THU - 37. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Motor auta cvaká, když sedíme před cihlovým domem. Ani jeden z nás se nepohne, aby otevřel dveře auta. Drew se pomalu nadechne. Je ke mně otočený z profilu, jak se dívá z okénka. „Včera v noci,“ řekne, „jsem měl noční můru. Byl jsem v domě a snažil se tě najít. Ale ty jsi byla pryč. Tvoje věci byly pryč. Jako bys tam nikdy nebyla.“

Jeho ústa se hořce zkřiví. „Najednou se prodírám kampusem a snažím se tě najít, když si uvědomím, že utíkám. Noha je v pořádku, nic mě nebolí. Objeví se trenér a řekne mi, že to byl jen sen. Ten špatný střet, moje zlomenina. Nikdy se to nestalo.“

Otočím se k němu na sedadle a on ztuha polkne.

„Pak tě vidím. Jsi s panem Fuj a na mě se díváš, jako bych byl póvl.“

Do prdele. Natáhnu se po jeho ruce a jeho teplé prsty se spojí s mými. Trochu mě stiskne, aby mě uklidnil, jako bych to byla já, kdo potřebuje útěchu. Mlčí, jen se dívá na naše ruce, jeho o tolik větší než moje, že ze mě jsou vidět jen moje bledé prsty provlečené skrz jeho tmavší.

„Měl bys vědět,“ řeknu, „že jsem pana Fuj nechala v baru. Nikdy neměl šanci. Byla jsem zamilovaná do tebe.“

Drewovi na rtech pohrává smutný úsměv, ale přeroste v uspokojení. Přitáhne si naše spojené ruce na stehno a jeho palec klouže po mém. „No, v duchu sdílnosti a upřímnosti jsem se se všemi těmi dívkami potloukal, abys žárlila.“

Zvednu oči. Má tu čest se tvářit jako beránek. „Bylo to hnusný, já vím.“ Jeho výraz se zachmuří. „Ale nikdy jsem se jich nedotkl.“

Pak mu ale řasy spadnou dolů a zakryjí mu oči. „Jedna z nich mě políbila a...“ zavrtí hlavou, „nemohl jsem to vydržet. Ani nevíš, jak moc mě to tenkrát naštvalo,“ řekne s potutelným smíchem.

„To se vsadím,“ řeknu kysele, ale ve skutečnosti naštvaná nejsem a on mě zná dost na to, aby to pochopil. Protože se na mě teď usmívá. Úsměv se změní v něžný a jeho palec dál hladí ten můj.

„Jde o to, že když jsem tě viděl v tom snu, jak ode mě odcházíš, jako bychom nikdy nebyli a nikdy nebudeme...“ Zbledne. „Roztrhlo mě to vejpůl, Anno.“

„Drewe, ne...“ Volnou rukou ho pohladím po tváři.

Trochu se do ní opře, zatímco mluví dál. „Cítil jsem se tak prázdný. I když jsem se probudil. Jako bych už nikdy neměl zažít štěstí.“

„Jsem tady,“ řeknu tiše. „Jsem tady.“ Nesnáším, že znovu pocítil tu tonoucí prázdnou bolest.

„O to jde, zlato,“ odpoví. „Ukončit fotbalovou kariéru na vysoké škole tak, jak jsem to udělal? Čelit tomu, že nakonec může zranění jednoho dne všechno ukončit? Jo, to mě poznamenalo. Děsí mě to k smrti. Fotbal ze mě udělal to, co jsem. Ale budu se s tím muset vyrovnat bez ohledu na všechno. Nikdo nehraje fotbal věčně. A na konci dne, až hra skončí?“ Jeho zlaté oči se upírají do mých. „Radši nebudu hrát fotbal a budu se s tebou cítit celý, než abych hrál a cítil se prázdný a na dně jako dřív.“

„Drewe.“ Obtočím mu ruce kolem krku a pevně ho obejmu. A on mi objetí opětuje, jeho dech mě hřeje na tváři, když se do ní přitiskne a vdechuje mě jako vždycky.

Přitisknu mu rty na spánek. „V jedné věci se mýlíš. Fotbal tě nedělá. Ty děláš fotbal.“

Nesouhlasně zavrčí a já zavrtím hlavou a otřu se mu rty o ucho. „Každý může vzít míč a hodit ho. Ale ty? Ty z toho děláš něco kouzelného. Něco úžasného.“

Zachvěje se a unikne mu povzdech. V tom zvuku je stejnou měrou smutek i úleva. Držím ho pevněji a líbám ho na čelist. „To jsi ty, zlato. Tvé světlo. Tvoje radost. Tvoje duše. Přinášíš ji do všeho, čeho se dotkneš. Do hry, do tvých přátel, do mě. Fotbalem to neskončí, slibuju.“

„Anno.“ Přetáhne mě přes opěradlo a do klína, aby zabořil obličej do mého krku. „Tak moc tě miluju. Jako by můj život začal, když jsi do něj vstoupila. Chci to, co měli moji rodiče, Anno. Chci to s tebou a jenom s tebou.“ Pohladí mě po vlasech, jeho dech je přívalem tepla na mé kůži. „Dneska tam půjdu, abych se dal dohromady kvůli sobě a kvůli nám.“

„Drewe,“ políbím ho na tvář, na ústa, na nos, pomalu a jemně, a on mě nechá a zavře oči, jako by každý dotek byl balzámem. Rukama mu sevřu čelist a přitisknu čelo k jeho. „Jsi ten nejlepší muž, jakého jsem kdy poznala. Pomohl jsi mi stát se člověkem, kterým jsem vždycky chtěla být. Jsi všechno, Drewe.“ Dech mě opouští v záchvěvu frustrace. „Ani nevím, jak ti mám říct, jak moc pro mě znamenáš.“

Usměje se, když mě políbí, jemným lehkým polibkem, jako by se konečně svobodně nadechl. „Jen buď se mnou a já to budu vědět. Jen buď se mnou.“

Jak bych mohla nebýt? On je teď mou součástí. „Vždycky.“