku tu byl někdo další z rodiny, kdo mu musel připomínat, jak málo mu ve skutečnosti věřili. Bodalo to jako nikdy dřív.

„A nevěděl jsem, že je to stabilní věc,“ opáčil Dante. „Tohle vědomí mě ve vlastně znepokojuje ještě víc. Proč by se nějaká žena Calabrese vplížila do postele s mužem Marcello, když vezmu v úvahu všechny věci, co se týkají našich rodin.“

„Proč, protože nemůže chtít mě?“ zeptal se John. „Protože to prostě nemůže být jen věc o mě a ní. Musí v tom být něco tajného, co jde ruku v ruce s tím?“

„Znám je –“

Johnova slabá sebekontrola praskla.

Držela jen na vlásku.

„Bože,“ vybuchl John, „je to zatraceně žena!“

Dante při pohledu na jeho vztek stěží mrkl okem. „Žena, která má očividně v prsty v byznysu Calabrese – byť jen v zákulisí. Přesto není možné prodloužit tu myšlenku k tomu, že má blízko ke svému otci nebo bratrům. To možná znamená, že její loajalita je mnohem blíž k nim než loajalita vůči tobě nebo dokonce vůči nám.“

John zatínal pěsti tak silně, až se nehty zarýval do kůže dlaní a rozdrásal si ji. Bylo to lepší než praštit strýce tak, jak to chtěl udělat.

„Takže to je to, o co jde – loajalita?“ zeptal se John.

„Její příjmení je Calabrese, Johnathane. Ona je jejich dcera – žena z jejich rodiny. Kolikrát to budu muset vysvětlovat, než to pochopíš?“

Krevním oběhem mu vibroval vztek. Silný, bubnující, žhavý vztek, který ho naplnil, a celou dobu mu sžíral srdce. Bylo to už zatraceně dlouho, co se takhle rychle a podobně rozčílil.

Přesto to přijal.

Neděsil se toho.

Právě teď to svým způsobem nějak potřeboval.

„O Sieně nevíš nic,“ odpověděl John. „Nic, co by tě vedlo k jakýkoli předpokladům, že jim podává informace, nebo že je se mnou kurva kvůli nim.“

„Ty to víš?“ opáčil Dante. „Věděl bys to, pokud by se to dělo? Mohl bys to vůbec vidět, že se to děje?“

Kurva.

Johnovi se přímo do hrudi zabodl ostrý plát zrady. Zas a znovu. Každé jednotlivé slovo, které strýc řekl, to jen zhoršovalo.

„Protože v něčem takovém musím být zasraně neschopný,“ řekl John tichým hlasem. „Paranoidní, jistě. Nestabilní, jo. Až tak moc, že mi dokonce ani nevěříš, že jsem schopným mafiánem. Takže do prdele, ona musí být také jednou z těch věcí. To je tak, jak to myslíš, že?“

Dante zvedl bradu. „To jsem neřekl, Johne.“

„Řekl jsi toho dost, bossi.“

„Tvoje bipolarita –“

„Dělá všechno, co se mnou souvisí,“ přerušil ho John. „Je to všechno, co jsem já a ty to víš. Kromě toho, že používáš moji poruchu jako berličku – něco, proč mě držet zpátky, nebo ospravedlnit své sračky. To teď skončilo.“

„Johne, on to tak nemyslí,“ řekl Gio tiše. „Nikdo z nás to tak nemyslí. Upřímně.“

Svého druhého strýce ignoroval.

I Dante Gia ignoroval. Ve skutečnosti boss zcela změnil téma.

„Byznys s Calabrese máš na starosti od prosince, že?“ zeptal se Dante. Nedal Johnathanovi šanci odpovědět a už pokračoval: „A vidíš, vím, že Andino s nimi stěží něco podnikl. Nescházel se s nimi na večeřích a neměl soukromé rozhovory s jejich bossem. S oběma Matteovými syny trávil co nejméně času a držel si je vždy na délku paže. Ale co děláš ty, Johne?“

Znovu mu nedal čas na odpověď.

„Chodíš s jeho dcerou,“ řekl a hořce se zasmál. „Pracuješ s bratry Calabrese, i když tu práci můžeš snadno delegovat na muže z gangu. Celé dny jsi vidět, jak přicházíš a odcházíš z podniků Calabrese, a já vím, že jsi od té rodiny dostal i soukromá pozvání.“

Kvůli Sieně, udržel se John, aby neřekl nahlas.

Hodně toho dělal kvůli ní.

„Takže,“ pokračoval Dante a s rukama opřenýma o stůl se předklonil dopředu, „snad, Johne, můžeš pochopit, proč si dávám pozor na to, jak blízko se k té rodině dostáváš. Naše minulost s nimi je dlouhá a zkažená. Jsou to hadi – nelze jim věřit. Až na to, že ty děláš přesně to.“

Strýc nic nevěděl.

John ale měl pocit, že to byl stále příběh jeho života. Mohl mluvit, mluvit a ještě víc mluvit. Mohl vysvětlovat, že to všechno byly buď situace, do kterých byl postaven, nebo šlo o něco, co zahrnovalo Sienu, ale pro ně to nebylo dost dobré. Danteho by to nezajímalo.

Proč?

John byl Marcello.

Siena byla Calabrese.

„Nevíš, komu patří její loajalita,“ řekl Dante, „a s tím ji nemůžeš věřit, Johnathane.“

„To říkáš ty,“ odpověděl.

Odmítl však říci příliš dalšího.

„Marcellos dělají spoustu věcí, ale dostat se do postele s Calabrese není jednou z nich. Nebo nebylo. Můžeš si myslet, že ona je žena, a je zatraceně neškodná, ale zbytek z nich rozhodně ne, Johne.“

Siena by neublížila ani mouše. Do prdele, kdyby by na to došlo, pravděpodobně by nedokázala ublížit ani mouše. Byla čistá a dobrá a zlatá. Všechno to, co John chtěl.

Dante nevypadal, že by ho to zajímalo.

„Říkáš mi, že dneska večer nepojede domů, aby nakrmila svého otce informacemi o nás a naší rodině?“ zeptal se Dante. „Opravdu jí tak moc věříš? Víš, jací Calabrese jsou, Johnathane. Víš, jak velice odlišný by mohl být tvůj svět, kdyby ho Calabrese nezničili?“

Johnovy nervy byly víc než podrážděné. „Kdyby bylo všechno jinak, vsadím se, že ty bys vlastně nejspíš neseděl tam, kde jsi.“

Danteho čelist ztuhla.

Měl bod.

„Musím si tedy dělat obavy s tvou loajalitou?“ zeptal se Dante. „Ne s její, ale s tvou, Johne.“

Při tom prohlášení se Gio zvedl ze židle. „Dante, no tak.“

John s tím skončil. Tahle jediná poznámka od strýce pro něj hovor účinně ukončila. Teď už pro něj nic dalšího, co by Dante mohl říct, neznamenalo žádný rozdíl.

„Ne, to je v pořádku.“ John se temně a dutě zasmál. „Nasrat s ním.“

„Johne!“

Do zad mu narazil Danteho řev.

Nezáleželo na tom.

Už byl z kanceláře pryč.

John zamířil chodbou dál, přitom obešel svého tátu, dědu i bratrance. Neslyšel, že by ho někdo následoval, ale bylo mu to jedno. To jediné, co chtěl, bylo najít Sienu a vypadnout kurva pryč. Dělat něco jiného jen s ní… Cokoli kromě toho, že by byl v tomhle domě, s těmito lidmi.

„Johne, počkej, synu.“

Právě, když se dostal do druhého patra schodiště, zazněla za ním tátova slova. Lucian ho zezadu popadl za bundu a trhl s ním dost na to, aby ho přiměl otočit se.

„Podívej se na mě,“ řekl táta.

V tátových očích našel důvěrně známý pohled. Našel tam také vychovaného Marcello. Ne rozeného, ne, ale vychovaného.

„Všichni jste zatraceně stejní,“ řekl John tátovi. „Každý jeden z vás.“

„O čem to mluvíš?“

„Víš přesně, co mám na mysli.“

Lucian se podíval směrem nahoru, odkud přišli. „Dej Dantemu trochu času, Johne. Staré zvyky v téhle rodině a byznysu umírají jen těžko – tohle je pro nás jedna ze vzpomínek, které nelze jen tak najednou spláchnout. Musíš tomu dát čas.“

„Jako že ty bys na to sral. Tam dole jsi nemohl být jasnější v tom, jak jsi na tom se Sienou ty, tati.“

Lucian se zamračil. „Ohledně lidí zvenku mám jiné pocity než moji bratři, to je celé.“

„Kecy. Jak jsem řekl, všichni jste stejní.“

„Ty to nevidíš – nedokážeš vidět – že já jsem na tvé straně, Johne? Je důvod, proč mě do té kanceláře nepustil. Posloucháš mě teď vůbec správně?“

Bylo mu to jedno. Jeho vnímání táty bylo silně zabarveno vztekem, nedůvěrou a vším ostatním, co tvořilo vzdálenost mezi nimi.

Lucian řekl jednu věc, ale John slyšel jinou.

Vždycky to tak bylo.

Ani jeden z nich to teď nedokázal napravit.

***

„Kde je Siena?“

Catherine zvedla hlavu od tabletu, na kterém ji její přítel cosi ukazoval.

„Cože?“

„Siena. Není v kino místnosti spolu s ostatními. Kde je?“

„Pravděpodobně stále v kuchyni,“ řekl Cross se zvednutým obočím. „Tam ji Catherine nechala.“

„Nikoho z vás napadlo zeptat se, zda by se možná nechtěla připojit k nim, aby nezůstala sama?“

Catherine se zamračila. „Byla jsem s ní – myly jsme nádobí. Je opravdu milá, Johne.“

„Tichá,“ dodal Cross.

John se pokusil trochu zmírnit svůj obranný postoj, ale po těch sračkách nahoře to bylo těžké. „Jo?“

Catherine – vedle Andina jeho oblíbená sestřenice – přikývla. „Jo, opravdu ji mám ráda.“

„Dokonce i když je Calabrese?“

Cross se ušklíbl. „Znovu ty staré kecy?“

Jo, znovu ty staré kecy.

Jen pokrčil rameny.

„Takže v kuchyni?“ zeptal se.

„V kuchyni,“ řekla Catherine, než se vrátila ať už k čemukoli, co ji Cross ukazoval.

John je nechal za sebou a zamířil chodbami a místnostmi usedlosti dál. Nikdy nechápal, proč prarodiče své velké panství neprodali. Bylo pro ně až příliš velké, ale i tak stále zůstali silní a odmítali se ho vzdát.

Doufal, že v době, až najde Sienu, se jeho hněv z dřívějška zmenší. Ale tak to vůbec nebylo – víc než kdy jindy prostě jen chtěl kurva vypadnout pryč od své rodiny. Rychle prošel jídelnou, aby se dostal do kuchyně. Zvuk mámina hlasu, který se z ní nesl, ho přiměl zpomalit.

„Musíš pochopit, jaký v té době byl,“ slyšel říct mámu.

„Řekl mi to,“ odpověděla Siena.

„To, co John říká a skutečné prožití jedné z jeho epizod není to samé.“

„Ne, to chápu, jen jsem chtěla –“

„Ve své mánii dokáže být bezohledný ve všem, od svých rozhodnutí až po své chování. Za hodinu dokáže rozfofrovat tisíce dolarů, a druhý den zapomenout, co s těmi penězi udělal. Když byl teenager, bývali jsme zvyklí, že se na našem prahu ukáží krabice s věcmi, protože ukradl jednu z našich kreditních karet a objednával věci online.“

Jordyn si povzdechla a dodala: „A vztahy – ty romantické – když se k jeho mánii přidá fyzická přitažlivost, může být pro něj těžké se v nich orientovat.“

„Nerozumím,“ přiznala Siena.

John nesnášel, jak tiše zněla. Jako by jí celý ten rozhovor zahnal do kouta a ona nevěděla, jak se z něj probojovat ven. Měl jí toho vysvětlit víc, aby ji pak hovor jako tento, tak zcela nepřekvapil.

Také ho to sralo.

Jak se mu to máma opovažovala udělat? Jak se opovažovala zahnat Sienu do kouta a vysypat na ni celou Johnovu minulost, jako by měla plné právo udělat to?

Neměla ho.

Siena mohla přijít za ním.

Za nikým jiným.

Rozhovor v kuchyni pokračoval a máma řekla: „Hyper-sexualita znamená, že fyzické projevy přitažlivosti mohou být často zmateny za něco jiného. A to jen přispívá k jeho bezohlednému chování – jako by se honil za něčím vysokým. A pokud se nemůže dostat dost vysoko, pak dokáže dělat věci, díky nimž se cítí vysoko. Je to pro něj další způsob samoléčby.“

„On ale takový není.“

„Ne teď,“ řekla máma ostře. „Ale já to vidím – jeho táta to může vidět. Takhle to začíná. Odsekávání v hovoru, nálada, která se pohybuje nahoru a dolů. Vypadá produktivně. Přeskakuje z jedné věci ke druhé, a vypadá, že toho tolik zvládá. Málokdy spí a soustředí se na ty nejpodivnější věci. Takhle to začíná, Sieno. A myslím, že ty nechápeš, jak to končí. Končí to tím, že se jeho energie změní v manickou verzi – štěkavosti a pohyb nálady nahoru a dolů se změní v ošklivost.“

„Není ošklivý – ne vůči mně,“ řekla Siena.

„Zatím. Zatím ne. Jeho sestry? Vyrůstaly v tom, že se děsily Johna a jeho nálad jako na houpačce. Ničil jim věci a nazýval je ošklivými jmény. Vyhrožoval jim nebo ještě hůř. I teď, když ho od těch epizod dělí roky, s ním stěží promluví. Nedokážou to nechat být, protože to pro ně bylo příšerné. Omluvy ani nic jiného nedokáží překonat dvě desetiletí destrukce, kterou v jejich životech způsobila mánie.

V tu chvíli se stává někým jiným,“ pokračovala Jordyn. „Ošklivou verzí sám sebe, kdy se utrhne z vodítka, protože chce ublížit někomu jinému. Jde o hraní nebezpečné hry, pokud nevíš, co hledat a nevíš, co dělat. A takhle to začíná. Všechny známky ukazují na to, kam to jde, ale ty to nevíš, protože jsi s mým synem neprožila celý život tak, jako my.“

„Teď takový není,“ řekla Siena a zopakovala své předchozí tvrzení.

„Teď,“ zopakovala Jordyn. „Pomáháš mu, nebo mu ubližuješ? Chápeš vůbec ten rozdíl, Sieno?“

„Já –“

Máma nedala Sieně ani možnost odpovědět.

„To je to, co se ti snažím vysvětlit. S Johnem je těžké říct, protože jedna věc je to, že může vypadat, že tohle je pro tebe – může ti připadat v pořádku – ale pro něj je to něco úplně jiného. Znamená to něco zcela jiného.“

Odpovědí na prohlášení Jordyn bylo ticho.

V tu chvíli se rozhodl, že toho měl dost. Celý dnešní den už mu kurva víc než stačil.

Přešel posledních pár schodů, které ho dělily od vchodu do kuchyně. Obě ženy uvnitř si okamžitě všimly jeho přítomnosti. Siena vypadala, jako by nevěděla, co říct. Máma prostě jen svěsila ruce podél boků a tiše si vydechla.

„To proto jsi mě požádala, abych ji přivedl do kostela a na večeři, mami?“ zeptal se. „Abys ji mohla takhle zahnat do kouta a vyjmenovat jí všechny důvody, proč jsem pro tebe a zbytek téhle rodiny tak v prdeli?“

„Johne, ne,“ řekla máma. „To vůbec není to, co jsem dělala.“

Její popření znamenalo méně než hovno. Věděl, co jí slyšel říkat Sieně a nebyl kurva hloupý.

Podíval se na Sienu. „Jsi připravena odejít?“

Krátce přikývla. „Pokud ty, tak jistě.“

„Pojďme.“

Siena se vydala k němu a cestou odložila použitou utěrku na okraj pultu. „Jistě, Johne.“

„Johne, počkej,“ řekla jeho máma.

Nechal Sienu projít kolem sebe, aby vyšla ven z místnosti a pak se otočil a ukázal na mámu. „Ze všech ostatních, mami, ty jsi byla tím, komu jsem věřil nejvíc. Nemyslel jsem si, že bys mi mohla udělat něco takového.“

„Johne, jen jsem se ti snažila pomoci.“ Jordyn vykročila vpřed, ale John ustoupil o obrovský krok zpět. Siena už prošla jídelnou a byla pryč. „Myslím, že si to ani neuvědomuješ, ale v poslední době hodně z tvého chování naznačuje, že sklouzáváš do další manické fáze. Jen jsem ji chtěla varovat, aby tomu rozuměla a věděla, jak pomoci.“

„Máš zatraceně zvláštní způsob, jak pomoci.“

„Ty neposloucháš. To mi říká, že mám pravdu, Johne. Poslouchej mě.“

„Jsem v pohodě!“

„Ano?“

„Táhni do háje, mami.“

„Johne!“

Její výkřik se mu odrážel do zad. Sienu našel v přední části usedlosti. Pomohl jí obléknout si kabát.

„Johne, ona tím nemyslela špatného,“ zamumlala. „Přísahám, že neřekla nic, čím by ti ublížila.“

„Na tom nezáleží. Všichni jsou stejní.“

Zamračila se na něj. „Cože?“

„Celá tahle rodina. Všichni jsou sakra stejní. Mluví o věrnosti, ale nevědí, co to znamená.“

„Johne.“

Její šepot ho přiměl podívat se na ni. Stále zkoumala jeho pohled, jako by se v něm snažila něco najít. Nevěděl co.

„Oni tě milují, Johne.“

Ano?

Těžko říct, když byl takový.

***

Když ji John zatáhl nahoru po schodech domu, který byl jen pár bloků od Páté avenue, Siena se zasmála.

„Co tady děláme?“

„Jdeme se podívat dovnitř.“

Siena mrkla na černé cihly domu. „Kdo tu žije?“

John otevřel klávesnici a vyťukal na ni přístupový kód pro odemčení dveří. „Kamarád, ale je mimo město. Snaží se to prodat, a dal mi kód, abych se dostal dovnitř a mohl si to prohlédnout.“

Dveře se pod tlakem jeho ruky otevřely. Natáhl se, aby popadl Sienu a vtáhl ji s sebou dovnitř. Zavřel za nimi dveře a vstupní chodbu domu zaplnil její smích.

„Počkej, neměl by tu tedy být realitní makléř?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Koho to zajímá?“

„Protože tohle je pak vloupání a nedovolený vstup, Johne!“

Jen se zasmál a přitáhl si ji k sobě blíž. Tak ji mohl políbit na čelo a přesně to právě udělal.

Po tom polibku se uvolnila. „Přinejmenším máš lepší náladu než předtím.“

„Jo, no, dostat se pryč od mé rodiny má své výhody.“

Zamračila se, ale nic víc neřekla. Vsunul ruku do její a přitáhl ji k sobě. První místo, kam zamířil, bylo schodiště.

„Myslela jsem, že se tu rozhlédneme?“ zeptala se.

Vystoupali po schodech do druhého patra a pak nahoru do třetího. „Ve skutečnosti mě vlastně zajímá jen jedna část tohoto místa,“ řekl, když dorazili do nejvyššího patra. Šlo o otevřený koncept prostoru, který vypadal na jedné straně jako kancelář a na druhé straně jako umělecký ateliér.

„Podívej se nahoru, zlato.“

Udělala to a na místě ztuhla. „Zatraceně.“

Také se podíval nahoru a zasmál se. Strop byl ve skutečnosti tvořený dnem krytého bazénu, který byl zabudován do střechy. Bazén byl obklopený zdmi z vyhřívaného, matného skla, které poskytovalo soukromí před sousedy. Nezáleželo na tom, že to byl únor, protože díky zdem to v bazénu vypadalo stejně tak, jako v srpnu.

„Pojďme ho vyzkoušet,“ řekl.

Zatímco stoupal po schodech nahoru na střechu, pomalejším tempem ho následovala. „Opravdu tu můžeme být?“

„Kdo by to prozradil, bella?“

Podívala se na něj. „No, někdo by mohl.“

„Bav se se mnou.“

„Je to trochu nerozvážné, Johne.“

„Ani zdaleka nerozvážné, Sieno.“

Neodpověděla, až na to, že ho znovu zatahala za ruku. Jednoduše ji zatahání vrátil a zbytek cesty po schodech ji vytáhl. Když otevřel dveře, které vedly na střechu, kde byl celý bazén, pocítili první závan chloru.

„Vážně uvažuješ o koupi tohoto místa?“ zeptala se.

Stáhl si košili a pak si sundal ponožky, boty a kalhoty. „Možná. Líbí se ti to?“

„Líbí se mi i tvůj byt v Queens.“

„To je jen pronájem.“

„Já vím, prostě jen –“

„Je to dočasné,“ dodal.

Podívala se na něj. „I tohle se mi líbí, Johne.“

„Jak by nemohlo, zlato?“

Když si stáhl boxerky, při jejím úsměvu na ni mrkl.

A o vteřinu později se už ponořil do bazénu. Když prořízl vodu a pak se vynořil zpátky, aby se dostal na vzduch, vyhřívaný bazén vypadal jako obří vana. Byl asi jen šest metrů dlouhý a tři metry široký. Nebyla tam žádná hluboká nebo mělká část, až na malou část na druhé straně, která vypadala jen pár stop hluboká a která se rychle svažovala, byl všude zhruba dva a půl metru hluboký.

Jakmile se John vynořil nad vodní hladinu, zhluboka se nadechl. Zatřásl hlavou, až se po celé místnosti rozletěly kapičky vody, které mu uvízly ve vlasech. Sienu našel na okraji bazénu, odkud ho svým způsobem sledovala.

Jako by nemohla přestat.

Nebo se nemohla nabažit.

Zbožňoval to.

„Půjdeš dovnitř nebo co?“

„Možná,“ řekla.

„Možná?“

„Mmhmm.“

Zazubil se a připlaval k ní blíž. „Pojď dovnitř, Sieno.“

„Ve skutečnosti nejsem dobrý plavec.“

Zvedl obočí. „Vážně?“

„Jo, tak nějak.“

„Donna, každý se umí ve vodě vznášet.“

Věnovala mu další z těch pohledů. „Jo, ale –“

Z vody natáhl ruku, popadl ji za zápěstí a prudce s ní škubl.

Siena spadla s výkřikem do vody, na sobě měla stále ještě kabát, boty, bílé šaty a všechno ostatní. Rukama ji svíral kolem pasu, vytáhl ji ve vodě výš a držel ji tak nad hladinou.

„Ach, můj bože,“ zavrčela na něj a praštila ho do nahé hrudi. „Zničil jsi mi kabát!“

Políbil ji na rty, jednou rukou ji držel kolem zad a přitom ji z paží stáhl mokrý kabát. Odhodil ho na stranu bazénu.

„A koupím ti nový.“

Ostře se nadechla. Její bílé šaty teď byly skoro úplně průhledné. Na obličej se jí lepily mokré vlasy. Karamelové lokny vlasů byly za mokra tmavší. Odhrnul jí je z očí.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal,“ řekla.

Usmál se. „Se mnou musíš trochu riskovat, Sieno.“

„Řekla jsem ti, že nejsem dobrý plavec, Johne.“

„Vedeš si dobře.“

„Protože mě držíš!“

„Vždycky tě budu držet,“ vrátil ji lehce. „To víš, ne?“

Její hněv okamžitě zmizel. „Jo, to vím.“

„Dobře.“

Opatrně je přesunul na druhou stranu bazénu, kde byl ten mělký svah. Siena se na něm otočila na záda a nechala se hýčkat vodou. John se posadil vedle ní.

„Za mámu se omlouvám,“ řekl po chvíli.

„Neomlouvej se. Opravdu se ti nepokoušela ublížit nebo mě vyděsit, Johne.“

„Nevypadá to tak.“

„Nikdy bych ti nelhala.“

Podíval se na ni. „Já vím.“

Přesto však, co se týče své rodiny, stále tam cítil úponky nedůvěry a zrady. Bylo to znepokojující. Jako by ho srdce tahalo do dvou různých směrů. Známá válka, která ho v myšlenkách a emocích tahala tam a zpět.

Opravdu to bylo přehlušující.

„I když o tebe mám strach,“ zašeptala.

Podíval se na ni a v jejím pohledu viděl pravdu. Nechtěl, aby si vůbec dělala starosti. Ne o něho. Své sračky zvládal. Nebo ne?

V mžiku se se přetočil ze zad na druhou stranu a vznášel se přímo nad ní. Přes husté řasy se na něj dívala a usmála se na něj jedním ze svých sladkých úsměvů. Nedokázal si pomoci a musel se sklonit a zachytit její škádlivá ústa v polibku.

Do rtů ji zamumlal: „S tebou je mi vždy dobře.“

„Ano?“

Mořské modré oči znovu zkoumaly jeho pohled.

„Celou dobu mám pocit, že se topím.“ Prstem přejel po jejích rozdělených rtů a pak níž, přes sloupec jejího krku. „Tak moc se ve všem z toho topím. Zodpovědnosti. Emoce. Reakce. Lidé. Byznys. Nikdy se to nezastaví Jako bych byl po záda ve vodě a každým okamžikem stoupala výš.“

Svým způsobem právě tak, jako ona teď.

„Ale s tebou to tak necítím,“ připustil. „Nebo pokud ano, pak je to dobrý pocit.“

„Je dobré se topit?“

„Topit se v tobě, rozhodně.“

Natáhla se po něm, pak si ho znovu přitáhla k polibku, který byl těžší a hlubší. Jazykem vnikla do jeho úst a bojoval s jeho jazykem. Rukama klouzala po jeho nahé, mokré hrudi, a pak s nimi sklouzla níž. Když jimi zakroužila kolem jeho penisu, zatajil dech.

Jeden tah, pak druhý.

Třetí, pak čtvrtý.

V jejích dlaních byl zatraceně tvrdý a svým drážděním ho probouzela ještě víc.

„Kurva,“ zavrčel do jejích úst. „Chceš mě přimět chtít něco jiného, lásko.“

„Prosím.“

To bylo to jediné, co řekla.

Prosím.

Srdce mu bušilo touhou. Krev mu houstla potřebou.

Rukama sjel k jejím bokům, popadl ji za zadeček, aby se tak mohl třít rozkrokem o její spodní polovinu těla. Roztáhla nohy ještě víc a pak ho nohama objala kolem spodní část zad.

„Zatraceně, kalhoty mám na druhé straně,“ řekl a odtáhl se od jejích úst.

Jeho nevyřčená slova se silně vznášela ve vzduchu. Bez kondomů spolu nebyli. Nikdy to nepřišlo na přetřes, protože je vždy používal.

„Beru antikoncepci, Johne,“ řekla a pohladila ho prstem po rtech. „Beru ji pravidelně a s nikým jiným nejsem.“

Střelil pohledem zpátky k ní. „V to rozhodně doufám, že nejsi.“

Sklopila oči.

Okamžitě si uvědomil svou chybu.

„A ani já, hmm?“

Přikývla a rty se jí v koutcích zvedly. „Dobré vědět. I když je to v pohodě. Jsme to jen já a ty, Johne.“

Jo, on a ona.

Tak, jak by to mělo být.

Tak, jak to potřeboval.

Poté rychle zapracoval na tom, aby ji přes nohy stáhl bílé bavlněné kalhotky dolů a odhodil je stranou. Stejně jako všechno ostatní její oblečení, i její kalhotky byly promočené. Usídlil se mezi jejími stehny a nechal ji, aby si ho k sobě přitáhla blíž, svým penisem vklouzl mezi rty jejího pohlaví.

Když do ní přirazil, ve vodě v oblouku vyklenula záda. Pojala každý jeho zatracený centimetr délky a pevně ho v sobě objímala.

Jistě, byla mokrá, ale její kundička byla něco jiného. Teplejší než voda a celého ho svírala. Když se tak snažil na vteřinu zůstat v klidu – dost dlouho, aby ji cítil a prostě byl, v hrudi se mu usadila hluboká bolest.

Být prostě jen bez něčeho mezi nimi. Oba nazí a díky tomu cítili všechno.

Byl v ní a prostě jen tak bylo všechno zase v pořádku.

Znovu byl naživu.

Znovu dýchal.

Když se z ní vytáhl a znovu do ní přirazil, svými nehty se mu zaryla do zad a nechala po nich červené čáry. Její bílé šaty mu klouzaly pod rukama výš, odhalovaly pro něj víc kůže, kterou mohl líbat a ochutnávat.

Nejraději měl její hrdlo.

Jak z něho vycházely všechny ty zvuky, když zrychlil své tempo. Jak se jí napínaly svaly a šlachy, když ji šukal tvrději. Jak jí pulz uháněl jako o závod, když se svými zuby zabořil do její kůže a zanechal po nich za sebou stopy.

Ty stopy se mu líbily.

Znamenalo to, že byla jeho

„Panebože, Johne.“

Její slova byla v jeho uších lehkým šepotem.

Dokonalým a plným hříchu.

Blaženým a vysokým.

I tohle dělalo to, když jí šukal.

Dostával se tak zatraceně vysoko.

Poprvé se udělala s jeho jménem na jazyky. Otočil ji, aby ji na druhé kolo dostal nahoru. Nechal ji, aby si na něm prostě zajezdila tak dlouho, aby dosáhla druhého orgasmu, a pak se udělal i on.

Nic nikdy nebylo cítit lépe, než vyvrcholit přímo v ní. Pochyboval, že by cokoli jiného mohlo být tak skvěle cítit.