CH - 3. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Jitka

Kapitola 3 – Leah

            Nelíbej ho

            „Ahoj, zlatíčko,“ pozdraví mě babička, jakmile vkročí do salonu. V osmasedmdesáti je stále v plné síle a se spoustou energie. V obličeji nemá moc vrásek – nejspíš z toho botoxu, který nikdy nepřizná, že má. Husté stříbrné vlasy má upravené do kštice, která zvýrazňuje oválný obličej a velké modré oči. Je opálená ze solárka, kam chodí každý druhý týden. Její oblečení je vždycky stylové. Dnes má na sobě jednoduché černé boty, černé džíny a přiléhavou černou blůzu, která je rozepnutá tak, aby lehce vynikly obliny jejích prsou. Nevypadá o moc starší než moje máma, která už klepe na dveře šedesátky, i když moje máma taky vypadá mladší než kolik jí ve skutečnosti je.

            „Ahoj, babi.“ Zakloním hlavu, aby mě mohla políbit na tvář. „Nějakou dobu jsem si myslela, že nepřijdeš.“

            „Volala Maria, jestli bych ji dnes ráno nemohla upravit. Včera večer se rozhodla, že si nechá udělat ofinu.“ Směje se, zatímco kráčí přes salon ke svému místu a ukládá kabelku do spodní zásuvky. S pouhými čtyřmi pracovními místy je náš salon, jeden z menších salonů ve městě. Ale jsme jeden z nejvytíženějších, lidé sem chodí z ulice a zároveň máme dlouhý seznam čekajících klientů.

            Místo se za ta léta nezměnilo, proto by se hodila nějaká rekonstrukce a modernizace, ale to by znamenalo salon zavřít kvůli renovaci, a to se nikdy nestane. Nejspíš by nás honili po ulicích s vidlemi, kdybychom našim klientům řekli, že zavíráme na týdny a oni by museli čekat, než si nechají udělat vlasy. Proto jsou podlahy pořád ze stejné černobílé kostkované dlažby a stanoviště vypadají jako z šedesátých let; dokonce i růžové kožené židle tu jsou od otevření salonu. S babičkou a mamkou jsme si daly záležet na tom, aby věci zůstaly čisté a v dobrém stavu, aby interiér salónu alespoň nevypadal zchátrale.

            „Tak jaký byl tvůj večer?“

            Při její otázce se v křesle otočím čelem k zrcadlu, abych se na ni nemusela dívat, když odpovídám. Včera večer jsem byla s Tylerem... no, a večeře byla opravdu dobrá. Šli jsme do místního bistra a najedli se v baru, protože tam bylo narváno. U hamburgerů a hranolek jsem zjistila, že se sem Tyler přestěhoval z Tennessee poté, co mu jeho kamarád, který vlastní stavební firmu, nabídl práci předáka.

            Vyprávěl mi něco málo o své rodině, že jeho máma a táta jsou pořád manželé a že má sestru a neteř, které žijí v Montaně. Vyprávěla jsem mu o tom, že jsem chodila do školy na ošetřovatelství, ale pak se vrátila do školy, abych si udělala kosmetickou licenci. Zmínila jsem se o rodičích, bratrech a babičce. Také jsem se dozvěděla, že je ještě odhodlanější než já, když něco chce. Úplně odmítl, abych mu zaplatila večeři, a teprve když mě upozornil, že se lidé dívají, jak se hádáme, vzdala jsem boj a nechala ho zaplatit.

            Potom nás odvezl zpátky domů. Co jsem nečekala, bylo že mě doprovodil ke dveřím a ujistil se, že jsem vevnitř, než odešel. Musela jsem si celou noc připomínat, že to nebylo rande. Jsme jen dva sousedé, kteří se společně najedli a povídali si. Ale stejně se nedalo popřít, že mě přitahoval a že jsem s ním ráda trávila čas. Sakra.

            „Zlatíčko,“ volá babička, já se soustředím na zrcadlo a vidím, že stojí za mnou. „Co se děje? Byla jsi na míle daleko.“

            „Promiň.“ Setřesu ze sebe myšlenky.

            „Přemýšlíš o tom dnešním rande?“ zeptá se a já vytřeštím oči.

            Sakra. Jak jsem sakra mohla zapomenout na to dnešní rande s Charlesem? Chodili jsme spolu dva roky na střední škole. Byli jsme tak vážní, jak šestnáctiletí mohou být, a rozešli jsme se těsně před maturitou, protože jsme každý šli na jinou vysokou. Po našem rozchodu jsem se dozvěděla, že mě mnohokrát podvedl, ale nikdy jsem to nikomu neřekla, kromě své nejlepší kamarádky Chrissie. Ani jsem se s ním už nesetkala; prostě jsem ho odepsala ze svého života. Chodila jsem s Chrisem, když se před pár lety přistěhoval zpátky do města. Ale když jsme se spolu rozešli, začal mě Charles zvát na rande. Vždycky jsem si vymýšlela důvody, proč říct ne, dokud mě nepozval na večeři něco málo před týdnem, když jsem zrovna byla na obědě s matkou. Ona si samozřejmě myslela, že je skvělý nápad, abych si s ním vyšla, protože se jí vždycky líbil. A jako spousty žen ve městě si myslela, že je to skvělý úlovek, protože je mladý, atraktivní a navíc právník. Ty ženy ale nevědí, že je taky pořád hráč a já netoužím po tom, aby si se mnou někdo zahrával. Nechtěla jsem jít, ale když na mě máma přes stůl hleděla s nadějí v očích, měla jsem pocit, že nemám na vybranou. Teď je to rande dneska.

            Dvakrát sakra.

            „Jo, jen se snažím vymyslet, co si vezmu na sebe,“ zalžu.

            „Nezáleží na tom, co si vezmeš na sebe. Vypadáš nádherně ve všem, co si oblečeš.“

            „Mmm-hmm,“ napůl souhlasím a přemýšlím, jestli existuje způsob, jak se z dnešního večera dostat.

            „Kam tě to bere?“

            „Myslím, že do Wheelhouse.“ Zvedám telefon a listuju textovkami, dokud nenajdu vzkaz, který mi poslal minulý týden.

            „To je hezké místo. Říkám šaty. Možná ty černé, co máš s těmi krajkovými dlouhými rukávy a falešným rolákem.“

            „Jo, možná,“ souhlasím a čtu si od něj vzkaz – jedinou zprávu, kterou mi poslal a ve které mi řekl, kam jdeme na večeři a v kolik mě vyzvedne u mě doma.

            „Proč se mračíš?“ Babička se vyptává a já odhodím telefon na horní část své stanice.

            „Jen tak.“

            „Vypadáš otráveně,“ upozorní mě, když zazvoní zvonek nad dveřmi, aby mě ušetřil dalších otázek.

            Maria přiběhne dovnitř s vlasy nad očima zastřiženými v divném úhlu. „Pomoc!“ vykřikne, jakmile zahlédne babičku.

            „Ach, miláčku, co sis myslela?“ zeptá se babička, vezme Marii za ruku a odvede ji ke křeslu.

            Maria se vztekle posadí a pohodí tašku na horní část babiččina stanoviště. „Nepřemýšlela jsem. Vtáhlo mě to do víru YouTube, kde mě nějaká holka přesvědčila, že si můžu dát ofinu,“ říká a já se usmívám. Není totiž první, kdo přišel do salonu, když si vzal nůžky na vlasy, a pak toho litoval.

            „Nikdo si nemůže stříhat ofinu,“ informuje ji babička, zatímco jí přehozuje pláštěnku přes ramena. „Každý si to zkazí, když se to snaží udělat sám.“

            „Teď už to vím, ale dokážeš to spravit?“ ptá se Maria a ustaraně se dívá na svůj odraz.

            „Naštěstí jsi nestříhala moc, tak bych to měla zvládnout.“

            „Díky bohu,“ vydechne si Maria úlevou.

            Otočím židli, abych mohla sledovat babičku, jak začíná pracovat a dělá to, co jí jde nejlíp, nakonec za dvacet minut Maria odchází se novou ofinou a úsměvem na tváři. Pět minut po jejím odchodu se objeví můj první klient dne a zbytek dne mám zaplněný klientem za klientem, takže nemám čas přemýšlet o nadcházejícím rande s Charlesem.

xxx

            Prohlížím si svůj odraz v zrcadle a otáčím se ze strany na stranu. Černé šaty s falešným rolákem mají délku nad kolena a padnou mi jako druhá kůže. Dlouhé krajkové rukávy dělají jednoduché šaty sexy, ale černé kotníčkové boty na vysokém podpatku, dodávají outfitu poněkud neformální vzhled. Dlouhé hnědé vlasy mám stažené sponkou z obličeje, světlý make-up, jen trochu řasenky, bronzu, tvářenky a lesku na rty.

            Po tom, co jsem se po celém dni vrátila domů z práce na nohou, nemám náladu jít ven, ale Charles mi dnes odpoledne poslal zprávu, že bude dnes večer u mě doma, aby mě vyzvedl, a já hloupě nevyužila této příležitosti, abych z rande vycouvala. Když se ozve zvonek, naposledy se na sebe podívám a popadnu z postele kabelku. Vydám se přes obývací pokoj, a jakmile otevřu dveře, začnu Charlesovi říkat, že budu jen minutku po tom, co si vyměním kabelku, ale není to Charles. Je to Tyler – Tyler v pracovních botách, tmavých džínách a černé košili s dlouhým rukávem, která obepíná jeho dokonale svalnaté tělo.

            Tylerovy oči po mně přejíždí od mých vlasů až po paty a jeho pohled mi připadá jako fyzické pohlazení. Když se jeho modré oči střetnou s mýma zpod okraje jeho černé baseballové čepice, rychle uhnu před jeho pohledem.

            „Je všechno v pořádku?“ Nic neříká, ale potom se zeptá.

            „Jdeš ven?“

            Chci mu z nějakého důvodu říct ne, ale pak Charles zajede na mou příjezdovou cestu ve svém BMW. „Ano. Potřeboval jsi něco?“

            Jeho pozornost se ke mně vrací při mé otázce.

            „Nevěděl jsem, že máš přítele.“ Jeho prohlášení vyzní jako obvinění a moje ruka se sevře na dveřích.

            „Nemám,“ odpovídám, pak se moje oči přesunou k místu, kde Bruce stojí na mé verandě u schodů a vrčí na Charlese, který teď přichází po mé cestičce.

            „Leah,“ volá Charles se strachem v hlase, oči upřené na Bruce.

            „Ahoj, Charlesi, on ti neublíží,“ říkám mu; pak se podívám na Tylera. „Odvolej Bruce.“

            Jeho čelisti se zatnou, když přikáže: „Bruci, k noze,“ aniž by odtrhl oči od mých.

            „Myslím, že počkám v autě. Jen přijď dolů, až budeš připravená, a můžeme jet,“ říká Charles a couvá od Bruce, který se posadí doprostřed verandy.

            „Hned tam budu,“ souhlasím a konejšivě se na něj usmívám.

            „Dobře, miláčku.“ Podívá se mezi mě a Tylera, než se otočí a nastoupí zpátky do auta.

            „Miláčku?“ Tyler zavrtí hlavou.

            „Jestli nic nepotřebuješ...,“ začnu, ale zarazím se, když mě donutí vrátit se do mého domu a použije k tomu své velké tělo. Když mě má uvnitř, zavře dveře a zkříží si ruce na hrudi.

            „Co za chlapa jen tak nastoupí do svého auta, když žena, se kterou jde na rande, mluví s jiným mužem, kterého nezná?“

            To je dobrá otázka, ale protože nemám odpověď, držím ústa zavřená.

            „Proč, kurva, chodíš ven s takovým blbcem, jako je on, Leah?“

            „Za prvé,“ syknu a naštvu se, že mi klade stejné otázky, které si sama kladu celý den, „nemáš právo vtrhnout do mého domu. A za druhé, s kým chodím nebo proč s nimi chodím, to není tvoje věc.“ Odvrátím se od něj a seberu kabelku. Rychle a vztekle přendám peněženku a mobil do psaníčka, pak popadnu kabát a obléknu si ho, uvazuji v pase. „Jestli ti to nevadí, musím odejít, tak mi, prosím, uhni z cesty.“

            Zatne čelisti a vidím, že chce říct víc, ale chytře drží ústa zavřená, než vyrazí ven. S bušícím srdcem a frustrací, která mi svírá žaludek, vyjdu za ním a zamknu svůj dům. Když se otočím, je Tyler na půli cesty mezi jeho a mým domem, ale Bruce pořád sedí na mé verandě nahoře na schodech.

            „Buď hodný kluk a jdi domů se svým tátou.“ Podrbu ho na temeni hlavy a on vstane. „Pokračuj,“ přikážu mu a jdu dolů po schodech. Jdu ke dveřím na straně spolujezdce v Charlesově autě a skřípu zuby, když ani nevystoupí, aby mi je otevřel. Jakmile vklouznu na sedadlo a zabouchnu dveře, začne couvat z příjezdové cesty dřív, než si vůbec zapnu pás.

            „Kdo je ten chlap?“

            Podívám se na něj. Teď to chce vědět?

            „Můj soused,“ odpovídám, když zastaví na červenou.

            Pevně se usměje; pak mi očima přejede po tváři. „Vypadáš dobře, Leah.“

            „Děkuju.“ Taky vypadá dobře a je to typ chlapa, který o tom moc ví. Se svými blonďatými vlasy, zlatým opálením a očima barvy oceánu je definicí ryze amerického chlapa. Nemohl by se víc lišit od Tylera, ani kdyby se snažil.

            Když mi v psaníčku zastrčeném na klíně zabzučí mobil, vytáhnu ho. Oči se mi přimhouří, když si přečtu vzkaz na obrazovce.

            Tyler: Nelíbej ho.

            Kdo si myslí, že je?

            „Všechno v pořádku?“ ptá se Charles, když rychle píšu zpátky.

            Já: Do toho nemáš co mluvit.

            „Jo, všechno je v pořádku. Jenom moje babička se mě ptá na jednu objednávku, kterou jsem vyřizovala pro salon.“ Vypnu zvonění, abych nebyla v pokušení podívat se na něj znovu, kdyby mi odepsal, a schovám si mobil.

            „Přemýšlela jsi o tom, že bys nechala podnikání s vlasy a vrátila se do reálného světa?“

            Z rozmrzelosti se mi stahuje krk, ale hlas mám pořád klidný, i když se ptám: „Do reálného světa?“

            „Víš, jak to myslím.“ Vím, a to mě štve. „Byla jsi zdravotní sestra a teď děláš vlasy.“

            „Mmm-hmm.“ Chci mu říct, že jsem loni vydělala skoro sto tisíc jen za vlasy a mohla jsem si koupit dům – něco, co bych asi jako zdravotní sestra udělat nemohla. Ale místo toho neřeknu nic.

            „Nezlob se. Byl jsem jen zvědavý.“ Dotkne se mé nohy a já mám okamžitě pocit, že dělám něco špatně.

            „Nezlobím se.“ Dám si nohu přes nohu, aby mu ruka musela upadnout. „Od té doby, co jsem dostala licenci na kosmetiku, se mě přátelé a rodina ptají na to samé. Jsem na tu otázku zvyklá.“ Jen mě štve, že se mě zeptal takovým pokryteckým tónem, vynechám. „Jak ti jde práce ve skutečném světě?“

            „Mám napilno. Viděla jsi naši nejnovější reklamu?“

            „Jo.“ Viděla jsem ji, nebo jednu z mnoha podobných, neustále vysílanou na všech místních stanicích. Jeho táta vlastní ve městě jednu z větších právnických firem zabývajících se vymáháním odškodnění pro lidi, kteří utrpěli úraz. Charles, který šel ve stopách svého táty, pracuje pro jeho firmu. Reklamy jsou všechny stejné – on nebo jeho táta dávají šek někomu na nemocničním lůžku nebo na invalidním vozíku.

            Když dojdeme do restaurace, vystoupíme z jeho auta a zamíříme dovnitř. Interiér je spoře osvětlený a jen s několika stoly a boxy pokrytými bílými ubrusy je to jedno z mála míst ve městě, kde potřebujete rezervaci. Už jsem tu byla s rodinou na oslavě. Jídlo je dobré, ale pořád mám radši hamburger a hranolky, když sedím u baru, než tohle.

            Jakmile dojdeme k našemu stolu, svléknu si kabát a položím ho na opěradlo židle, pak se posadím, jako to udělá Charles. Když přijde servírka, aby si vzala naše objednávky pití, vezmu si jídelní lístek. „Objednej si, co chceš,“ řekne Charles a já se usměju a pomyslím si, že to stejně udělám.

            Než dorazí naše večeře, mám sto chutí jít na záchod a utéct oknem. Charles byl gentleman, jako vždycky, ale celý večer nepřestal mluvit o sobě, o lidech, které zná, a o místech, kde byl. V tuhle chvíli by mě nepřekvapilo, kdyby vytáhl svůj bankovní účet a kreditní skóre, aby mi ukázal, jak dobře si finančně vede.

            „Takže když se mě starosta zeptal, jestli bych k němu nepřišel na večeři, musel jsem samozřejmě říct ano.“

            „Samozřejmě,“ souhlasím. Zvednu skleničku s vínem a usrknu si, i když ho chci opravdu vypít, jako by to bylo pivo za dva dolary.

            „Nechtěla bys jít taky?“

            Kašlu a dusím se vínem, zvednu ubrousek a zakryju si ústa. Jakmile se zase můžu nadechnout, zavrtím hlavou. „Bohužel mám práci, ale díky.“

            Zamračí se. „Ani jsem ti neřekl, kdy to bude.“

            Jejda.

 

            „Promiň, myslela jsem, že ses zmínil, že je to příští víkend.“

            Tvář mu spadne. „Ano, je to příští sobotu.“

            Zaplať pánbůh.

            „Vidíš, že jsi to říkal.“ Věnuji mu, doufám, že zasmušilý úsměv. „Bohužel hlídám na víkend bratrovy dvě děti.“ To není lež. Před pár týdny jsem bratrovi řekla, že pohlídám synovce, Owena a Isaaca, aby mohl vzít manželku na rande. Mně to nevadí. Moji synovci, kterým je pět a sedm, jsou rozkošní. Navíc rádi tráví čas se svou super tetou.

            „Možná by je mohla na pár hodin pohlídat tvoje máma, zatímco půjdeš se mnou?“ navrhne.

            Máma by je na pár hodin vzala, kdybych ji o to požádala. A hlavní důvod by byl, abych si zase vyšla s Charlesem, ale já ji o to nepožádám.

            „Má moc práce. Je mi to líto; možná někdy jindy.“

            „Jo, i když si nejsem jistý, kdy mě zase pozvou ke starostovi na večeři.“ Zvedne zpátky vidličku a nůž, řízne si do steaku a já se vrátím ke svému lososovi. Když přijde placení poté, co dojíme, okázale dává najevo, že platí on. Málem protočím oči, ale nakonec místo toho mu děkuju, že mě pozval na večeři.

            „Cítíš se na to, že by ses u mě zastavila na skleničku?“ zeptá se, když vyjíždí z parkoviště restaurace.

            Proč ještě nemáme pokročilou technologii teleportace? „Musím brzo vstávat, abych otevřela salon. Omlouvám se.“

            „Práci rozumím.“ Podívá se na mě. „Rád bych tě zase někam vzal. Dneska to bylo fajn.“

            „Večeře byla fajn.“ Večeře byla fajn. Sedět naproti němu během večeře – ani ne. „Budeme se muset podívat, jak jsme na tom časově.“

            „Prostě mi napiš. Dám ti vědět, jestli budu k dispozici, až budeš moc, a nějak to vyřešíme.“

            Nesouhlasím, protože vidím, jak se mi před očima objevuje můj dům a na verandě stín ve tvaru Bruce.

            „To je pes tvého souseda?“ zeptá se Charles, když přijíždí, aby zaparkoval na příjezdové cestě.

            „Jo.“

            „Měla bys zavolat na odchyt zvířat. Žádný pes jeho velikosti by neměl být vypuštěn, aby se potuloval po rodinné čtvrti.“

            „Je neškodný.“

            „Když na mě předtím štěkal, nevypadal neškodně.“

            Ignoruju jeho prohlášení a rozepnu si pás. „Ještě jednou děkuju za večeři.“

            Než stačím otevřít dveře a vystoupit, chytí mě za zápěstí a zastaví mě. „Doprovodil bych tě a dal ti u dveří pusu na dobrou noc. Doufám, že chápeš, proč to neudělám,“ řekne, pevněji sevře a přitáhne si mě blíž k sobě. Vidím, jak mu oči sklouzly k mým ústům, zakloním hlavu a usměju se.

            „To je v pořádku. Umím chodit sama.“ Vytáhnu se z jeho sevření, otevře dveře, vystrčím jednu nohu z auta, pak druhou a po mém boku se objeví Bruce. „Ahoj, chlapáku.“ Podrbu mu temeno hlavy, když zabouchnu dveře auta. Charles stáhne okénko.

            „Napiš mi svůj rozvrh,“ dožaduje se, než se na mě samolibě usměje, pak vytáhne okénko nahoru a vycouvá z příjezdové cesty. Sleduji auto s rukou na Bruceově hlavě, pak se na něj podívám. „Co děláš venku tak pozdě?“

            „Čekal, až se vrátíš domů.“

            Otočím se při zvuku Tylerova hlasu a vidím, jak stojí na konci mého chodníku.

            „Odmítl opustit tvou verandu a já ho nechtěl odnést domů.“

            „A ty, proč jsi tady?“

            „Nepolíbila jsi ho.“ Je to konstatování, ne otázka, a já zvednu bradu.

            „To nevíš. Mohla jsem se s ním líbat celou dobu, co jsem byla pryč.“

            „Jestli je to tak, tak to dělal špatně, protože nevypadáš, že by tě někdo skutečně políbil.“ Způsob, jakým se na mě dívá, mě nutí chtít vědět, jak bych vypadala, kdybych políbila jeho.

            „Potřebuješ, abych Bruce doprovodila k tobě domů?“

            „Bruce je v pořádku. Proč jsi neodpověděla na mou poslední zprávu?“ ptá se, když jdu po chodníku kolem něj na verandu.

            „Byla jsem na rande. Je neslušné číst a psát SMS, když jsi na rande.“

            „Je neslušné ignorovat zprávy od sousedů.“

            „Když je soused otravný, tak není.“ Dojdu ke dveřím, vytáhnu klíč od domu a strčím ho do zámku. Neotevřu; otočím se k Tylerovi, který se nakloní vedle mě. „Ty nejdeš domů?“

            „Máš nějaké pivo?“

            Měla bych mu odpovědět, že ne a pak mu říct, aby šel domů, ale je na něm něco, co se mi líbí, i když mě zároveň rozčiluje.

            „To je tvůj způsob, jak se ptáš, jestli můžeš jít na skleničku?“ Pokrčí rameny. Nadechnu se, pak vydechnu. „Fajn, ale ve chvíli, kdy mi začneš lézt na nervy, tě vykopnu.“

            „Budu se chovat, jak nejlíp umím.“

            „To určitě.“ Strčím do dveří a Bruce jde za námi dovnitř. Když zavřu dveře, svléknu si kabát a rozhlédnu se po Myšákovi, ale ten není nikde v dohledu. „Bruci,“ zavolám a on se ke mně blíží a celý nedočkavý. „Nesněz mou kočku.“ Skloním se nad jeho velkým psím tělem a podrbu ho, pak vstanu a podívám se na jeho páníčka. „Pivo je v ledničce. Jdu se převléknout.“

            „Vypadáš dneska nádherně, Leah.“ Zaskočená tou poklonou na něj zírám bez mrknutí oka. „Opravdu nádherně,“ řekne, než se otočí. Najednou mám divný pocit v plicích a na hrudi mám teplo. „Běž se převléknout. Postarám se, aby Bruce nesnědl Myšáka, jestli vyjde z úkrytu,“ zavolá z kuchyně, kde zmizí.

            Spěchám do ložnice, zavřu dveře a převléknu se do tepláků, mikiny a nějakých pantoflí. Když dojdu do kuchyně, Tyler si jednou rukou přidržuje Myšáka na hrudi a druhou pivo. Myšák, kterému normálně vadí, když ho někdo drží, si otírá hlavu o Tylerovu čelist a i z druhé strany místnosti slyším, jak přede.

            „Vylezl z úkrytu, nebo jsi ho někde našel?“ Zeptám se a jdu do lednice pro láhev vína.

            „Byl na ledničce. Skočil na mě, když jsem otevřel dveře.“

            „To mi udělal v noci, když jsem si přišla pro vodu. Když se to stalo poprvé, skoro jsem se počůrala.“ Usměju se, když se směje. Z jedné skříňky popadnu sklenici na víno a naliju si půl skleničky, usrknu a jdu s láhví zpátky do lednice.

            „Máš zítra práci?“

            „Jo, ráno otvířám salon. Střídáme se s mámou, babičkou.“

            „V kolik tam musíš být?“

            „V půl osmé. Soboty začínají dřív a končí mi pozdě. Pracuješ zítra?“ Opřu se o pult naproti němu v kuchyni.

            „Jo, místo, kde teď dělám, znamená práci šest dní v týdnu. Jediný důvod, proč to není sedm dní, je ten, že je to kostel, a pastor nechce, abychom mu hlukem kazili nedělní kázání.“

            „To dává smysl.“

            „Pracuješ v neděli?“ zeptá se, položí Myšáka na stůl v kuchyni, postaví se vedle mě a opře se o pult, zatímco se napije piva.

            Sleduju, jak mu při polykání poskakuje ohryzek, a pak mu odpovím na otázku. „V neděli máme zavřeno. Dřív jsme měli otevřeno, ale většina našich klientů chodí do kostela, takže efektivnější obchod zavřít.“

            „Jestli nemáš moc práce, nechceš mi v neděli pomoct vymalovat kuchyň?“

            Normálně bych si myslela, že se neznáme tak dobře, abych mu s něčím takovým pomáhala, ale přece jen jsme spolu jedli a je pro mě snadné být mu nablízku. „Nejsem moc dobrá v ničem, co se dělá rukama, takže nevím, jak bych byla nápomocná.“

            Oči mu bloudí po mně. „Určitě najdu nějaký způsob, jak tě využít.“

            Brní mě bradavky, stejně jako oblast mezi nohama. Jeho hrubá poznámka by mě neměla vzrušovat, ale vzrušuje.

            „Tak co říkáš?“

            „Jasně,“ přitakám a on se usměje a znovu se napije z piva.

            „Tak kdo je ten chlápek v BMW?“

            Jak jsem věděla, že to přijde? „Jenom chlápek.“

            „Oblékla ses, abys s ním mohla jít na večeři,“ upozorní mě.

            „Bral mě do hezké restaurace. Nehodlala jsem si vzít džíny a kanady.“ Usrknu víno a pak mu dám to, co očividně hledá. „Jmenuje se Charles; chodili jsme spolu pár let, když jsme byli na střední. Je to právník. Normálně bych s ním na večeři nešla, ale pozval mě na večeři před mámou a máma si myslí, že je to ten správný úlovek, tak jsem souhlasila s rande. Šla jsem tam, zjistila jsem, co už jsem věděla – nemám vůbec zájem – a už se s ním neuvidím.“

            „Dobře.“ Znovu se napije z piva.

            „Už se s ním neuvidím, protože nechci, ne proto, že to nechceš ty.“

            „To je jedno. Dokud se s ním neuvidíš, je mi u prdele, jaké máš důvody.“

            „Pamatuješ, jak jsem říkala, že tě vykopnu, jestli mě rozčílíš?“

            Usměje se a já přísahám, že v tom sebevědomém pohledu je něco, co mě nutí vrhnout se proti němu a pohltit jeho ústa. Tlukot srdce se mi zrychlí a mé tělo se k němu skutečně přiblíží, jako by mezi námi začala proudit nějaká magnetická síla. Nakonec to neudělám, ale přísahám, podle toho, jak se na mě podívá, ví, že to moc chci.

            Sakra.