Loyalty - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když si ji John k sobě přitáhl blíž a pohltil ji do svého objetí, usmála se. Bradou se opíral o vršek její hlavy, ona byla svou tváří zabořena do jeho hrudi. Rušné kino pro ně pro tuto chvíli přestalo existovat.

Na dlouhé frontě, ve které čekali už třicet minut, jen aby si koupili občerstvení pro film, který začal před deseti minutami, už nezáleželo.

Svými rty sklouzl po temeni její hlavy a řekl: „Vždycky bychom si mohli vybrat jiný film, lásko.“

„Ty jsi ale chtěl vidět tenhle.“

„A co na to k čertu záleží, když přijdeš o prvních dvacet minut?“

„Přišli jsme jen o prvních deset,“ podotkla.

Pevně ji stiskl, jeho konečky prstů ji lechtaly po bocích.

„Jo, ale než se tam skutečně dostaneme, bude to dvacet.“

Pravděpodobně.

Bylo jí to jedno.

„Tak jako tak je první část filmu vždy jen informační odpad a pozadí příběhu,“ řekla a zaklonila hlavu, aby se na něj podívala. „Je to, jako bychom tam vešli dovnitř a nic nevěděli, takže bychom měli ohledně děje nulové předsudky.“

Sám pro sebe se uchechtl. „To je dost dobrý způsob, jak prodat film. Kupte si drahé lístky na něco, do čeho vás hodíme přímo uprostřed, ale věřte mi, bude to dobré.“

Špičkou prstu ho jemně šťouchla do hrudníku. Cítila, jak se mu svaly pod jejím dotekem napnuly a poskočily. „Možná prostě jen nemáš dost velkou představivost, Johne.“

„Možná ne.“

V tu chvíli byl u jejich rozhovoru jen napůl. Věděla to podle toho, jak jeho oči sklouzly k něčemu za ní, jako by to ať už jakéhokoli důvodu musel pečlivě sledovat. V poslední době to dělal hodně často.

Když se to stalo, nikdy ji úplně neignoroval, ale zároveň věděla, že ani nebyl úplně přítomný. Nevěděla, co si o tom myslet.

Nebo o pár dalších věcech…

V poslední době měl v očích něco jiného – ta oříšková byla temnější a jeho pohled vypadal ostřejší. Stejně tak nenechal bez povšimnutí nic, co se pohybovalo kolem nich. Stále přejížděl pohledem z jedné věci na druhou. Sledoval jednoho člověka a pak dalšího, který se mihnul kolem nich.

„Hej,“ zašeptala.

Jeho pohled byl v mžiku zpátky na ní. „Ahoj.“

„Jsem tady, víš.“

Řekla ta slova tiše, jen je jemně nabídla. Nechtěla, by to bral za cokoli jiného než otázku k tomu, aby se na okamžik či dva vrátil zpátky k ní.

„Vím, kde jsi,“ zamumlal. Při jeho slovech jí srdce o pár úderů zrychlilo. „Vždycky vím, kde jsi, Sieno.“

„Ach?“

„Pokud nevím, kde jsi, je to jako nějaké svědění, které cítím pod kůží a které nemůžu poškrábat.“

Svraštila obočí. „To zní nepříjemně.“

Pokrčil rameny. „Tak to je.“

Slyšela, co neřekl.

Nevadilo mu to. Možná tomu jedna jeho část dávala přednost.

„Protože je to mnou?“ zeptala se.

Jeho rty se v pomalém úsměvu zakřivily tím nejvíc sexy způsobem. „Jo, donna, protože jsi to ty.“

„Takže i když ti řeknu, že jsem tady…“

„Už tam jsem,“ řekl s mrknutím.

„Podle toho, jak tvoje pozornost na tomhle místě neustále přeskakuje tam a sem, těžko říct.“

John zvedl ruku a jedním prstem se poklepal po spánku. „Nezáleží na tom, co se děje, jedna část tady tohoto bude –“ tím samým prstem mávl k její hlavě, „– vždycky soustředěná na tebe. I když to vypadá, že to tak není.“

Těžké teplo, které se jí při jeho slovech šířilo žilami, bylo jak uklidňující, tak i děsivé. S ním byla spousta věcí taková – stěží se musel snažit a přesto bylo cítit, jako by ji přitahoval a zároveň i varoval.

Možná to mělo být znamení.

Stále jí to bylo jedno.

Beze slova ji políbil na samotnou špičku nosu a pak ještě jednou, na ústa. Cítila, jak se jeho ruce roztahovaly na jejích bocích a jemně ji tiskly. Rušné kino znovu přestávalo existovat.

Díval se na ni.

Dotýkal se jí.

Na ničem jiném nezáleželo.

Samozřejmě, jak se říká, nic zlatého nemohlo zůstat zlatým dlouho.

Ani ne o vteřinu později mu zazvonil telefon. Jeho pozornost tak byla přenesena pryč, k zařízení, které vytáhl ze své kapsy. Zkontroloval jeho obrazovku a pak jí nenabídl nic víc než pokrčení ramen.

„Musím to vzít, bella,“ řekl. „Budeš tu na okamžik sama v pohodě?“

„Rozhodně. Co chceš, abych ti koupila?“

Když se podíval na dlouhou frontu před nimi, jen se ušklíbl. „Až se vrátím, stále ještě budeš čekat ve frontě.“

Pravděpodobně.

Rychle ji políbil a pak už s přiloženým telefonem u uchu zamířil pryč od fronty. Dívala se za ním, dokud jí jeho záda nezmizela za rohem o pár kroků dál z dohledu.

Siena si většinou, jak jen mohla, snažila nedělat si o Johna obavy. To však ztěžovala skutečnost, že si všimla změn, které odmítl uznat, když se na ně zeptala.

Jako jeho pozornost.

Jeho nedostatek spánku.

Jeho vzestupy a pády – okamžiky, které přicházely doslova během mžiku. A pak přešly do dalšího.

Přesto byly tyto věci kompenzovány skutečností, že byl také vysoce výkonný. Neustále nabuzený a v nějakém pohybu. Nikdy nepřestával něco dělat.

Nevěděla, co si o tom myslet. Bála se, že se ptala špatnými otázkami – těmi, které se nezmiňovaly o lécích, které našla, a o poruše, o které tušila, že s ní žil – a které by ho mohly odstrčit.

Žádná její část to nechtěla dopustit.

Až na to, že to věděla… čím déle si nechávala pro sebe to, ohledně čeho klopýtala a tajila před ním, tím větší byla pravděpodobnost, že se pak bude cítit zrazený nebo ještě hůř.

A ani to nechtěla.

„Fronta se pohybuje.“

S potřesením hlavy se vytrhla ze svých myšlenek. Ano, viděla, že se fronta pohnula. Blonďatému chlápkovi se zelenýma očima s úsměvem poděkovala. Mrkl na ni a to skupinku jeho přátel rozesmálo.

Všichni z nich vypadali, jako by vyšli přímo z domu, kde byli umístění samí spratci.

Ne, díky.

Otočila se k nim zády a zvedla oči k nápisům nad hlavou, které inzerovaly nezdravé jídlo a nápoje. Až chlápkův hlas přímo v jejím uchu ji přiměl uvědomit si, jak blízko byl, když se otočila. Až trochu moc pozdě.

„Dělají tu úžasnou kombinaci popcornu, čokoládových lupínků a malých marshmallow. Celé to pokapou slaným karamelem a mléčnou čokoládou. Je to fakt úžasné. Chceš to zkusit?“

Mírně se otočila, aby se na chlápka podívala a přiměla ho se stáhnout.

Naštěstí ustoupil o krok zpět. Pravděpodobně byl neškodný, ale rozhodně neměla zájem to zjišťovat.

„Ne, díky.“

Pokrčil rameny. „Škoda. Vypadala jsi tak osaměle, když jsi tam stála celá sama.“

Nevěděla, zda tam se svou skupinou přátel stáli i před pár minutami, než John zmizel, takže ho vzala za slovo.

„Jsem v pořádku, opravdu.“

„Pokud jsi si jistá…?“

„Je si jistá.“

Při Johnathanově hrubé odpovědi, která přicházela ze strany po její pravici, ztuhla. Nemohla si vzpomenout, že by ho kdy slyšela tak znít.

Naštvaně a chladně.

Vypadalo to, že se po svém hovoru vrátil zpátky, aniž by si toho všimla. Otočila se k němu tváří v tvář a svou rukou vklouzla do jeho. Okamžitě si ji k sobě přitáhl blíž a jednou paží ji objal kolem krku. Ten pocit pohodlí se vrátil zpět.

Prostě jen tak.

„Omlouvám se,“ řekl chlápek.

John ani neodpověděl. V reakci jen cosi nesrozumitelně zabručel.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se jí tiše.

Svá slova ji zamumlal do vlasů.

„Teď ano.“

„Dobře, lásko.“

John je jemně přesunul tak, že byla zády ke skupince, zatímco on je mohl sledovat. Rukou ji ani na okamžik nepřestal pevně svírat zezadu kolem krku a ramen.

Nevadilo jí to. Zaklonila hlavu, aby se na něj podívala. V ostré linii čelisti měl vidět tik, jeho pohled nebyl na ní.

„Všechno v pohodě – myslím tím ten hovor?“

John se na ni nepodíval. „Jo, zlato. Je to v pohodě.“

„Zkurvená škoda, člověče. Máš s tím zadkem kliku. Skoro jsem ji měl.“

Při hromadném smíchu, který se nesl ze skupiny fracků, nemluvě o slovech toho týpka, John ztuhl.

„Doufám, že kurva nemluvíš o téhle dívce,“ řekl nad její hlavou.

Srdce jí vyskočilo až do krku. Přitiskla ruku na jeho pevné břicho, aby se pokusila stáhnout jeho pozornost na sebe a ne na ty blázny.

„Hele, to je v pořádku, Johne.“

Ani náhodou.

Vůbec se od nich očima neuhnul.

„A co kdyby ano?“ zeptal se chlapík. „Klídek, chlape, ona je s tebou.“

„Ještě jednou o ní něco řekni a uvidíš, co udělám.“

„Johne,“ zamumlala.

Vůbec ji neslyšel. Planoucí pohled měl upřený na skupinu pitomců, své držení ani na okamžik nepovolil.

„Tak jako tak, ona za to stejně nestojí,“ řekl chlápek se smíchem.

Znělo to, jako by to chtěl, aby to znělo přezíravě. Ucouvnout před Johnovými hrozbami, a přesto si stále zachovat jakýsi druh hrdosti před svými přáteli.

Siena věděla, ještě dřív, než vůbec větu dořekl, že to byla chyba.

Cítila to v Johnově těle.

Viděla mu to v očích.

Slyšela v tom, jak zaskřípal zuby.

„Ne,“ zašeptala.

Stěží stačila mrknout a už byla na Johnově druhé straně. Otočila se právě včas, aby viděla, jak pěstí narazit do tváře chlápka, který s ní mluvil. Jediný úder a muž byl dole.

Jeden z jeho kamarádů udělal krok vpřed.

John zasáhl i jeho.

Něčí tvář krvácela.

Někdo jiný se nehýbal.

Sakra.

Byla si dost jistá, že vzhledem k tomu, že John byl podmínečně propuštěný, by se v té době neměl dostat do problémů. A přesto nevypadal, že by na to byť v nejmenším myslel, zatímco se tu oháněl pěstmi, když se do toho všeho vložil další chlápek.

Jako by najednou všechen jeho rozum byl pryč, a spolu s ním i všechny jeho zábrany. Uvědomil si vůbec, že pokud by schytal obvinění za napadení, pravděpodobně by mu zrušili jeho podmínku? Zamyslel se nad tím vůbec?

Nevěděla.

„Johne!“

Na poprvé ji nezaslechl, takže se pohnula, aby se ho fyzicky dotkla a zjistila, zda by pomohlo toto. Zezadu ho popadla za bundu a přísahala by, že cítila, jak se mu svaly ještě víc napjaly.

„Johne, to stačí!“

Rychle se otočil, byl zatraceně blízko tomu, aby Sienu srazil na zem. Dopadl na ni pohledem – divokým a nasraným – ale uvolnil se. Ne moc, ale dost na to, aby se zatraceně rozhlédl kolem sebe.

Viděl ochranku, která se k nim blížila.

Dívku za pultem s telefonem v ruce.

Kamery nad hlavami.

„Do prdele,“ zasyčel, „musíme odsud vypadnout.“

Jo, to si myslela.

***

„Sieno,“ zamumlal John za ní.

Zatímco odemykala dveře svého bytu, ignorovala ho. Jistě, chtěla mluvit. Ach, měla spoustu věcí, které mu chtěla říct.

Jen ne právě teď.

„Omlouvám se, Sieno.“

Nakonec se ty zatracené dveře odemkly. Otevřela je dokořán. Vešla do svého bytu a svou tašku odhodila stranou. Nemohla ze sebe dostat kabát dost rychle dolů, ale jakmile se jí to podařilo, i ten odhodila stranou.

Otočila se a zjistila, že John stále čekal venku na chodbě.

„Co děláš?“ zeptala se.

„Nejsem si jistý.“

„Nejsi si jistý?“

Tón jejího hlasu zněl jako drsné zasyčení. Mírně s sebou škubl, ale stále se nepohnul ani o palec.

„Nejsem si jistý, zda chceš, abych vešel dál,“ řekl.

Zavrtěla hlavou. „No, sakra, jsem si zatraceně jistá, že nechci, abys stál tam venku. Myslím si, že moji sousedé nechtějí slyšet, jak si promluvíme, Johne.“

„Dobře.“

Opatrnými kroky vešel do jejího bytu. I tak si nesundal boty ani bundu, ani se nepohnul dál od vchodu, i když za sebou zavřel dveře. Nebyla si jistá, zda to bylo proto, že chtěl odejít, nebo si možná myslel, že ho donutí odejít ona.

Upřímně, nevěděla, co chtěla udělat.

„Byli to jen idioti, kteří měli hloupé komentáře,“ řekla.

„Možná,“ odpověděl.

Nezněl tak, že by tomu věřil.

„Co by se stalo, kdyby ti zítra někdo zaklepal na dveře, protože se jeden z nich se rozhodl proti tobě vznést obvinění, Johne?“

Ruce zastrčil hluboko do kapes a podíval se za ni. „Předpokládám –“

„Znamenalo by to porušení tvojí podmínky. Dokonce ani nepotřebuji, abys mi říkal o jejích detailech, abych to věděla! Proč bys něco takového dělal?“

„Člověk nemůže nechat takovéhle sračky jen tak nechat být, Sieno.“

„Ano, ty můžeš!“

„Dobře, pak já to nemůžu jen tak nechat být.“

Siena si drsně povzdechla, protože v tuhle chvíli nevěděla, co jiného dělat. Jeho reakce na její slova byly tak ubohé. Slova, která vyslovil tak lhostejně, jako by to neznamenala žádný rozdíl v tom, co se stalo.

„Musíš začít trochu použít zdravý úsudek, Johne,“ řekla mu.

Jeho smích byl temný a hořký. „Správně, dobře. Měl bych nechat nějakého zkurveného idiota, aby šel po mé dívce, a pak, když ji urazí, bych měl použít zdravý úsudek k rozhodnutí, zda je potřeba, aby skončil kurva s rozbitou hubou. V pořádku, jistě.“

Siena na Johna dlouze zírala jako blázen, který najednou zapomněl, jak mluvit. Hlavně proto, že nevěděla, co mu sakra říct.

Jen pokrčil rameny. „Chápu, Sieno, překročil jsem hranici.“

„Ne, já jen…“

Nemohla přijít na to, co potřebovala říct, aby to pochopil. Slova se jí lepila do krku jako dehet.

Přistoupil blíže a zvedl ruce, jako by jí je nabízel. Trvalo jí celý dech, aby udělala to samé. Společně je pevně stiskly a s propletenými prsty si zvedl její ruku ke své hrudi. Pak ji znovu políbil na vršek hlavy a pevně ji držel. Ani jeden z nich nepromluvil, ale tak jako tak stejně neměla moc co říct.

Prostě jen tak se její úzkost snížila na minimum a snažila se zbytek nechat být. Protože takhle – s ním – to bylo lepší.

„Možná mě to trochu vyděsilo,“ zašeptala.

Když zaklonila hlavu, aby se na něj podívala, jednou rukou ji odhrnul pár zbloudilých pramenů vlasů pryč ze tváře. „Omlouvám se ti za to.“

Zamračila se. „Ale ne za zbytek?“

„Sračky jako tyhle není možné nechat být, zlato.“

„Musíš, když to pro tebe znamená horší věci.“

Rty se mu zvedly do polo úšklebku. „Opravdu si nedělám hlavu se sračkami, které se mi stanou, Sieno.“

„Dobře, a co já? Nemáš obavy, co to udělá se mnou, nebo jak bych se cítila, kdyby tě sebrali?“

Zaváhal a jeho sevření zesílilo. Nepotřebovala odpověď, ne, když ji cítila v tom, jak celý ztuhl. Přesto ji dal správnou odpověď. Svým způsobem.

„Neuvažoval jsem o tom,“ řekl, „ani jsem o tom takhle nepřemýšlel.“

To bylo ono. Potřebovala prostě jen něco, aby mohla dát smysl i tomu zbytku. Každopádně něco, co za to stálo.

John za to stál.

„Přemýšlej o tom teď,“ naléhala.

Jemně ji políbil na čelo. „Jo, chápu.“

„Dobře.“

„Je mi to líto.“

„Já vím, Johne.“

Odkašlal si a pak se zeptal: „Chceš, ehm, abych šel? Zničil jsem kino a to všechno.“

„Ne, chci, abys zůstal.“

Pohled se mu rozzářil pobavením. „Takže?“

„Jo. Kromě toho i tady můžeme najít něco, na co se dá dívat. A ty mi můžeš udělat popcorn. Možná mám dokonce i čokoládu, kterou ho můžeš pokapat.“

„Tuším, že ti to zní dobře, co?“

„Tušíš správně. Takže dohodnuto nebo jak?“

„Dohodnuto,“ řekl s úsměvem.

Až později, když obloha potemněla a byli už v polovině filmu, který už oba několikrát viděli, si Siena něčeho všimla…

John si stále udržoval odstup. Seděl na gauči vedle ní, a s paží nataženou přes její záda si pohrával s prameny jejích vlasů. Pohled měl upřený na film, který ho očividně nezajímal. Jeho reakce na věci, na které se zeptala nebo řekla, byly tiché a stručné. Jako by se možná odtahoval.

To je to, co dělá i ostatním? Přemýšlela: to je tak, jak chrání sám sebe… nebo je?

Vůbec se jí to nelíbilo.

„Hej,“ řekla.

Podíval se na ni. „Hmm?“

Pak se rychle pohnula. Překonala prostor mezi nimi a vlezla si mu do klína. Popadla ho za tvář a sklonila se k němu pro polibek. Jeho ruce přistály kolem jejího pasu a pevně ji sevřely.

„Jsi až příliš daleko,“ zašeptala mu do rtů. „Nelíbí se mi to.“

Když jí odpověděl, svým nosem přejel po jejím. „Někdy je to tak jednodušší.“

„Neodtahuj se, Johne.“

V očích mu bojovalo cosi neznámého. Viděla to u něj poslední dobou stále častěji a občas to slyšela i v jeho hlase. Nevěděla, co to bylo, ani jak to napravit.

Ale znovu, možná to nebylo něco, co by se dalo napravit. Nebo spíš to bylo něco, co nebylo třeba napravovat.

Byla to jen jeho další součást.

„Sieno –“

„Ne,“ přerušila ho. „To je v pořádku, Johne.“

„Ano?“

„Ano. Řekla jsem ti, že ano. Nikdy neříkám nic, co nemyslím vážně.“

Jeho rty se stočily do jednoho z jejích oblíbených úsměvů. „Jo, pochopil jsem. I když nikdy nebudu schopný něco takového jen tak nechat být. Někoho, kdo by tě urazil nebo s tebou vyjebal. Nemůžu – mají štěstí, že se ode mě dočkali jen toho, že jsem zmlátil. To nemůžu změnit, lásko.“

„Mohl bys být opatrnější.“

To bylo to nejlepší, co měla.

Jen se zasmál. „Jo, něco takového.“

V jeho hlase mohla stále slyšela podtón, který napovídal, že stále cítil, že mezi ně musel postavit zeď. Udržet si trochu odstup.

Nemohla to tak nechat.

Ne teď.

Znovu ho tvrdě políbila na rty. Byl v tom požadavek a chtíč. Když pro ni rozdělil rty, brala si ještě víc. Rukama ji pevně svíral za boky a to ji jen popohánělo. Jako panák horka a chtíče, který se dostal přímo do jejích žil. Chtěla jen víc.

Vždy více.

Tehdy věděla, že ho dostala – jeho soustředění a pozornost teď byly zcela na ní. Jeho potřeby se propletly s jejími a vedly je lepší cestou.

Netrvalo to vůbec dlouho, než ze sebe dostali všechno oblečení a to skončilo odhozené pryč. Konečky prstů teď sklouzl po jejích tvářích dolů na její krk, ona si mu znovu vlezla zpátky do klína. Zafóliovaný balíček, který vytáhl z kapsy kalhot ještě předtím, než se jich zbavil, teď dostala ona. Roztrhla ho.

Johnova ústa sjela horkou cestičkou pod její bradu a pak níž, po krku. Zatímco na jeho tvrdnou délku nasazovala chladný, hladký latex, prsty se jí chvěly. Sevřel ji za boky a snadno ji zvedl. Jeho penis byl v její ruce těžký, a v dalším nádechu už ho měla tvrdý přímo mezi svými stehny.

Nebylo nic lepšího než ten první tah. To, jak ji plně naplnil a celou si ji vzal. Bylo to návykové – jak ji protahoval a jak ho celého máčela svými šťávami.

Pokaždé.

Vždycky to bylo stejné.

Přesto to bylo stále tak jiné.

Byla ho tak plná. Zatímco se svými boky vyklenul výš, cítila, jak se kolem něj její pohlaví sevřelo pevněji. Šťastně si vydechla.

„Tohle zbožňuji,“ zašeptala.

Johnova ruka opustila její bok, aby mohl dotekem lehkým jako peříčko přejet po jejích rozechvělých rtech. „Co potřebuješ, lásko?“

„Tebe.“

Jeho úsměv byl zbarvený hříchem.

Jeho pohled odrážel jen ji.

Mezi ukazováček a palec sevřel její bradu a přitáhl si ji blíž. Zatímco se k ní tiskl čelem, jejich rty se společně navzájem popásaly. Vlasy jí všude kolem nich vytvořily oponu. Zablokovaly tak zbytek světa, jako by na prvním místě zatraceně vůbec neexistoval.

Jen oni.

Právě tam.

V tomhle momentě.

Spolu.

Jezdila na něm, když o to požádal, a pak, když si ji na sebe stáhl, na něm přistála ještě tvrději. Každým tahem svého penisu v ní ji dostával k okraji o trochu blíž. Ta výška, ve které ve své hlavě byla, byla díky tomu ještě mnohem lepší.

„Kdo je moje sladká dívka, hm?“ zeptal se šeptem. „Jsi celá moje, že?“

Jeho chraplavá a drsná slova jí klouzala po kůži.

Jako hedvábný příslib s ostrými hranami.

I když nebolela.

Věděla to.

Tělem jí proudilo potěšení a ujištění, že brzy bude následovat blaženost. Při každém tahu jejích nehtů přes jeho široká ramena mu s sebou pod jejím dotekem škubly svaly. To, jak mu ze rtů ve sténání plynulo její jméno, bylo nádherné.

„Jsi moje?“ zeptal se znovu.

„Celá tvoje, Johne.“

Přinejmenším až do doby, než ji nebude chtít mít.

A dokonce i tehdy, pomyslela si…

I tak by byla stále jeho.

***

Hřbetem ruky si promnula ospalé oči. Nebyla si jistá, zda pohled před ní byl skutečný, nebo zda byla stále uvízlá ve svém snu.

Zamrkala.

Ne.

John tam stále byl a dělal přesně to, co si myslela, že dělal. Další minutu stále nic neříkala a jen ho sledovala, jak se pokládal knihy zpátky na polici. Jednu po druhé, opatrnými doteky, pečlivě aranžoval hřeby na okraj police.

„Johne?“

„Hmm?“

Dokonce ani nezněl překvapeně z toho, že byla vzhůru a sledovala ho. A ani se neotočil, aby se na ni z chodby podíval.

„Co to děláš s mými knihami?“

„Uklízím je,“ řekl.

Naklonila hlavu ke straně, oči měla přimhouřené. „Proč?“

„Protože v nich byl nepořádek.“

„Ale jsou to moje knihy, Johne.“

Pokrčil rameny. „Usoudil jsem, že mi to dá něco k práci.“

„A to bylo přesně to, o co šlo?“

Přes rameno se na ni podíval a pak, zatímco promluvil, ukázal k dalším policím. „Seřadil jsem je podle autora – beru to tak, že čím víc jich máš od stejného autora, tím víc se ti líbí.“

Přikývla. „Tuším, že ano.“

„Takže tvoji oblíbenci jsou nahoře, v abecedním pořadí.“ Pak kývl k policím níž. „A zbytek je uspořádaný podle abecedy.“

„Víš o tom, že čtenáři objevují nové autory, kteří se stanou jejich oblíbenými, ale mají jen jednu nebo dvě knížky, že?“

John se na ni podíval a ukázal na třetí polici. „Knížky, které vypadaly, že jsi jimi hodně listovala, případně jejich hřbety vypadají opotřebovaně díky tomu, že byly často otvírány.“

Pro své police s knihami neměla žádný systém ani řazení, a opravdu se příliš extra nestarala o to, co s nimi dělat. Nešlo o to, že by jí vadilo, že by John v jejím bytě něco reorganizoval.

Vůbec ne.

Šlo o něco úplně jiného.

„Kdy jsi vstával, Johne?“

„Ve dvě nebo tak nějak. Také jsem byl běhat.“

Podívala se na chodbu, kde bylo malé okno, ze kterého byla vidět venku chladná, bílá zima. „Venku?“

„Kde jinde?“

„Je skoro konec ledna.“

A byla zima.

„Potřeboval jsem si zaběhat.“

Řekl to tak bezstarostně. Jeho pozornost už byla zpátky na knihách.

„A nejsi ani trochu unavený?“ tlačila na něj.

„Ani v nejmenším.“

Nevypadal ani trochu unaveně.

Vzpomínala si na věci o bipolární poruše, které našla na internetu. Jistě, nemyslela si, že by to mělo být bráno jako evangelium, ale i tak to bylo stále znepokojující.

„Musíš dneska ráno běžet k sobě domů, nebo kamkoli jinam?“ zeptala se.

Otočil se, aby se na ni usmál. „Ani náhodou. Dneska jsem celý tvůj.“

„Kvůli ničemu, Johne?“

Třeba jako kvůli jeho lékům.

John se na ni zvláštně podíval. „Ne.“

„Nechtěl jsi spát nebo co?“

„Měl jsem toho v hlavě moc.“

„Jako co?“

Pomalu se k ní otočil. „Prostě jen… pár věcí.“

Siena na něj nechtěla tlačit, ani z něj nic páčit. Nechtěla udělat nebo říct něco, co by ho mohlo urazit, nebo ještě hůř, přimět ho, aby znovu vztyčil své zdi. „Můžeš mi říct nebo se mnou mluvit o čemkoli, Johne. Ty to víš, že jo?“

„Jo, včera v noci jsem to usoudil.“

„Je tady něco, o čem bys chtěl mluvit?“

Přikrývku, kterou měla na posteli, si přitáhla blíž k ramenům. Voněla po něm i po ní. Pomáhalo jí to držet se na zemi, ať už jí možná řekne cokoli. Potřebovala to.

Johnův lehký úsměv, stejně jako jeho pohled, zmizel. „Jo, něco tam je. Nevěděl jsem, kdy a jak to vytáhnout. I když svým způsobem to musím udělat. A pokud mi pak budeš chtít říct, abych šel pryč, pochopím to. Nemusíš mít pocit, že –“

Zvedla ruku. „Mohu prostě jen… s něčím před tím začít?“

Musela být upřímná.

Zvlášť pokud byl on.

„Dobře,“ zamumlal. „O co jde?“

„Nejdřív řeknu, že šlo jen o náhodu a nikde jsem neslídila. Takové věci lidem nedělám, protože nechci, aby to on dělali mně. Narazila jsem na to náhodou a různé věci, které jsem slyšela, mě přiměly se po něčem podívat.“

Zaťal čelist. „Slyšela jsi o mě co?“

„Lidé říkají různé věci a občas je zaslechnu. I když to není to, co je důležité.“

„Možná.“

„Právě teď ne, Johne.“

Jeho držení těla ztuhlo a mírně se otočil, jak by chtěl postavit mezi ně bariéru.

„Hledala jsem u tebe něco, kam bych uložila jídlo, které jsem u tebe doma připravila, a nad ledničkou jsem našla léky. Nedotkla jsem se jich a ani jsem je neprocházela. Viděla jsem pár z nich, co tam byly, ale to bylo všechno.“

„Počkat, ty –“

„Ne,“ řekla rychle. „Nic jsem neprocházela. Nehledala jsem v nich ani neslídila. Našla jsem je náhodou.“

„Ne, myslel jsem něco jiného. Počkej a vrať se. Takže jsi našla moje léky a nepomyslela na to, aby ses mi o tom zmínila?“

„Jsou tvoje, Johne.“

Zamrkal. „Cože?“

„Léky – ať už jakékoli, jsou tvoje. Je to tvoje věc, ne moje. Je to osobní, dobře. Takže mě napadlo, zda mi to chceš říct, nebo zda bys je pak nepotřeboval. Není na mě, abych se ti vnucovala do tvých věcí a požadovala odpovědi.“

Odkašlal si, ale stále se nesetkal s jejím pohledem. „A ty, ehm, říkala jsi, že jsi viděla nějaké sračky?“

„Na tom nezáleží. Je to o tobě, a pokud mi chceš říct něco, co si myslíš, že bych měla vědět, pak do toho a udělej to. Udělej to proto, že ty to chceš udělat a protože máš pocit, že bych to měl vědět. Nedělej to proto, že máš pocit, že mi něco dlužíš. Ne proto, co jsem našla nebo co si myslíš, že možná vím, nebo –“

„Když mi bylo sedmnáct, diagnostikovali mi bipolaritu I.“

Myslela si, že když ho uslyší říct ta slova, která udělají její podezření až příliš skutečným, bude tam něco, ale byla na něj prostě jen… hrdá.

„Říkáš to lidem často?“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Proč ne?“

„Kvůli tomu, jak se na mě lidé dívají – je to vidět v jejích očích. Blázen. Víš, moje rodina to slovo pro mě dokonce ani nepoužívá. Myslím tím blázen. Bylo to do značné míry zakázáno v souvislosti s tím, jak se to říká, jako by to pro mě byla nadávka nebo tak nějak.“

„Jo, to chápu. Chci říct, pokud by mi někdo dříve řekl bipolární, pomyslela bych si vysoko a nízko. Víš, co tím myslím? Nahoru a dolů. Neustále. Vlastně jsem o tom vůbec moc nevěděla.“

„Rychlé cykly,“ řekl.

Svraštila obočí. „Prosím?“

„Když někdo přechází z vysokých emocí k nízkým, jako by se pravidelně pohyboval na horské dráze, říká se tomu rychlé cykly. To je mnohem běžnější u žen než u mužů. Chci tím říct, ano, mám vysoké a nízké momenty, ale ne v rychlých cyklech, a mnohem víc se propadám do záchvatu jednoho nebo druhého.“

„Jako dlouhý záchvat toho, kdy jsi vysoko.“

„Nebo dlouhý záchvat toho, kdy jsem nízko,“ řekl s přikývnutím. „Jo, jako tak. První epizodu jsem měl ve třinácti. Tehdy jsem se nedostal do výbuchu plné mánie, ale ty sračky, které jsem dělal, byly útržkovité. Byl jsem všude a bylo to… pro mou rodinu to byla špatná doba.“

„Pravděpodobně ano. To bylo v době, kdy ses dostal do puberty?“

„Hned potom, ano,“ potvrdil tiše. „Přecházel jsem tam a zpět od toho, co nazývají hypománie, k depresi, a pak zase zpět. Cyklus, ale nikde to nebyl dlouhý záchvat a nepohybovalo se to rychle nahoru a dolů. I když nikdo si myslel, že tady nahoře není něco v pořádku.“

Ukázal si na hlavu a s pokrčením ramen dodal: „Všichni si prostě mysleli, že jsem pro své vlastní dobro až trochu moc komplikovaný a divoký. Měl jsem vždycky pocit, jako bych byl neprůstřelný. Jako by mi nikdy nic nemohlo ublížit a já jsem mohl dělat cokoli, co jsem chtěl. A pak se to změnilo – byl jsem jak roztříštěné sklo. Zlomené s ostrými hranami, které pořeže kohokoli, kdo se dostal až příliš blízko.“

„Takhle to vypadá?“

Temně se zasmál, ale rychle vystřízlivěl. „Ne, jen občas. Bipolarita je cítit jako… všechno najednou. Nedává mi čas k tomu, abych zpracoval jednu věc, a už se na mě řítí něco dalšího. Manie je všechno z toho, ale znásobené deseti nebo ještě víc.“

„Jsem si jistá, že to slovo lidi děsí, že?“

„Mánie?“

Přikývla.

Poškrábal se na spodní straně čelisti. „I kdy je to pro to dobré slovo. Manické – protože takhle to je. Prostě jdeš a jdeš. Čím víc toho děláš, tím lépe se cítíš. Občas se moje mánie projevila fyzicky. Věci jako rvačka nebo sex. Občas se zaměří na sračky kolem mě. Na lidi, kterým nevěřím, nebo na mou práci. Je toho hodně. Je to všechno. Je to –“

„Chápu,“ řekla tiše.

Zamračil se. „Když se mánie zlomí, cyklus dosáhne svého vrcholu a pak jde dolů.“

„Deprese?“

„Jo.“ S povzdechem si zajel rukou do vlasů. „Ale do doby, než mi bylo sedmnáct, jsem se nikdy nedostal do plné mánie. Tenkrát jsem na tři týdny zmizel a objevil se na pohotovosti. Netušil jsem, jak jsem se tam dostal, a měl jsem v těle tolik různých drog, že bych mohl být chodící lékárnou. Bylo to špatné.“

„Ale tehdy tě konečně diagnostikovali?“

„Zhruba tehdy, jo. Pak jsem zjistil, že mám ve své rodinná anamnéze někoho dalšího se stejnou poruchou, takže se také ukázala genetická souvislost.“

„Kdo to byl?“

„Byla by to moje biologická babička – skutečná máma mého táty. Vlastně se jmenuji po tátově otci. Johnathan Grovatti. Lina byla skutečnou matkou mého táty. Ona však byla Johnathanovou milenkou, takže poté, co byla zabita, bylo mnohem věcí ohledně ní zničeno. Bylo potřeba trochu tátova kopání, aby ohledně ní zjistil nějaké informace.“

„To je mi líto.“

Usmál se. „To nemusí. Když jsem před třemi lety vyjel po svém bratranci – celá ta sračka, která mě dostala pod zámek, byl jsem vysoko v mánii.“

Svraštila obočí. „Ale pokud jsi byl nemocný, pak –“

„Lidé se to nesmí dozvědět,“ přerušil ji pevně. „Ne v tomto životě. Něco jako bipolarita by ze mě prostě udělala zkurvený cíl, nebo ještě hůř, skvrnu na mé rodině. Takže místo toho, aby se moje porucha dostala do veřejného záznamu, odkud by se od ní mohl kdokoli dozvědět, jsem se rozhodl jít do vězení.“

Proč se na ni nepodíval, když mluvil?

Vadilo jí to způsobem, který nedokázala vysvětlit.

„Johne.“

Stále se díval kamkoli jinam, jen ne na ni.

„Johne, podívej se na mě,“ tlačila na něj.

Udělal to.

V jeho pohledu našla bolest.

A strach.

„Nechci, abys odešel,“ řekla.

Ztěžka polkl. „Pochopil bych, pokud bys –“

„Nikdy nebudu chtít, abys odešel. Ne kvůli tomu. Dobře?“

Neodpověděl.

Nestáhla se.

„Dobře, Johne?“

Konečně řekl: „Jo, dobře.“

Pohnula se k němu blíž, až se mohla natáhnout a dotknout se ho. Nejdřív to byly jen konečky prstů, které klouzaly po jeho napnuté paži. Měla pocit, že jeho svaly byly pod jejím dotekem jako zatracené skály. Pak zamířila výš, aby mohla pohladit ostrou linii jeho čelisti. Oříškově hnědé oči ani na okamžik nespustil z její tváře, stále v nich zůstávala ostražitost.

„Nejde o to, že by to trvalo stále,“ řekl. „Bez epizody jsem už roky a bude to trvat, dokud budu brát své léky a všechno ostatní. Nemysli si, že –“

„Nic mi nedlužíš,“ řekla a chtěla mu zabránit v tom, aby zašel dál, pokud by on sám nechtěl. „Nic, Johne. Žádné vysvětlení, nic.“

„I když je toho hodně, co musíš pobrat. Vím to.“

„Ne, jsi to ty. Je to jen další část toho, kým jsi, a nic jiného. Nestyď se za to, Johne. Ne se mnou.“

Pohledem sklouzl po její tváři a jemně se usmál. „Ty jsi něco zcela jiného, Sieno Calabrese.“

„Vlastně jsem docela nudná.“

„To není možné. Nemůžeš být nudná, když jsi úžasná.“

„Jen pokračuj se svými sladkými řečičkami, Johne.“

Jeho úsměv se prohloubil. „Takže to je ono? Myslel jsem, že tenhle rozhovor skončí zcela jinak, než jak skončil.“

Při tom se jí zlomila část srdce.

Kolik lidí ho stigmatizovalo za něco, nad čím neměl žádnou kontrolu?

Kolik lidí mu ublížilo svými ignorantskými slovy a ignorantskými domněnkami?

Ona nebyla jednou z nich.

Nikdy.

„Děkuji, že mi věříš,“ řekla.

Palcem přejel po její lícní kosti. „Možná, že právě teď jsi ten jediný člověk, kterému věřím, donna.“

„Slibuji, že vždycky můžeš.“

„Možná budu potřebovat připomínku. Prostě jen varování.“

Přikývla. „Dobře.“