ITFTH - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Buďte opatrní, co si přejete, protože magie stále naslouchá.

~ pravidla babičky Lucy pro magii a randění

 

„Jde o dárek? Chcete to zabalit? Trénovala jsem balení dárků celý rok, takže dokážu, aby vypadal kouzelně. Přísahám.“

Zamrkám na nadšenou ženu za pultem, pak na puzzle s obsahem 2000 dílků, více čokoládových tyčinek, než lidé můžou sníst za deset let a stoh romantických knížek.

Když jsem vybrala vše co bylo potřeba, řekla jsem si, že se trochu rozmazlím něčím, na co se můžu těšit a něčím, co mi vyplní tu dlouhou, dlouhou dobu svátků, kdy bude kancelář na pár dní zavřená. Ale vidět všechno takhle na jedné hromadě to spíš vypadá na… ugh… a co víc moje utápění v sebelítosti není třeba balit. Odkašlu si.

„Ach, ne, to je v pořádku. Díky.“

Ženin šťastný široký úsměv se nezmění, když klikne na: zaplatit kartou. Její malé náušnice s vánočním stromečkem se zatřpytí právě, když z reproduktorů hrají vánoční písně, takže si pobrukuje do melodie. Její červený svetr, i zelené kalhoty se třpytí, jako by byly ponořeny do vílího prachu. Jenže to by bylo možné jen kdybych věřila na kouzlo svátků, nebo jakoukoli jinou magii. Bohužel jsem na to příliš praktická, navzdory naléhání mé babičky Lucy, která pocházela z dlouhé rodové linie čarodějek. U té jsem si myslela, že je jedním ze Santových elfů v přestrojení, protože opravdu není přirozené, aby byl někdo tak nabitý energií na konci ponurého zimního dne a to ještě v nejkratším dni v roce.

Magie je dnes večer ve vzduchu, říkávala babička Lucy o zimním slunovratu. Noc, kdy se plní sny a přání. 

Kdyby to jen byla pravda.

Ale co bych si vůbec přála, kdyby to byla pravda?

„Přeji vám ty nejveselejší Vánoce,“ řekne pokladní.

Zabručím a popadnu nákupní tašky.

Ani odchod z obchodu mi náladu nezlepší. Chodníky i silnice jsou plné lidí spěchajících na vánoční večírky, nebo kvůli dokončení vánočních nákupů. Nepomáhá ani, to že je sotva pět hodin a tma už je  nějakou dobu. Přitisknu si límec těsněji ke krku a skloním hlavu, abych se soustředila na led na chodníku.

Možná bych si potřebovala koupit takové to terapeutické světlo, nebo tak něco. Sluneční světlo večer je jen pouhou vzpomínkou a chybí mi. Stejně tak, jako mi chybí spousta věcí, jako mít rodinu, se kterou bych trávila Vánoce. Babička Lucy, poslední žijící příbuzná, zemřela před léty. Starší žena, která se mi snažila předat co nejvíce perel moudrosti. Některé byly opravdu zavádějící. Od toho, že tvrdila, že je magie skutečná, až po pravidla randění s čarodějnicí - termín, o kterém jsem doufala, že babička používá jen obrazně. Tehdy jsem možná byla povzbuzena babiččinou vírou, že se přání plní, ale vždycky jsem byla přesvědčena, že budu mít vlastní rodinu, která mi pomůže svátky oslavit. Tolik k těm nejlepším plánům.

Bleh.

Stačí.

Už jsou to dva roky, co byl dovršen můj rozvod a skoro každý, koho jsem znala, si myslel, že bych měla začít znovu randit. Díky tomu jsem uvažovala, co je se mnou špatně, že mi trvalo tak dlouho se smířit s koncem manželství. Není to tak, že jsem ho chtěla zpátky. Ne, v žádném případě.

Ani trochu, ne po tom, co se stalo.

V tuto chvíli netruchlím po ztrátě jeho, ale svých snů, které jsem si vytvořila na základě představ, jaký by náš společný život mohl být. Už na začátku to mezi námi nebylo dobré. Nebyla tam láska ani štěstí. Ale myslela jsem si, že sdílíme dost společných hodnot, ideálů a ambicí, aby to fungovalo. Tehdy jsem se mýlila a od té doby nepřišel nikdo, díky komu bych si myslela, že tentokrát to bude jiné.

Ale možná moji kamarádi měli pravdu. Možná jsem tento rok potřebovala udělat něco jiného.

Zacinkání zvonečků se neslo nad kakofonií lidí, aut, takový pěkný zvuk nad shonem každodenního života. Zastavím se a rozhlédnu kolem. Napravo ode mě je malý obchod. Vzduch před výlohou se třpytí, jako jeden z těch facebookových filtrů na obrázky, který jsem nikdy neměla příležitost využít. Musí se jednat o jeden z těch obchodů, které jsou otevřené jen sezóně, ale nemůžu si vzpomenout, že bych ho někdy viděla. Jasný a přívětivý název hlásá, Ginina agentura cestování časem: můžeme vás vzít kamkoli a kdykoli! 

Cestování časem? Odfrknu si. Jasně. Některé obchody využívají ty nejpodivnější triky, jak přilákat lidi. Ačkoli prázdniny ve středověkém Skotském hradě na pár týdnů by bylo jako přesunout se v čase. Zasměju se myšlence vlastního prázdninového filmového dobrodružství. Při té představě pocítím lechtání za krkem.

Podívám se do výlohy obchodu. Velká těžká nákupní taška naplněná obrovským množstvím knih mi visí po boku, jako by nesla váhu každého mého špatného rozhodnutí, které mě dovedlo až k tomuto okamžiku.

Moje pečlivě promyšlené plány z minulosti nevyšly, takže možná je na čase vyzkoušet něco spontánního.

Neuškodí se podívat, ne?

Interiér připomíná spíše obývací pokoj, než cestovní agenturu. Stěny jsou pokryty drahými dřevěnými obklady a podlahy jsou z leštěného dřeva. Kolem uvítacího ohně v kamenném krbu jsou čtyři kožená křesla, několik malých stolků a dlouhá, pohodlně vypadající pohovka. Kočka a pes jsou společně stočeni na plyšovém koberci. Žádný z nich ani nezvedne hlavu. Tato cestovní agentura postrádá veškeré brožury, jako je obvyklé u jiných cestovních agentur.

„Halo?“

Jeden z dřevěných panelů se se skřípěním otevře a jedna zaneprázděně vypadající mladá žena s divoce kudrnatými blond vlasy a brýlemi vejde do pokoje. Její splývavá oranžová sukně se jí vlní kolem kolen, jak spěchá ke mně. „Ach zdravím, dnes odpoledne jsme nikoho nečekali.“

Pak se podívá na psa a kočku. „Že?“

Kočka švihne ocasem a přitulí se blíže k psovi.

„Musím mít sjednanou schůzku? Omlouvám se, neuvědomila jsem si to. Procházela jsem kolem a uviděla jsem váš obchod. Myslela jsem si, že bych se zastavila, abych se podívala, jaké typy zájezdů nabízíte. Jednalo se o okamžité rozhodnutí.“

„Správně, samozřejmě. Prosím, pojďte dovnitř a udělejte si pohodlí.“

Žena ukáže ke křeslům u ohně. Sednu si na konec pohovky, položím si tašku k nohám a rozepnu kabát.

Žena si otře dlaně o sukni, pak se podívá ke dveřím, kterými právě vyšla. Když se nic nestane, zhluboka se nadechne. Tváře má lehce zarudlé, jako by prozrazovali nervozitu, u které si nejsem jistá, jestli jí rozumím. „Jasně, pojďme si trochu popovídat o tom, co hledáte.“

„Je všechno v pořádku?“

„Och, nevšímejte si mě. Gina, majitelka, je obvykle ta, která pomáhá našim klientům na začátku. Mimochodem, jsem Alice.“ Natáhne ruku, aby si se mnou potřásla.

„Cassy.“ Přijmu její ruku a projde mnou výboj. „Och, omlouvám se, toto roční období je špatné na statickou elektřinu, že?“

„Ach ne, to je mnou. Gina trvá na tom, abychom nejdříve zkontrolovali všechny naše klienty, než budeme vše probírat do hloubky. Opravdu nestačí, že můžete vidět obchod, víte? No, samozřejmě, že víte. Přesto vás chci ujistit, že bereme naše postavení ve společnosti velmi vážně. Naše služby nemůžeme nabízet jakékoli osobě, že? Ochrana výloh hodně pomáhá, ale stále musíme prověřovat. Nechceme zmást normální lidi, mám pravdu?“ Alice se zasměje a posadí na nejbližším křesle. Načechrá a upraví si sukni, než upře pozornost zpět na mě.

Netuším, o čem to mluví. Její slova nedávají žádný smysl. Je to zvláštní, skoro stejně tak, jako žena mluvící ke kočce a psovi tak, jako by jí mohli odpovědět.

No tak dobře, Alice je trošku šílená. Skvělé.

Podívám se ke dveřím vedoucím na ulici. Opravdu nemusím jet s touto cestovní agenturou. Sakra, mohla bych si zarezervovat zájezd online a pravděpodobně tak ušetřit balík. I tak jsem pořád tady. Nezaškodí se zeptat, ne?

„Tak jaký typ dovolené vás zajímá?“

„Vážně jsem o tom moc nepřemýšlela. Skutečně jsem otevřená všemu. Máte nějaké spešl na teď?“

„Všechny jsou speciální,“ pronese Alice a mrkne. „Dobře, pokud si nejste jistá, proč nezačneme nějakými otázkami? Mnoho našich klientů to shledává nápomocným.“

„To zní dobře.“ Přikývnu.

Alice otevře malou zásuvku u postranního stolku nejblíže k ní a vytáhne nějaké papíry a pero, všechno podá mě.

„Začneme s dotazníkem. Och potřebujete něco, na čem byste mohla psát, že?“ Otočí se, znovu zahrabe v zásuvce a vytáhne velké desky. Upřímně netuším, jak se mohly do tak malé zásuvky vejít. Musí jít o optický klam. „Tady máte.“

Začnu vyplňovat formulář. Začátek je snadný. Název, adresa, telefonní číslo, e-mail. Pak se otázky změní: oblíbený film, píseň, kniha, oblíbené období, vzpomínka a další. Jde spíš o osobní dotazník.

Zabere mi alespoň půl hodinu vyplnit ho celý. Po celou dobu mnou spirálovitě prochází tichý šepot. Je téměř moc tichý, aby se dal slyšet, kdekoli jinde, kromě srdce. Říká ano, ano, ano, konečně. Říká, že moji přátelé měli pravdu. Je čas začít znovu randit. Pan Dokonalý možná neexistuje, ale možná, jen možná bych mohla najít svého Pana Dokonalého. Jen při samotné myšlence se přese mě přelije vlna naděje. Zdá se, jako by se celé mé tělo chvělo nadějí až po prsty u rukou držící pero a papíry.

Zatímco zapisuju své odpovědi, Alice se prochází po místnosti, přikládá do ohně, hladí zvířata a posunuje nábytek o milimetry. Zdá se, že jí nevadí, jak dlouho mi to trvá. Nikdo jiný dveřmi agentury neprojde. Jak se takové místo může udržet nad vodou? Polknu. Jak drahé tyto zájezdy jsou?

Jak vracím Alici dotazník, pocítím úzkost. Vždycky můžu odmítnout, ne? Ničemu se nezavazuju tím, že odpovím na otázky.

Och, z koho si dělám srandu? Mé vnitřnosti nebo instinkt mi z nějakého důvodu napovídají, že tohle je důležité. Jakoby ten tichý šepot uvnitř mě neměl být ignorován. Jakoby ty odpovědi měli velký dopad na můj život. Jakoby tento okamžik mohl všechno změnit. Je to směšné, ale teď ten pocit nemůžu setřást, když jsem ho už identifikovala. Odsunu své obavy na stranu a sleduju Alici, jak přejíždí prstem po každém slově odpovědi.

„Velmi dobře.“ Kývne nad něčím.

„Hmm, zajímavé. Ano, s tím můžu pracovat.“ Řekne o něčem jiném.

Když dorazí ke konci formuláře, pár minut nepřítomně zírá do ohně. Na rozdíl od té klidné, odpočinkové kanceláře se zdá, jako by místnost náhle bzučela energií.

Odkašlu si.

Alice zamrká, lehce zavrtí hlavou a pak se na mě zářivě usměje. „Už vím.“

Když svá slova neupřesní, povzbudivě přikývnu. „A jaký je verdikt?“

„Ach, chcete to vědět předem. Samozřejmě, jsou lidé, kteří chtějí, jen jsem si myslela, že vy hledáte něco jiného. Dárek pro vás samotnou? Trochu překvapení.“

Narovnám se. Nic takového jsem neříkala, ne?

„Jen jsem měla takový pocit.“ Řekne Alice, tře si bok nosu, jako Santa v jednom z těch starých příběhů, které jsem ráda četla v tomto období, tehdy, když se ještě Vánoce nerovnaly osamělosti. „Každopádně ano, jak by se vám líbilo zůstat na svátky na starém panství v Anglii? Vím, že jste v dotazníku zmínila slunce a pláž, ale toto panství přesně zapadá. Kouzlo konce osmnáctého a začátku devatenáctého století. Nikdy předtím jsem neměla příležitost navštívit tuto éru. Mělo by to být vzrušující.“

Navštívit tuto éru. To je zvláštní způsob, jak popsat dovolenou. Alice očividně bere tu věc s 'cestováním v čase' vážně. To je jedno. Nejsem tu, abych posuzovala marketingovou kampaň. A upřímně jsem okouzlena myšlenkou, kterou Alice nabízí, takže trik očividně funguje. Sídlo opředené historickým šarmem zní jako něco z historických románů, které tak miluju.

Nepotřebuju vévodu nebo hraběte, ani barona, jako hrdinky v příbězích, ale trocha flirtu na Vánoce by byla fajn. A pokud se to nestane, bydlet v luxusu na pár dní nezní špatně.

„Kolik to stojí?“

Alice řekne velmi rozumnou částku. Není důvod to nevzít.

„Skvělé. Kde to mám podepsat?“

Alice nadšeně zatleská rukama. „Skvělé, budete mít úžasné svátky.“