Loyalty - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Siena, ještě dřív než otevřela oči, věděla, že byla sama. Možná proto, že pokaždé, když se předtím během noci probudila, ji Johnathan držel. Nebo si ji k sobě dokonce přitáhl ještě blíž k sobě.

Teď ji nic nedrželo.

A díky tomu jí bylo chladno.

Byla tak zvyklá probouzet se v prázdné posteli, že ten pocit měl být uklidňující. Obvykle jí nevadilo být sama. Většinou to tak bylo v pořádku.

Dneska ráno… nebylo.

Ani v nejmenším.

Jistě, když otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe, prostor, který Johnathan okupoval, teď našla prázdný a nezbylo nic než zmuchlané přikrývky a zapomenutý polštář. Polštář s důlkem na místě, kde měl v době, kdy spal, položenou hlavu. Dlouhou dobu jen zírala do prostoru a nedělala vůbec nic. Nevěděla, co dělat.

Jistě, chtěla mu dopřát výhodu pochybností, ale malý kousek z ní to navzdory naději v srdci věděl lépe.

Možná, že znovu neutekl.

Bez vysvětlení.

Už potřetí.

Když se natáhla a přejela po prostěradlu dlaní, bylo stále ještě teplé. Jako by možná vstal teprve nedávno a jeho horko se na bavlně stále drželo. V srdci se jí ozval další šepot naděje, ale pravděpodobně bude až příliš brzy rozerván.

Byla realistka.

Viděla věci jako černé a bílé.

Přesto však na tom její část lpěla.

Jedna její část doufala.

Johnathanova kořeněná vůně stále ulpívala na přikrývkách… a na ní. V místnosti stále přetrvávala vůně sexu. Na rtech i na těle, kde strávil až příliš mnoho času tím, že ji líbal na každý kousek kůže, stále ještě cítila jeho polibky. Jako by byla tou nejkrásnější věcí, která kdy poctila jeho přítomnost, a on jí potřeboval dokázat, jak moc.

Rozhodně se to stalo.

Oni se stali.

Až na to – kde byl?

Na posteli se posadila a od hrudníku dolů se přikryla přikrývkou. Ne, že by kolem byl někdo, kdo by mohl vidět její nahotu. Mimo její ložnici nebyl slyšet jediný zvuk.

Jako by potřebovala další zatracenou připomínku.

Zatímco se rozhlížela po oblečení, které si předchozí večer svlékl, do hrudi ji bodlo něco podobného smutku. Na podlaze její ložnice zůstalo jen to, co zbylo z jejích klubových šatů, a krajkové kalhotky, které ji sundal vlastními zuby. Nikde v dohledu nebylo nic z jeho věcí.

Do prdele.

Spokojené bubnování, které se jí neslo žilami – uspokojení, kterého lze dosáhnout pouze skvělým sexem a tvrdým spánkem – by jí mělo stačit. Mělo by udržet vztek a smutek z toho, že se probudila sama, na uzdě.

Přesto to však cítila.

Přesto mu chtěla dát šanci.

Možná tu ještě byl.

Možná byl někde v bytě.

Zvedla se z postele a zachumlala se do maxi svetru, který měla přehozený přes komodu. Byla to jedna z jejích nejoblíbenějších věcí pro chladnější měsíce. Vklouzla do něj přes hlavu, ruce zastrčila do rukávů. Díky tomu, jak jí svetr poskytoval jakýsi druh domáckého tepla, a rukám založeným na hrudi, se chlad, který jí klouzal po kůži, trochu zmírnil. V tuhle chvíli potřebovala všechno, co mohla dostat.

Když překročila zmuchlané šaty a zapomenuté věci, vydala se dál. Neobtěžovala se s tím, že by si popadla čisté kalhotky.

Svetr jí zakrýval zadek, a to jí stačilo ke spokojenosti. Alespoň pro tuto chvíli.

„Johne?“ zavolala Siena.

Žádná odpověď.

Byt byl stále prázdný, i když chladnější než obvykle, když v něm trávila čas sama tak, jako obvykle. John nebyl nikde k nalezení.

Siena zas a znovu cítila ty bodnutí hněvu a smutku.

V útrobách se jí usadil těžký pocit.

Rozhodně si myslela, že jejich hovor a spojení necítila jen ona. Proč tedy byla sama?

Proč byl pryč?

Nenechal ani jediný vzkaz.

Žádné telefonní číslo.

Žádný způsob, jak ho kontaktovat, pokud by se ho nerozhodla znovu vyhledat. A o to neměla zájem, ne tentokrát.

Jednou ho vyhledala.

Znovu už by neudělala.

To bylo na něm.

Siena Calabrese nebyla typem ženy, která by se dál honila za mužem, který očividně nechtěl být chycen. Nebyla tím typem.

Kdo kurva věděl, zda Johnathan za ty potíže vůbec stál?

Ona ne.

A rozhodně nestál za problémy, když vytáhl sračku jako tohle.

Její smutek se zvětšil.

Z hněvu se staly plameny.

Tři striky a jsi ze hry, Johne.

Vrátila se do postele.

***

Říjen…

***

Listopad…

***

Teprve v prosinci se pro Sienu začal čas skutečně zpomalovat. Nebo spíš ve vánoční týden. Všichni se prostě… uvolnili.

Konečně.

Škoda, že zpomalení znamenalo, že musela trávit víc času se svou rodinou. To byla cena, kterou platila za méně práce.

Samozřejmě jí to také připomnělo, jak osamělá byla, když vzala v úvahu, že to jediné, co měla, byla rodina, která jí vůbec nepřišla nijak blízká.

Popadla jedlovou girlandu, kterou jí Coraline podala a pověsila ji na zábradlí tak, jak se mámě líbilo.

„Trochu pozdě na rozvěšování těchto věcí, ne?“ zeptala se Siena.

Coraline nad tím mávla rukou. „Neměla jsem na to příliš pomoci.“

Siena se zamračila. „Mohla jsi mi zavolat, mami.“

„Máš hodně práce, Sieno.“

To byla pravda.

„I tak…“

Coraline blýskla po dceři širokým, zářivým úsměvem. To byl mámin způsob nejlepší obrany a také jedno z jejích několika druhů rozptýlení, které používala. Pro cokoli, co se dalo zlepšit nebo zcela ignorovat. Stačil jediný nádherný úsměv.

„Teď jsi tady a vánoční party bude díky tomu nádherný,“ řekla máma.

„To jistě bude.“

Siena vážně pochybovala, že by díky její přítomnosti mohla být mámina každoroční vánoční party lepší nebo horší, ale nijak se nedohadovala. Cokoli, co udrželo mámu šťastnou a potěšenou, nebo tak to alespoň táta rád říkal.

K udržení Coraline šťastnou obvykle stačil pěkný kožich nebo nějaký diamant.

Nebo dobrá party.

„Co jsi pořídila tátovi k Vánocům?“ zeptala se Coraline.

Siena pracovala na zavěšení další jedlové girlandy do zábradlí. „Hodinky upravené na míru od klenotníka, kterého má v oblibě.“

„Jsou připravené?“

„Za pár dní je mám vyzvednout,“ řekla.

„To máš zatraceně na těsno, Sieno.“

Jako by jí to bylo třeba říkat.

Vánoce byly už jen za pět dní. Klenotník to dodělával zatraceně na čas.

„A pro bratry?“ zeptala se máma.

Siena se na ni podívala.

Coraline se zasmála, jako by to věděla, aniž by to bylo nutné říct.

„Peníze?“

„Peníze,“ zopakovala Siena.

Koneckonců, to bylo to jediné, co její bratři milovali víc než jejich otec.

„Ach, tady jsi to udělala špatně… Tady, dej mi to.“ Coraline vzala girlandu a jediným mávnutím ruky poslala Sienu o pár kroků zpět. „Kolem vrcholu to musíš omotat takhle, Sieno.“

„Ano, mami.“

Ani tomu nevěnovala pozornost.

Stejně všechno to, co už udělala, máma nakonec předělá.

Takový byl i její život…

„Vídáš se v poslední době s někým?“ zeptala se máma.

Siena okamžitě řekla: „Ne.“

Neuvažovala o tom, že by se zmínila o Johnathanovi. Od té noci, kdy se spolu před dvěma měsíci vyspali, s ním už nemluvila. Nenechal ji na sebe žádný kontakt, a zbytek tedy nechala na něm.

Koneckonců, celé tři striky. Už ji nekontaktoval a ani se jí nesnažil vyhledat.

Usoudila, že to mluvilo samo za sebe.

Navzdory tomu, jak to ze začátku bolelo – odmítnutí vždycky bolelo – bolest bledla. Vrhla se do své práce a zapomněla na muže s temným úšklebkem a ztraceným oříškově hnědým pohledem.

Očividně pro něj nebyla ničím.

Proč by mu měla dovolila, aby on pro ni něco znamenal?

Jen kdyby ty sračky byly tak jednoduché.

Nikdy nebyly.

„Ostudné,“ řekla Coraline. „Tak, jak to vedeš, skončíš po zbytek života jako osamělá žena, Sieno.“

„Mami.“

„Jen to říkám. Proč se za mě nezajdeš podívat a zkontrolovat svého otce a bratry?“

„Proč?“

„Zjistit, zda by si nedali drink,“ navrhla máma.

„Své drinky si mohou sehnat sami, mami.“

Coraline po ní střelila pohledem. „Ne v tomto domě, Sieno.“

Skvěle.

„Jistě, mami.“

Muži byli králové.

Ženy jim měly sloužit.

Nebo to bylo to, čemu máma ráda věřila.

Sieně stačilo vidět bratry a otce mimo dům, ale pokud jí to dalo možnost na pár minut uniknout před mámou, udělala by to. Alespoň jí to poskytlo záminku nedívat se na to, jak bude každičký kousek výzdoby, kterou umístila, předělaný.

Od party je dělilo ještě pár hodin. A dokud nebude dům plný lidí, nebude se moci vmísit do davu lidí, kdy by jí rodiče přestali hledat.

To samé platilo i pro bratry.

„Nic, jsi si jistý?“ slyšela tátu na chodbě.

Zamířila do kuchyně, kde Matteo s bratry u stolu o něčem diskutoval. Matteo, jako vždy seděl v čele stolu, bratři mu seděli po jeho pravici a levici.

Až na letmý pohled jí nikdo z nich nevěnoval příliš velkou pozornost.

Jen táta promluvil: „Udělej nám kávu, Sieno.“

Jako by tam přišla kvůli něčemu jinému.

„No?“ zeptal se Matteo. „Nic?“

„Ne, nic,“ odpověděl Kev.

„A ten byl rozhodně…“ Matteo se odmlčel a pak řekl: „Víš, co myslím?“

„Jo,“ řekl Kev. „Rozhodně to tak bylo.“

Siena zůstala mimo jejich konverzaci, pouze připravovala kávu tak, jak to ti tři měli rádi. Trochu víc mléka pro tátu, extra cukr pro nejstaršího bratra a pro Darrena jen černou. Všichni tři dál mluvili, jako by tam vůbec nebyla.

„Možná nejde o to nechtít, ale nemoci,“ řekl Darren. „Víš, všechna ta logistika a další sračky.“

„Nepravděpodobné,“ odpověděl Kev. „Už s ohledem na to, jak to bylo, člověče. Přemýšlej o tom.“

Darren sám pro sebe cosi zamumlal. „Pravda.“

„Nemůžeme s jistotou říct, že jsme přešli přes bod možná je něco v cestě? Možná je to spíš tak, jak si myslí Kev, a je to tak hotovo. Promarnili jsme šanci zjistit, zda by z toho něco vzešlo.“

Byznys.

V jejich domě to tak s muži bylo vždy. Nikdy si nedali pauzu a bylo jim jedno, kdo byl kolem a slyšel je.

Byznys byl v diskusi vždy na prvním místě.

A vzhledem k tomu, že se dnešní noc konala vánoční party, nijak ji to nepřekvapovalo. Bude tu slavit hodně tátových mužů. A Matteo měl vždy připravené své plány ještě dřív, než se muži shromáždili, takže pak nevypadal jako boss, který byl mimo.

Siena tomu věnovala mnohem víc pozornosti, než si táta s bratry mysleli, že dělala.

Jednou by jí to mohlo zachránit život.

„Takže se možná něco stalo,“ dodal Matteo a pak sám pro sebe zabručel. „Kurva. Lepší otázkou je, zda to lze napravit?

„Mohl bys… znovu zvýšit šance na své straně,“ navrhl Kev.

„Jak to mám udělat?“

„Existuje milion způsobů, a zejména jeden, který by tě přivedl blíž k hlavnímu cíli. Víš, co tím myslím?“

„Tohle bylo vždy na dosah ruky,“ vysvětlil táta, „a to se nikdy nezměnilo. A nemyslím si, že tímhle by se něco změnilo.“

„Možná to nezmění vůbec nic,“ řekl Darren.

„Má pravdu,“ souhlasil Kev, „když vezmeš v úvahu něco, co je preferováno, že bude právě tam převzato, pak není nic nemožné.“

Zatímco nesla tátovi a bratrům jejich kávu, na okamžik se rozhostilo ticho. Jako první ji položila před tátu jako hlavu domu, a pak se vrátila pro hrnky bratrů. Až na tátu ji nikdo z nich nepoděkoval.

Matteo se svou masitou rukou dotkl jejího zápěstí – jemný dotek, který ji překvapil. „Ty jsi moje hodná holka, že?“

Dneska nebyl den, kdy by měla tátu nasrat. Za prvé proto, že nechtěla poslouchat jeho nesmysly. A za druhé, protože by to mámu vážně znechutilo.

„Jo, tati,“ řekla s úsměvem.

Měl rád úsměvy.

To bylo to nejlepší rozptýlení.

Za tuhle lekci mohla poděkovat své mámě.

Matteo mávl rukou. „Běž pomoci své mámě.“

Samozřejmě.

Táta se vrátil k rozhovoru se svými syny a ona už byl zapomenuta. Opravdu ostudné.

Navzdory tomu, jak svátečně jejich domov vypadal, jak nádherně jejich rodina vypadala, na konci dne k sobě měli neskutečně daleko. Lidé kteří strávili hodně času pohromadě, ale jeden druhého měli stěží rád.

I v době Vánoc.

Byl to osamělý způsob, jak být.

Osamělý způsob života.

Možná proto se cítila tak podivně připoutaná k neslavně proslulému Johnathanovi Marcello, aniž by k tomu musela vyvinout jakéhokoli úsilí. Ona byla osamělá a on byl snadný. Nebo… dost blízko k tomu, aby se do toho zapletla.

O dva měsíce později, a stále pronikal do jejích myšlenek jako zatracený plevel, který stále rostl. A proč? Kvůli naprosto ničemu.

Koneckonců, neměla žádný důvod. Jen svou tvrdohlavost, která ji zas a znovu útočila v hlavě, a kdy podlehla instinktu, který ji kopl přímo do srdce. Hodlala se držet tří striků a Johnathan byl z jejího života pryč.

I když její velká část stále přemýšlela… co kdyby?

Co by mohlo být?

Teď už to nikdy nezjistí.

„Dejte mi trochu času. Tohle pro nás bude dobré; potřebujeme to.“ Matteo se zasmál, ale nedal svým synům šanci odpovědět. „Pro dnešní večer si však budeme užívat. Veselé Vánoce, chlapci.“

Zatímco se za ní ozýval jejich smích, Siena už mířila pryč z kuchyně. Dům bude brzy plný tohoto zvuku a cinkání sklenic vína a vánoční hudby.

Ráno však bude místo stále chladné jako peklo.

Vždycky bylo.