CH - 4. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 4 – Leah

            Řekni mu pravdu

            S bolavýma nohama vystoupím z auta a zamířím do svého domu, zatímco se za mnou zavírají garážová vrata. Jakmile jsem uvnitř, kopnu podpatky blízko dveří do garáže a bosky kráčím chodbou ke své ložnici.

            Soboty v salonu nejsou žádná legrace. Měla jsem napilno od chvíle, kdy jsem v osm otevřela dveře, až do chvíle, kdy můj poslední klient odešel v sedm večer. Jediné, co chci, je obléct si nějaké pohodlné oblečení, najít si něco k jídlu a sednout si na gauč s nohama nahoře. Když dojdu do ložnice, svléknu si svršek a džíny a obléknu si legíny a jedno ze svých starých pytlovitých triček.

            Jdu do kuchyně, rozsvítím světlo a Myšák, který je nahoře v horních skříňkách, na mě zamňouká. „Já vím; nejdřív ti dám večeři.“ Popadnu balíček jeho mokrého kočičího žrádla a vysypu mu ho do misky, pak jdu hledat něco, co bych si mohla udělat. Uslyším divný škrábavý zvuk přicházející z předního pokoje, zamířím tím směrem a škrábavý zvuk utichne. Opravdu doufám, že nemám myši. Přísahám, že jestli je budu mít, tak o ně přijdu. Ten zvuk se vrátí a já si uvědomím, že přichází od předních dveří. Odemknu zámek, otevřu je a usměju se, když vidím Bruce.

            „Ahoj, chlapáku.“ Pohladím ho na hlavě a poškrábu ho za ušima. Pustím ho dovnitř a vydám se hledat svůj telefon, abych dala Tylerovi vědět, že mám jeho psa. Minulý večer Tyler zůstal, dokud nedopil pivo, a když tu byl, zdálo se, že Bruce a Myšák spolu vycházejí. Párkrát se stalo, že Myšák udělal všechno pro to, aby ho naštval, ale Bruce ho z větší části ignoroval. Dobře, honil ho po domě, když skončil s otravováním, ale nekousl ho. Ale zase ho nechytil.

            Konečně najdu svůj telefon a pošlu Tylerovi zprávu, než se vrátím do kuchyně s Brucem v patách. Popadnu velkou misku, jednu z těch, které používám, když peču, protože miska na cereálie to prostě nevyřeší. Vysypu do ní půl krabice Ovocných oblázků a pak ji doliju mlékem. Vezmu misku s cereáliemi do obývacího pokoje a zapnu televizi. Jakmile se posadím, povzdechnu si, když položím nohy na konferenční stolek.

            Bruce mi leží u nohou, zatímco projíždm kanály. Nakonec najdu něco, co stojí za to sledovat, a hrabu se ve své večeři. V polovině epizody seriálu Skutečné manželky zazvoní zvonek, takže neochotně vstanu z gauče. Vezmu si misku s sebou a překročím Bruce, který nevstane. Když otevřu dveře, Tyler se na mě usměje, pak se zamračí nad mým jídlem.

            „To je tvoje večeře?“

            „Ano.“ Nechám ho, aby zavřel dveře, a znovu překročím Bruce, sednu si a dám si nohy zpátky nahoru.

            „Dlouhý den?“ zeptá se.

            „Nejdelší,“ odpovím, než si naplním ústa rozmočenou ovocnou dobrotou.

            Posadí se vedle mě tak blízko, že se stehnem otře o moje, pak si položí ruku na opěradlo gauče přes má ramena. „Můj pes mě opustil.“ Při jeho poznámce se na něj podívám a vidím, že se dívá na Bruce, který leží pod mýma roztaženýma nohama. „Od té doby, co jsem se vrátil z práce, jsem ho viděl jen tak dlouho, abych ho nakrmil. Hned potom dorážel na dveře, dokud jsem ho nepustil ven, a pak přišel rovnou sem, aby se utábořil na tvé verandě.“

            „Je milý a očividně má dobrý vkus na ženy.“

            „Myslím, že to bychom mohli mít společné.“ Dívá se mi do očí a mně se svírá břicho. Vážně, on ví, jak holce udělat motýlky jen několika slovy.

            „Jaký jsi měl den?“ Odvrátím se od něj a naberu další lžíci cereálií v naději, že když budu mít plná ústa, nebudu v pokušení je na něj použít.

            „Dobrý. Rušný. Práce je napůl hotová, takže to nebude trvat dlouho, než se přesuneme k jinému projektu.“

            „Víš, jaký je tvůj další projekt?“

            „Právě jsme vyhráli zakázku na zahájení renovace jednoho z hotelů u pláže. Děláme kompletní rekonstrukci všech pokojů v horních dvou patrech.“

            „To zní zábavně.“ Koušu se do spodního rtu, když si začne hrát s pramenem mých vlasů.

            „Je to práce.“ Pomalu se opře na pohovce, očividně si dělá větší pohodlí, a pak zvedne boty k mému konferenčnímu stolku. Jeho boty jsou obrovské, zvlášť ve srovnání s mýma bosýma nohama. Zajímalo by mě, jestli je pravda, co se říká o velikosti bot a o velikosti ostatních věcí. „Je to dobré?“

            Podívám se na něj s plnými ústy a zvednu obočí, jak žvýkám a polykám. „Zeptal ses mě právě, jestli jsou ovocné cereálie dobré? Měl jsi je někdy?“

            „Od dětství jsem nejedl cereálie. Jediné, které nám máma koupila, byly cereálie, ale ne ty pravé – ty, co se dodávají v barevném rodinném balení.“

            „Tady.“ Zvednu k němu plnou lžíci a on se na ni podívá. „Nebuď srab; jen to zkus.“

            Nakloní se dopředu a rty pohltí lžíci, kterou držím, ten pohled je mnohem erotičtější, než by měl být. Žvýká a polyká, vrtí hlavou. „Je to…“

            „Vynikající,“ dokončím za něj. „Dáš si ještě?“

            „To je dobrý.“ Zasměje se. „Bojím se, že je to tvoje večeře.“

            „Proč? Je to ovoce a mléčné výrobky,“ opáčím a on se znovu zasměje.

            „Jak myslíš, krásko. Zítra ti udělám skutečnou snídani, aby tvoje tělo mělo palivo, které potřebuje, než začneme pracovat.“

            Nezapomněla jsem, že s ním zítra strávím den a budu předstírat, že mu pomáhám vymalovat kuchyň. Dneska jsem na to myslela celý den. Vlastně jsem myslela celý den na něj. Opravdu se mi začíná líbit, i když má schopnost otravovat mě jako nikdo jiný, koho jsem v životě nepotkala.

            „Bude v ní i slanina?“ Položím misku na konferenční stolek, opřu se o pohovku a dívám se na něj.

            „Takhle nenápadně mi říkáš, že chceš slaninu?“

            „Jo.“

            „Tak to asi bude slanina.“

            „Teď už se nemůžu dočkat snídaně.“ Usměju se na něj, když se zaculí. „Musím odejít kolem čtvrté, nebo možná o něco dřív, abych se mohla osprchovat a převléknout. Musím se včas dorazit k rodičům na nedělní večeři.“

            „Nedělní večeře?“

            „Jo, chceš jít taky?“ Sakra, proč jsem se ho na to sakra ptala? Nechtěla jsem. Prostě to ze mě vypadlo dřív, než jsem to stačila zarazit. „Chci říct…“

            „Jasně,“ souhlasí.

            „Ach… dobře. Paráda.“ Koušu se do tváře. Máma bude v sedném nebi. Bude tak šťastná, že s sebou beru chlapa, že nejspíš začne plést dětské botičky. Ne že by uměla plést. Nejspíš si prostě objedná nějaké z Amazonu.

            Rodiče se nikdy nezajímali o můj milostný život, ani o jeho případný nedostatek. Když mi bylo dvacet, řekli mi, že nepotřebuju hledat vážný vztah, protože bych se měla soustředit na sebe a prožívat co nejvíc života. V den, kdy mi bylo třicet, se to všechno změnilo. Dokonce i táta, který chrání svou jedinou holčičku, si myslí, že si musím najít někoho, s kým se usadím. Vždycky se na mě ustaraně podívá, když přijdu na večeři s mými dvěma bratry, kteří se oba oženili a měli děti před třicítkou.

            „Ty nechceš, abych šel?“ Zatahá mě za pramen vlasů, se kterým si nepřestal hrát, a já otočím hlavu.

            „O to nejde. Já jen… no, nikdy jsem nikoho nepozvala na nedělní večeři. Teda pozvala, ale ne chlapa. Rodiče a bratři by si mohli myslet…“ Odvrátím pohled od jeho úšklebku a tvář mi zahřeje. „To jen…“ Vydechnu si. „Víš, jací jsou rodiče a sourozenci.“

            „Jsme přátelé. Jsem ve městě nový a jsme sousedé.“

            „Správně,“ souhlasím, i když cítím trochu zklamání. Vím, že zřejmě o mě nemá zájem, a že všechny ty komentáře, které pronesl, nevedly k něčemu víc. Ale možná je to… jen on… možná flirtuje s každou.

            „Nemusím s tebou jít, jestli ti to bude nepříjemné.“

            Otočím se, abych se na něj ještě jednou podívala. „Máš pravdu. Jsme jen přátelé a sousedé; nebude to nic velkého.“

            „Hmm.“

            Dobře, co to znamená? To je jedno. Nechci to vědět. Soustředím se na televizi a ani ne tak na něj, jak si hraje s mými vlasy, nebo jak sedí tak blízko, že nás jeho váha na mém gauči nutí být ještě víc u sebe.

            „Měla bys jít do postele. Zívla jsi třikrát za pár minut,“ řekne mi.

            „Potřebuju vědět, jestli Bethenny řekne Luann o tom, že je její manžel s jinou ženou,“ říkám a oči mám přilepené k televizi.

            „Určitě si to můžeš vygooglit, jestli to opravdu potřebuješ vědět.“

            „Pravda.“ Znovu zívnu a oči mi začnou slzet.

            „Pojď.“ Vstane, pak mě s sebou vytáhne z gauče. „Doprovoď mě ke dveřím, pak jdi do postele.“ Dojde ke dveřím a zastaví se s rukou na klice, pak se podívá na Bruce, který ještě nevstal. „Kámo, pojď. Je čas jít domů.“

            „Pojď, chlapáku.“ Poplácám se po stehnech, on okamžitě přijde a já se zasměju, jak Tyler polohlasně bručí. „Uvidíme se zítra,“ řeknu Bruceovi, obejmu ho kolem chlupatého krku, a pak vstanu a podívám se na jeho tátu. „Kdy mám přijít?“

            Jeho oči se nepatrně změní a přísahám, že řekne něco flirtujícího, ale nakonec neřekne. „V devět třicet nebo v deset.“

            „Dobře,“ souhlasím.

            Dotkne se prsty mé tváře, pak otevře dveře a vyjde na verandu. „Bruci, pojď,“ zavolá, když ho Bruce nenásleduje. Zachichotám se a on zavrtí hlavou, tak Bruce vystrčím ven s rukama na jeho zadku. „Uvidíme se ráno, bejby.“

            „Mmm-hmm.“ Dívám se, jak schází ze schodů a obracím oči v sloup, protože mi nařídí, abych vešla do domu a zamkla dveře. Udělám, o co mě požádá, jenom proto, že chci, ale pořád ho pozoruju oknem, jak s Brucem kráčí po trávě k jeho předním dveřím. Když je uvnitř, vrátím se k televizi a vypnu ji. Jdu do ložnice a vlezu si do postele. Myslím na Tylora, ale nakonec usnu.

xxx

            „To je spousta pásky,“ podotknu, když Tyler přidává další a další modrou pásku na okraj dlaždic, kde začíná zeď.

            „Sama jsi říkala, že nejsi šikovná. Jen se chci ujistit, že dlaždice a pulty nebudou zničené.“

            „Nebylo by chytřejší, kdybys tam přidělal dlaždice a pulty až po malování?“ Zkontroluju barvu, kterou si vybral do kuchyně. Kouřově modrá barva se skvěle hodí k žulové desce na pult, která má šedo-modré mapy s nádechem stříbrného tónu. Lesklé bílé dlaždice, které v sobě mají kousky modrého a šedého skla.

            „Takový byl původní plán, ale přišly mi desky, tak jsem je namontoval, a pak už jsem nemohl vydržet koukat na ty staré žluté dlaždice, tak jsem je odsekal a nalepil nové.“

            „Počkej, to všechno jsi dělal sám?“ Rozhlédnu se po jeho kuchyni a jsem vážně ohromena. Celý prostor je otevřený, obývací pokoj a kuchyni odděluje velký jídelní pult. Má nejmodernější spotřebiče, dvojitou lednici, kterou bych nikdy nedokázala zásobit, troubu zabudovanou do zdi, mikrovlnnou troubu pod pultem a pětiplotýnkový plynový sporák na poloostrůvku. Dneska ráno mi udělal francouzský toast, slaninu a vajíčka na litinové mřížce, když jsem přišla. Nevím, jestli to bylo jeho vařením, nebo jen tím, že jsem byla v jeho společnosti, ale byla to nejlepší snídaně, jakou jsem kdy jedla.

            „Bejby, já jsem stavitel. Moje práce je předělávat hovna. Nebudu platit někomu jinému, aby dělal práci, kterou zvládnu sám.“

            „Dobře, ale stejně je to působivé,“ zamumlám a on se na mě usměje, když přidává na dlaždice mikroténovou zakrývací fólii a ještě víc modré pásky. „Začíná mě urážet, kolik používáš pásky.“

            Zasměje se a pohodí hlavou. Má skvělý smích, sytý a hluboký. Mohla bych ho poslouchat, jak se směje donekonečna. Taky se mi líbí, jak vypadá, když se směje, jak se mu třesou velká ramena a rozsvítí se mu oči. Sakra, já ho mám prostě moc ráda.

            „Jen aby bylo vše v bezpečí. Každopádně jsem hotový.“ Utrhne pásku a hodí roli na linku. „Jsi připravená malovat?“

            „Asi jo.“ Pokrčím rameny.

            „Nechceš si půjčit triko?“ Podívám se na své staré tričko, stejné, jaké jsem měla včera večer, když přišel, a zavrtím hlavou. „Tak se dáme do práce.“ Přijde k místu, kde stojím, a vezme si ode mě plechovku s barvou. Pak ji otevře, zamíchá a trochu vyleje do vaničky na malování. Když skončí, podá mi malý plochý štětec. „Začneme na okrajích. Ty si vezmeš spodek a já si vezmu vršek. Až je budeme mít všechny hotové, přidáme další vrstvu; pak zbytek vymaluji válečkem.“

            „Zní to docela jednoduše, a já jsem profík na barvení, takže tohle nemůže být o moc jiné.“

            „Nejsem si jistý, jestli barvení něčích vlasů a malování zdi je to samé, ale myslím, že to zjistíme.“ Usměje se. Já mu úsměv opětuju, pak sleduju, co dělá, než začnu na druhé straně kuchyně. „Dala jsi rodině vědět, že přijdu na večeři?“

            Pevně se kousnu do rtu při připomenutí, že se mnou dnes večer přijde k mým rodičům. „Ještě ne, ale zavolám mámě, až tady skončíme.“

            „Nechci otravovat.“

            Přestanu malovat, abych se na něj mohla otočit. „Vaří tolik jídla jako pro celou armádu. Vždycky skončím u toho, že si beru domů zbytky. Navíc miluje krmení lidí. Bude šťastná, když bude mít dalšího člověka, do kterého bude tlačit jídlo.“

            „Tvoje máma zní jako moje máma. Protože je z jihu, považuje jídlo za projev lásky.“

            „Tak nějak to je, ne?“ Vrátím se k malování. „Kuchyň mých rodičů byla místem, kde jsme se scházeli, když jsem vyrůstala. Tam jsme si povídali, trávili spolu čas, i když jsme byli všichni zaneprázdnění děláním svých věcí. Tam jsme dostávali rady, když jsme měli problém, nebo se jen smáli. Většinu času, který jsme trávili jako rodina, jsme trávili nad jídlem nebo při jeho přípravě.“

            „Asi máš pravdu.“

            „Já mám vždycky pravdu,“ řeknu samolibě.

            „Jsi žena, takže si asi myslíš, že máš pravdu.“ I když se na něj nedívám, slyším v jeho hlase úsměv.

            „Malá rada: možná bys mě nechtěl otravovat, když mám v ruce štětec,“ varuju ho a on se uchechtne.

            „Mluvím jen z vlastní zkušenosti. Mám mámu a sestru, které mají vždycky pravdu, i když ji nemají.“

            „To je fuk,“ zamumlám.

            Oba při práci mlčíme a já se ho zrovna chystám požádat, aby si pustil rádio, když se zeptá: „Co máš v plánu příští neděli?“

            Odmlčím se, abych si namočila štětec do barvy, potom se na něj podívám. „Mám volno, ale o víkendu hlídám synovce. Nejspíš strávíme většinu času hraním videoher a pojídáním všech nezdravých jídel, která jim rodiče nedovolí, ale já ano.“ Zvedne obočí. „Nesuď mě. Snažím se zachovat si titul nejbáječnější tety.“

            „Aha.“

            „Každopádně mému nejstaršímu synovci Owenovi je sedm a je posedlý vším, co má co dělat s oceánem, takže bych ho mohla v neděli vzít s jeho bratrem Izákem do akvária. Klidně se k nám můžeš přidat.“ Sakra, už zase mluvím dřív, než se ho zeptám, jestli může jít ven. „Teda jestli už nemáš plány.“

            „Žádné plány – počítej se mnou.“

            „Super, je to rande. Chci říct, že máme plány.“

            Začne se smát a já mám nutkání na něj mrsknout barvou. Což ve skutečnosti neudělám, protože jsem zatím neudělala nepořádek a snažím se být opravdu čistotná.

            „Můžu se na něco zeptat?“ Prolomí ticho, které se mezi námi znovu usadilo.

            „Jasně.“ Pokrčím rameny.

            „Proč kurva nemáš chlapa?“

            „A proč ty, nemáš přítelkyni?“ Najednou mi klesne žaludek. „Pokud ji tedy náhodou nemáš.“

            „Nemám.“ Tvrzení je pevné. „A pokud jde o to, proč ne, prostě jsem nenašel nikoho, kdo by za to stál.“

        „A teď ty.“

            „To samý. No, aspoň trochu. Nechci nikoho nahánět. Už jsem to dělala a nevyšlo to. Taky nechci být s někým, kdo to se mnou nemyslí vážně. Dneska mám pocit, že muži, které jsem potkala, vlastně nevědí, co chtějí. Je mi třiatřicet. Neříkám, že jsem stará, ale už mám dost hraní her a smíšených náznaků. Radši budu svobodná, než abych se potýkala se vším tím zmatkem, který se pojí se vztahem.“

            „To chápu,“ říká, a protože se na něj nedívám, nedokážu přečíst jeho výraz.

            Malujeme a klábosíme, a než se naděju, moje část práce je hotová. Dokonce se barva nedostala tam, kam by neměla. Zatímco on dokončuje práci válečkem, já jdu do obýváku a sednu si s Brucem na gauč.

            „Vypadá to dobře.“ Stojím a prohlížím si místnost, zatímco on myje štětce.

            Rozhlédne se kolem. „Vedla sis dobře. Příště tě možná požádám, abys mi pomohla s koupelnou.“

            „Budou francouzské tousty?“

            „Udělám ti francouzské tousty, kdykoliv budeš chtít.“

            Nechci dělat velké naděje, tak se podívám na hodiny na přední straně trouby. „Když už jsme skončili, půjdu se domů osprchovat. Vrátím se sem, až budu připravená, jestli ti to vyhovuje.“

            „Doprovodím tě.“

            „Zvládnu to přes naše dvorky bez doprovodu.“ Protočím oči.

            „Jo, ale stejně půjdu s tebou,“ říká a jde k místu, kde Bruceovi drbu hlavu. Vezme mě za ruku a vede mě od svého domu k mojim dveřím. Vstoupím dovnitř a on mě pohladí prsty po tváři, jak mám trochu moc ráda, než mě konečně pustí.

            „Vrátím se pro tebe. Vezmeme si můj náklaďák.“

            „To zní dobře. Tak se uvidíme.“ Začnu zavírat dveře, ale Bruce, který šel za námi, se snaží svou velkou hlavou a mohutným tělem prodrat dovnitř, aby se přitiskl ke dveřím.

            „Kámo, ty tady nebydlíš. Domů,“ přikáže Tyler a Bruce se s dlouhým, otráveným odfrknutím přestane snažit protlačit dovnitř. Zasměju se a Tyler zavrtí hlavou a maličko se na mě zašklebí, než odejde z mé verandy. Jdu do ložnice a vytočím mámu, zatímco se svlékám. Zvoní a jde do hlasové schránky, tak jí volám znovu, než jdu do sprchy.

            „Jsi v pořádku?“ zeptá se ustaraně, jakmile odpoví.

            „Jsem v pohodě. Volám, abych ti dala vědět, že s sebou někoho přivedu na večeři.“

            „Zlato, víš, že Chrissie je vždycky vítaná. Nemusíš mi volat, abys mi řekla, že přijde, zvlášť ne dvakrát za sebou. Myslela jsem, že se něco stalo.“

            „Není to Chrissie. Je to chlap,“ oznámím a na druhém konci telefonu se rozhostí ticho, takže pokračuju. „Jmenuje se Tyler. Právě se sem přistěhoval z Tennessee.“ Další ticho. „Mami, jsi tam ještě?“

            „Zpracovávám to.“

            Zakloním hlavu, abych se podívala do stropu. „Není co zpracovávat, je to jen kamarád.“ Kamarád, kterého chci políbit, ale to jí neřeknu. „O nic nejde. Právě se přistěhoval vedle do domu. Je ve městě nový a nikoho nezná. Myslela jsem, že by bylo hezké, kdyby si dal domácí jídlo.“

            To stačí. Když znovu promluví, její hlas je plný porozumění. „Uvidíme se, až přijedeš, zlato. Mám tě ráda.“

            „Taky tě mám ráda, mami. Tak zatím.“ Zavěsím a upustím telefon na toaletní stolek, než vlezu do sprchy.

            Umyju si vlasy a všechno si oholím, i když k tomu nemám důvod. Obléknu si župan a vyfoukám si vlasy, pak se trochu nalíčím. Oblečená do tmavohnědých bot, tmavých džínů a svetru jdu do kuchyně nakrmit Myšáka, kterého jsem od rána neviděla. Když mu do misky sypu plechovku mokrého jídla, vyjde z úkrytu.

            „Pořád se na mě zlobíš?“ Zvednu ho a pokouším se ho mazlit, zatímco jeho drápy vylézají ven a jeho drobné ostré zuby mě koušou do prstů. Nakonec vyhraje bitvu a uteče mi. Přistane na nohou a jde ke svému talíři, čichá k jídlu, aby se ujistil, že odpovídá jeho standardům, než se do do něj pustí. Mám času dost, takže zavolám Chrissie, abych ji zkontrolovala, protože jsme spolu pár dní nemluvily. Jsme nejlepší kamarádky už léta. Vlastní ve městě pekárnu, což znamená, že stejně jako já má pořád moc práce.

            „Zrovna jsem na tebe myslela,“ řekne na pozdrav a já se usměju, když vcházím do obýváku.

            „Mám pocit, jako bychom spolu nemluvily celou věčnost.“ Posadím se na gauč.

            „Já vím, že jo?“ Zasténá. „Obě máme moc práce. Protože už jsme staré, potřebujeme naplánovat dámskou jízdu, kde se můžeme pořádně napít a chvíli předstírat, že druhý den nebudeme mít kocovinu.“

            „Já nejsem stará. Ty jsi možná stará, ale já ne.“

            „Narodily jsme se ve stejný rok, takže když jsem stará já, tak ty taky.“ Zasměje se. „A vůbec, jak to jde? Jaké bylo rande s Charlesem?“

            „Jsem v pohodě, mám moc práce, ale pak víš, jak to chodí. Moje rande... no, šlo to asi tak dobře, jak jsem si myslela.“

            „Takže už s ním nepůjdeš na další rande?“

            Odfrknu si. „Věděla jsi, že je to jednorázová záležitost, když jsem ti řekla, že s ním půjdu na večeři.“

            „Bylo to tak zlé?“ zeptá se zvědavě. Ví o mé minulosti s Charlesem a je jediná osoba, která ví o těch jeho nevěrách.

            „Nebylo to zlé, ale nebylo to ani dobré. Vůbec se nezměnil a nevím, co jsem na něm dřív viděla, i když jsem byla jen mladá a hloupá. Neprojevoval žádnou rytířskost, neotevřel mi dveře, neodsunul mi židli, ani nečekal, až si zapnu bezpečnostní pás, než vyjel. Nemluvil o ničem jiném než o sobě. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že se mě ani jednou nezeptal, jak se mám. Počkej, to není pravda. Zeptal se mě, jestli jsem nepřemýšlela o tom, že bych se vzdala celé té záležitosti s vlasy a vrátila se k tomu, čemu říkal ‚skutečný svět‘ práce.“

            „To neudělal,“ zasyčela.

            „Udělal.“ Vzdychnu. „Nemusím říkat, že jsem si potvrdilo to, co už jsem věděla: že se s ním už nechci vidět.“

            „Kde jsou všichni ti hodní s úžasní chlapi?“

            Napadne mě Tyler a já se kousnu do rtu, než jí řeknu to, co bych řekla jen své nejlepší kamarádce. „Trávila jsem čas se svým sousedem.“ Zakloním hlavu.

            „S tvým sousedem? Počkej, s tím chlapem, co na tebe vytáhl pistoli?“ Zasměje se a já se usměju.

            „Jo, s tím samým. Chrissie, přísahám, že je... je... no, je úžasnej.“

            „Takže se ti líbí?“

            „Je s ním zábava. Ale nevím, jestli se mu líbím, nebo ne.“

            „Takže neudělal nějaký jasný krok?“

            „Ne, trochu flirtoval, ale jinak nic.“ Slyším zklamání ve svém vlastním hlase. „Přesto s ním ráda trávím čas, takže když z toho všeho nakonec bude jen bezva kamarád, nevadí mi to.“

            „Možná se jen snaží jít na to pomalu a poznat tě.“

            Odfrknu si. „Dělají to vůbec kluci?“

            „Nevím o tom, ale kdo ví? Možná je to jiný typ chlapa.“

            „Jo, možná,“ souhlasím.

            „Tak co budeš dneska dělat?“

            „Pomohla jsem mu vymalovat kuchyň a teď se mnou jde na večeři k mým rodičům.“ Telefon ztichne a já ho odtáhnu, abych se na něj podívala. „Chrissie?“

            „Ty ho bereš k rodičům na večeři?“ Hlas má plný nedůvěry.

            „Jsme kamarádi, a jak jsem řekla, je bezva.“

            „Jdu taky!“ křičí.

            „Cože?“

            „Jdu na večeři. Chci toho chlapa vidět na vlastní oči.“

            Poznám, že je z toho nápadu nadšená.

            Zasténám. „Chrissie -“

            „Nemůžeš mi říct, že nemůžu přijít. Prostě zavolám tvojí mámě a zeptám se jí, jestli nevadí, že se k vám přidám.“

            „Neřeknu ti, že nemůžeš přijít.“

            „Dobře. Kromě toho ti možná budu schopná dát nový náhled na jeho city k tobě.“

            „Bez toho se ráda obejdu.“ Povzdechnu si. Večeře bude zajímavá.