THU - 31. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Drew má povolení odejít a chová se, jako by ho pustili z vězení. „Konečně! Kde mám šaty?“

Doktor se jeho nadšení zasměje. Ještě víc, když Drew opustí postel a odkulhá ke koupelně, zadní část nemocničního pláště se mu ve spěchu zavlní a světu se ukáže jeho holý zadek. Vyvalím oči, zatímco Gray se ušklíbne. Je tu on i Drewův trenér.

Drew se vrací, oblečený do pytlovitých basketbalových šortek a bavlněného trička s dlouhými rukávy, které obepíná jeho štíhlou postavu. „Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu.“

„Bál bych se o tebe, kdyby se ti v nemocnici líbilo,“ řekne trenér Smith s drobným úsměvem. Je to přísný muž, ale je na něm vidět, že má Drewa rád.

Všechno je v pořádku, dokud nepřijede sestra s invalidním vozíkem. „Jste připraven jít domů, pane Baylore?“

Drew si vozík prohlíží, jako by to byl had. „Ano. Ale já do něj nenasednu.“

Věnuje mu trpělivý úsměv. „Obávám se, že jde o nemocniční předpisy. Dokonce i pro vás.“ V pohledu, který na něj upře, je ocel a Drew se zamračí, protože všichni víme, že se s ní nehodlá hádat.

„Fajn.“ Seskočí z postele a otočí se na jedné noze. Na nikoho se nepodívá, když mu sestra podepře nohy na opěrkách a přátelsky ho poplácá po paži. „Všechno v pořádku?“

„Ano.“ Na vozíku sedí nerad. Vyzařuje to z něj každá vráska na těle i jeho mrzutý pohled. Vzteklý jako čert - tak by Drewův výraz nazval můj dědeček.

„Dobře. Teď už jen potřebuju vědět, že se o vás doma v příštích dnech někdo postará.“

Drewovi se zvedne brada a tváře mu zalije matný ruměnec. „Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral. Jsem v pohodě.“

Sestra opět použije svůj úsměv pacienta, který se mnou neotravuje. „A nechci vás tady vidět zpátky, pane Baylore. Nechte si čas, abyste si zvykl na berle, než se do toho pustíte sám.“

Drew zčervená ještě víc a ruce se mu zkroutí v pěst. Zuby se mu zablesknou v grimase. Tenhle výraz jsem už viděla. Těsně předtím, než se na mě obořil. Vstoupím do toho. „Postarám se o Drewa.“

Jeho pohled se do mě zařízne jako rozmáchlá kosa. „Ne.“

Ozvěna se rozléhá vzduchem, tvrdá a ošklivá. A moje záda se napnou tak, že mám pocit, jako by moje páteř byla ocelová tyč. „Ano, postarám.“

Drewovi se rozšíří nozdry. „Nestojím o tvůj soucit.“ Kdyby slova byla hřebíky, propíchla by mě.

Dlouze si povzdechnu. „Dobře. Grayi, vyškrtni si 'litovat Drewa' z mého seznamu úkolů, ano?“

Gray se zakucká přidušeným smíchem a trenér Smith má najednou zájem o jeho boty. Drewovy oči se zúží do štěrbin a na dlouhou chvíli jsem si jistá, že se chystá zařvat, ale ústa mu začnou cukat.

„Říkal jsem ti, že je mazaná,“ řekne Grayovi.

„Hm,“ poškrábe se Gray vzadu na hlavě, „přísahal bych, že jsi říkal 'osina v zadku'.“

Sestra si vybere okamžik, aby se vložila do hovoru. „Takže jsme připraveni?“

„Přivezu auto,“ řeknu. Už tak je dost špatné, že Drew musí být odvezen na vozíku. Moje přihlížení se mu nebude líbit.

„Anno...“

Přeruším Drewa dřív, než stihne pokračovat ve svých námitkách proti lítosti. „Kdybych to byla já,“ řeknu, „udělal bys to samé?“

Všichni ztichnou. Jestli jsem si předtím myslela, že je to trapné, tak jsem tu představu silně podcenila. Protože co když řekne ne? Co když už se mnou nebude chtít být? Cítí ke mně vůbec něco?

„Ano.“ Řekne to tak tiše, ale přesto s takovou silou, že se mi zatají dech. Jeho tmavé oči se upřeně dívají do mých. „Ano.“

A najednou všechno ostatní mizí. V místnosti jsme jen my dva.

„A kdybych potřebovala pomoc, ale nechtěla si o ni říct?“ zeptám se.

Při pohledu na mě se mu zvedne hrudník. „Nikdy bych tě neopustil.“

Bolí mě polknout a můj hlas zní drsněji, než by měl. „Tak to po mně nežádej.“

Když přikývne, nedívá se mi do očí, ale já vím, že je to proto, že v místnosti je příliš mnoho lidí. „Vezmi auto.“

 

Drew

Návrat domů ještě nikdy nebyl tak příjemný. Od doby, kdy mi zemřeli rodiče, jsem při vstupu do domu nezažil takovou úlevu. Je tu teplo, ticho a vůně kůže a celkové čistoty mě obklopí, když se dopotácím do obývacího pokoje a moje berle zadrnčí o naleštěnou dřevěnou podlahu. Zastavím se a rozhlédnu se, než se otočím k Anně, která se s mimořádným zájmem věnuje vzdálenému místu na zdi.

„Ty jsi uklízela.“ Celý dům se leskne.

Pokrčí rameny. „Kdo by se rád vracel do zaneřáděného domu?“

„Anno, nemusela jsi...“

„Jestli mi ještě jednou řekneš, že ti nemusím pomáhat, tak...“ Její roztomilý nosík se svraští, jak se ztraceně odmlčí.

„Co?“ Škádlím ji. „Uhodíš mě? Dáš mi kolenem do koulí?“

Zvedne kaštanové obočí, když si mě prohlíží a její pohled se zastaví na mé hrudi. „Zakroutím ti bradavkou.“

Zachrčím, ale na hrudi se mi udělá horko. Kriste, představa, jak mě Anna štípe do bradavky, mě vzrušuje. „Hlavně když ti to budu moct oplatit, Jonesová.“

Přesně jak jsem doufal, zrudne. „Úchyle.“

„Mám radši rovnostářského chlípníka.“ Vrazím dál do pokoje a odložím berle, než se svalím na gauč. Polstrovaná kůže mě obepíná, je to známé pohodlí, do kterého se zabořím. Čekal jsem, že mě Anna bude následovat; vznáší se nade mnou, jako by se bála, že se převrhnu. Ale ona pořád stojí u dveří a dívá se na mě s podivným výrazem, ústa má napůl v nervózním úsměvu.

„Co?“ Trochu se posunu na sedadle a zvednu si zraněnou nohu, abych si ji opřel o sedačku. Teď, když jsme sami a nerozptylují nás věci jako nemocniční monitory, přicházející a odcházející sestry a moje intenzivní bolest, je mezi námi jistá dávka rozpaků. Zlomila mi srdce a já si přísahal, že se jí budu vyhýbat. Prohlášení, které se rozpadlo jako suchý písek ve chvíli, kdy vešla do mého nemocničního pokoje a podívala se na mě, jako bych byl to nejdůležitější v jejím životě. Na ten pohled jsem čekal měsíce. Ale ten všechno nesmaže.

„Nic,“ řekne a stále mě pozoruje. „Jen mi chyběl tvůj humor.“

Chybělo mi toho od ní mnohem víc. „Většina lidí můj humor moc nechápe,“ řeknu místo toho.

A pak se naplno usměje. „Tomu bych věřila.“

Konečně vejde do domu a zavře za sebou dveře. Vtom si všimnu malé tašky v její ruce. Zrudne, když si jí všimnu. „Myslela jsem, že bych možná...“ Červenání jí stéká po krku. „No, možná bys chtěl na chvíli společnost.“

Takže si také není jistá. Měl bych se jí hned zeptat, co ode mě očekává. Jestli chce to, co jsme měli předtím, tak mě to zabije. Nemůžu se k tomu vrátit. Ale ona to musí vědět. A zůstala po mém boku i v nemocnici, zatímco předtím by utekla opačným směrem.

Ta chvíle se protahuje a ona přešlapuje z jedné nohy na druhou, její výraz se stává uštěpačným a bledým, jako by se bála, že jí řeknu ne, že má hned odejít. To se nestane.

„Chci tě, Anno,“ řeknu tichým hlasem. „Vždycky jsem tě chtěl. Jestli chceš zůstat, musíš vědět, že i já to chci.“

Řasy jí spadnou dolů a skryjí přede mnou oči, když rázně přikývne. „Přesně to chci.“ Odpověď je sotva vyšší než šepot, ale slyším ji a mé tělo reaguje návalem tepla a uspokojení.

„Tak tedy...“ Nevím, co přesně říct. Zvedni svůj sladký zadeček a sedni si mi na klín by asi znělo příliš potřebně, i když po tom toužím. Sakra, už je to víc než měsíc, co jsem se jí pořádně dotkl.

Anna má ale jiné starosti. „Chceš něco k jídlu?“

Za známou vůní domova se ve vzduchu vznáší něco slaného a něco sladkého. „Byl tu Gray?“

Odfrkne si a přesune se do kuchyně. „Došlo ti, že to byl Gray, kdo vařil. Jo, taky tu byl.“

Představím si Annu a Graye společně v mém domě a zamračím se. Zatímco mě doktoři dávali dohromady, oni si žili dál. Ani jednomu z nich se život nerozbil na kusy. A rozdíl mezi nimi a mnou je bolestně zřetelný.

Aniž by si uvědomila mou rostoucí úzkost, podívá se na mě úkosem. „Měl jsi mi říct, že máš osobního kuchaře. Neobtěžovala bych se.“

Otočím se na sedadle, abych se na ni podívala naplno. „Ty jsi mi vařila?“

„Netvař se tak šokovaně. Už jsem to udělala.“ Teď se mračí.

„Pokaždé jsem ti vděčný, Anno.“

Moje upřímnost je odměněna jejím ruměncem. „Já jsem vlastně nevařila. Vařil Gray. Udělal ti fazolovou polévku.“ Její rty se zachvějí. „Říkal, že po lécích na bolest bys mohl být v takovém stavu, že budeš potřebovat nějakou vlákninu.“

„Ten kretén.“

Zasměje se. „Co? Není potřeba?“

„To těžko. Ale mám hlad, takže tu jeho zatracenou polívku neodmítnu.“

„Šokující.“ Její výraz je drzý, když si bere misku. „Upekla jsem.“

„Ona pekla.“ Ušklíbnu se do stropu, čímž si od Anny vysloužím protočení očí. „Co jsi mi upekla, Jonesová?“

„Jablečný koláč.“

„Úžasný. Přines ho taky.“ Teď, když jsem pryč z nemocnice s tím nechutným jídlem bez chuti, mám takový hlad, že bych snědl celý koláč. To, že mi ho Anna upekla, ho dělá ještě lepším. Ať už to bylo jakkoli, záleželo jí na mně natolik, že mi uklidila dům, upekla koláč a zůstala po mém boku.

Zvuky, jak se mi motá po kuchyni, ohřívá polévku a chystá tác, mě uspávají. Uvolním se na pohovce a ztěžknou mi víčka. Je to správný pocit, když je tady, jako by se dům najednou stal úplným domovem. Hloupá myšlenka, na kterou se upnula, protože je tu jen na chvíli. Ale v kostech vím, že ji tu chci mít navždy. Je mi třiadvacet let, můj pečlivě budovaný život se právě rozbil na kusy, a přesto vím naprosto jasně, že se od Anny Jonesové nechci nikdy odloučit.

Dívám se, jak ke mně kráčí, a hruď se mi sevře. Je bledá z nedostatku spánku, zrzavé vlasy jí divoce poletují na všechny strany, není v nejlepší formě, a přesto je to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.

„Měl bys tu nohu zvedat.“ Postaví obtěžkaný tác na konferenční stolek a pak vezme několik polštářů z gauče, aby mi je nacpala pod nohu. Ne že by se dostala daleko. Unikne jí otrávené zavrčení, když se mi snaží nohu opatrně zvednout a zápasí s tím. „Ježíši, je to jako větev stromu,“ zabručí.

Odfrknu si a pomůžu jí vytáhnout mrtvou váhu, kterou je moje noha, aby pod ni mohla položit polštáře. „Znamená to, že mě neodneseš do postele?“

Zavrtí hlavou a potlačí úsměv, ale pak si všimne mého pohledu. „Jsi unavený?“

„Jo.“ Vyčerpání mě drží za koule. Kdybych si to dovolil, klesl bych na dno a byl bych mimo celé týdny. „Ale já jsem jenom spal.“

Chápavě přikývne a zastrčí mi za záda další polštář. „Tak si chvíli posedíme.“

Než si půjdeme lehnout. Společně. A i když se cítím jako hovad, představa, že spím v posteli s Annou, mi stahuje útroby touhou. Potřebuju se jí dotknout. Jen ji cítit vedle sebe. „Posaď se,“ řeknu. „Prozatím jsi udělala dost.“

Anna mi podá misku s polévkou, pak si vezme svou a vyhoví mi. Bez váhání se přitulí a ramenem se opře o mé, jako by i ona potřebovala útěchu. Než stačím něco říct, podá mi dálkový ovladač a já se usměju. „Ty víš, jak se postarat o chlapa.“

„Ne,“ ujistí mě, „nevím. Tohle jsem ještě nikdy nedělala.“

Polívka se zarazí při náhlém knedlíku v mém hrdle.

Anna si vezme lžíci té své, než znovu promluví. „Já jen vím, že chlapi mají rádi televizi.“

Ale já televizi nezapínám. Ještě ne. Upřímně řečeno, bojím se, že to bude na sportovním kanálu, a myslím, že teď nesnesu pohled na nějaký sport. Určitě nechci v celostátní televizi vidět opakování toho, jak mám zlomenou nohu, ani poslouchat názory sportovních štábů na mé šance na uzdravení a na to, co to znamená, až přijde na řadu draft.

Polévka se mi v žaludku mění v olovo a já se předkloním, abych ji odložil. Jenže s většinou nohy, která mi trčí ven, na stůl nedosáhnu. Zaskřípu zuby a svrbí mě, abych misku hodil přes celou místnost.

Anna mi ji vezme z ruky a úhledně ji postaví na stůl. „Lehni si,“ řekne tiše.

Udělám to, protože alternativou je vztek a náraz do boku pohovky.

Zapne televizi, zmáčkne ztlumení a pak přepne kanál dřív, než stihnu zaregistrovat, co běželo. Zná mě až příliš dobře. A mně se to líbí. Když se hlasitost znovu zapne, je to nějaký pořad o vaření a ona zaujme svou pozici po mém boku. Obtočím jí ruku kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě. Opře si hlavu o mou hruď a položí mi teplou dlaň na břicho.

Jíme a sledujeme pořady o vaření a Anna je po mém boku stále těžší a měkčí, jak se uvolňuje. Je ticho, teplo a cítím se tak klidně jako už dlouho ne. Konečky prstů jí kreslím vzory podél paže a křivky boků. Je tak tichá, že si říkám, jestli neusnula, ale pak její prsty napodobí ty moje a ona mi obkresluje malé kruhy podél břicha. Chtíč se ve mně rozhoří jako troud, ale nic s tím nedělám. Jen ji držím.

A když tiše, napůl strnule zívne, políbím ji na temeno hlavy. „Proč si nelehneš? Polož si hlavu do mého klína.“

Její zelené oči se na mě váhavě podívají.

„Slibuju, že se budu chovat slušně.“ Je to tak trochu pravda.

Posune se dolů. „Říkáš to, jako by to byla dobrá věc.“ Pak mi se spokojeným povzdechem položí hlavu do klína. „Zapomeň, že jsem to řekla. Chci si tady odpočinout tak čtyřicet týdnů, jestli to nevadí.“

„Cokoliv budeš chtít, zlato.“ Chci, aby to znělo jako škádlení, ale vyznívá to chraplavě. Pročistím si hrdlo a popadnu ovladač, abych přepnula kanál.

Nepřítomně ji pohladím po vlasech. Divoké kadeře jsou husté jako hedvábí a pruží mi kolem prstů vlastním životem. Masa tmavě rudých vlasů je tak hustá, že se dokážu soustředit jen na jejich část. Dovolím si to; už dlouho jsem se chtěl takhle dotýkat jejích vlasů.

„Budu vypadat jako klaun,“ řekne tiše, ale ani se nepohne.

„Chceš, abych přestal?“ Prameny se mi s příjemným třením třou o kůži.

„Ne.“ Její víčka se zachvějí. „Nikdy.“

Což mi vyhovuje. Moje oblíbená dívka a můj oblíbený pořad. Někdy je život fajn. Ještě lepší je, když se Anna usměje, jakmile představení začne. „Top Gear. Výborně.“

„Máš ráda Top Gear?“ Pokračuji v prohrabávání jejích vlasů prsty.

Její ústa se zkřiví, čímž se její baculatý horní ret vysune do toho obráceného drdolu, který mě přivádí k šílenství. „Jo.“ Lehce pootočí hlavu, aby se na mě podívala. „Je to tak překvapivé?“

„Tak trochu.“ Pokrčím rameny. „Před tebou jsem nepotkal žádnou holku, která by to tak měla.“

„Mmm.“ Zelené oči se zúží, ale pořád jsou teplé a uvolněné, pobavené. „Co tě na naší známosti vede k tomu, že si myslíš, že jsem podobná dívkám, které jsi znal?“

Tiše se zasměju. Teď jsem celý rozehřátý. „Dobrá poznámka.“

Přitulí se mi hlouběji do klína; miluju ten pocit, miluju pocit, že ji chráním tím, že jí poskytuji místo k odpočinku. „Tak nech mě hádat,“ řeknu. „George tě na to navedl?“

„Vlastně to byla Iris.“

Kůže zaskřípe, když se otočí na záda, její hlava se teď plně uvelebí v mém rozkroku, což má na můj penis očekávaný účinek. Pohne se a já toho nadrženého parchanta donutím, aby slezl dolů. Pokud si toho všimla, nic neříká. Místo toho se na mě dívá širokýma, zelenýma očima barvy cesmínového listí.

„V jedné epizodě hostoval Ewan McGregor, takže se Iris musela dívat.“

„Jeho dokument Dlouhá cesta dolů byl skvělý.“

Anně se zalesknou oči. „Kde myslíš, že se ve mně vzala ta touha po mé malé Vespě?“

Vnitřně zasténám kvůli ženě, která oceňuje všechny automobilové věci.

Pak pokrčí rameny a nedívá se mi do očí, jako by se styděla. „Kdysi jsem fantazírovala o tom, že něco takového udělám.“

„Co? Nasedneš na motorku a prostě si vyjedeš?“

Možná udělám to samé. Vezmu Annu s sebou. Hned jak se ta zasraná noha zahojí. Panika se černými prsty dotýká okrajů mé mysli. Její lehký smích mě vrátí zpátky.

„Ne tak docela.“ Vlasy se jí kupí na rameni, když se ke mně otáčí. „Kdysi jsem přemýšlela o tom, jak by bylo zábavné něco takového zdokumentovat, víš?“ Znovu se zasměje, zní to nepříjemně. „Nebo to možná byla představa, že budu sledovat Ewana McGregora.“

Pohrávám si s jednou z jejích zrzavých kadeří. „Vsadím se, že bys ve filmové produkci dokázala pořádně zabodovat.“

Anně zrůžoví tváře. „O filmu nic nevím.“

„Tak se to nauč. Všichni začínáme s neznalostí.“

Znovu pokrčí rameny. „Možná.“

Položím jí dlaň na tvář. „Zlato, ať se rozhodneš pro cokoli, zvládneš to. Jsi tak dokonalá a ani o tom nevíš.“

„Pche.“ Převrátí oči v sloup. „Zapomínáš, že se nemůžu dívat na sport.“

Na nic jsem nezapomněl. Na ramenou se mi usadí neklid, ale pokrčím rameny. Nechci přemýšlet o tom, proč jsme se rozešli, ale je to tam a bude třeba to řešit, ale ne teď, když jsem konečně uvolněná.

„Co nechápu, je Iris,“ řeknu místo toho. „Ewan McGregor, vážně? Tipoval jsem ji spíš na milovnici klučičích kapel.“

Koutky těch nádherných očí se jí zvlní, když se usměje. „Iris miluje chlapecké kapely. Ale má velkou slabost pro blonďáky.“

„Ale ten kluk, se kterým byla... Henry, že?“

Annina hlava se pohne proti mému penisu, když přikývne, a já potlačím nutkání se zavrtět.

„Je s ním zpátky. Ten idiot.“

„Henry nebo Iris?“ Zavtipkuju, ale trápí mě, jak jsme si navzájem unikli.

„Obojí?“ nabídne.

Nemůžu si pomoct, ale usměju se jejímu nespokojenému pohledu. „Henry má tmavé vlasy,“ podotknu.

„Jo, no,“ řekne zamračeně, „pořád čekám, kdy si uvědomí, že jde proti svému stylu.“

Její tvář je hedvábná na konečcích mých prstů. Pohladím ji po spánku a pak sleduju prohnutý oblouk jejího čela. A ona mě jen pozoruje, jako by jí to dělalo potěšení. Její dech je tichý a klidný, její tělo je teplé v místě, kde se setkává s mým.

Pohmožděná oblast kolem srdce mě začíná bolet. Ten pytel, zlomená noha, to všechno mě zneklidnilo a už jen to, že se jí dotýkám, že tu s ní takhle ležím, mě ovlivňuje. Chce se mi brečet. Chce se mi smát. Chci se zahrabat tak hluboko do Anny, že zapomenu, jak se jmenuju. Hrdlo mi zaplní knedlík a nechám svou dlaň spočinout na její tváři. Zatraceně kolísavé emoce. Doktor mě před nimi varoval. Ale sakra, tímhle tempem ze mě do konce týdne bude troska.

„A jaký je tvůj typ?“ Přistihnu se, že se ptám. Jedna moje část se proklíná za to, že vypadám slabě a potřebně. Ale do hajzlu s tím, druhá část mě je potřebná. Vím, proč jsem odešla. Opravdu nevím, proč se vrátila.

Její oči potemní, když mi zkoumá obličej, jako by věděla, že už ji nedráždím. Je mezi námi příliš ticho, v pozadí se ozývá zvuk televize. Pomalu se natáhne a přejede mi prsty po čelisti. Její výraz se změní, otevře se. Strach, vidím, jak se jí mihne v zelených duhovkách, ale i něco víc, něco, co mi sevře vnitřnosti.

„Ty jsi.“ Její hlas je tichý a zastřený. Její dotek však sílí, když mi prsty obtáčí základnu krku, kde mi silně bije tep. Její brada se zvedne, tvrdohlavě, jistě. „Jsi jediný, koho chci, Drew. Ve všem.“

Nic mi nezabrání vklouznout jí rukou pod ramena a přitáhnout si ji k sobě. Její rty jsou měkké a poddajné, ale už tak dlouho jsem ji doopravdy nepolíbil, že mě to zasáhne jako rána do břicha. Prudce se nadechnu, ukradnu jí jeden dech a nakloním ústa, abych se dostal hlouběji. Její jazyk klouže po mém a mně se zatočí hlava. Mám pocit, že do ní padám. Břišní svaly se mi napínají na roztřesení, ale polibek nedokážu zastavit. Potřebuju víc. Vždycky víc.

A ona mi to dává, oplácí mi polibky stejnou potřebou. Rád jí dám všechno, co chce, ale když se pohnu, abych si ji přitáhl ještě víc do klína, nohou mi projede ostrá bolest. Stačí mi to, abych se stáhl a nadechl se. Ale nepustím ji.

Její prsty mi vjedou do vlasů, když jí sevřu tvář a přitisknu ji k sobě. Dlouhou chvíli jen dýcháme a pak najdu sílu promluvit. „Chyběla jsi mi.“

Její rty mě šimrají v koutku. „Ty mně taky. Tak moc, až to bolí.“

Neměl bych cítit uspokojení, ale cítím. Ne že bych chtěl, aby ji to bolelo. Vlastně by mě nic nepotěšilo víc než to, že jí přináším potěšení. Hned teď by to bylo fajn. Ležet tady na gauči už nestačí. Kdybych měl sílu, zvedl bych ji a odnesl do svého pokoje. Ale nemůžu, což je na nic. Potřebuju pomoc, abych se tam dostal. I když bych normálně nerad žádal o pomoc, tohle je Anna, což je rozdíl. Pokud vám nějaký chlap řekne, že se mu nelíbí, když se o něj stará žena, na které mu záleží, nejspíš lže.

„Vezmi mě do postele,“ zašeptám jí do tváře.

„Nebo tě navždy ztratím?“ V jejím hlase se objeví úsměv.

Usměju se, pomalu a zeširoka. „To jsi mi právě citovala Top Gun?“

„Možná.“

Tahle holka. Ježíši, ta to se mnou umí.

Všechny ty svůdné křivky se naráz pohnou a ona se zvedne a natáhne se po mých berlích. Nesnáším pohled na ně, nesnáším, jak mi pulzuje noha, že jsem bezmocný. Ale všechno to odsunu stranou, protože je tu ona. Nejsem sám a je mi jedno, jestli budu muset spolykat pět prášků proti bolesti, dnes večer ji budu mít.