Loyalty - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Siena si v telefonu znovu zkontrolovala kalendář – něco, co dělala víc než dvacetkrát denně. Jako by všechny ty věci, které si do něj uložila, se mohly najednou změnit nebo zmizet. Všechno tam stále bylo, včetně toho, že už před hodinou měla být v Kevově restauraci, aby se podívala na nějaké změny, které chtěl provést ve svých účetních knihách.

Také už byl konec srpna.

Jak mohly proboha uběhnout dva týdny, aniž by si toho všimla?

Byla ztracená.

Buď to, nebo byla až příliš zaneprázdněná na to, aby měla tak šílený život.

Siena vešla do Kevovy restaurace a hned zamířila do zadních kanceláří. Dokonce se ani nezastavila, aby pozdravila svého kamaráda, který čekal na stůl. Neměla čas.

I když restaurace byla plná. Zatímco mizela chodbou dozadu, za ní se ozývalo cinkání příborů o talíře a konverzace hostů.

Zábavné.

Pracovala zde minimálně jednou nebo dvakrát měsíčně, ale nikdy zde ve skutečnosti nejedla. Ne, celý její život se točil kolem byznysu, kde musela den po dni být, aby udržela své bratry a otce šťastnými.

Když vykročila k zavřeným dveřím kanceláře, snažila se potlačit své podráždění. Normálně by v případě zavřených dveří zaklepala. Bratři na tom z důvodu soukromí trvali. I když dneska to neudělala.

Byla až příliš zaneprázdněná a ztracená ve svých myšlenkách.

Siena otevřela dveře kanceláře a zamířila dovnitř. Hlavu měla stále skloněnou ke kalendáři ve svém telefonu, když si někdo najednou odkašlal.

Hlava jí vyskočila nahoru.

Kev a Darren na ni oba zírali.

Stejně tak další chlap.

Okamžitě v něm poznala Andina Marcello. Samozřejmě, toho muže jen poznala a věděla jen velice málo jiného. Obvykle se každých pár měsíců sešel s jedním nebo s oběma jejími bratry, aby probrali byznys Cosa Nostra.

Něco ohledně gangů nebo ulic.

Siena to opravdu nevěděla.

Neměla by to vědět.

„Ach,“ řekla a ucouvla o malý krok zpět. „Omlouvám se.“

Kev se na ni se zvednutým obočím podíval. „Dneska jsi zapomněla jak zaklepat, nebo co?“

„Jdu pozdě.“

Darren se zamračil. „Znovu.“

„Co kdybyste vy dva udělali byť jen polovinu věcí, které musím udělat já, a pak mi řekli, jak dobře jste dokázali zvládnout řídit váš zatracený čas.“

To bratry umlčelo.

Siena se v duchu poplácala po zádech.

„Počkám venku, než tu skončíte,“ řekla.

Kev se s povzdechem zvedl ze židle. „Ne, to je v pořádku. Tak jako tak jsme se chystali pokračovat v naší diskusi u jídla. Když už jsi skutečně tady, bude lepší, kdy se pustíš do práce. A ani nepomysli, že se vypaříš dřív, než doděláš ty změny v knihách, Sieno.“

Odolala nutkání zakoulet očima nebo poslat bratra do háje. Rozhodla se neudělat to jen proto, že tam byl Andino, a ve výsledku by to pro ni nevedlo k ničemu dobrému. Jeden z jejích bratrů by řekl tátovi, že je nerespektovala před mužem z jiné organizace, a rozhodně by si ve výsledku nevyslechla nic hezkého.

Všechna tahle pravidla ji dusila.

Nikdy to nekončilo

Zatímco bratři zamířili ven z kanceláře, Siena se uhnula stranou. Andino je následoval. Napjatě se na ni usmál, ale nic jiného.

Nebyla si jistá proč, ale její ústa se rozhodla otevřít a zeptat se na něco, do čeho jí nemělo nic co být. Andino byl koneckonců Marcello. Musel Johnathana znát. Byli bratranci nebo tak něco.

Od doby, kdy zahlédla Johnathana na rušné Brooklynské ulici naposledy, uběhly dva týdny. Měla tolik práce, že když dostal tehdy ten hovor, nevadilo jí nechat ho rychle běžet pryč, i když to tehdy bylo už podruhé, co ji nechal jen tak viset a zmizel.

Svým způsobem…

„Jak se má John, Andino?“ zeptala se Siena.

Mužovy kroky se okamžitě zastavily.

Stejně tak i kroky bratrů na chodbě.

„Prosím?“ zeptal se Andino.

„Johnathan. Je něco jako tvůj bratranec, ne?“

Andino přikývl. „Je, to jo.“

„Jak se má?“

„Zaneprázdněně,“ usmál se Andino. „Nevěděl jsem, že ho znáš.“

Zcela jasně viděla, jak se snažil zjistit informaci, aniž by se jí přímo zeptal. Nevadilo jí dopřát mu to. Kdyby jen kvůli tomu, že doufala, že by tak mohla získat pár informací i sama pro sebe.

„Tuším, že jsme na sebe párkrát narazili. Trochu jsme si povídali.“

Andino si nacpal ruce do kapes a podíval se na její bratry, kteří se k nim znovu vrátili. Bez ohledu na to, jak byl muž Marcello stavěný jako obránce připravený kohokoli napadnout, při hovoru o své rodině vypadal, jako by nebyl ve své kůži.

Nebo to možná bylo jen proto, že tam byla její rodina. Rodiny Marcello a Calabrese se mimo byznys nikdy nemísily.

Špatná krev.

Ta sračka se nikdy nesmyla.

„Když jsme spolu mluvili naposledy, musel běžet,“ řekla Siena s pokrčením rameny. „Jen jsem se chtěla ujistit, že je v pořádku.“

Andino si odkašlal a pak se znovu usmál. „Je v pohodě, Sieno. Díky za optání.“

„Sieno, pusť se do práce, jo?“ Kev poplácal Andina po rameni a nasměroval ho kolem Sieny pryč. „A postarej se o tu zatracenou věc, donna.“

V bratrově hlase slyšela hlasité a jasné varování, takže se rozhodla, pro teď, to nechat být.

Co jiného mohla dělat?

Jakmile všichni muži zmizeli venku na chodbě, Siena zamířila do nitra kanceláře. Za sebou zavřela a zamkla je, protože opravdu nepotřebovala ani nechtěla, aby ji bratři vyrušovali.

Na přetváření účtů pracovala dobrých třicet minut a čísla se už začínala vpíjet dovnitř a ladit. A za celou dobu se teprve až teď přiměla zvednout hlavu od obrazovky počítače, protože se ozvalo zaklepání na dveře kanceláře.

Siena, vděčná za přestávku, kdy se musela zvednout a jít odemknout, si cestou prokroužila zápěstími. Usoudila, že na druhé straně musel být jeden z bratrů, ale nebylo to tak.

Stál tam Andino Marcello.

S rukama zastrčenýma do kapes.

Se zvednutým obočím.

Bez úsměvu.

Zdvořilost, kterou jí dával najevo dřív, byla zcela pryč.

Když si ji teď prohlížel, jeho teplý pohled byl naprosto chladný.

Siena zajela pohledem dál přes jeho rameno, aby zkontrolovala své bratry. Za Andinem nestál ani Kev ani Darren.

„Jsou zaneprázdněni – šli dozadu kouřit,“ řekl Andino a blýskl po ní úšklebkem. „Nekouřím. Alespoň ne s nimi.“

Siena si nebyla zcela jistá proč jí to tak přišlo, ale to, jak ji takto vyhledal, ji vůbec nepřipadalo přátelské.

„Co pro tebe mohu udělat, Andino?“ zeptala se.

„Pustit mě dovnitř,“ řekl.

Když se nepohnula tak rychle, jak chtěl, jednoduše ji položil ruku na rameno a zatlačil ji dovnitř kanceláře. Kopnutím za sebou zavřel dveře a přitom zcela ignoroval její rozhořčený výkřik.

Siena setřásla jeho ruku ze svého ramene a mračila se na něj. „Kdo si sakra myslíš, že jsi?“

„Co chceš s mým bratrancem?“

Zamrkala. „Cože?“

„Jsou to tvoji bratři – možná tvůj otec? To oni tě poslali zaplést se s Johnem, nebo co?“

Siena zavrtěla hlavou, tak zmatená, že to ani nebylo vtipné. „Seděli jsme naproti sobě v autobuse a pak jsme jeden na druhého náhodou párkrát narazili na ulici před knihkupectvím, kam si chodím kupovat knížky.“

Andino se nadechl skrz zaťaté zuby. „To je všechno?“

„Co je sakra co z toho tvou věcí?“

Přistoupil k ní blíž – jen o palec.

To stačilo, aby Siena ucouvla o krok zpět.

„Je to moje věc, protože na Johna dohlížím. Kryju mu záda už od doby, co jsme byli dětmi. Nemá příliš mnoho lidí, kterým by záleželo na jeho zájmech, takže se ujistím, že vždy budu jedním z nich. Pochopila jsi?“

Siena spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku. „Dobře, pochopila jsem.“

„Co dalšího tam bylo?“

„Nic. Prošli jsme se, trochu si popovídali a on mě požádal, abych si s ním zašla na kávu, ale na to nedošlo. Vypadá to, že ode mě neustále utíká a nechává mě jen tak viset, víš?“

Andino na ni jen dlouze zíral. Teprve pak konečně řekl: „A tobě nikdo nic neřekl o Johnovi nebo Marcellos?“

„Ne.“ S přimhouřenýma očima pak dodala: „Slyšel jsi mé bratry – na cokoli se zeptám a je mi řečeno, ať si laskavě hledím svých vlastních věcí. Jen jsem se chtěla ujistit, že se Johnovi daří dobře. Přátelé se mohou na přátele zeptat.“

„Ohledně mého bratrance nevíš zatraceně vůbec nic, děvče. Jak můžeš být jeho přítelem?“

„Možná bych chtěla být,“ odsekla.

Andino zvedl bradu a sledoval ji svým intenzivním pohledem. To ji nutilo chtít ucouvnout nebo se alespoň zavrtět. Cokoli.

„Stále utíká pryč, řekla jsi?“ zeptal se Andino.

Siena pokrčila rameny. „Svým způsobem. Myslím, že to nechce dělat. Nikdy jsem ani nedostala jeho číslo nebo cokoli jiného.“

„Možná ti ho tedy nechtěl dát. Neuvažovala jsi o tom někdy?“

Au.

To píchnutí ignorovala.

„Chtěla jsem ho jen zkontrolovat,“ řekla. „Nechtěla jsem způsobit žádnou škodu.“

Andino si odkašlal a pak udělal krok zpět. To stačilo, aby měla znovu pocit, že kancelář byla opět cítit jako ten velký prostor, kterým byla a kdy jí jeho impozantní přítomnost nebrala všechen zatracený vzduch. Bože, tenhle muž byl něco zcela jiného.

A pro Sienu?

To nebylo dobré.

„Co kdybych ti pomohl?“ zeptal se Andino.

„Jak?“

Muž se usmál. „John každý druhý víkend pracuje z klubu. Pro jisté lidi je prostě snazší najít ho tam, než ho nutit, aby on běžel za nimi. Málokdo ví, že to místo občas využívá i ke svému byznysu. A pokud tě to zajímá, teď by měl být v klubu příští víkend.“

„A co to pro mě znamená?“

„Ukážeš se – jen ty, děvče – a možná s ním dostaneš víc než jen pět minut.“

„Jen já.“

„Tvojí rodině nevěřím. Ne, Marcellos jim nevěří.“

Siena ve snaze skrýt zamračení sevřela rty. „Ani mě?“

„Tak jako tak ne, pokud máš stále to příjmení.“

Nebylo tak snadné nechat sjet jeho urážku po sobě dolů, ale snažila se o to.

„Který klub?“ zeptala se.

Andino se usmál a tentokrát šlo o teplý úsměv.

***

Když Sienu vyrušilo zaklepání na dveře jejího bytu, byla na padesáté stránce svého nového románu o žoldnéřském hrdinovi, který byl shodou okolností sveden dohromady s hlavní hrdinkou. Musela se držet, aby se ze svého místa v obývacím pokoji na dveře nezamračila.

Bylo to jen pár minut, kdy si mohla sednout a odpočívat, a někdo musel přijít. Ne, že by měla spoustu přátel nebo tak něco, a bratři s ní stěží chtěli mít co společného, pokud to nějak nesouviselo s prací.

„Je odemčeno,“ zavolala a pohledem se vrátila zpátky ke své knize.

Po očku však sledovala tátu, který vklouzl do jejího bytu. Matteo svou obrovskou postavou prakticky pohltil všechen prostor. Svým temným pohledem přejel po bytě a pak se vrátil k místu, kde s knihou v rukách seděla jeho dcera.

„Ty nezamykáš dveře?“ zeptal se.

„Proč bych měla?“

„Protože je to tak bezpečnější, Sieno.“

„Bezpečnější pro koho?“ Sladce se usmála. „Jsem si dost jistá, že pokud mě odsud chtěl někdo ať už z jakéhokoli důvodu dostat, pak by dveře prostě zničil, tati.“

Matteo na ni zamlaskal jazykem. Jedna z jeho mnoha známek mrzutosti nebo zklamání. „To je to, co děláš ve svém volném čase – čteš si?“

„Čtení je dobré pro mozek.“

Neobtěžovala se dodat, že ji čtení také po procházení a falšování čísel osmi a více hodinách denně pomáhalo vypnout mozek. Být účetní a dohlížet na účetní knihy bylo ještě těžší, když v každé knize, kterou otevřela, musela čísla pozměnit a všechny peníze rozmělnit a vyčistit. To zabíralo víc času a dalo mnohem víc práce.

Matteo k ní přistoupil blíž a vypadal, že si prohlížel obálku knihy. „Na obálce je polonahý muž. Co je to za sračku?“

„Žádná sračka. Je to romantika.“

„Mmhmm.“

„Je to žoldák.“

„No a?“

„Je to jasné. Co chceš, tati?“

Pomyslela si, že to byla správná otázka. Za tři roky, které v tomto bytě žila, by mohla spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát k ní táta zavítal na návštěvu. Máma se tu obvykle stavovala párkrát za měsíc, ale Matteo se k ní nikdy nepřipojil.

Kromě toho, Siena při práci za celý týden strávila s tátou víc než dost času. S ním i se svými bratry.

Nepotřebovala s ním strávit další čas.

„Nemůžu navštívit svou vlastní dceru?“ zeptal se a posadil se na gauč vedle ní.

„Obvykle se o to nesnažíš, ne.“

Matteo se zasmál a ta síla pod nimi oběma gauč rozhoupala.

„Možná se o to snažím, Sieno. Tvoje máma mi vždycky říká, že ve tvé hlavě jsi ty a je toho víc než jen čísla.“

Po očku se na tátu podívala, pochybovala o každém jeho slovu.

Stále mlčela.

Matteo mluvil dál. „Kromě toho, ty jsi moje dcera. Má jediná –“

Siena při tom prohlášení nedokázala mlčet. „S Joy Kennedy máš tři dcery.“

Při pohledu na to, jak mu zrudla tvář, se skoro usmála. Sice to potlačila, přesto z toho pocítila obrovské uspokojení.

„Ano, dobře, myslel jsem svou jedinou legitimní dceru,“ zavrčel Matteo.

„Jsem si jistá, že to máma ocenila, když se dozvěděla o těch ostatních.“

„Právě teď o tom nemluvíme, Sieno.“

Ne, nikdy o tom nemluvili.

Další pravidlo na hromadě ostatních.

Nemluvilo se o ničem, co táta neschvaloval. A to absolutně zahrnovalo jeho milenku a děti, které mu porodila.

„Jak jsem řekl,“ zamumlal Matteo a významně ji přejel pohledem, „ty jsi moje dcera. Nemyslím si, že bych potřeboval důvod, abych se u tebe jednou za čas ukázal a zkontroloval tě, ne?“

Siena se zoufale snažila soustředit na slova ve své knize a ne na jakékoli informace, které sem z ní táta přišel vypáčit. To byl ten jediný důvod, proč usoudila, že tam byl. Její nedostatek soustředění na knihu ji ztěžovalo ignorování Mattea.

Kromě toho, pokud by ho nasrala, dalších pár týdnů by ji při práci udělal ze života peklo.

V tomhle směru nebyl moc mazaný.

„Asi ano,“ řekla nakonec.

Matteo se usmál a svou masitou rukou ji poklepal po koleni. „Dobře. Co takhle udělat mi kávu?“

Skvěle.

Účetní a servírka.

Perfektní.

Siena s tichým povzdechem odložila svou knihu stranou a zvedla se z gauče. Zamířila do kuchyně a táta ji následoval. Zapnula rychlovarnou konvici a pak, zatímco ze skříňky vytahovala instantní kávu, cukr a hrnek, se k tátovi držela zády. Usoudila, že tak by minimálně možná mohl pochopit náznak toho, že neměla chuť na konverzaci.

Očividně nepochopil…

„Přemýšlel jsem, zda možná nebudeš dneska večer někde venku,“ řekl za ní.

Siena ztuhla. „Proč bych měla být venku?“

„Je ti pětadvacet. Určitě máš přátele a ráda děláš tyhle věci. Nedělá to většina dívek ve tvém věku?“

„Neříkal jsi mi v podstatě celý život, že nečinné ruce a špatné chování by jen zostudilo tebe i rodinu?“

Matteo se temně zasmál. „To ano.“

„Nechodím moc ven, tati.“

Z většiny pravda.

„Ani žádní přátelé?“

„Pár.“

„A co muži?“

Siena pocítila, jak se jí kolem páteře začal tvořit uzel napětí. Když se k tátovi otočila tváří v tvář, snažila se nedat najevo, jak nepříjemná ji ta otázka byla.

„Jako randění?“ zeptala se.

Matteo přikývl. „Přesně tak. Vídáš se s někým?“

„Záleželo by na tom, pokud ano?“

„Pokud ano, myslím si, že pak by to byla moje věc,“ odpověděl.

„Přesto se nevídám s nikým.“

„Vůbec s nikým?“ zatlačil.

Siena přimhouřila oči. „Odkud tohle vychází, tati?“

Protože všechno to na ni křičelo podivností. Tátovi se nepodobalo starat se o její osobní život, pokud ho udržovala v soukromí a mlčela o něm. Dokud nedělala nic, co by přineslo ostudu její rodině, pak ohledně toho nikdy neřekl jediné slovo.

Koneckonců, chtěl mít dceru, která ho těšila a byla snadno ovladatelná. Hodně podobně tomu, co preferoval u vlastní manželky.

Matteo mávl svou velkou rukou. „Tvoji bratři se zmínili o tom, že možná s někým chodíš, a já si pomyslel, že bych se tě na to měl zeptat.“

Cože?

Kdy by její bratři –

Najednou do Sieny tvrdě narazilo porozumění. Jediné, co udělala, bylo to, že se před bratry zeptala na jednoho muže, a to první, co udělali oni, bylo, že s informacemi hned běželi za tátou.

Jako banda debilů.

Nicméně měla v plánu vyhledat Johnathana Marcella venku v klubu, kde očividně každý druhý víkend pracoval. Dokonce se ujistila, aby si vyčistila pracovní rozvrh, aby jí v tom nemohlo nic zabránit.

I tak to však tátovi neřekla.

Andino byl velice jasný.

Její rodina nebyla vítána.

„S nikým se nevídám,“ řekla tátovi. „Vůbec s nikým.“

„Dej mi vědět, pokud se to změní,“ řekl Matteo s úsměvem.

S tím táta odstoupil od malého kuchyňského ostrůvku a zamířil ke dveřím. Jako by s hovorem zcela skončil a teď měl na práci lepší věci než být tady s ní.

„A co tvoje káva?“ zeptala se Siena.

Matteo, když otevřel dveře, se ohlédl přes rameno. „Opravdu nemám náladu zůstat tu a povídat si déle.“

Jo, to si myslela.

Přišel z ní jen vypáčit informace.

Ale proč?

Proč?

Siena tohle podivné setkání zatlačila v mysli dozadu, rozhodla se, že to pravděpodobně nic neznamenalo.

Každopádně prozatím.

***

Navzdory názvu měl klub Heavy Metal jen velice málo společného s ječivou hudbou nebo hard rockem. Na to Siena přišla už v okamžiku, kdy vkročila dovnitř. Po jejích přiléhavých červených šatech a odpovídajícím střevíčkům na osmimetrových podpatcích se odrážely kovové záblesky reflexních světel.

Když se zmínila, že sem dorazila kvůli tomu, aby viděla pana Marcello, i když jí Andino technicky neřekl, aby to udělala, vyhazovač v přední části klubu na ni jen kývl a pustil ji dál.

Bylo to jedno.

Dostalo ji to dveřmi dál.

Zatímco se proplétala davem pohybujících se lidí, svou červenou kabelku držela pevně v ruce. Blikající světla a pulzování basů, které se neslo dřevěnou podlahou, pro ni představovalo poměrně zážitek.

Opravdu nebyla člověkem, který by chodil na party.

Kluby nebyly její věc.

Přesto to však udělala.

Zatímco pohledem skenovala dav, aby našla známou tvář, ocitla se u baru.

Dívala se po Johnovi

Směrem k ní se vydal barman který měl přes rameno přehozenou utěrku. S vřelým úsměvem se zeptal: „Co pro tebe mohu připravit, nádherné děvče?“

Siena se usmála. „Něco lehkého.“

„Pokud chceš něco opravdu lehkého, můžu ti namíchat něco panenského, co bude vypadat jako skutečné.“

„Jistě, jsem pro.“

Trvalo to pár minut, než se chlápek vrátil s jejím drinkem v ruce.

Když ho zaplatila, napadlo se jí zeptat: „Nevíš náhodou, kde je Johnathan?“

Barman zvedl obočí. „Marcello?“

„Je jen jeden, že?“

„To ano. Obvykle je nahoře ve VIP sekci, případně pracuje v kanceláři. Ať tak či onak, na parketu ho nenajdeš.“

„Díky.“

„Chlapům, kteří hlídají vchod, řekni, že si tě John vyžádal, a nechají tě projít.“

Siena se zasmála. „I když on neví, že jsem tady?“

„Je jen jediný způsob, jak to zjistit.“ Barman s mrknutím dodal: „A vsadím se, že tvé hezké tvářičce neřekne ne.“

Dobře tedy…