ITFTH - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Stejně jako magie, pokud láska má být, nemůže být ignorována.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Umístěna před zalesněným pozadím stojí malá kamenná chaloupka s doškovanou střechou a zarostlou zahrádkou, která se i teď v největší zimě zdá nezkrotná. Pokud toto místo existuje i za nějakých dvě stě let ode dneška, je nepochybně velmi populární zastávkou. Úplně vidím lidi, jak krouží kolem ní, aby našli místo na to nejlepší selfie.

V tuto chvíli vše, co chci je vlézt si dovnitř a strčit nohy blízko k plápolajícímu ohni. No, možná to není vše, co bych chtěla. Taky chci zjistit, co se stalo Alici. Vzhledem k tomu, jak vyděšená vypadala, když jsme prvně zastavili na krajnici, na konci cesty je však pozoruhodně uvolněná.

Řidič odnese naše kufry do chatky a rozdělá oheň v krbu. Pak při cestě ven ke kočáru ho zastavím.

„Jsem v pořádku, madam. Mám své vlastní místo, kde zůstat, přísahám. Vrátím se, abych vás vyzvednul na ples.“

Kdo je ten chlap? Vážně cestoval s námi do jiného času, aby skončil jako sluha? To zní jako strašný způsob, jak strávit svátky, ale nemohla jsem s tím nic moc dělat, jen ho nechat odejít.

Alice měla větší prioritu.

Podařilo se mi počkat, dokud jsme se neusadili v malém salónku se šálkem horkého čaje, než jsem se na ni vrhla.

„Dobře, tak ven s tím. Co se stalo s tím chlapem v kočáře?“

Alice zamrká, svraští čelo, jako by nechápala, na co se ptám. Správně. Jo, jako bych tomu uvěřila.

„Hmm? Nevím –“

„Přestaň s těma kecama, Alice. Kdo byl ten chlap?“ Přimhouřím na ní oči a ona je každou vteřinou zarudlejší. „Och, wow, ty ho znáš, že?“

Alice vypískne.

„Neviděla jsem ho. Pověz mi o něm.“ Zná Alice i ty ostatní bandity? Existuje způsob, jak ho znovu vidět?

„Vážně nevím, o čem to mluvíš.“ Usrkne si čaje, ale její klidná fasáda mě neošálí.

„Musí to být někdo, koho jsi už předtím potkala, což znamená, že vaše cesty se už střetly při některé z tvých minulých cest.“

„Bez komentáře.“

„To je stejné, jako potvrzení, víš?“

Alice se zamračí.

„Ale říkala jsi, že nikdy předtím jsi v tomto období nebyla.“ Třu si bradu. Co to znamená? Je ten chlápek dalším čarodějem cestujícím skrze čas? Nebo možná někdo, kdo žije opravdu dlouho? Jaké další typy paranormálních lidí žijí v našem světě? Babička mi vyprávěla příběhy, kdybych si na ně jen vzpomněla. „Je upír, nebo tak něco?“

„Jak jsi na to přišla?“ Čaj v Alicině šálku vyšplíchne přes okraj, když ho odloží na stůl. Šálek zařinčí o talířek.

„Upíři jsou skuteční? Wow, ani nevím, proč mě to překvapuje. Chci říct, že se nacházíme v jiném století. Je to prostě… jo. Prostě něco.“

„Proč to nevíš? Jsi čarodějnice. Testovala jsem tvoji magii. A přesto se chováš jako obyčejný smrtelník, který neví, že magie existuje.“

„Mám magii?“

Alice si odfrkne. „Jako bys to nevěděla.“

„Vlastně nevím.“ Řeknu tiše a zahledím se do plamenů tančících v ohni. „Byla jsem vychována babičkou, ale umřela, když jsem byla ještě dítě. Ona…“ polknu. „Mluvívala o magii, ale jak jsem rostla, tak jsem si myslela, že jsou její příběhy jen pohádky.“

„Gina mě za tohle zabije. Byla jsem si tak jistá…“ Její slova se vytratí, zasténá a ponoří se do křesla.

„Jo, hádám, že bys opravdu neměla tahat lidi časem, dokud se nedozví o všem nadpřirozeném, co?“

„Něco takového,“ zamumlá.

„A ten chlápek?“

Zakloní hlavu a zírá do stropu. „On… ani nevím, co ti o něm mám říct. Znám Duncana již od osmi let, kdy jsem skočila časem poprvé. Byla to nehoda. Netušila jsem, co se stalo, ale on tam byl, s odřenými koleny a zrzavými vlasy, připravený chránit mě a vzít mě domů jako zatoulanou kočku, kterou našel na okraji cesty. V tu chvíli jsem věděla, že budeme přátelé. Samozřejmě to bylo předtím, než se proměnil.“

„Proměnil?“

„V upíra.“ Tře si paže. „Asi jsem měla vědět, že bude tady. Vždycky je okolo, když někam cestuji.“

Opřu se v křesle a zírám do plamenů. „Takže jsi kamarádka jednoho z banditů. Zajímavé.“

„Obvykle není zlodějem. Nevím, co děla s těmi chlapy. Je jedním z nejvíce morálních lidí, jaké znám.“ Tváře jí zrudnou, jak ho hájí. „Ale jo, hádám, že jsme kamarádi.“

Povzdychne si. „Není to tak, že bychom mohli být něčím jiným. Jako bychom si mohli vybudovat společný život. Čarodějky a upíři. Jo, naše druhy se nemíchají.“

„Jste jako Romeo a Julie? Tyhle typy se nijak nemíchají, nebo existují problémy s kompatibilitou, o kterých nevím?“

„Chci říct, že celý jeho život je v jiné době, ale je tu také moje rodina. Prostě by nepřijali někoho, jako je on.“ Svěsí koutky úst a v očích se jí zatřpytí slzy. Mrkáním je zažene. „Jdu do postele.“

Rodina je někdy na hovno. Stejně tak, jako bych na ni chtěla naléhat, aby si nenechala od ostatních diktovat svůj život, vím, že to někdy není zas tak snadné.

„Jo, jasně. Víš, že si se mnou můžeš kdykoli promluvit. Jsem tu pro tebe.“

Přikývne a pak odejde do jiného pokoje.

No, je na prd být zamilovaná do někoho a nevědět, jak najít způsob, jak být spolu. Asi je dobře, že nevím, jak znovu vyhledat toho banditu. Ne, že bych věřila na lásku na první pohled, ale moje intuice, která by stejně tak mohla být mým kouzlem, promlouvá a říká mi, že poznáním tohoto zloděje bych riskovala víc, než jen odcizení pár kousků šperků.

A ani si nejsem jistá, zda by mé srdce vydrželo být znovu zlomené.