CH - 14. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 14 – Leah

            Vybojuj to

            Zvednu pravou ruku, abych ji zvedla pod tvář, a pak zasténám, když mi konečky prstů vystřelí bolest. S tou bolestí zaplaví mou mysl vzpomínky na to, co se stalo včera v noci v baru. Někoho jsem praštila. Nejen někoho, ale obrovského chlapa, který si to zasloužil, ale mohl mi ublížit.

            „Do prdele.“ Zamrkám, otevřu oči a pomalu se posadím, dívám se na místo vedle sebe v posteli a pak po pokoji. Tyler není nikde v dohledu. Ani nevím, jestli včera večer po telefonátu s tátou přišel do postele. Při té myšlence mi žaludek začínají plnit obavy. Vstanu, jdu do koupelny a líně dělám svou ranní rutinu, bolest v ruce mě zpomaluje.

            Když jsem hotová, vydám se ze schodů a volám na Tylera. Zamračím se, když neodpovídá, a jdu ho hledat. Není v obýváku ani v kuchyni; není ani venku na v zadu na verandě. Nakonec jdu k předním dveřím a podívám se z okna, vidím, že jeho náklaďák je pryč.

            „Odešel,“ říkám prázdnému pokoji, zatímco neklid, který se mi usadil žaludku, roste a srdce mě skutečně bolí. Věděla jsem, že je na mě naštvaný, ale nemyslela jsem si, že je tak naštvaný, aby mě tu beze slova nechal. S pocitem, že bych se mohla rozbrečet, jdu do kuchyně. Potřebuju si vzít telefon, abych mu mohla zavolat a trochu kofeinu, aby mi pomohl přemýšlet a vymyslet plán.

            Jestli je tak naštvaný, že se nevrátí, potřebuju se dostat domů. Vím, že kdybych zavolala mámě nebo bratrům, přijeli by pro mě bez ptaní. Taky vím, že si můžu vzít taxíka na letiště a zamluvit si let, až tam budu. Nejsem nadšená z představy, že budu čekat na letišti hodiny, abych stihla letadlo na Den díkůvzdání, ale když budu muset, tak to udělám. Když dojdu do kuchyně, najdu malý bílý papírek opřený o konvici na kávu. Rozevřu ho a zavřu oči poté, co si přečtu Tylerův příšerný rukopis.

            Jel jsem pro nějaké léky proti bolesti. Brzy se vrátím.

 

            Neopustil mě. Prostě odjel do obchodu. Zasáhla mě úleva, až se musím opřít o pult. Po chvíli si naliju šálek kávy a přidám mléko a cukr a pak začnu vycházet ven, potřebuji trochu čerstvého vzduchu, ale zastavím se, když někdo zaklepe. Když se otočím čelem ke vchodovým dveřím, mé tělo se stuhne. Venku stojí Tylerova máma a ani nemůžu předstírat, že tu nejsem, protože se dívá oknem přímo na mě.

            S těžkým povzdechem zamířím ke dveřím, odemknu zámek a otevřu jí, aby mohla vejít. „Ahoj.“ Pokusím se usmát, ale vím, že to vypadá nuceně, jak to je. „Tyler tu není. Jel do obchodu.“

            „Já vím.“ Vejde dovnitř a její luxusní boty klapou o dřevěnou podlahu. Zavřu dveře a modlím se, aby ze sebe rychle dostala, co chce říct, a já si mohla vypít svůj šálek kávy a vymyslet, jak to urovnat s jejím synem. „Slyšela jsem, co se stalo včera v noci.“ Otočí se ke mně.

            V duchu se přikrčím, ale zvednu bradu a narovnám se. „Jak jsem řekla už Tylerovi, nebudu se omlouvat za to, co jsem udělala. Musela jsem pomoct. Nemohla jsem jen tak odejít.“

            Zkříží si ruce na hrudi, prohlíží si mě a já si uvědomím, že na rozdíl od ní – oblečená do pěkných džínů a svetru – mám na sobě jen dlouhé tričko. Nemám na sobě ani kalhotky. Mluvím o trapnosti.

            „To, co jsi udělala, bylo impulzivní,“ prohlásí.

            „Co myslíš, že jsem měla udělat?“ Zeptám se, pak zavrtím hlavou a zamumlám: „To je jedno.“ I když vím, že je to neslušné, zvednu ruku, dlaň obrácenou k ní. „Pořád na to myslím a vím, že kdybych nechala Bellu v situaci, v jaké byla, mohlo se jí stát něco mnohem horšího. Ano, to co jsem udělala, bylo impulzivní a možná i bezohledné, ale nelituju svých činů a odmítám cítit se špatně za to, že jsem pomohla.“ Nadechnu se a pomalu vydechnu. „Vím, že mě nemáš ráda, a jsem s tím smířená. Jestli potřebuješ, abych byla padouch, nemůžu udělat nic, co by změnilo tvůj názor na mě. Ale.“ Lehce se k ní nakloním a ona vykulí oči, jako by byla překvapená, že se s ní střetávám. „Tohle není doopravdy o mně. Jde o tvůj vztah se synem. Vím, že ho miluješ a on miluje tebe.“

            Její výraz lehce změkne a já pokračuju. „Přesto si nezaslouží cítit se špatně, že využil příležitosti mít lepší život. Nezaslouží si cítit se špatně kvůli svému rozhodnutí odstěhovat se, i když ti jeho stěhování ublížilo.“ Krátce zavřu oči, pak ztiším hlas a podívám se jí do očí. „Vím, že ho miluješ. Rozumím tomu, protože já ho taky miluju. Ale musíš vidět, že to, co děláš, ho zraňuje.“

            „Já vím,“ řekne a já nevěřícně zamrkám. Její souhlas je až příliš snadný. „Jednoho dne, až budeš mít vlastní děti, pochopíš, jak úžasné a zároveň těžké je sledovat, jak vyrůstají a pokračují ve svých životech. Své děti miluju víc než cokoliv jiného na tomto světě. Chybí mi.“

            Bolí mě u ní srdce, protože v jejím hlase slyším bolest. „Mrzí mě to,“ říkám jí tiše.

            „Ne, mě to mrzí,“ odpoví a krátce uhne pohledem. „To, jak jsem se k tobě včera chovala, bylo směšné a nezralé. Tyler má pravdu – potřebuju dospět, než svou nejhorší noční můru proměním ve skutečnost a přijdu jak o děti, tak o vnouče.“ Její tvář je sklíčená.

            „Milují tě.“

            „Neulehčila jsem ti to.“ Povzdechne si a já udělám krok k ní.

            „Tak nám to ulehči,“ zapřísahám ji. „Heather tě teď potřebuje víc než kdy jindy, zvlášť po tom všem, čím si prochází. A Tyler potřebuje tvou podporu a pochopení.“

            „Heather měla pravdu,“ říká, uhne pohledem a stiskne rty, než pokračuje. „Vyprávěla mi o tobě všechno poté, co vás s Kennedy navštívila. Říkala, že jsi pro jejího bratra perfektní a že ho nikdy neviděla šťastnějšího.“ Srdce mě při jejím přiznání hřeje. „Je mi to líto, Leah. Opravdu mě ten včerejšek mrzí. Doufám, že mi odpustíš, jak jsem se chovala.“

            „Už se stalo,“ ujišťuju ji.

            Přikývne; pak se její výraz ještě jednou změní a já zadržím dech, protože si nejsem jistá, co ten nový pohled znamená. „Teď. Myslím, že bychom si měly promluvit o tom, co se stalo v baru.“ Začnu otevírat ústa, abych jí řekla, že to nepotřebujeme, ale ona mě utne. „Zbláznila ses?“ zeptá se a zní přesně jako moje máma, když je ze mě frustrovaná. „Co sis myslela, postavit se opilci sama?“

            Zasténám a zakloním hlavu, abych se mohla dívat do stropu. „Myslela jsem si, že tenhle rozhovor už máme za sebou.“

            „Vystavila ses nebezpečí. Chápu, proč jsi to udělala, ale představ si, co by se stalo, kdyby ten muž měl nůž, nebo pistoli.“

            „Mluvíš přesně jako tvůj syn,“ říkám jí, ale ona na mé prohlášení nereaguje.

            Pokračuje v mluvení, jako bych ani nepromluvila. „Jako budoucí matka mých vnoučat očekávám, že se o sebe budeš lépe starat.“

            Panebože, to právě řekla?

 

            „Nemůžeš chodit kolem a dělat bláznivé věci, aniž bys přemýšlela o následcích svých činů, Leah.“

            „Pokusím se,“ ujišťuji ji a doufám, že tenhle výstup skončí. I když se mi líbí, že má o mě starost, nechci přednášku, zvlášť když vím, že mě čeká další od Tylera, až se vrátí.

            „Dobře. Teď. Potřebuju se dostat domů a do kuchyně.“ Vydá se ke dveřím. „Večeře na Díkůvzdání se sama neuvaří a Tylerův otec je bohužel příšerný kuchař. Nemůžu mu ani věřit, že mi naspustí vodu, ve které musím uvařit brambory.“

            „Tyler umí vařit.“

            „Já vím.“ Zarazí se s rukou na klice. „Učila jsem ho od útlého věku, jak být soběstačný. Nikdy jsem nechtěla, aby musel být závislý na ženě, aby se mohl najíst. Jeho táta by raději hladověl, kdybych nebyla poblíž, abych mu uvařila. Jeho máma ho to nikdy nenaučila a já jsem nechtěla udělat stejnou chybu se svým synem.“

            „Odvedla jsi s ním dobrou práci. Je to dobrý člověk a opravdu skvělý kuchař.“

            „Já vím.“ Usměje se, vypadá trochu samolibě, a já dokážu myslet jen na to, že jsou si s Tylerem vážně hodně podobní. „Díky, že sis se mnou promluvila.“

            „Kdykoliv.“

            S dalším přikývnutím otevře dveře. „Uvidíme se s Tylerem za pár hodin?“

            Je to otázka, kterou se, jak vidím, bála položit. „Ano.“

            „Dobře.“

            Odchází a já se dívám, jak odchází, pak se nadechnu a cítím se lehčí, než když jsem se probudila. Tyler se na mě možná pořád zlobí, ale aspoň vím, že proti mě jeho máma už nic nemá. Jdu se svým šálkem kávy na zadní terasu a usrkávám z něj, a dívám do údolí pod sebou. Když uslyším, jak se otevírají skleněné dveře, neotočím se k Tylerovi, ale moje tělo pocítí úlevu, když se mi opře o záda a políbí mě na temeno hlavy.

            „Nemyslel jsem si, že budeš na nohou,“ konstatuje a klouže mi rukama kolem krku. „Jak je na tom tvoje ruka?“

            „Je oteklá, ale moc nebolí, když jsem ji teď použila,“ odpovím, pak se napiju kávy a snažím se přijít na to, co říct.

            „Omlouvám se za včerejší noc.“ Opírá si stranu hlavy o moji a tíha, která mi ležela v žaludku celé ráno, se rozplývá. „Neměl jsem reagovat tak, jak jsem reagoval. Já jen... kurva, při představě, že se ti něco stane, mám pocit, jako bych vyletěl z kůže. Nevím, co bych dělal, kdyby se tě dotkl. Jediné, na co jsem včera v noci dokázal myslet, bylo, co by se ti mohlo stát, kdyby mi Bella nepřišela říct, co se děje.“

            „Naštěstí to dopadlo dobře.“ Podívám se na něj.

            „Díky bohu,“ souhlasí s povzdechem. „Jen mi slib, že už nic takového neuděláš.“

            „Doufám, opravdu doufám, že už nikdy nebudu v takové situaci.“

            „Všiml jsem si, že jsi nic neslíbila.“

            „To proto, že neslibuju nic, co nemůžu dodržet.“ Pokrčím rameny.

            Zasténá, skloní čelo na mé rameno, usměju se a natáhnu ruku, abych ho poplácala po zátylku.

            „Další novinka, když jsi byl pryč, stavila se tu tvoje máma,“ řeknu mu a on sevře ruce, zatímco zvedá hlavu, aby se na mě podíval.

            „Prosím, řekni mi, že byla milá.“

            „Přišla se omluvit a dát mi přednášku o tom, jak jsem šílená a impulzivní.“ Usměju se na něj. „Mluví úplně jako ty, nebo možná ty mluvíš úplně jako ona.“

            „Ona ti dávala přednášku?“ Obočí se mu svraští.

            „Myslím, že její přesná slova zněla: ,Jako budoucí matka mých vnoučat očekávám, že se o sebe budeš lépe starat. Nemůžeš chodit kolem a dělat šílené věci, aniž bys přemýšlela o následcích svých činů, Leah.“ Dokonce napodobuju její tón.

            Zasměje se a mně se při tom zvuku rozbuší srdce. „Zní to jako ona,“ zamumlá.

            „Mám ji ráda,“ říkám tiše. „Miluje tě. Měla jsem pravdu – jen jí chybíš ty a tvoje sestra, ale vidí, že to, co dělá, vás dva jen odstrčilo.“

            „Jak dlouho tu byla?“

            „Dlouho ne. Je tak trochu přímočará, když chce vyjádřit svůj názor.“

            „V tom se nemýlíš.“ Políbí mě ze strany na hlavu.

            „Už jsme skončili?“ Zeptám se tiše, když odložím hrnek na římsu verandy a otočím se v jeho náručí.

            Zamračí se na mě. „Prosím?“

            „Nerada se s tebou hádám. Nelíbilo se mi, že jsem tě nedržela za ruku v náklaďáku na cestě zpátky do chaty a že jsem šla spát bez tebe, taky jsem se trochu vyděsila, když jsem se ráno probudila sama a nenašla tě v domě.“

            „Nehádali jsme se, Leah. Ano, byl jsem naštvaný, ale ne na tebe. Byl jsem naštvaný na tu situaci a věděl jsem, že potřebuju čas, abych se uklidnil a smířil se s tím, ale jsi v pořádku. Když jsem včera večer přišel do postele po rozhovoru s tátou, který slyšel, co se stalo, už jsi spala. A dnes ráno jsi kňourala, když jsi pohnula rukou, takže jsem věděl, že tě ruka bolí. Proto jsem vstal a jel do obchodu. Chtěl jsem, aby sis mohla vzít něco proti bolesti, až vstaneš.“

            „Myslela jsem, že jsi mě opustil.“

            „Cože?“

            „Když jsem tě nemohla najít a viděla, že tvůj náklaďák je pryč, myslela jsem, že jsi mě opustil.“

            Zamračí se. „Myslela sis, že jsem tě tu prostě nechal, aniž bychom se hádali nebo mluvili o tom, co se stalo, aniž bych vůbec něco řekl?“ Dobře. Teď vypadá naštvaně. „Leah, jestli to mezi námi někdy skončí, bejby, budeš to vědět, protože než se to stane, budu za nás bojovat, bojovat za tebe. Nenechám tě jen tak odejít a doufám, že bys mě taky nenechala jen tak odejít. Žádný vztah není nikdy jednoduchý nebo dokonalý. Budeme se hádat, ty mě naštveš a já ti tu laskavost oplatím. Ale na konci dne, dokud se ani jeden z nás nevzdá hádky, bude to fungovat.“

            „Ve vztazích jsi vážně dobrý.“

            „Jak jsi podotkla, mám v tom praxi,“ žertuje a mně se při té připomínce svraští nos. Nakloní se ke mě, líbá špičku a přitom se směje. Úsměv mu zmizí a on vezme mou tvář do dlaní. „Časem jsem se naučil, co chci, co nechci, jaký přesně ten typ ženy hledám. Vím, že každý muž, se kterým jsi chodila přede mnou, tě naučil ty samé věci.“

            „Máš pravdu,“ přikývnu a nakloním se k němu blíž. „Mrzí mě, že jsem tě včera v noci vystrašila, a vím, že to, co jsem udělala, byla hloupost. Ale prostě jsem musela.“

            Přejede mi prsty po čelisti. „To, co jsi udělala, jen potvrdilo, proč bych byl hlupák, kdybych s tebou nechtěl strávit zbytek života.“

            To řekl? Co?

 

            „Záleží ti na lidech, dokonce i na lidech, které neznáš. Chceš, aby všichni kolem tebe byli šťastní, a máš způsob, jak jim pomoci. Vidíš na světě dobro, když je většina lidí tak vyčerpaná, že by si stěžovali na déšť, který přijde za dva dny, až bude venku slunečno.“ Vtáhnu se do něj hlouběji, jak mi srdce začne bušit v podivném tempu a oči začnou slzet. „Líbí se mi, že jsi optimistická a impulzivní. Líbí se mi, že mě miluješ natolik, že jsi byla ochotná ignorovat své vlastní starosti, a sejít se mou rodinou, a stejně to udělat, protože jsi věděla, že tě tu chci mít u sebe. Líbí se mi, jak se tváříš, když přijdu domů, a jak se chováš ke své neteři a synovcům. Líbí se mi, jak ses chovala k Heather, jako bys ji znala celé věky, a jak ses tvářila pokaždé, když se Kennedy zasmála.“

            Jeho hlas se mírní, jak mi po tvářích stékají slzy. „Opravdu, prostě tě miluju.“

            Nemůžu odpovědět tím, že mu řeknu všechny důvody, proč ho miluju, protože z hrudi se mi vydere vzlyk, který utne všechno, co bych mohla říct. Obejmu ho rukama, jak mě pevněji svírá, a já mu položím hlavu na hruď. Když mi jednou rukou vyjede tričko nahoru a jeho teplá ruka se nedotkne ničeho jiného než kůže, zakleje a já ztuhnu.

            „Kurva, bejby, venku je zima a ty nemáš nic na sobě.“ Odtáhne se a já uslzenýma očima sleduju, jak se dívá na moje bosé nohy. „Ani boty.“

            Vydám ze sebe výkřik, když mě náhle zvedne ze země, aby mě pevně přitiskl k sobě. „Není mi zima,“ odpovím. Potichu zabručí něco, co nedokážu rozeznat, když mě nese dovnitř posuvnými skleněnými dveřmi.

            Jakmile dojdeme k pohovce, stáhne z ní deku a vyklepe ji, než mi ji omotá kolem těla a pak mi ji zastrčí pod nohy. „Venku není ani patnáct stupňů,“ informuje mě. Vrátí se ven a vrátí se s mým hrnkem. Pravděpodobně studenou kávu vylije do dřezu, pak mi nalije čerstvý hrnek a zamíchá do něj mléko a cukr. „Vypij to. Musíš se zahřát,“ přikáže mi, podá mi hrnek a já ho ovinu rukama a vzdychám, jak mi zahřívá prsty.

            Přistoupí k panelu pro regulaci teploty na stěně a klepne na šipku nahoru, než přejde ke krbu a zmáčkne spínač vedle něj. To, co vypadá jako skutečný oheň, se s rámusem probudí k životu v okamžiku, kdy se zapne elektrický krb. Když se vrátí na gauč, zvedne mi nohy, než si sedne, pak si mé nohy položí na klín a zachytí je rukama. „Máš zmrzlé nohy.“

            Třesu se a prsty u nohou se mi kroutí. Usrknu si horké kávy, abych se rozptýlila od toho, že je mi teď opravdu zima. Vlastně mrznu. Když polknu, zavrtím hlavou. „Upřímně, předtím mi zima nebyla.“

            „Byla jsi roztržitá. Teď, když nejsi, tvé tělo registruje, že jsi byla venku jen v tričku, dokonce bez bot na nohou,“ konstatuje a tře mi nohy. „Měli bychom se osprchovat.“

            On nahý ve sprše se mnou? S tímhle nápadem jsem úplně v pohodě.

            „Myslím, že by to bylo dobré,“ říkám trochu udýchaně.

            Když si přečte můj pohled, zavrtí hlavou a vstane. Poté, co mě zvedne do náruče, se na mě podívá. „Myslím, že jestli je sprcha jediný způsob, jak tě zahřát, tak to vydržím.“

            „Díky,“ říkám, než ho štípnu do čelisti. Když zasténá, usměju se, v hlavě se mi odehraje veselý tanec, když mě bere do sprchy, aby mě zahřál tím nejlepším možným způsobem.

xxx

            „Jsem tak unavená.“ Zakrývám si ústa rukou a zívám.

            „Už to bude.“ Tyler se usměje, když mi pomáhá po těch pár schodech na verandu ke vchodovým dveřím.

            Z Tennessee jsme dnes odjeli později, než jsme měli v plánu. Po večeři na Díkůvzdání – kterou jsme strávili s Tylerovou rodinou a několika jejich blízkými přáteli – jsme strávili zbytek času v Tennessee s jeho mámou a tátou. Jeho máma ke mně po našem rozhovoru udělala obrat o sto osmdesát a já milovala to naše vzájemné poznávání. Opravdu, bavilo mě sledovat s nimi Tylera, protože k nim má stejně blízký vztah jako já k vlastním rodičům.

            Zjistila jsem, že jeho táta je vtipný a trochu sarkastický a jeho máma zbožňuje muže ve svém životě a péči o ně si užívá. Náš plán odjet v neděli brzy ráno byl odložen, když Tylerova babička, která o mně slyšela od jeho mámy, přiletěla v sobotu večer z Floridy a trvala na tom, že s námi poobědvá, než v neděli odjedeme. Z Tennessee jsme odjeli skoro až ve čtyři. Teď je už jedenáct večer a já jsem připravená odpadnout.

            „Jak to, že nejsi unavený?“ Ptám se Tylera, když použije klíč k otevření dveří. „Ani jsem neřídila a jsem vyčerpaná.“

            „Koupila jsi mi na benzínce obrovskou kávu, abych neusnul a měl plný močový měchýř,“ připomíná mi.

            „Aha... jasně,“ odpovím a on se zazubí. Jakmile se otevřou dveře, doklopýtám dovnitř a jdu rovnou ke skříni na kabáty. Otevřu ji, než začnu svlékat kabát. „Zítra, až skončím v práci, pojedu vyzvednout Bruce a Myšáka a přivezu je domů.“

            „Co to kurva?“ Tyler zaštěkne a já se otočím, abych se na něj podívala přes rameno. Když vidím zděšený výraz v jeho tváři, sleduju jeho pohled přes celou místnost.

            V tu chvíli vidím červený nápis na zdi, který velkými, tučnými písmeny hláskuje slovo DĚVKA. Odtrhnu od toho slova oči a rozhlédnu se po domě, vidím, že je to tu úplně zničené. Jak to, že jsem to neviděla, když jsem vešla? Polštáře na mém gauči jsou rozříznuté, z látky vykukuje bílé chmýří. Moje televize s plochou obrazovkou leží diplejem dolů na zemi; zadní strana je ohnutá dovnitř a vypadá, jako by na ní někdo dupl. Rozbité sklo, obrazy ze stěn a špína z rostlin v květináčích leží rozházená po dřevěných podlahách a po místnosti.

            „Co se stalo?“ Šokovaně a nevěřícně zašeptám, moje mysl se snaží všechno dohnat, když všechno vstřebávám.

            „Pojď.“ Tyler mě chytí za ruku. Vytáhne mě z obývacího pokoje a předními dveřmi za sebou, nakonec mě zvedne a odnese po schodech dolů, když začnu klopýtat.

            „Kdo to udělal?“ Zeptám se, zatímco mě nese přes trávník ke svému domu.

            „Já nevím.“ Postaví mě na nohy, aby odemkl dveře. Když nás pustí dovnitř svého domu a rozsvítí, očekávám, že uvidím jeho dům ve stejném stavu jako můj, ale je v pořádku. Je čistý a přesně takový, jak ho před pár dny opustil. „Sedni si, bejby,“ přikáže mi a donutí mě, abych si sedla na gauč. „Půjdu zpátky k tobě, abych zavolal policajty.“

            „Cože? Ne!“ Prakticky vykřiknu, když vstanu a přimknu se k jeho paži. „Co když tam ještě někdo je? Prosím,“ zaprosím. „Neopouštěj mě. Prostě zavolej policii odsud.“

            Chvíli si mě prohlíží, než přikývne a obejme mě. Vytáhne telefon a já poslouchám, jak vytočí 911, potom nahlásí vloupání do mého domu. Nadiktuje mou adresu, spolu se svou. Slyším, jak mu říkají, že bude trvat asi pět minut, než se objeví policisté, a že bychom měli počkat, kde jsme, zatímco oni budou procházet domem. Jakmile prohlídku dokončí, přijdou si pro nás.

            Když Tyler zavěsí, povolím své sevření. Přemýšlím nahlas, když se předkláním, lokty opřené o kolena a obličej v dlaních. „Kdo by to dělal? Kdo by se mi vloupal do domu a něco takového napsal na zeď?“

            Nechápu to. Nemám nepřátele ani bývalého, který by byl tak šílený, aby něco takového udělal. Sakra, až do toho chlápka v baru před pár dny jsem se v životě ani nepoprala.

            „Nejspíš to jen nějací grázlové, co se tu poflakujou a dělají blbosti.“ Tyler si sedne vedle mě. Masíruje mi záda a pokouší se mě utěšit. „Možná viděli, že už pár dní nejsi doma a –“

            Zarazím ho, když otočím hlavu, abych se na něj podívala. „Napsali mi na zeď děvka a rozřezali mi gauč. Taky jsi nebyl pár dní doma a nevloupali se sem a nezničili ti dům. Totiž, kdyby mi prostě zdemolovali dům a kradli věci, možná bych s tebou souhlasila ohledně té teorie o hloupých dětech.“ Krátce trhnu hlavou. „Ale to slovo na mé zdi mi připadá osobní, jako by proti mně něco měli. Moje televize má cenu pár set dolarů v zastavárně a oni mi ji nevzali – oni ji rozbili.“

            „Napadá tě, kdo by mohl něco takového udělat?“ zeptá se jemně.

            „Ne,“ zapřu s dalším trhavým zavrtěním hlavou. „Neznám nikoho, kdo by proti mně něco měl.“ Znovu si položím obličej do dlaní a snažím se vzpomenout na někoho, koho jsem naštvala, ale nikdo mě nenapadá.

            Asi o deset minut později někdo zaklepe na Tylerovy dveře. Tyler otevře dvěře a venku stojí dva policisté, kteří vejdou dovnitř, aby se mě zeptali na pár otázek. Potom nás doprovodí k mému domu.

            Jak procházíme každým pokojem, vidím, že nic důležitého nechybí, ale všechno je v troskách. Pár drobných šperků, které vlastním, je pořád v neotevřené krabici na mém prádelníku, ale moje ložní prádlo je na cáry spolu s matrací. Každý kus oblečení, který vlastním, je rozházený po pokoji, vytažený z ramínek a ze zásuvek. V koupelně jsou všechny věci vysypány na podlahu a sprchový závěs je roztržený, visí jen na několika háčcích. Kuchyň je ve stejném stavu. Nádobí je rozbité na podlaze a jídlo z ledničky je rozházené po místnosti.

            Když si mě Tyler přitáhne k sobě na hruď a šeptá mi tiše do ucha, uvědomím si, že pláču.

            „Zítra ráno pověsíme pásku a sejmeme otisky,“ slyším jednoho z policistů říkat. „Doufejme, že ten, kdo to udělal, neměl rukavice a nějakou stopu zde nechal.“

            „Jo, doufejme,“ zaburácí Tyler a drží si mou hlavu pevně na hrudi, zatímco mi prsty probírá vlasy.

            „Může zatím zůstat u vás doma?“

            „Ano samozřejmě,“ souhlasí, než mě zvedne do náruče.

            Ještě chvíli mluví s policisty, ale já neregistruji nic, co říkají. Má mysl je zahlcena vším, co se stalo, a celým stavem mého domu. Cítím se otupělá, jako bych byla v šíleném snu, ze kterého se nemůžu probudit. Teprve když mě Tyler položí do postele a omotá se kolem mě, začnu se vracet sama k sobě.

            Bolí mě na prsou. „Proč? Proč by někdo něco takového dělal?“

            „Já nevím, bejby,“ odpoví, pevně mě drží a přitom mi opírá rty o zátylek. Chvěju se v jeho objetí, jak mi po páteři leze strach. „Jsi v bezpečí, Leah. Nic a nikdo se tě nikdy nedotkne.“

            Chtěla bych mu věřit, ale část mého já ví, že se může mýlit.