CH - 15. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 15 – Leah

            Buď vděčná

            „Řekli ti, v kolik přijedou sejmout otisky?“ zeptá se máma a podá mi šálek kávy, než se posadí vedle mě na Tylerův gauč.

            „Díky.“ Než odpovím, usrknu si. „Ne, jen že zavolají, až sem přijedou, abych je mohla pustit dovnitř.“

            „Říkal jsem ti, že si potřebuješ nechat nainstalovat poplašný systém,“ řekne táta naštvaně a já se podívám na místo, kde stojí u dveří s rukama zkříženýma na prsou. Od chvíle, co sem přijel, je naštvaný, zlobí se na mě, že jsem čekala až do rána, abych jim zavolala a řekla jim o tom vloupání, protože jsem nechtěla, aby se celou noc strachovali. Táta nebyl nadšený a trval na tom, že hned přijede, i když jsem mu vysvětlila, že do svého domu nesmím, dokud mi to nedovolí policie. Máma z toho byla stejně naštvaná a přijela s ním.

            „Gary,“ vzdychne máma a táta na ni vrhne ostrý pohled.

            „Holka, která žije sama, potřebuje poplašný systém, nebo psa. Ty nemáš ani jedno. Místo toho máš zasranou kočku, kterou většinu času ani není vidět,“ bručí táta.

            Máma mě brání a zlostně se na tátu dívá. „Myšák je s mámou a Tyler s Leah tu ani nebyli. Pochybuju, že by se to stalo, kdyby tu byli, protože by tu byl Bruce. Jen zaplať pánbůh, že je v pořádku. Rozčilovat si můžeš později.“

            „Já se nerozčiluju. Poukazuju na to, že kdyby měla poplašný systém, upozornil by policajty, zatímco by byla pryč, když se sem někdo vloupal. Tomuhle se dalo předejít.“ Zavrtí hlavou, pak se na mě zamračí. „Dneska ti nechávám nainstalovat systém.“

            „Tati.“ Zklamaně si povzdechnu.

            „A řeknu jim, aby ho sem instalovali taky, když tu zůstáváš.“

            „Tohle je Tylerův dům, ne Leahin,“ vyštěkne na něj máma. „Nemůžeš Tylerovi jen tak nařídit, aby tam dal bezpečnostní systém, protože to tak chceš.“

            „Stejně jsem ho sem chtěl dát,“ konstatuje Tyler, když vychází z ložnice, kam se šel převléknout do práce. „Gary má pravdu. Leah je tu se mnou a já potřebuju alarm. Ona taky.“ Podívá se na tátu. „Štve mě, že musím teď odejít, ale ocenil bych, kdybys zavolal a nechal ho nainstalovat ještě dneska. Dej jim vědět, že si připlatím, když to bude nutné. Jen to chci mít hotové do dnešního večera.“

            „Já to zvládnu,“ ujišťuje ho táta a vypadá, že se mu ulevilo.

            Tyler kývne hlavou, potom se podívá na mě. „Budeš v pořádku? Nechci jít, ale potřebuju zkontrolovat práci. Nebudu pryč dlouho – možná dvě hodiny.“

            „Budu v pořádku.“ Cítím se provinile, že má o mě strach, když potřebuje myslet na práci. „Máma s tátou jsou tady, a až to viřídím s policií, možná pojedu do salonu. Potřebuju zavolat klientům, se kterými jsem se měla dneska sejít, a změnit termín schůzek.“

            „Tak jo, bejby.“ Přistoupí blíž, políbí mě na rty. „Dej mi vědět, co policajti řeknou, a nezapomeň zavolat své pojišťovně. Potřebují vědět, co se stalo, abys u nich mohla požádat o náhradu.“

            „Postarám se, aby jim zavolala,“ řekne máma a stiskne mi ruku.

            Tyler se na ni podívá a kývne, než se znovu podívá na mě. „Miluju tě.“

            „Já tebe taky.“ Zavřu oči, když se jeho rty dotknou mého čela, a pak se dívám, jak odchází poté, co se rozloučil s rodiči.

            „Potřebuju kofein,“ prohlásí táta, když si jde do kuchyně pro šálek kávy. Jakmile je uvnitř, slyším ho telefonovat, jak si domlouvá schůzku, aby u Tylera a u mě namontovali bezpečnostní systémy.

            „Jsi v pořádku, zlato?“ zeptá se máma tiše a já se na ni podívám. Nejsem v pořádku, ale na to teď nemůžu myslet. Potřebuju vyřídit celou záležitost a pak začít uklízet svůj dům. „Měla jsem přijít zkontrolovat tvůj dům, zatímco jsi byla pryč.“

            „Jsem ráda, že jsi nepřišla,“ říkám jí. „Je dost zlé, co udělali s mým domem. Nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát, kdybys je přistihla. Jen doufám, že policajti něco najdou a budou schopni chytit toho, kdo to udělal.“ Opřu si hlavu o pohovku.

            „Taky doufám,“ souhlasí, pak si povzdechne, když jí zapípá mobil. Rychle ho zvedne a začne psát.

            „Je všechno v pořádku?“

            „Jen klientka. Je naštvaná, že jsem zrušila její schůzku.“

            „Mrzí mě, že nestíháš práci.“

            „Mě ne.“ Odloží telefon na konferenční stolek a podívá se na mě. „Jsi moje holčička. Nikde jinde teď nemusím být. Moji klienti to buď pochopí, nebo si najdou jiného stylistu.“

            „Jako by se to mělo stát.“ Protočím oči. Lidé čekají měsíce, než si domluví schůzku s mámou. V žádném případě se nepřesunou k někomu jinému jen kvůli zpoždění.

            „Dobře, za pár hodin tu budou technici, aby sem nainstalovali bezpečnostní systém. A jakmile se budeš moc vrátit do domu, nainstalují ho tam taky.“

            „Kolik mě to bude stát?“ Zeptám se ho. Mám něco našetřeno, ale tvrdě jsem pracovala, abych splatila studentskou půjčku, kterou mám ještě ze zdravotní školy.

            „Nic.“ Táta se posadí do křesla vedle krbu. „Ber to jako vánoční dárek.“

            „No teda, přesně to jsem chtěla,“ odpovím sarkasticky a on i máma se zasmějí. „Nech mě hádat – mámě koupíš k Vánocům vysavač.“

            „Jestli mi tvůj táta koupí k Vánocům vysavač, tak se k tobě nastěhuje,“ řekne máma a já se na ni zazubím.

            „Myslel jsem, že chceš tu věc Roomba,“ zamumlá táta a vypadá trochu ustaraně.

            Ale ne. Opravdu jí k Vánocům koupil vysavač. Jen jsem žertovala.

            „Já ho chci, ale ne jako vánoční dárek.“ Přimhouří na něj oči. „To jsi mi koupil k Vánocům?“

            „Samozřejmě, že ne.“

            „Jo, mami. Samozřejmě, že ne.“ Začnu se smát a táta si polohlasně bručí. Zazvoní mi mobil na stole a já ho zvednu. Když vidím místní číslo, zvednu ho, pak si úlevně oddechnu a podívám se na tátu. „Policisté jsou vedle. Můžeš jim vzít můj klíč, aby mohli vejít dovnitř?“

            „Samozřejmě, miláčku,“ řekne. Táta popadne můj klíč z pultu a odejde, vrátí se jen o pár minut později. „Říkali, že to nebude trvat dlouho.“

            „Měla bych zavolat do pojišťovny. Potřebuju zjistit, co přesně ode mě budou potřebovat, abych mohla požádat o náhradu škody.“

            „Udělej to hned. Doufejme, že než skončíš, budou vedle hotoví,“ řekne máma.

            „Jasně.“ Vstanu a vezmu si mobil s sebou do kuchyně. Popadnu kus papíru a pero a pak se opřu o pult, abych mohla zavolat. Agentovi do telefonu vysvětlím, co se stalo, a pak napíšu, co přesně musím udělat. Když končím, ozve se zaklepání na dveře a máma jde otevřít. Čekám, že uvidím policajty, takže jsem překvapená, když vidím Chrissie.

            „Panebože, jsi v pořádku?“ zeptá se, když mě zahlédne v kuchyni. „Zrovna jsem dostala tvou zprávu a hned jsem přišla. Nemůžu tomu uvěřit.“

            „Jsem v pořádku.“ Obejmu ji kolem ramen. „Kdo pracuje v obchodě?“ Zeptám se, kdy mě pustí. Většina jejích zaměstnanců jsou středoškoláci a škola ještě neskončila.

            „Mám takovou malou fajnovou cedulku Zavřeno a použila jsem ji.“

            Zasténám a cítím se provinile. Štve mě, že kvůli tomu všichni přicházejí o práci. „To jsi nemusela dělat.“

            „Jo, musela.“ Položí si ruce v bok. „Chtěla jsem se sama přesvědčit, že jsi v pořádku, a pomoct s úklidem.“

            „Díky.“ Vzdávám se, protože vím, stejně jako máma s tátou, že se nenechá odradit. A pravda je, že potřebuju všechnu pomoc, které se mi dostane. Mám zdemolovaný dům. Pár dní potrvá, než vynesu všechny odpadky a poškozené věci, než se všechno uklidí a zase zorganizuje.

            „Páni, to bylo snadné. Cítíš se dobře?“

            „Buď sticha.“ Protočím oči a zamířím k gauči. „Musíme počkat, až pro nás přijedou policisté, než budeme moct jít ke mně. Snad to nebude dlouho trvat.“

            „No, zatímco budeme čekat, chci slyšet všechno o tvém výletu. Jak to šlo?“

            „Jé, já to chci taky vědět,“ vloží máma vzrušeně.

            Táta vstane, přijde ke mně a políbí mě na temeno hlavy. „Půjdu ven a počkám na verandě.“

            „Ty nechceš slyšet o mém výletu?“

            „Ne,“ prohlásí pevně a já se zasměju, když se nakloní, aby políbil mámu, než vyrazí ven.

            „Tak jo, tvůj táta je pryč. Řekni nám všechno.“

            Pohlédnu mezi mámu a nejlepší kamarádku, pak jim všechno řeknu. O tom, jak jsem poprvé potkala Tylerovu mámu a jak to dopadlo hrozně. O tom, jak jsem šla do baru a poprala se. O tom, jak jsem si myslela, že mě Tyler opustil. O tom, jak jsem mluvila s jeho mámou a jak mě přijala. Pak o obědě s jeho babičkou. Když skončím, Chrissie i máma mají ústa dokořán.

            „Jak dlouho jsi tam byla?“ zeptá se Chrissie a já se na ni usměju.

            „Jen ten prodloužený víkend.“

            „Měla jsi moc práce,“ zamumlá.

            „Nemýlíš se,“ zamumlám a ona se zasměje.

            Máma se natáhne, položí mi ruku na koleno a získá mou pozornost. „Ty a Tylerova máma jste teď v pořádku, že?“

            „Už jsme v pořádku,“ ujišťuju ji a pak se podívám na dveře, když se otevřou.

            „Připravená vyrazit?“ zeptá se táta, když strká hlavu dovnitř.

            „Jo.“

            Když všichni vyjdeme ven, dva policisté nás vedou k mému domu. Vysvětlují nám, co udělali a jak dlouho jim bude trvat, než dostanou otisky do systému. Zdají se být ve svých zjištěních plni naděje, díky čemuž se cítím o něco lépe. Poté, co odejdou, projdu s Chrissie a rodiči domem a všichni jsou viditelně rozrušení, ale rádi, že jsem tady nebyla.

            Poté, co je ujistím, že jsem v pořádku, jdeme do kuchyně a začneme čistit jídlo ze stěn a podlahy, než začne páchnout nebo plesnivět. Když se objeví Tyler, řekne mi, že nějací jeho chlapi jedou se svými náklaďáky, aby mu pomohli zbavit se nábytku a věcí, které už nejsou použitelné. Máma, Chrissie a já plníme tašky v kuchyni a táta s Tylerem táhnou můj gauč a matraci ven, aby je později bylo snazší je naložit.

            Zatímco uklízíme, objeví se lidé z objednané firmy na zabezpečovací systémy a namontují alarm, pracují rychle, aby ještě stihli zapojit alarm i u Tylera doma. Ukazují nám, jak je používat a co se stane, když se spustí alarm. Trochu mě ten složitý systém přemáhá, ale nepřipouštím si to, protože díky nim to vypadá, že by na to mohlo přijít dítě. Jakmile odejdou, pokusím se ze zdi vydrhnout slovo děvka. Protože k napsání toho slova použili kečup, zůstala po něm skvrna, kterou bude nutné přemalovat.

            O pět hodin později se unavená, zpocená a hladová se rozhlížím po obýváku, po své nejlepší kamarádce, rodičích a bratrovi – kteří přišli, když skončili v práci – a dívám se, jak vynášejí ven poslední odpadky. Sleduji přes stůl na Tylera, jeho muže Jakea, Mikea a Scotta, kteří právě zjišťují, jestli by televize ještě mohla fungovat, a zhluboka se nadechnu. Protože všichni pomáhají uklízet a odvážet odpadky na místní skládku, můj dům je skoro zpátky v normálu. Ještě si potřebuju vyprat oblečení a uklidit ho a pak si pořídit gauč a novou matraci, ale z většiny to tady vypadá stejně, jako když jsem odjížděla. Myslela jsem, že mi bude trvat dny, než všechno uklidím, ale s pomocí všech je to skoro hotové.

            „Kdybych měla miliony dolarů, koupila bych vám každému auto nebo dům nebo cokoliv, co byste chtěli,“ řeknu a všichni se otočí, aby se na mě podívali. „Děkuju.“ Mávnu rukou po místnosti. „Ani nevím, jak mám říct, jak moc jsem vděčná za všechnu vaši pomoc.“

            „Myslím, že jsi to právě udělala, zlatíčko,“ usměje se Scott. „I když kdybys byla milionářka, řekl bych si o skútr.“

            „Budu si to pamatovat, jestli někdy vyhraju v loterii,“ odpovím a on se na mě zazubí, než se otočí zpátky k televizi, zrovna když ta najednou ožije.

            „Pořád funguje.“ Popadnu ovladač z postranního stolku opřeného o zeď a prolistuju kanály. „Nemůžu uvěřit, že funguje.“

            „Být tebou, stejně bych ji nahlásil do škod u pojišťovny,“ říká Jake a dívá se z televize na mě. „Vím, že teď televize funguje, ale za den nebo za týden by mohla přestat jít. A ty určitě nechceš platit za novou z vlastní kapsy, když nemusíš.“

            „Asi máš pravdu,“ souhlasím, když Tyler přechází místnost ke mně. Jakmile je blízko, obejme mě paží kolem ramen a políbí mě ze strany na hlavu. Zakloním hlavu, abych se na něj podívala a zašeptala: „Děkuju.“

            „Víš, že mi nemusíš děkovat,“ zašeptá taky; pak se skloní a dotkne se svými ústy mých. Přední dveře se otevřou a já se otočím, abych viděla, kdo jde dovnitř. Usměju se od ucha k uchu, když do místnosti vrazí Bruce, míří přímo k Tylerovi a ke mně a jeho ocas letí sto mil za minutu.

            „Jsi doma!“ Obejmu paže kolem jeho chlupatého krku a směju se, když mi olizuje obličej. „Taky jsi mi chyběl,“ říkám mu, zatímco se postavím, abych pozdravila Angie, která vchází dovnitř s mým bratrem.

            „Přemýšlel jsem o tom, že si ho nechám, ale víš, kde bydlím, takže to nejde,“ informuje mě a já se zasměju, když mě obejme. „Moc mě mrzí, co se stalo.“

            „Mě taky,“ říkám, když mě pustí, abych přijala objetí od Tylera. „Kde jsou kluci?“

            „S Beth. Nechtěl jsem, aby se vyděsili. Noah mi řekl, že je to dost zlé.“ Rozhlédne se kolem sebe. „Hádám, že jste si všechno uklidili.“

            „Uklidili, ale stejně bych nevěděla, jak jim vysvětlit, že jsem přišla o gauč, takže je asi dobře, že tu nejsou.“

            „To je pravda,“ odpoví a pak se podívá mezi Tylera a mě. „Vědí, kdo to mohl udělat?“

            „Ještě ne. Říkali, že to bude trvat pár dní, než se jim vůbec podaří zkontrolvat otisky v databázi. Doufejme, že se brzy něco dozvíme,“ říkám, když zazvoní Tylerův mobil. Dívám se, jak odchází s telefonem u ucha, a pak se otočím, abych se zeptala, jestli někdo nechce pizzu. Zastavím se, když se Tyler vrátí a vypadá vztekle.

            „Co se stalo?“ zeptá se Scott.

            „To byl detektiv Miller. Říkal, že když dnes přišel do kanceláře, slyšel, jak se moje jméno zmiňuje spolu s tím vloupáním tady. Když se policisté, kteří otisky sejmuli, vrátili na stanici, zeptal se jich, jestli by se na ně mohl podívat. Potom porovnal částečný otisk, který získal během vyšetřování žhářství, s otisky, které sejmuli dnes.“

            „Mají shodu?“ hádá táta a já se podívám na něj, pak zpátky na Tylera.

            Ani náhodou.

            „Mají shodu,“ souhlasí Tyler.

            „Ale… ale to nedává žádný smysl. Proč by někdo založil požár ve tvém skladišti a pak mi o několik týdnů později zdemoloval dům?“

            „Já nevím, bejby,“ řekne a prohrábne si prsty vlasy. „Detektiv Miller chce, abych tě vzal na stanici, aby ti mohl položit pár otázek.“

            Hrudník se mi sevře a z nevolnosti se mi obrací prázdný žaludek. „Proč? Myslí si snad, že mám něco společného s tím, co se stalo?“

            Tylerův výraz změkne a přistoupí blíž ke mně, obejme mě zezadu kolem krku. „Ne, jenom chce vědět, jestli existuje někdo, koho bys mohla podezírat, někdo, koho jsi v poslední době rozzuřila nebo s kým ses pohádala.“

            „Nikdo takový není.“

            „Tvůj rozhovor s ním by mu, ale mohl pomoc, třeba ho přivede na nějakou stopu, nebo se může objevit nějaké vodítko, které bude důležité při dalším vyšetřování.“

            „Ale mají úplný otisk. Nemůžou ho prostě dát do databáze a zjistit, jestli se neobjeví nějaká osoba?“

            „Ne, bohužel jen proto, že mají shodu, neznamená, že budou schopni ten proces uspíšit. A do té doby detektiv Miller nechce, aby se zase něco stalo.“

            „Musíš si s ním jít promluvit,“ vloží táta a já se roztřeseně nadechnu.

            Vím, že má pravdu, že mají oba pravdu. Musím si s ním jít promluvit. Prostě se mi nechce. Mám teď pocit, že jsem tou příčinou toho všeho, ale nechápu, jak je to možné. Nemám žádné nepřátele, o kterých bych věděla. Nikdy jsem ani nikoho nepředběhla ve frontě, nebo nekýchala, aniž bych si zakryla ústa. S každým, koho potkám, vycházím. Prostě to nedává žádný smysl. „Dobře, půjdu si s ním promluvit. Jenom se nejdřív potřebuju osprchovat a převléct.“

            „Doprovodím tě ke mně, pak půjdeme,“ řekne Tyler.

            Kývnu na něj a rozhlédnu se po místnosti. „Ještě jednou vám všem děkuji,“ potom obejmu rodiče, Chrissie, Angie a bratry. Tyler mě doprovodí k sobě domů, jde s námi Bruce, já se osprchuju a obléknu, zatímco on si povídá po telefonu se svými rodiči a zasvěcuje je do toho, co se děje. Stojí v koupelně a ustaranýma očima sleduje každý můj pohyb. Než skončím s přípravami, můj dřívější hlad zmizel a moje nervy jsou na pochodu.

            „Bude to v pořádku,“ říká Tyler, když otevírá dveře a pomáhá mi do svého náklaďáku. „Nemáš žádné potíže. Jen odpovíš na pár otázek.“

            „Já vím, ale teď mám pocit, že je to všechno moje vina.“

            „Není. Ten, kdo to dělá, je očividně nemocný a potřebuje pomoc. To není tvoje vina.“

            „Jen se pořád snažím někoho přijít, na kohokoli koho jsem rozčílila, ale nikdo mě nenapadá,“ říkám mu a frustrovaně syčím, když se mi zdá, že se mi nedaří zapnout bezpečnostní pás.

            Vezme si ode mě přezku, pak mi ji přehodí kolem pasu a zapne ji. „Dýchej kvůli mně a uvolni se, bejby. Bude to v pořádku.“ Políbí mě na čelo, pak ustoupí a zabouchne dveře. Když obejde místo u řidiče, párkrát se zhluboka nadechnu, abych se uvolnila. Funguje to a opřu se o sedadlo. Když si sedne za volant, chytí mě za ruku, položí si ji na stehno, než se otočí k řízení a vycouvá z příjezdové cesty. „Měla jsi dneska něco víc než kafe?“ zeptá se mě a já se otočím, abych se na něj podívala, než odpovím.

            „Ne, nebyl čas, když se objevili moji rodiče a všechno to ostatní, co se stalo.“

            „Cestou se zastavíme a dáme ti sendvič,“ řekne, když položí ruku na mou.

            „Myslím, že teď nemůžu jíst.“ Už při pomyšlení na jídlo se mi zvedá žaludek.

            „Něco sníš, i kdybych tě měl krmit násilím,“ informuje mě a otočí se, aby se na mě podíval, když zastaví na červenou.

            Vidím odhodlaný výraz v jeho očích, zabručím: „Fajn.“

            „Moje máma s tátou mají strach. Pozítří přijedou, aby s námi strávili pár dní.“

            „Cože?“ Vykřiknu. „Nechci je tady, ne když se mi někdo opravdu snaží ublížit.“

            Ignoruje mě a pokračuje. „Objednal jsem ti dnes odpoledne matraci do postele. Měla by být doručena zítra večer. Zůstaneme u tebe a necháme moje rodiče u mě, dokud budou ve městě.“

            „To se mi nelíbí, Tylere. Pokud se mi někdo snaží ublížit, tvoje rodina by se mohla ocitnout v nebezpečí. To se mi nelíbí.“

            „Podařilo by se ti přesvědčit rodiče nebo bratry, aby se drželi dál?“ ptá se. Ne, nepodařilo; i kdybych jim řekla, aby nechodili, dokud toho člověka, který se mi vloupal do domu, nechytí, budou mě ignorovat. „Ani na tuhle otázku nemusíš odpovídat. Odpověď znám. Chtějí se ujistit, že jsme v pořádku, že ty jsi v pořádku.“

            „Pořád se mi to nelíbí.“

            „Promiň, bejby. Není to něco, co by se ti mělo líbit, jen něco, s čím se budeš muset vypořádat. Kromě toho tohle dá našim rodinám šanci se setkat.“

            „Skvělé,“ povzdechnu si. „Mám takovou radost z představy, že se všichni sejdou, když proti mně něco má nějaký šílenec. Chci říct, mohla by někdy být lepší chvíle, aby se naše rodiny sešly? Myslím, že ne,“ říkám sarkasticky a vrtím hlavou.

            „Všichni se sejdou, protože jim na tobě záleží a chtějí vidět, že jsi v pořádku.“

            „To můžeš říkat pořád, ale nic to nemění na tom, že možná vystavuju lidi, které miluju a na kterých mi záleží, nebezpečí. Chci říct, sakra, někdo ti zapálil sklad, pak se vloupal do mého domu, zdemoloval to tam a napsal na zeď děvka. Nechci ani pomyslet na to, co by mohli udělat příště.“

            „Nedovolím, aby se ti něco stalo.“

            „Možná do toho nebudeš mít co mluvit. Nemůžeš se mnou být čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Musíš pracovat a já taky. Nevím, kdo a proč se na mě zaměřil.“

            „Přestaň!“ zařve a já sklapnu a připadám si jako idiot. Vím, že má strach, a to, že se chovám jako blázen, tomu nepomůže. „Nikdo ti, kurva, neublíží. Nikdo se k tobě nedostane a je mi u prdele, jestli nad tebou budu muset stát na stráži další…“ Prohrábne si prsty vlasy. „Tak dlouho, jak to bude trvat, než poldové zjistí, kdo to svinstvo udělal.“

            „Dobře,“ zašeptám, když vidím, jak se mu hruď rychle zvedá a klesá. „Máš pravdu. Jsem jenom vyděšená. Nikdo mi nic neudělá.“ Pohladím ho po stehně a doufám, že ho to uklidní. „Promiň. Já jen… Jen o věcech moc přemýšlím a chovám se hloupě.“

            „Nejsi hloupá.“ Zastaví a zaparkuje před jedním z místních obchůdků se sendviči. „Není hloupé, že se bojíš. Máš důvod se bát, ale potřebuju, abys věřila, že nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil.“

            „Věřím ti,“ prohlašuju a dívám se mu do očí, když ke mně otočí hlavu. Věřím mu. Vím, že by se postavil před kulku, aby mě ochránil. Že by riskoval vlastní život, aby zachránil ten můj. Jen doufám, že se to nikdy nestane.

            „Dobře.“ Jeho prsty jemně stisknou ty moje. „Teď ti dáme něco k jídlu, vyřídíme si to s Millerem a pak se vrátíme domů, kde můžu vypnout všechny myšlenky na všechno, co se stalo.“

            Ten nápad se mi vážně líbí. Neřeknu to ale nahlas, místo toho se k němu nakloním a políbím ho na čelist. „Miluju tě,“ řeknu mu, než se vrátím, rozepnu si pás a vystoupím z jeho náklaďáku.

            Po jídle mě odveze na policejní stanici, kde se setkám s detektivem Millerem. Přesněji s Calvinem Millerem. S mužem, který je shodou okolností také vysoký, fit a vážně sexy, s tmavohnědými vlasy a úchvatnýma modrýma očima. Okamžitě se s ním cítím dobře a nemám pocit, že mě vyslýchá. Neptá se mě na jednu otázku za druhou; jen se mnou mluví o mém životě a lidech v něm, zatímco si píše do sešitu.

            Když skončíme, řekne mi, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby tu osobu nebo osoby dostal za mříže, a z nějakého důvodu mi jeho přítomnost na případu zvedne náladu.

            Potom mě Tyler odveze k sobě domů. Neztrácí čas a donutí mě zapomenout na všechno kromě nás dvou. A když mu usnu na hrudi a naslouchám zvuku jeho srdce, už se nebojím, protože vím, že mě ten chlap s rukama ovinutýma kolem mě ochrání.