ITFTH - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Když vyloučíte všechno ostatní, zbyde jen kouzlo.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

„Veselé Vánoce mně.“ Zpívám si na melodii 'Happy Birthday'. Při pomyšlení na sváteční plány mi v hrudi bublá radost. I v poslední den práce před volnem, kterého jsem se původně tak obávala, jsem překvapivě uvolněná. Pak se mi podařilo proklouznout Štědrým večerem s prvními hodinami Božího hodu s ničím jiným, než vzrušením z nadcházející dovolené. Odjíždím dnes ráno a přijedu na Silvestra. Bude to krátký výlet, ale jsem odhodlaná učinit ho kouzelným, tak jak říkala Alice.

A teď prostě čekám a čekám a čekám.

Kdy přijede můj odvoz na letiště?

Hodinky na mikrovlnce ukazují 9:45. Dobře, tak můj odvoz možná nejede pozdě. Zatím.

Zapínám si a zase rozepínám zip a knoflíky zimní bundy.

Počasí v Londýně by tento týden mělo být teplejší, než tady v Calgary. Možná nebudu potřebovat bundu. Podívám se na skříň u hlavních dveří. Měla bych se převléct? Je všeobecně známo, že vlhkost působí chladněji.

Sbalila jsem si pyžamo? Kartáček na zuby? Rozepnout kufr mi trvá přibližně tři sekundy. Opětovně prohrabu zavazadlo, dnes ráno už snad po šesté. Pyžamo – mám. Kartáček na zuby – mám.

Znovu zavřu kufr, než se svalím na pohovku.

Klepu nohou. Mám trpělivost štěněte kokršpaněla. Nikdy předtím jsem se takto necítila, ale z nějakého neznámého důvodu se mě drží vzrušení a to už od zimního slunovratu, kdy jsem si zarezervovala cestu.

Je lehkomyslné jet na dovolenou sama? Neměla bych jet s kamarádkou? Alice mi ani nedala jméno panství, abych mohla předat tuto informaci v případě, že by se se mnou potřebovali spojit. Jo. Tohle je pravděpodobně ta nejšílenější věc, jakou jsem kdy udělala.

Ale mravenčení, které jsem vždy spojovala se svou intuicí je tiché a spokojené.

Zaklepání na dveře mě přivede k akci. Vystřelím ke dveřím a otevřu je, aniž bych se podívala, kdo to je. Alice má zrůžovělé tváře a kření se na mě ze schodů.

„Ahoj!“ Zním bez dechu, zatímco se usmívám na pracovnici cestovní agentury. Nečekala jsem tu samou ženu, se kterou jsem domlouvala zájezd, ale osobní kontakt jim určitě přináší skvělé recenze.

„Veselé Vánoce!“

„Veselé Vánoce, Cassy. Jsi připravena?“

„To se vsaďte. Jen si vezmu kufr.“

Alice zamrká na mě a pak na mé zavazadlo. „Oh. Um…“

„Je to moc? Nebyla jsem si jistá, co budu dělat, tak jsem si sbalila od každého něco.“

„Samozřejmě,“ odkašle si. „Měla jsem vám říct, že součástí služeb all-inclusive je i zajištění veškeré nezbytné garderoby pro příslušnou dobu pobytu.“

„Oblečení na příslušnou dobu?“

„Osmnácté, devatenácté století, pamatujete?“ Alice zkontroluje, co má napsané v papírech. „Ano, tak je to tu napsáno. Chci říct, není to úplně přesné. Nemůžu vybrat konkrétní rok, je to obecné období.“

Znovu si prohlídne zavazadlo a zašklebí se. „Ale žádný strach, vezmeme sebou vše a cokoli přijde, s tím se vypořádáme.“

Netuším, co to znamená, ale stejně popadnu kufr. Nehodlám se vzdát všeho, abych žila na pár dní v minulosti. Viděla jsem ty reality show v televizi, kde se lidé snažili žít stejně, jako lidé v určitém období. Nikdy jsem v tom neshledávala přitažlivost. Je důvod, proč se věci postupem času změnili a některé věci v minulosti by měli zůstat v minulosti.

Před domem čeká limuzína. Moji sousedi ji se zájmem sledovali skrze okna. V naší předměstské čtvrti moc limuzín nevídáme. Řidič dá má zavazadla do kufru a pak si zalezu na zadní sedadlo, Alice mě hned následuje.

Sníh křupe pod pneumatikami, když vyjíždíme od obrubníku. Během několika minut opouštíme naši čtvrť. Ani se neohlédnu.

„Jste připravena na dovolenou?“ Úsměv má široký a zářivý.

Vypadá skoro stejně vzrušená, jako já.

„Ano, nemůžu se dočkat.“

„Výborně, tak jdeme na to.“ Řekne Alice a ponoří ruku do designové kabelky. Když znovu vytáhne ruku, prsty má pokryté třpytkami. Zadní část krku mi vibruje zvláštním bzučením. Sílí, jak Alice mumlá nějaká zvláštní slova, které vůbec nezní jako angličtina. Když skončí, mrkne na mě a pak foukne třpytky přímo do mého obličeje.

Kýchnu.

Znovu otevřu oči a všechno se změnilo. Jako vážně, každá jedna věc.

Limuzína se změnila na nějaký druh… kočáru? Ne to nemůže být pravda. Ale pak pod slabým svitem lucerny, houpající se na háku nad hlavou si všimnu svého oblečení. Mám na sobě šaty a nějaký dlouhý kabát?

Podívám se na Alici, která je oblečena podobně.

„Co se to právě stalo? Zdrogovala jste mě?“

Alice otevře pusu. „Samozřejmě, že ne.“ Pak se jí na tvářích objeví ruměnec. „Bylo těch třpytek moc? Každý má svůj charakteristický styl a já myslela, že tomu dodám trochu šmrnc. No, nevadí. Pro příště na to budu myslet.“

„Co se stalo s mým oblečením? A s autem? Kdo mě svléknul a navléknul do tohoto?“

Alice se zamračí. „Nechápu. Objednala jste si all-inclusive historickou zkušenost. Vím, že lidé můžou změnit názor, ale…“ kočár trochu zpomalí. „Ach drahoušku, rušíte to?“ Povzdychne si. „Nikdy to neuvidím do konce? S Ginou jsme nebyli připraveni na samostatný výlet. Ne potom, co se stalo posledně. Nebo to bylo předposledně?“

„Neodpověděla jste mi na otázku.“ Zkřížím si ruce na hrudi. „O co jde, a nelžete mi.“

Alice sebou trhne, jako bych ji uhodila. „Nikdy bych nelhala.“

Podívám se z okna do tmy za ním. Přes sklo toho moc nevidím, jelikož je mokré od rozpouštějících se vloček, tak se pokusím dát na svoji intuici, abych zjistila, co říct.

I když už jsou to roky, co jsem ji naposledy pravidelně využívala, pocit brnění, který začíná na zadní části krku, a rozlívá se mi po celém těle, je známý. Následuje nostalgií s hořkosladkými vzpomínkami.

Babička mě vždy povzbuzovala, abych využívala tuto část sebe sama, a když jsem to udělala, pochválila mě, nazývala to magií, což je jen zvláštní synonymum pro intuici. Po smrti babičky jsem tuto svoji stránku potlačila, schovala ji spolu s všudypřítomným smutkem.

V posledních dnech, poté, co jsem navštívila Alici, jsem se snažila ke své intuici proniknout blíže než za poslední roky. Obvykle toto cvičení bylo na moji praktickou mysl příliš neuspořádané. Samozřejmě, když jsem svoji intuici ignorovala, skončila jsem provdána za muže, který se rozhodnul, že nemá zájem být věrný.

Odstrčím tyto myšlenky a zkoncentruji se na současnou situaci.

Alice nelže, napověděla mi intuice okamžitě, ale něco není správně. Něco je špatně, ale nemůžu přijít na to, co. Hledím z okna a tlačím na intuici, aby problém vyřešila. Nebo to byla moje intuice, co mi napovídala, abych se dívala z okna? Nevím, alespoň ne do chvíle, kdy projedeme kolem malého shluku budov, které všechny vypadají jako z jiného století. Takových měst bylo v Anglii hodně, že? Proto tam natáčí televizní seriály a filmy. Samozřejmě, akceptovat, že se nacházím v Anglii by také znamenalo přijmout, že jsem tisíce mil od domova v jiné zemi, kam jsem byla odvežena jen po jednom kýchnutí.

Srdce se mi rozbuší, když uvidím mladého muže, který spěšně zametá sníh ze schodů u jedné z budov. Má na sobě jednoduché kalhoty a vlněnou bundu, která však nevypadá jako nic, co jsem viděla v nějakém dobovém filmu. Jsou tu také koně a vozy, ženy v dlouhých šatech a…

Polknu.

Pokud Dorothy může říct, že po tornádu už není v Kansasu, já můžu říct, že už se nenacházím v Calgary. Ve skutečnosti uvažuju, jestli jsem vůbec v jednadvacátém století. Nebo se jedná o nějaké historické budovy, které jsou součástí národního dědictví? Ano. Ten nápad se mi líbí, ale vím, že to není pravda. Tvrdě polknu. Och, proč je těžší uvěřit, že by to mohla být lest, než skutečná věc?

„Co se to děje? Jak jsme se sem dostali? Kde to jsme?“ A pak mě napadne ještě znepokojivější otázka: V jakém čase? Na tu poslední otázku se nezeptám. To by znělo šíleně, ne?

„Jde o magii, ty hloupá huso. Co jsi čekala?“ Alice se nervózně zasměje, jako by ji moje otázky znervózňovaly. Alespoň nejsem jediná, kdo je nevyrovnaná. „Jsme v Ginině agentuře cestování časem, ne?“ Klade důraz na cestování časem.

Jasně, protože to vůbec nezní šíleně.

Nejhorší na tom však je, že mám podezření, že Alice mluví pravdu. Tak nějak se ten malý relaxační účinek změní na úplně něco jiného.