ITFTH - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Když všechno jiné selže, věř ve svou magii.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Poté, ani jedna z nás dlouho nepromluví. Svět mimo kočár potemněl a já uvažuji, jestli je stále Boží hod, bez ohledu na to v jakém jsme roce. Alicina slova o kufru, a co jsem si sbalila, teď už dávají smysl. Pokud jsme se skutečně přesunuly v čase, moje pyžamo se Santa Clausem se rozhodně nehodí do tohoto období.

Přežilo něco z mých věcí tenhle přesun? Co si obleču? Jak si poradím s vlasy? Nebo čištěním zubů?

Přinutím se zhluboka dýchat a pomalu vydechovat.

Dobře, všechno bude v pořádku. Pořád je to jen na prázdniny, ne? Možná bych mohla zachránit celou tuto zkušenost tím, že ji přijmu a budu si ji užívat. Poslední, co chci, je vrátit se sama zase do prázdného domu a sledovat skrze okno, jak přijíždí rodiny a vchází do domů mých sousedů. Tento rok jsem si nenastrojila ani stromeček. Cokoli, co se stane tady, musí být lepší, než to. Správně? Bude to dobrodružství. A zdá se, že Alice ví, co dělá. Tato situace ji vůbec neznepokojuje.

Možná to nebude až tak špatné.

„Musím přiznat, že jsem tímhle vším překvapená.“ Mávnu rukou, abych ukázala na kočár, mé oblečení, na vše. „Ale nechci tenhle výlet zrušit.“

Alice dlouze vydechne a spadnou jí ramena, jak se najednou uvolní. „Díky Bohu, bude to skvělé, slibuju.“

„Což mě vede k mé další otázce. Hádám, že tato cesta zahrnuje víc, než jen vyjížďku kočárem.“

Alice se zachichotá. „Samozřejmě, hlupáčku. Nevím, proč nás moje magie vysadila tak daleko od chaty. Obvykle, když tohle děláme, jsme jen pár minut jízdy od naší destinace.“ Svraští čelo.

„Hmmm… je zvláštní, že jsme tam ještě nedorazily.“

Skvělé. Alice v tuto chvíli neprojevuje moc sebevědomí. Vůbec to není znepokojující, ani trochu.

„Už jsi podnikla hodně takových cest?“

Alice skloní pohled k podlaze kočáru. „Byla jsem zahrnuta do mnoha výletů.“

„Zahrnuta? Ale nikdy jsi za něj nebyla zodpovědná?“

Alice se nakloní dopředu, chytne mě za ruku v rukavici a pevně stiskne. Její úsměv je velký a trochu předsune bradu, jako by chtěla ukázat odhodlání. „Slibuju, že z toho pro tebe učiním úžasný zážitek.“

Je dost nadšená, to je jisté.

Zůstaneme v malé chatě na okraji panství Chattingworth. Jde o skvělou lokaci, soukromou a přesto jen kousek pěšky po cestě přes kopec se dostaneš do vesnice. Panský dům je kousek odtud a bude hostit zimní ples. S načasováním jsme měli štěstí. Největší shromáždění se obvykle konají nejblíže dvanácté noci.“ Alice nadšeně zatleská. „Pak jsou tu večeře, bruslení, hry a upřímně řečeno, bude to fakt zábavné.“

„Zůstaneš se mnou po celou dobu?“ Počkat, kdyby tu byla Alice…

„Och ne, zkazila jsem ti plány na svátky? Přísahám, že už jsem se přes tu paniku dostala. Zvládnu to sama, jsem si jistá, že máš rodinu, se kterou chceš trávit volno.“ Netuším, zda to zvládnu sama, ale nebudu zodpovědná za to, že někomu pokazím svátky.

Alice s lehkým úsměvem na tváři zavrtí hlavou a uvelebí se na místě. „Přesně tady jsem si přála být. Uvidíš, bude to úžasné pro nás obě.“

Jo, tohle nebylo vůbec nejasné. Co mi tají?

„No, pokud se to změní –“ začnu, ale pak se zvenku ozvou hlasité zvuky. Co se to tam děje?

Pak se ozve zlověstný výkřik 'peníze nebo život'. Ostře se nadechnu. Má intuice, kterou začínám podezřívat, že na ni v nadcházejících dnech budu hodně spoléhat, mi říká, že tohle není hra. Ten, kdo je venku chce, aby všichni věřili, že je bandita. Ale vážně, kdo říká 'peníze nebo život' v těchto dnech a čase? Dobře sečtělý násilník? Loupežník-historik? Až na to, že teď už nejsme v jednadvacátém století, že? Třu si čelo. Budu si na to muset zvyknout.

A pokud jsme se s Alicí vážně přesunuli do minulosti, ten, kdo je venku může být skutečný loupežník, bandita, od kterého se očekává, že odejde s něčím drahým. Až na to, že nevlastním nic, co by ten zloděj mohl chtít.

Trhnu sebou při každém hluku, výkřiku a trhnutí kočáru.

Nikdy předtím jsem nebyla přepadena. Jaký trapný způsob, jak začít dovolenou. Alice těká vytřeštěnýma očima z jednoho okýnka k druhému. Ženiny ruce sevřou malý sáček v klíně. Pod jejími bílými rukavicemi mají její klouby jistě stejný odstín.

Dobře, tak tohle zřejmě není jedna z akcí naplánovaných Alicí.

Pak se kočár zastaví. Můžu slyšet hlasy, ale nerozeznám slova. Je to řidič? Ne, 'řidič' asi není ten správný výraz. Kočí? To je jedno. Na to teď nemusím myslet. Kočí zabručí a celý kočár se zhoupne, jako by slézal dolů, odkudkoli, kde seděl, aby tu věc řídil.

Čekáme. Jeden úder srdce. Dva.

Dveře se prudce otevřou a odhalí potemnělou zimní krajinu. Dokonce i v zimní noci se tenká vrstva čerstvého sněhu třpytí. Odněkud za dveřmi se netrpělivě ozývají koňská kopyta.

Dovnitř pronikne chladný vzduch a vločky, decimují ten maličký kousek tepla, který nám přístřešek kočáru poskytoval. Kabát, co mám na sobě, není dost teplý, aby odvrátil nepřízeň počasí.  Zachvěju se a natáhnu ruku, abych znovu dveře zavřela, ale pak se připlíží muž v predátorském stylu a nakoukne do kočáru. Nemá na nás namířenou pistoli, ale pořád ji má v ruce. Jeho úšklebek je plný ďábelského potěšení, jak si nás prohlíží, aby si zapamatoval každý detail. Já se snažím o to samé, ale rychle pochopím, jak je mé úsilí zbytečné. Muž je od hlavy až k patě zabalený do černé látky. Jediný kousek, co mám možnost vidět je spodní část obličeje, která není zakrytá maskou. Takže se soustředím na tu. Bohužel ta část je úplně normální, k mému zklamání. Není zde žádná jizva, mezera v zubech, žádný důlek ve tváři, nic. A jeho oči jsou skryté za otvory v masce, takže ani nevidím jejich barvu.

Jediná zajímavá věc je, jak se jeho ústa stáčí v prohnaném úsměvu a jak slabé světlo lucerny způsobilo, že se mu oči lesknou, jakoby zlomyslně. To mě donutí mu úsměv oplatit, což je směšné vzhledem k okolnostem. Ten chlap je bandita, proboha. Neměla bych chtít se na něj usmívat. Místo toho bych ho měla chtít udeřit kabelkou do hlavy, nebo síťkou, nebo jak se ta věc sakra jmenuje.

„Dobrý večer, dámy.“  Protáhne muž.

Alice se přikrčí na druhé straně kočáru.

„Vy nejste ti, které jsem čekal.“ Zamyšleně si nás na okamžik prohlíží. „Ne, vy rozhodně nejste ten postarší pan Brewer s další jednoduchou mladou ženuškou, kterou si koupil příslibem šperků a zlata.“

Jeho úsměv se změní na koketní. „Ale nejsem zklamaný.“

„Ani my jsme vás nečekaly.“ Řeknu. „Možná bychom si prostě mohli jít každý svou cestou.“

„Ach, Američanka? Rozkošné.“

Neobtěžuju se opravit jeho domněnku o mém původu. Jakákoli pravda, kterou bych mu teď nabídla, by zněla smyšleně. Jsem si zatraceně jistá, že Fort Calgary ještě nebyl založen. Pak ke mně natáhne ruku v černé rukavici. Obezřetně na ni pohlédnu. Začínám tušit, že moje intuice po rocích nepoužívání je vadná, protože mě před tím chlapem vůbec nevaruje. Zavrtí prsty a pokyne mi.

Stáhnu ramena dozadu a podívám se mu přímo do očí. „Nikam nepůjdu, dokud mi neslíbíte, že nám neublížíte.“ Jde jen o slabý protest. Koneckonců, jak bych ho mohla zastavit?

„Zraňujete mě, má paní.“ Ublíženě vysune spodní ret, ale záblesk v jeho očích mi říká, že to jen hraje. „Nikdy bych neublížil dámě.“

Alice při jeho slibu sebou cukne, ale já si nemyslím, že by lhal. Byli džentlmenští zloději jen smyšlení, nebo skutečně existovali?

Muž se nakloní dopředu a tím se ke mně přiblíží. Srdce se mi rozbuší. Vše, co ze sebeobrany vím je, že nechat se odvést by bylo špatné. Má intuice však nesouhlasí. Pro jednou si přeju, aby se obě poloviny mé psychiky sjednotily a poskytly my snadnou odpověď.

„Pojďte má paní, musíme si pospíšit.“

Zdržování věci samozřejmě nepomůže. Takže to vypadá, že budu muset následovat svoji intuici. Zkřížím prsty pro štěstí a doufám, že nedělám obrovskou chybu. Kromě toho, dostat ho od Alice, která vypadá, že brzy omdlí, nebo bude mít aneurysma je pravděpodobně dobrá věc. Našpulím rty a nechám ho, aby mě vytáhnul z kočáru. Jeho ruka je pevná, silná a dostatečně velká, aby pohltila moji. Při našem kontaktu se mi zvýší tep a cítím, jak mi břichem proletí houf opilých motýlů. Jo, očividně jsem ujetá na ruce. No a určitý typ postavy. A zajímají mě chlapy se sebevědomím.

Jo a tenhle chlap, tohle individuum má všechno.

Nohy mi zapadnou do sněhu na kraji cesty. Je hluboký, mnohem hlubší, než bych čekala, hlavně pro nepraktické tenké nezateplené polobotky, které mám na sobě.

Chlad se mi otře o holou kůži těsně nad kotníky. Vypadne ze mě řetězec kleteb, které by většina žen v tomto období neznala a zamračím se na muže, který mě vede před kočár. Pokud je mými nadávkami překvapen, nic neřekl.

„Víte, že pro vás nic nemáme,“ udržím hlas tak pevný, jak se mi jen podaří, když se stavím proti muži. Pravděpodobně jsem na to měla upozornit ještě předtím, než jsem opustila kočár.

Za zády jsem si všimla pohybu, ale zloděj mě drží za ramena, abych se nemohla otočit a vidět, co se tam děje.

Váha rukou na mém těle je jako kotva, která mě v tuto chvíli uzemňuje. Kdy jsem naposledy byla tak blízko nějakému muži? Asi ne od chvíle, kdy odešel můj ex. Těžce polknu. To už je dlouho. Není divu, že na tohoto chlapa tak neskutečně reaguju. Za normálních okolností bych nemohla ani já, ani žádná rozumně smýšlející osoba cítit přitažlivost k chlapovi, který napadl můj kočár, že?

Až na to, že ta přitažlivost je až trapně skutečná.

Z jeho dechu cítím slabý náznak alkoholu, možná whiskey. Také cítím závan kouře z jeho svrchníku, který mi připomíná táborový oheň. Tyto věci by neměli být nějak zvlášť atraktivní, obzvláště když stále nevidím nic z jeho maskované tváře, až na třpytivé tmavé oči a ďábelský úšklebek. Takový, u kterého mám zvláštní nutkání ho objet jazykem, jen abych zjistila, zda po whisky také chutná.

„Nic, hmm?“ Muž nakloní hlavu na stranu. „A co je ten krásný hřeben s drahokamy ve vašich vlasech? Nebo třpytivý náhrdelník usazený na vašem lákavém dekoltu?“

Nevěděla jsem, že mám něco z toho na sobě. Alice mi je musela dát, když na nás seslala kouzlo, které nás přeneslo na toto místo. Promnu si čelo, ne, v tuto chvíli bych neměla myslet na cestování časem. Nejdříve se musím vypořádat s tímto mužem.

„Když vám je dám, půjdete pryč? Necháte nás na pokoji? Nezraněné?“

„Máte mé slovo.“ Muž si dá ruku na srdce a skloní hlavu. „Musíte pochopit, má lady, že se nejedná o nic osobního.“

Co mě zajímá, jestli si ten muž vezme mé šperky? Nejsou moje. Ani nevím, jak vypadají. A pokud nás to, že mu ty šperky dám, udrží v bezpečí, tak je to vše, na čem záleží.

„Jasně.“ Zamumlám a vytrhnu si hřeben z vlasů. Trhnu sebou, když s hřebenem jdou i prameny vlasů a vlasy se mi rozprostřou na ramenou.

„V klidu, má paní.“ Konejší mě muž a přejede mi rukou v rukavici po vlasech. „Neubližte si.“

„Nejsem dáma, způsobem, jaký myslíte.“ Zamračím se, strčím mu hřeben na hruď, než si stáhnu ty směšné bílé rukavice, abych se mohla vypořádat s náhrdelníkem. Nikdy bych nebyla schopná uvolnit zapínání s rukavicemi. Strčím mu rukavice do rukou. Bylo to buď to, nebo si je strčit do dekoltu, protože pochybuju, že ty šaty mají kapsy a nemyslím si, že přitahovat jeho pozornost k mému dekoltu by byl dobrý nápad.

Muž se nakloní, dokud nemám jeho ústa u ucha. „Možná můžeš být stejně tak moje paní.“

Tiše zakleju a zatahám za humpolácký náhrdelník. Jak to mám zvládnout, když se mě zjevně snaží rozptylovat? Ruce se mi třesou, jak zápolím se sponou. Prsty nespolupracují.

Muž si strčí mé rukavice a hřeben do kapes, než si stáhne své vlastní rukavice, fouká si na ruce, aby si je zahřál předtím, než je zvedne ke mně. Když překoná vzdálenost mezi námi, zalapám po dechu.

„Tiše. Jen nabízím pomoc.“ Zamumlá.

Jeho prsty mi tančí po kůži, následují stopu kamenů až za krk k zavírání. Kůže se mi pod lehkým dotekem jeho prstů zachvěje. Pokud bych se byť nepatrně naklonila do jeho doteku, kdo by to zjistil? Na zloděje má jemné ruce, chybí jim mozoly a drsnost, jakou bych očekávala. Je opravdu lupič gentleman? Jako Robin Hood? Ta představa mě přiměje uchechtnout se vlastní naivitě.

„Na co myslíš, má paní?“

Jak promluví, tak mě jeho dech ovane kůži, jako pohlazení. Je velmi blízko. Vše, co bych musela udělat, je stoupnout si na špičky a otřít ústa o jeho. Olíznu si rty a představuji si, jaký by to byl pocit mít ho na svých ústech.

Představovala jsem si, že bych si na své dovolené někoho našla, takže by bylo tak špatné líbat úplného cizince? Nikdo by se to nedozvěděl, ani Alice, která je stále v kočáře.

Spona pod mužovými prsty povolí a zahřátý náhrdelník sklouzne po mé kůži níž. Muž ho chytí dřív, než se mi ztratí v šatech. Strčí si ho do kapsy k dalším pokladům.

Dokonce i teď, když už má svůj lup, neustoupí okamžitě.

„To nebylo tak zlé, že?“ Zašeptá a jeho úšklebek je zpět.

A já si uvědomím, že mě neděsí. Možná mě nevyděsil ani předtím, když jsem ho poprvé uviděla. Zahrává si se mnou moje intuice, nebo mě vede správným směrem? Přeju si, abych to věděla.

Projede mnou temný impulz, vykročím vpřed a uzavřu mezi námi vzdálenost. Sleduje mě, ale nepohne se, aby si mě přitáhl blíž ani aby se mi vyhnul.

„Jsi uhrančivá žena.“ Zamumlá si sám pro sebe.

„Nejneobvyklejší žena, jakou jsem potkal.“

„Nemáš ani ponětí.“ Zakřením se na něj. Malý kousek světla z lucerny se odrazí od sněhových vloček a způsobí, že se kolem nás třpytí a tančí, jako bublinky šampaňského. Má babička by to označila za znamení pravého kouzla Vánoce. A na okamžik v to chci uvěřit – že stejně, jako cestování časem by i kouzlo Vánoc mohlo být skutečné.

Zachvátí mě závrať. Vážně to udělám? Ano.

Pak udělám přesně to, co jsem měla chuť udělat před pár minutami. Zvednu se na špičky a přitisknu rty na jeho. Vzduch mezi námi jiskří energií. Jeho paže se kolem mě ovinou a to je vše, co jsem si dokázala představit a ještě víc. O tolik víc. Zdá se, jako by se svět kolem nás zastavil, zatímco naše ústa a jazyky spolu tančí.

Nikdy v životě jsem nebyla takto políbena. Jde o náznak nebezpečí, kvůli kterému je to tak fascinující? Nebo jde o něco jiného?

A pak je konec.

Bandita zlehka zalapá po dechu a pohlédne na mě. Způsobila jsem, že je bez dechu. Cítím se jako vítěz.

„Ty, má paní, jsi nebezpečná.“ Zvedne mi ruku a políbí mě na zápěstí. „Opatruj se. Netušíš, koho svádíš.“

Ustoupí ode mě právě ve chvíli, kdy se za mnou ozve další zvuk, díky kterému se otočím. Další muž vystupuje z kočáru. Co to-? On tam byl s Alicí. Zamračím se na muže a sevřu ruce v pěsti.

„Ublížil jsi jí?“

Muž vypadá překvapeně. „Nikdy.“

I v tom jednom slově zachytím rozdíl v jeho přízvuku. Tento muž je Skot. No to je něco identifikovatelného, ne, že bych plánovala loupež nahlásit, i když by to každý normální člověk udělal.

„Jsem v pořádku, Cassy.“ Zakřičí Alice z kočáru. „Prosím, vrať se dovnitř, mrznu.“

Oba muži skloní hlavy mým směrem a pak naskočí na koně. Třetí muž se vynoří na koni z druhé strany kočáru.

„Váš řidič je v pořádku.“ Řekne třetí muž, když projíždí kolem mě, aby dohnal své společníky. „A děkuji za vaši štědrost.“ Skloní hlavu. „Příště, dámy.“

Když muži zmizí mezi stromy podél tmavé zasněžené cesty, skočím do akce. Úplně jsem zapomněla na řidiče. Oběhnu kočár a najdu muže opřeného o velké kolo kočáru s rukama svázanýma provazem. Je to řidič limuzíny, který mě vyzvedl před domem. Ačkoli i jeho oděv byl pozměněn, aby odpovídal danému období.

„Jste v pořádku?“ Dám se do rozvazování uzlu, dokud se neuvolní. Trvá to déle, než by mělo, protože mi znecitlivěly prsty.

„Ano, ano,“ řekne netrpělivě.

Jak pořád můžu myslet na polibek toho bandity, přejíc si, aby trval déle, abychom byli někde v soukromí, když ten chudák byl ohrožovaný střelnou zbraní?

Oficiálně jsem se zbláznila. Možná bych si měla vymyslet nějakou kartičku, kterou bych si pověsila kolem krku: Tady stojí Cassy Tilbury, nejsměšnější člověk na světě.