ITFTH - 11. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Magie vyžaduje upřímnost, stejně jako vztahy.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

Přitulím se blíž ke Grayovi a přeju si, abych nikdy nemusela opustit jeho náručí. Chata není žádný luxus, ale je perfektní pro naše potřeby. Zásoby jídla jsou omezené na čaj, chleba, sýr a jablka, ale měli jsme toho dost alespoň na pár dní, takže jsme neumřeli hlady. Ano, mohla bych tu šťastně hibernovat, dokonale spokojená a v bezpečí, dokud bych nemusela odejít.

Zbytek světa se o sebe může postarat sám.

Když jsme neobjevovali všechna úžasná tajemství našich těl, povídali jsme si. Ne vždy jsme rozuměli slangu nebo výrazům toho druhého, ale na tom nezáleželo, protože správnost nás dvou neustále rostla a bujela. Jen jsem si přála, abych nemusela upravit tolik ze svého života, ale nevěděla jsem, jak vysvětlit muži z jiné doby, že mám práci a vlastní dům. Nebo dokonce mluvit o svých předchozích vztazích a jak se můj bývalý znovu oženil ještě předtím, než zaschnul inkoust na našich pitomých rozvodových papírech.

Ráno přešlo v odpoledne a to ve večer. Jeden den se přeléval do druhého, dokud nepřišel večer předtím, než jsem se měla vrátit. Alice se už nevrátila, takže jakákoli naděje na prodloužení pobytu zde je pryč.

Ale nedokážu být smutná. Ne ohledně potkání Graye. Jen bych si přála, abych měla něco, co mu můžu dát. Perfektní vánoční dar. Něco, kvůli čemu by si na mě vzpomněl.

Pohled mi padne na prsten od Alice. Leží na stolečku vedle postele, třpytí se ve světle svíček. Věřil by mi vůbec, kdybych mu řekla pravdu? Nebo tím zničím naše poslední společně strávené hodiny?

Musím to zkusit. Moje intuice – magie? – to vyžaduje.

Deky jsou zasunuté těsně kolem nás. Zvednu hlavu z jeho  nahého ramene a rozbiju tak náš bezpečný kokon. Opřu se o loket a přinutím se mu podívat do očí. Po tolika dnech, kdy jsme objevovali jeden druhého, jeho tvář a tělo jsou mi tak známé, jako moje vlastní.

„Co se děje?“

„Je tu něco, co ti musím říct.“ Začnu pomalu. „Jsem vystrašená, jak budeš reagovat.“

„Uchováváš má tajemství. Budu poctěn, když se na oplátku podělíš o svá.“

„Tohle bude znít šíleně, ale potřebuju, abys mi věřil.“

Přimhouří oči, jako by se snažil zjistit, jaký druh tajemství by si zasloužil takový úvod, než pomalu přikývne. Pak se posadí a opře se o čelo postele. „Má to co dělat s místem, odkud pocházíš? Není to New York, že?“

„Jak to víš?“

Pokrčí rameny. „Setkal jsem se s pár Američany. Nejprve jsem si myslel, že zníš, jako oni, ale čím víc jsem tě slyšel mluvit, tím víc jsem objevil rozdílů. Nejsi jako nikdo, koho jsem poznal. Obzvláště jako žena.“

Pozvednu obočí. „Jako žena?“

„Ty víš, co tím myslím. Nikdy bych si nepřál, aby ses změnila, ale dokonce i dragouni, kteří hlídkují u Almacku nejsou tak nezávislí a odolní vůči skandálu, jako se zdáš ty. Je to, jako by tě ani nenapadlo, že strávit pár dní v posteli s mužem by mohlo být skandální.“

„Obávala jsem se o tvoji pověst.“ Zamumlám.

Odfrkne si. „Ale ne o svoji.“

„Ne.“

„Tak mi to řekni.“

„Věříš v kouzla?“

„Jako čarodějnice?“

Přikývnu.

„Asi.“ Řekne pomalu.

„Nevěřila jsem v magii, dokud jsem nepřijela sem. Těsně předtím, než jsi zastavil náš kočár, Alice mi povídala ty nejpodivnější věci a já si myslela, že lže, ale nelhala.“ Ještě se nerozhodnul vyběhnout z pokoje, tak pokračuju. „Víš, žila jsem svůj smutný malý život a cítila jsem se žalostně, když jsem uviděla obchod nabízející cestu na jiná místa.“

„Nerad poslouchám, že nemáš ráda svůj život.“ Řekne a přejede mi palcem po hřbetě ruky. „Rád bych tě činil šťastnou a rozesmával každý den.“

„Jo, no.“ Tváře mi zrudnou, ale nemůžu se přestat usmívat. „Tehdy jsem poznala Alici. A neuvědomila si, že je čarodějnice.“

„Čarodějnice? Myslel jsem, že čarodějnice jsou jen léčitelky, nebo moudré ženy, nebo…“ Rozhlédne se po místnosti, jako by hledal další popisy. „Vzpomínám si na klepy o ženě, která byla již před dlouhou dobou obviněna z čarodějnictví, ale na konci se ukázalo, že ji jen nařkli její sousedi, kteří jí tím chtěli ztrpčit život. Bylo to někde u Cambridge, pokud si správně vybavuju, ale šlo sotva o totéž, jako byly čarodějnické procesy z historie. Nikdo rozumný v dnešní době nevěří v takováto obvinění.“

„O té ženě nevím, ale čarodějnice existují. Vím to, protože jsem daleko od domova, takž neexistuje jiné vysvětlení, než magie.“

„Kde je tvůj domov?“

Pevně si přitáhnu deku kolem ramen. „Bude to znít neuvěřitelně.“

„Cassy.“ Naléhá. „Prostě mi to řekni.“

„Pocházím z…“ Polkne. Proč je to tak těžké? Vezme mé ruce do svých. Ten malý kontakt a pohled na to, jak mě drží, mi dodají sílu pokračovat. „Žiju ve městě zvaném Calgary, které se nachází v západní části Kanady. Asi za dvě stě let odteď.“

Zamrká. „Myslíš tím, že pocházíš z budoucnosti?“

„Ano, vím, že si teď asi myslíš, že jsem blázen, ale přísahám ti, že je to pravda. Svět je tak jiný. Proto se chovám tak, jak se chovám. Tam, odkud pocházím, jsem jen průměrná žena. Není na mě nic odvážného, zvláštního, či jedinečného.“ Hledím na naše spojené ruce. „Nechci tě zítra opustit, Grayi. Nechci být bez tebe, ale Alice odešla a já nevím, jak kouzlit. Ani nevím, jak ji zkontaktovat, aby se vrátila.“ Střetnu se s jeho pohledem. „Ani nevím, zda bys chtěl jít se mnou.“

„Do kolonií?“

„Až na to, že už nejsou kolonie. Ne tak, jak je znáš ty. Canada je osamostatněná už od roku 1867.“

„1867.“ Zopakuje ten rok pomalu, jako by se jednalo o nějaký mýtický pojem, kterému nemůže přijít na kloub. Bylo by to jiné, kdyby mi někdo řekl, že pochází z roku 2062 nebo 2222? Ne. Nedokázala bych si představit, jak by svět vypadal, ačkoli se mi v hlavě objeví scény z Jetsonů a Star Treku. Věděla to Alice? Může se přesouvat do budoucnosti stejně jako do minulosti? Chtěla bych vůbec vědět, jak ta budoucnost vypadá?

„Vím, že je toho hodně na pochopení, Grayi, ale co kdyby to bylo možné? Co kdybys mohl jít domů se mnou?“

„Do budoucnosti.“

Natáhnu se a vezmu prsten ze stolku vedle postele.

„Alice mi ho dala předtím, než odešla. Zřejmě má v sobě nějaké kouzlo, které mě může dostat domů.“

Prohlíží si prsten, jako by mi ho chtěl sebrat, vzít ho na cestu do Mordoru a hodit ho do plamenů Hory Osudu, ale nemohl by rozumět tomuto odkazu. Není hobit a Pán Prstenů ještě nebyl napsán.

„Zítra odejdu, s nebo bez prstenu.“ Řeknu a vtisknu mu ho do dlaně. „Zřejmě je to dáno, ale Alice mi řekla, že prsten může fungovat nezávisle na tom. Myslím si, že by tě mohl přivést ke mně, kdybys chtěl. Nebo si ho prostě nech, jako na památku času, který jsme spolu strávili.“

Ovine kolem něj prsty a roztřeseně se nadechne. „Teď už chápu, proč jsi řekla, že všechno bude znít fantasticky, a nedokážu uvěřit, že to říkám, ale věřím ti. To, co jsi řekla, sedí. Nerozumím tomu, ale je to stejné, jako to, že vím, že jsme se měli poznat. Vím, že mi říkáš pravdu.“

„Ten prsten je teď tvůj.“ Hledím na jeho ruku, která teď svírá prsten, než položím ruce na jeho. „Prosím, udržuj ho v bezpečí. Nechci, abys mi odpověděl hned, ale chci, aby sis ho nechal. Jestli se rozhodneš, že chceš být se mnou, použij ho. Alice říkala, že se jen musíš dotýkat prstenu a přást si být doma, ale jelikož nevíš nic o mém domově, možná prostě mysli na mě.“

„Ty jsi můj domov.“ Zašeptá.

Do očí se mi nahrnou slzy. „Nedělej unáhlená rozhodnutí. Prostě… prostě věz, že jsi vítaný. A možná by tě ten prsten mohl přenést ke mně. Já nevím.“ Otřu si oči. „Chystám se najít Alici, až se vrátím zpět. Uvidím, co se dá dělat, jo? Protože Grayi, cítím to samé, co ty. Taky jsi můj domov. A opravdu chci, aby ses mi dvořil, a chci, abychom se usmívali a smáli každý den. Chci s tebou strávit zbytek života.“

Přitáhne si mě do náručí. Držíme jeden druhého až dlouho do noci. Ani jeden z nás nechce usnout, příliš vystrašeni, že až bychom se probudili, zjistili bychom, že se všechno změnilo. Oba sledujeme ranní světlo prostupovat okny ložnice. Při neznámém mravenčení vzadu na krku polknu vzlyk. Jako by cítil, že se něco děje, pevně mě obejme.

„Miluju tě.“ Zašeptám.

A těsně předtím, než mi zmizí z dohledu, přísahala bych, že řekl, že mě taky miluje.