Loyalty - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Andino mírně přikývl a podal bratranci sklenici něčeho, co by komukoli, kdo by to sledoval, připadalo jako vodka. U stolu zastrčeného v zadní části VIP sekce klubu spolu ti dva pracovali na dohodě s vůdcem místního gangu, který zasahoval do jejich území.

Capos museli hodně mluvit, aby sračky, zejména ty na ulicích, fungovaly. Byznys se ne vždy řešil krveprolitím. To přitahovalo až příliš mnoho pozornosti a nechávalo dveře dokořán k odvetě. Dobrý Capo mohl dostat cokoli, co potřeboval, díky pár slovům a drinku.

Nebo to bylo to, co se John v byznysu naučil.

Vůdce gangu – Maverick – přijal s přikývnutím a díky druhou sklenici, kterou mu Andino nabídl. Maverick zvedl sklenici k Johnovi a ten udělal totéž se svou vlastní. Společně si přiťukli.

Nabídka míru.

Po třech letech ve vězení bylo zatraceně dobré znovu se do byznysu vrátit. Být Capo – i když měl za sebou jiné Capos, kteří mu zatraceně koukali přímo přes rameno – mu šlo nejlépe.

„Radost s tebou obchodovat, Johnathane,“ řekl Maverick.

John s úšklebkem upil ze své sklenky. „A s tebou.“

Oba muži popíjeli své drinky, i když Johnův nebyl ničím víc než vodou. Nepil – nebo obvykle nepil – protože s jeho léky nebylo dobré míchat alkohol.

I když to vědělo jen pár vyvolených lidí.

Andino byl jedním z nich.

John rychle dopil vodu a položil sklenici na stůl.

Maverick následoval jeho příkladu a obsah té své také dopil.

„Takže to je vyřešeno,“ řekl Johnathan.

Maverick se zvedl od stolu. „Vypadá tak. Ty budeš dodávat a já budu kupovat jen od tebe.“

„Dodržuj tuhle dohodu a už nás nebudeš muset znovu vidět.“

„Podruhé už bychom nebyli tak milí,“ dodal Andino.

Vůdce gangu odpověděl jediným přikývnutím. Dvěma zvednutými prsty pak kývl na své muže, kteří čekali o pár stolů dál. Mezi třemi muži proběhlo rychlé sbohem a Maverick se svými třemi muži, kteří ho kryli zezadu a ze stran, zamířil k východu.

Dva strážci pracující pro Johna s Andinem zatraceně skoro okamžitě přistoupili blíž. Ze stolu sebrali jak jejich prázdné sklenice, tak i tu, kterou tam zanechal Maverick, a odstranili je.

„Díky,“ řekl John Andinovi.

Bratranec se usmál. „Za co, člověče? Zvládl jsi to sám. Nevím, proč si Dante sakra kvůli tobě dělá obavy. Ani jsem tu nebyl dneska večer potřeba.“

John se zasmál. „Řekni mu to.“

„To řeknu.“

O svém bratranci nepochyboval.

„A díky za vodu,“ řekl John.

Andino s pokrčením ramen zastrčil ruce do kapes. „Vždycky jsem ti kryl a budu krýt záda, Johne. Dokonce i když o tom nevíš.“

John se na Andina podíval. „To ale není tvoje práce.“

„I tak to stále dělám.“

„A co když už na to nebudeš mít čas, co?“

Andino přimhouřil oči. „Jako kurva kdy?“

„Co až budeš boss a budeš mít na starost celou organizaci? Až se to stane, nemusíš si o mě dělat dál starosti, Andi.“

„Jo, jasně, ale –“

„Žádné ale. Pracuj na sobě – ujisti se, že jsi v téhle organizaci přesně tam, kde potřebuješ být, Andino. Já to zvládnu.“

Andino se ušklíbl, ale přitom Johna poplácal po rameni. Oba byli stejně vysocí, metr devadesát dva, ale Andino měl oproti Johnově štíhlému tělu o dobrých čtrnáct kilo svalů víc. Přesto však, když přišlo na bratrance, se nikdy necítil jako ten menší. Toho si na Andinovi cenil víc než čehokoli jiného.

„Člověče, i když si toho hledím, stále na tebe budu dávat pozor,“ pokrčil Andino rameny. „Nevím, jak dělat něco jiného. Ne po tom všem.“

John věděl, že Andino mluvil pravdu.

Přál si, aby věděl, jak bratranci říct, že ať tak či tak to bude v pořádku. Nezáleželo na tom. Ne bratranci.

Andino to hodlal dělat, což znamenalo dohlídnout na kohokoli, na kom mu záleželo.

Včetně Johna.

„Když už mluvíme o tom, že na tebe dávám pozor,“ řekl Andino tišeji.

John se podíval na bratrance. „Prosím?“

„Narazil jsem na někoho – a vypadá to, že mě poslouchala.“

„O čem to mluvíš?“

Andino ukázal někam za Johnathanovo rameno. Ohlédl se a spatřil Sienu Calabrese, kterou právě přes VIP sekci vedl jeden z Johnathanových strážců. Muž se držel blízko po jejím boku, jako by byl připravený popadnout ji, pokud by udělala byť jediný chybný krok.

John nečekal, že ji uvidí.

Zejména ne tady.

„Myslel jsem, že to bylo v prdeli – skončeno,“ řekl John mnohem víc sám pro sebe než pro kohokoli jiného.

Andino povytáhl obočí. „Co – ona? Narazil jsem na ni, když jsem musel vyřídit nějaký byznys s bratry Calabrese. Ty sráče nesnáším.“

„Ano, ale ne. Chtěl jsem říct, že svým způsobem jsem se jí vyhýbal. Co jsi udělal?“

Andinova svá další slova doprovodil lstivým úsměvem a dalším poplácáním Johna po rameni. „Když jsme na sebe narazili, ptala se na tebe. Tak nějak jsem usoudil, že jsi na ni musel udělat… dojem.“

John si odkašlal. „Opravdu bychom spolu neměli chodit.“

Nebo šukat.

Nebo cokoli.

Jeho terapeutka mu to při každém setkání dávala velice jasně najevo. Měl tomu dát čas a než si začít dělat obavy s něčím dalším, zapracovat na tom, aby se udržel zpříma a na správné cestě. Z dobrého důvodu…

Vztahy, ženy a sex byly pro Johna intenzivní. Když všechny tyhle tři věci smíchal dohromady, mohl by to pro něj být zkurvený hurikán.

Dobrý hurikán.

Kurva, tak skvělý.

Ale také mohl být špatný.

„Kdo tu mluvil co o randění?“ zeptal se Andino, jako mu to slovo chutnalo v ústech špatně. „Užij si trochu zábavy, Johne. To je vše.“

Nebylo to tak jednoduché.

John měl ve skutečnosti o Sienu Calabrese zájem. O ni a ty sladké úsměvy, romantické romány, které vždy měla, a její jemné a tiché chování. Byla to jen špetka z ní, ale jemu se to líbilo.

Bylo toho hodně, co nevěděl, ale i tak to chtěl.

Když se konečně strážce, se Sienou po boku, dostal až k nim, oba ztichli. Siena vrhla na Johna oslepující úsměv. Byl tak zabraný do toho, jak se na něj dívala, že si stěží všiml skutečnosti, že na sobě měla šaty, které předváděly všechny její křivky a podpatky, díky kterým vypadaly její nohy… zatraceně lahodně.

Červeně namalované rty.

Vlasy v kadeřích.

Modré oči lemované tmavou tužkou.

Vše přímo do klubu a připravené k tanci.

Nebyla to ta samá žena, jakou potkal na ulici, a přesto byla přesně tím samým člověk.

„Siena,“ řekl strážce a škubl palcem jejím směrem, „mi řekla, že jí bylo řečeno, aby sem za tebou dneska večer přišla, Skipe.“

Siena se podívala na Andina a pak zpátky na Johna.

John mávl rukou na strážce, aby zmizel. Muž bez jediného slova zamířil zpátky na své místo.

Andino si odkašlal a z opěradla židle sundal své sako. „Johne, uvidíme se… zítra, nebo tak něco. Mám teď další práci.“

Jasně, že máš...

Johnovi to vůbec nevadilo.

„Rád jsem tě znovu viděl, Sieno,“ dodal Andino, když ji míjel. „Děkuji, že ses řídila pokyny.“

„A já tobě,“ řekla tiše.

Pak už byli sami.

Ne úplně sami, protože ve VIP sekci bylo stále ještě pár dalších lidí, kteří si užívali party, ale nikdo z nich jim nevěnoval pozornost. Siena a John na sebe dlouhou dobu jen zírali. Jako první prolomil ticho on.

„Nemůžu se rozhodnout, zda jsi tu naprosto mimo svůj živel, nebo ne,“ řekl.

Blýskla po něm úsměvem.

V mžiku sexy a nádherná.

Jak to sakra zvládla?

„Je to pro mě trochu novinka – myslím klub,“ řekla.

John se usmál. „Jo?“

„Jo.“

Pohledem přejel po jejím těle od střevíčků až k jejím jemným rysům. Nijak to neskrýval a ona se netvářila, že by jí to vadilo.

Johnovi se to moc líbilo.

„Ty šaty říkají něco jiného – jako bys o tomhle druhu místa možná mohla vědět o trochu víc, než jsi dala najevo,“ řekl.

Siena na něj mrkla. „Asi to budeš muset zjistit.“

Zasmál se, hlasitě a tvrdě.

Už je to tak dlouho, co se takhle zasmál.

Až příliš dlouho.

„Dlužím ti kávu,“ řekl.

„Kávu v klubu?“

„Nepiju.“

Pivo jednou za rok, ale obvykle ani to ne

Ani nemrkla.

Na nic se nezeptala.

Místo toho řekla: „Jestli chceš, znám v tomhle bloku místo, kam jít?“

John jí položil ruku na spodní části zad a oba je vedl ven. Svou úzkost ohledně zbytku nechal za dveřmi.

***

„Tady,“ řekl John.

Prsty obkroužil Sienino útlé zápěstí, aby jí zabránil jít dál. Chladný zářijový vzduch se mísil s nočním vánkem, a to ho vedlo k pomyšlení, že slabé rukávy jejích přiléhavých šatů nestačily k tomu, aby byla v teple.

„Co –“

Už si svlékl sako a dřív, než mohla začít protestovat nebo cokoli říct, jí ho přehodil přes ramena. Pak jí upravil jeho límec a konečky prstů přitom přejel po jejích klíčních kostech, které vykukovaly ven.

Neuniklo mu zachvění, které jí při tom při tom dotyku přejelo. Nemyslel si, že by to bylo tenkrát způsobeno chladným vánkem.

I když jí pak pustil, svým modrým pohledem stále zůstávala upřená přímo na něm. A ani se nevydala po chodníku dál.

„To jsi nemusel,“ zašeptala.

Uchechtl se. „Rozhodně musel, bella.“ Podíval se dolů na střevíčky na jejích nohou. „Dej mi vědět, až budeš mít unavené nohy, protože mi rozhodně nevadí ti pomoci z nich ven.“

„A jak bys to udělal?“

„Nesl bych tě.“

Siena ztuhla na místě a skrz dlouhé, tmavé řasy se na něj zadívala. „To si děláš srandu, že jo?“

„Ne.“

Ani v nejmenším.

„Ach,“ řekla tiše.

„Nevadí mi to.“

Povzdechla si. „Víš, tvůj bratranec je trochu děsivý.“

„Kdo, Andino?“ John se rozesmál. „On je zkurvený plyšový méďa.“

„Pokud máš na mysli plyšového medvídka, pak takového, který je stavěný jako obránce s postojem připraveným kohokoli sejmout, pak jistě.“

John stěží potlačoval svůj úšklebek. „Opravdu je neškodný.“

„Ne, pokud si myslí, že si s tebou někdo snaží zahrávat.“

John okamžitě vystřízlivěl. „Jo, v tom si nehraje. Co ti řekl?“

Siena pod sakem pokrčila rameny. „V podstatě požadoval informaci o tom, co s tebou chci.“

„Protože…?“

„Zeptala jsem se na tebe?“

Líbilo se mu, jak to položila jako otázku.

„Nezníš jistě,“ řekl a podíval se na ni.

„To je to jediné, co jsem udělala. Jak jsem řekla, je trochu děsivý.“

John přenesl váhu z nohy na nohu a rozhlédl se po tichém chodníku.

„A co se mnou chceš, co?“

„Opravdu si nejsem jistá.“

Když se na ni znovu podíval, stále se dívala na něj. Ne, že by v jeho očích něco hledala nebo tak nějak. Ne, prostě tam jen byla… s ním.

Přítomnost.

Zvědavost.

Pro Johna to byl zvláštní pocit.

A rozhodně ne něco, na co by byl zvyklý.

„Opravdu máš zájem o kávu?“ zeptal se John.

Siena zavrtěla hlavou. „Ne ve skutečnosti ne.“

„Takže mohu předpokládat, že jsi mě dneska večer vyhledala, protože jsi měla zájem o něco jiného.“

„Rozhodně to můžeš předpokládat, Johne.“

No, tedy…

Nedostal šanci odpovědět, protože Siena se zvedla na špičky a políbila ho. Trvalo mu celé tři vteřiny, než se vzpamatoval ze šoku a začal jednat. Paží ji objal kolem zad a druhou rukou ji sevřel za čelist. Přitáhl si ji blíž, až cítil, jak se její měkké rty usmívaly do jeho, a prostě jen tak…

John se znovu cítil naživu.

Něco jako když se poprvé setkal s jejím pohledem v autobuse.

Když zčervenala…

Jazykem poškádlil její rty a Siena je rozevřela, takže z ní dostal svou první ochutnávku. Opojnou sladkost, která mu připomínala třešně a vanilku. Hříšná a čistá.

John by s ní takhle šťastně zůstal na chodníku, až do doby, než si vzpomněl, kde přesně byli. Když se odtáhl, Siena vystrčila ven špičku jazyka, aby si jím přejela po spodním rtu.

Modrýma očima ji problesklo cosi, co mluvilo o sexu a hříchu, rty se jí sladce zakřivily. Bylo to takové směsice. Kontrast, který ho pokaždé, když to udělala, překvapil.

Palcem jí pohladil po tváři. „Co tě tedy přimělo vyhledat mě?“

„Pomyslela jsem si… proč neudělat něco jiného?“ zeptala se Siena. „Kromě toho, kolikrát na sebe budeme muset navzájem narazit, než budeme mít možnost hovor skutečně dokončit? Člověka to svým způsobem nutí chtít víc, ne?“

„To může.“

„Jak jsem řekla, prostě jsem udělala něco jiného. Dala nám další možnost, pokud to tak chceš vyjádřit. Pokud dneska večer neutečeš, možná budeme moci skutečně vést jeden z těch hovorů, Johne.“

Nemyslel si, že by chtěla jen mluvit. To nebyla špatná věc. Ani náhodou.

„Ach?“

„Mmhmm.“ Podívala se na něj. „Vypadáš nejistě, Johne.“

„Už je to pro mě dlouho – myslím něco takového. Možná jsem trochu zrezivěl.“

„Asi tak tři roky, co?“

„Jak si to věděla?“

„Neslavně proslulý, vzpomínáš si?“

John přikývl a suše se zasmál. „Jo, to jo.“

„Ani já to nedělám často,“ přiznala.

„Ne?“

„Ne.“

John si navlhčil rty. „Žiji v Queensu.“

Siena se usmála. „Já bydlím o pět bloků dál.“

„Cítíš se příjemněji u sebe doma?“

„Vlastně bych tomu dala přednost.“

Johnova ruka spočívala těsně nad křivkou jejího zadečku a společně se vydali zpátky směrem, ze kterého původně přišli. Teď by se mu hodil jeho Mercedes. Sienu měl celou cestu pevně přitisknutou ke svému boku.

***

„Z toho, že jsi tady, nemusíš nic předpovídat, jo?“

Její tichá otázka odvedla jeho pozornost od okna s výhledem na ulici pod nimi. Její brooklynský byt byl zhruba tak velký, jak vzhledem k této oblasti očekával. Čistý a pečlivě zorganizovaný.

To se mu líbilo.

Sienu našel jen pár stop od sebe, na místě mezi otevřenou kuchyní a obývacím pokojem, kde upíjela ze sklenice vodu. Jeho sako si už sundala, rty měla již bez nánosu rtěnky, přirozeně růžové.

Výsledek jeho polibku.

Začala to ona.

On nechtěl přestat.

Siena si přejížděla konečky prstů po spodním lemu svých krátkých šatů a on tu cestu sledoval pohledem. Při záblesku krémových, ostře tvarovaných stehen, se mu srdce znovu rozbušilo jako o závod.

I penis mu ztvrdl.

Sakra, už to bylo až moc dlouho.

„Rozhodně ne žádné předvídání,“ řekl jí.

Siena se zazubila a kývla na něj prstem. John vzal její tiché gesto přesně tak, jak vypadalo, a přistoupil k ní blíž, až jí mohl vzít sklenici z ruka. Odložil ji na malý stolek vedle gauče.

„Potřebuji malou pomoc,“ řekla mu.

„S čím, bella mia?“

Naklonila hlavu ke straně. „Sundej mi to.“

John s chraplavým zasmáním přikývl. Ani trochu mu nevadilo ji s tím pomoci.

Zjistil, že nejen její ústa chutnala jako sladkost a hřích. Taková byla i její čelist. Křivka jejího ramene, když jí přes něj stahoval šaty dolů. Místo, kde se její páteř stýkala se zátylkem, a dolíčky přímo nad oblinami jejího zadečku. Kůži měla tak hebkou, že se jí nedokázal přestat

dotýkat. Její vlasy, když do nich zajel prsty, byly jako stočené hedvábí.

Ústa určená k použití.

Aby ho sála.

Líbala.

Žadonila.

Když svými rty znovu přejel po její čelisti, v uchu se mu ozývaly její měkké nádechy. Za pár rychlých minut ji už měl před sebou v ničem víc než jen růžové krajce. V té samé době se jeho ústa i ruce dotýkaly zatraceně skoro každého jejího milimetru.

Stále toho chtěl najít ještě mnohem víc.

Prozkoumat…

Ochutnat…

Když zvedl hlavu, aby se přímo setkal s jejím pohledem, její tmavě modré oči se dívaly na něho a spodní ret se jí chvěl. Stačilo jen ten jeden pohled – tichý pohled plný potřeby – a Johnovo omámení se rozbilo.

Tři roky na suchu nepředstavovaly vůbec žádný rozdíl.

Jediné, co cítil, byla potřeba. Hluboký, bubnující hlad, který hořel. Chtíč, tak silný, až ho bolely kosti.

A to všechno jen proto, jak se na něj dívala.

„Řekni mi, že víš, jak jsi nádherná, Sieno.“

Zamrkala, ale její nedostatek slov říkal to, co nechtěla vyslovit.

„To je škoda,“ zamumlal John. „Jsi zdaleka tou nejkrásnější věcičkou, kterou jsem kdy viděl.“

Rty se jí zvedly v dalším z jejích sexy mazaných úsměvů. „Jsi tak uhlazený řečník.“

„Nejsem uhlazený.“

„Ne?“

„Nikdy jsem nebyl,“ přiznal. „Nikdy neříkám věci, které nemyslím vážně, a občas je to pak pro mě zatracený problém.“

Siena těžce polkla. „Dobré vědět.“

„Musíš mi říct, co chceš dál. Ty to tu vedeš, srdíčko.“

„Moje ložnice jsou poslední dveře na chodbě, Johne.“

Dost dobře.

„Je tam kondom?“

Protože kurva, on žádný neměl.

„Zcela nová krabička po šesti balíčcích,“ řekla s pokrčením ramen. „Prostě jen pro všechny případy, až na to, že k tomu případu nikdy nedošlo.“

Hodlal se ujistit, že než přijde ráno, bude krabička prázdná. Čas vynahradit to.

John Sienu tvrdě políbil – tvrději než předtím a s drtivou silou si ji k sobě přitáhl blíž. Vydala ze sebe šťastný povzdech a své sladké rty pootevřela, aby tak mlčky požádala o víc. Nepřestal ji líbat ani se jí dotýkat, ne, dokud nedorazili do ložnice.

Co se týče zbavení ho oblečení, její ruce pracovaly mnohem rychleji, než předtím ty jeho. Oblečení dopadlo na zem, zcela zapomenuto, a ona už konečky prstů sledovaly tvrdé linie jeho nahých břišních svalů. S každým dotykem zareagovaly i jeho nervy. Ten divoký pocit narůstal – ta potřeba, kterou se snažil vypnout, byla najednou jako hurikán běžící vody, která kaskádovitě spadala dolů.

Nával citu.

John prostě jen zaklonil hlavu dozadu a nechal ji, aby se ho dotýkala. Potřeboval ji nechat zkoumat. Teprve tehdy, když její škádlivé ruce vklouzly pod jeho boxerky, se na ni podíval dolů. Její prsty tvrdě kroužily po jeho penisu – tiskly ho a dráždily, jemně, ale rychle.

„Bože,“ zabručel skrz zaťaté zuby.

„Vsadím se, že to bude cítit mnohem lépe, až budu na zádech, a ty budeš uvnitř mě,“ zašeptala.

Do prdele.

„Ano na to všechno.“

Zatraceně kurva ano.

Siena ho pustila jen na tak dlouho, aby se mohla zabořit do zásuvky nočního stolku. Brzy už svírala ve folii zabalený balíček a škubnutím ho otevřela. On byl tím, kdo stáhl své boxerky dolů a vystoupil z nich, ale latex na penis mu nasadila ona.

Její bradu sevřel mezi palec a ukazováček a zaklonil jí hlavu dozadu. Jemnými tahy ruky kroužila po celé jeho délce, on ji zatím ještě jednou políbil a pak ji zatlačil na postel. Vlezl si mezi její stehna a vznášel se nad ní.

Políbil ji na její usměvavé rty.

Pak na chvějící se bradu.

Níž na hrdlo.

Mezi údolí jejích ňader, které byly stále zakryté růžovou krajkou.

Čím níž se dostával, tím víc se chvěla. Rytmus jejích malých nádechů se zrychloval, protože teď už byl svým jazykem těsně pod jejím pupíkem.

„Jaké další zvuky vydáváš, donna?“ zeptal se.

„Tuším, že to budeš muset zjistit sám, Johne.“

Do její kůže se usmál.

Jo, tahle žena se mu moc líbila.

S ohledem na její příjmení a vše ostatní mnohem víc, než by pravděpodobně mělo.

Zuby teď oždibával její bok a pak skousl horní lem jejích kalhotek. Když jimi trhl proti její kůži, mírně vypískla. Stejně rychle do nich zakousl znovu a začal jí je stahat dolů. Jakmile dopadly na podlahu a uviděl jen její nahé, růžové pohlaví, když pro něj roztáhla nohy, jakákoli touha, kdy se snažil vše prodloužit, byla zbytečná.

Dál to už nedokázal.

Vystavovala mu svou kundičku, celou mokrou a čekající, a on byl hotový.

John se v mžiku vrátil mezi Sienina rozevřená stehna. Její ruka ho navigovala do svého domova a jedním tvrdým tahem si ji vzal. V tom, jak ho celého pojala, nebylo sebemenší zaváhání.

Mokré, horké nebe.

Nasávalo ho

Zatraceně těsně ho objímalo.

Tehdy se pro něj stávala něčím jako morfin. Jako panák drogy, na které byl závislý a až příliš dlouho nedostal její pořádnou dávku. On byl zatracený démon, který potřeboval přesně to, co ona dodávala.

Když se stáhl a pak do ní znovu zajel, ty malé nádechy se změnily v zalapání po dechu. A když pak mezi jejich těla vklouzla jeho ruka, aby zatímco ji šukal, si pohrávala s jejím klitorisem, všechny vzdechy přešly do sténání té nejvyšší potřeby.

Sieně klesla hlava dozadu, čímž mu umožnila přístup ke svému hrdlu. Zároveň však díky tomu také viděla všechno, co jí dělal. V očích měla silně vepsanou rozkoš a když jí ze rtů uniklo jeho jméno, měly nádherný tvar.

Tak nádherná.

Nelhal.

Byla dokonalá.

Když se s vysokým a zlomeným výkřikem udělala, dokázala skandovat jen jeho jméno.

„Johne, Johne, Johne.“

Byla jako oceán, pomyslel si.

Stejně jako byla občas jeho mysl – velká, široká, hluboká a nebezpečná. Něco, v čem by se mohl ztratit, a něco tak úžasného na pohled. A také děsivé, ale až příliš lákavé, než aby se od toho mohl držet stranou.

Mohla by být oceánem.

Nevadilo by mu utopit se.

***

Zatímco John prohledával vnitřní kapsu svého saka, které předchozí noc prostě jen odhodil, naslouchal jakýmkoli zvukům, které vycházely ze Sieniny ložnice. Spala hlasitě, ale i tak vynakládal velké úsilí, aby při hledání svého pouzdra s prášky nevydával příliš mnoho hluku.

Jen pro případ, že by nebyl ráno doma, si s sebou rád bral menší krabičku s léky, které měl po probuzení brát. Lithium, antikonvulzivum a Zoloft. Ten poslední prášek, který vyndal na pult, byl stabilizátor nálady, aby spolu se zbytkem prášků udržel Zoloft pod kontrolou.

Občas prostě jeden prášek potřeboval další prášek, aby zabral proti vedlejším účinkům emocionální nebo duševní stránky, pokud by došlo k některým kombinacím.

A v závislosti na stavu aktuálního cyklu musely být jeho léky odpovídajícím způsobem měněny. Už si zvykl poznat, jaké léky potřeboval podle toho, kde se zrovna ve své poruše nacházel. Jakákoli antidepresiva, zatímco prováděla svá kouzla deprese, znamenala žádné stabilizátory nálady a žádné lithium, protože by vážně zhoršily a zatemnily jeho nálady a došlo by na myšlenky na nebezpečné úrovně.

Jeho nová kombinace léků – práce terapeutky, se kterou se vídal od doby svého propuštění – ho ale i nadále nechávala v oparu, kterému nedokázal uniknout.

Občas to byla delikátní rovnováha. Rovnováha, která by mohla být klidně narušená věcmi, jako je změna dávkování nebo novým práškem. Jindy to bylo emocionální rozrušení, kterému se ať už z jakéhokoli důvodu nedalo vyhnout. Prostě jen tak se jeho rovnováha dala vychýlit špatným směrem, a pak už to šlo jen dolů z kopce.

John se za ta léta naučil toho sjezdu z kopce nebát. Dokázal vydržet celé měsíce, aniž by měl jakýkoli druh epizody, ať už manické, deprese nebo kombinace obojího. Už vydržel celé roky, aniž by zažil jedinou z nich, ale nakonec se to stane. Začal by další manický cyklus,

a mánie hnisala, dokud nebyla horší a horší.

Mohly to být dny.

Mohlo by to trvat několik týdnů.

Měsíců.

A pak se mánie zlomila a Johnovi by zbylo jen oslepující, ochromující deprese, která by zahalila jeho mysl temnotou a černými myšlenkami. Deprese, která si vzala všechny ty pocity podobné euforii, které cítil z mánie, a emocionálně i fyzicky by ho vyčerpala.

Přesto se cyklu nebál.

Nemohl.

Ne, když byl tím, kým byl.

Ty čtyři malé prášky, které postavil na pult Sieny – bral je každé ráno – byly jen jednou z mnoha věcí, které dělal, aby udržel svou porucha vyrovnanou. Navzdory svým výhradám vůči novému léčebnému režimu, se rozhodl dát tomu fér šanci, přesně tak, jak to terapeutka chtěla. Stále bylo spoustu dalších věcí, které mu pomáhaly zvládnout jeho poruchu.

Léky. Strava. Cvičení. Terapie.

Každý den.

Zas a znovu.

Přesto se za to styděl.

Lidé slyšeli bipolární a mysleli si šílený. Mysleli si vzestupy a pády. Nikdo si neuvědomoval, jak moc se může bipolarita člověk od člověka lišit.

Nebo se na něj dívali, jako by byl nestabilní a každým okamžikem by možná mohl začít vyšilovat. Stigma kolem jeho poruchy a duševního zdraví obecně způsobilo, že se cítil velice osaměle.

Nikdo mu nerozuměl.

Nevěděl, jak to vysvětlit.

Nemohl být pro někoho jen Johnathanem Marcello, jakmile jednou znali jeho malé tajemství – pak se stal Johnathanem, který byl bipolární.

To bylo tím jediným důvod, proč se ujistil, aby každé ráno vstal tak brzy, že slunce téměř ještě ani nevyšlo na obzor. Potom nemusel vysvětlovat ženě, se kterou právě strávil noc – ale kurva, kterou měl opravdu také rád – proč jako první věc po ránu si musel vzít svůj koktejl léků.

Pak by nemohl být pro Sienu jen Johnem.

Pak by musel být Johnem a se svou bipolaritou.

Jistě, bylo to sobecké.

Součástí jeho terapie byla i upřímnost a otevřenost ohledně poruchy. Zejména pokud šlo o lidi, se kterými se zapletl na emocionální úrovni. Vysvětlení poruchy a otevření se jim by mělo zdravé a mělo by vymazat stigma.

Často měl pocit, že to dělalo naprostý opak.

Z otevřené police nad dřezem popadl skleničku a do půlky si ji naplnil vodou. Popadl všechny prášky a naráz je do sebe hodil. Zapil je vodou a měl to v sobě. Některé z nich mu po sobě zanechávaly vzadu v krku hořkou pachuť, pokud je nezapil dostatečně rychle, takže ty sráče zapíjel tak rychle, jak jen mohl.

Snídaně, řekl si a rozhlédl se kolem sebe.

Některé léky bylo také potřeba zajíst. Když si po nich dal jídlo, nebo třeba jen obyčejný toust, nedělaly mu v žaludku takovou paseku.

Nemyslel si, že by Sieně vadilo probudit se a mít připravenou snídani, když ho ona sama požádala, aby zůstal. Snídaně byla jedna z mála věci, kterou také uměl obzvlášť dobře udělat. To bylo jeho jediné vítězství nad kuchyní.

Stále ještě hledal ve skříňkách věci, které potřeboval k přípravě palačinek, když mu zazvonil mobil.

Sakra.

John zatraceně skoro přeskočil stůl, aby svůj mobilní telefon popadl a hovor přijal. Na to, aby kvůli svým nesmyslům probudil někoho jiného, bylo ještě příliš brzy.

Přiložil si telefon k uchu a řekl: „Jo, tady John.“

„Synu, kde jsi?“

John při tátově otázce ztuhl. „Co potřebuješ?“

„Hezké odchýlení, ale neuniklo mi.“

„Jsem venku.“

„Je zatraceně pět ráno.“

Zatímco John mluvil, snažil se udržet tichý a klidný tón hlasu. „Jsem si vědom toho, kolik je hodin, tati. Co potřebuješ?“

„Dneska ráno někdo zamířil k tobě do bytu, aby tě vyzvedl, ale ty jsi tam nebyl. Potřebuji, abys hned teď přišel do Amityville.“

„K tobě nebo k bossovi?“

„K Dantemu.“

Něco se dělo. V tuhle časně ranní hodinu by nikdo nebyl povolaný do domu bosse, pokud by se něco nestalo.

„Tati –“

„Vysvětlím ti to, až se sem dostaneš,“ řekl Lucian. „Vzhledem k tomu všemu si myslím, že by bylo lepší udělat to tváří v tvář.“

John cítil, jak mu po páteři sklouzlo zaváhání a obavy. Nelíbilo se mu, co slyšel, ani to, jak defenzivně se teď cítil. Jako by mu nemohlo být věřeno, ať už mu táta musel říct cokoli.

Nebylo by to poprvé, co by Lucian Johnovi jednoduše něco odepřel, protože si myslel, že to tak bylo lepší. Občas chápal, proč to táta udělal. Ale ať tak či onak, pokaždé to ve něm zanechalo stejný pocit. Jako by mu táta nevěřil.

Jako by si Lucian myslel, že John byl příliš nestabilní.

Znovu, John… který byl bipolární.

Ten zatracený kruh byl začarovaný.

„Prostě mi řekni, co se děje,“ řekl John. „Jsem tak trochu uprostřed něčeho…“ Přinejmenším řečeno. „A nechci z toho vypadnout, pokud to není důležité.

„Víš, že když ti někdo z nás zavolá a něco řekne, je to důležité, Johnathane.“

V pozadí John zaslechl svého strýce a bosse, jak říkají: „Luciane, musíš svému synovi věřit. Vysvětli mu, co se děje, protože se zeptal.“

John Dantemu mlčky poděkoval za to, že se do toho vložil. Boss to nemusel udělat, ale občas to byly právě tyhle maličkosti, které zašly zkurveně daleko.

„Lucia je pryč,“ zamumlal Lucian.

John se na místě proměnil v sochu.

Studenou.

Tvrdou.

Nehybnou.

„Cože?“ zasyčel.

„Včera v noci odešla – myslel jsem si, že bych mohl možná mohl spolu s několika muži vyrazit za nimi a do rána ji přivést zpět, ale špatně jsem odhadl, jak schopný ten mladý muž je.“

„Renzo,“ řekl John.

Jen pro jistotu…

„Ano,“ odpověděl Lucian. „Takže potřebuji, abys sem přišel, abychom mohli –“

„Vůbec tam nepůjdu.“

V tom okamžiku se John rozhodl a rozhodnutí bylo zpečetěno.

Dostal možnost Renza varovat, aby si s jeho malou sestřičkou nezahrával, ale mladík se na Johna jen ušklíbl a odešel.

Ten bordel mezi Luciou a Renzem teď trval už dobrý měsíc. Jeho sestra věděla, že rodiče mladého muže neschvalovali, ale nevypadala, že by chtěla ustoupit. Poté, co se John soukromě přiblížil k Renzo, sestra prakticky přerušila veškerý kontakt i s ním.

Brzy už měla začít studovat na vysoké škole v Kalifornii druhý semestr. Byla chytrou dívkou – hodnou dívkou.

Co se to sakra dělo?

Johnovými žilami projela zuřivost.

„I když je jí osmnáct,“ řekl Lucian, „a to věci ztěžuje.“

„Ne pro mě,“ řekl John. „Najdu ji a vrátí se domů.“

A jeho.

John hodlal najít i Renza a ten problém také vyřešit.

Lucia byla o dvanáct let mladší než John, ale i tak byla stále tím jediným ze sourozenců, které měl a kterému na něm záleželo. Zbylé dvě sestry s ním sotva promluvily, natož aby se na něj podívaly, když musely společně s ním sdílet jeden prostor. Roky jeho poruchy se projevovaly výbuchy, ošklivými slovy, rozbitými zdmi a chrlením nenávisti. A to všechno tyto vztahy zničilo. Cellu ani Lilianu ani v nejmenším neobviňoval z toho, co k němu cítily.

Ale Lucia?

Lucia nebyla stejná.

„Johne, nemusíš –“

„Ano, rozhodně musím,“ přerušil ho John a zabránil tak tátovi říct něco dalšího. „Lucia mi věří víc než komukoli jinému, a já znám Renza, jeho ulice i jeho lidi. Najdu je. Až se to stane, zavolám ti.“

John bez dalšího slova telefon zavěsil. Sklenici, kterou použil, rychle postavil do dřezu, a pak otřel pult.

Prostě jen tak se jeho mysl změnila.

Měl nový úkol.

Věci, které musel nebo chtěl udělat, byly odhozeny stranou, místo toho převzal jeho mysl pro tuto chvíli ten nejdůležitější problém. Přesně tak jeho mozek pracoval.

Na stále ještě nezapnutou košili na sebe hodil sako a vešel do dveří Sieniny ložnice. Stále spala a to poměrně nahlas.

Měl ji vzbudit.

Měl se rozloučit.

Nenechal ji své telefonní číslo, protože usoudil, že večer, nebo kurva, maximálně do pár dní bude zpět. Pak ji vše vysvětlí a všechno bude v pořádku. Siena pochopí, co se stalo.

Po noci, kterou spolu měli, rozhodně musela vědět, že by ji jen tak neopustil a nevykašlal se na ni.

Měl nechat vzkaz.

Měl… udělat spoustu věcí jinak.

Problémem bylo, že jeho mysl takhle nefungovala. Přeskakovala od věci k věci – od tohohle k onomu – a buď se k tomu vrátila nebo ne.

Siena byla stejná; nemohla být jiná.

John si to neuvědomil, nebo ani nezvážil, že další skoro tři týdny svého života stráví pronásledováním své uprchlé sestry a jejího delikventního přítele.

Několik dní by mohl vysvětlit.

Tři týdny?

John to věděl lépe.

Posral to.

Měl se rozloučit.

Ve zpětném pohledu to bylo vždy padesát na padesát.