THU - 24. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Jsem uvnitř mrtvá. Moje emoce se uzamkly tak pevně, že skoro nic necítím, jen hustou váhu mého těla, které mnou pohybuje. Jako bych se prodírala hustým, studeným bahnem. Ani nevím, jak jsem se ocitla v místní kavárně. Musela jsem jít pěšky. Musela jsem si objednat; u mého notebooku leží nedotčené latté. Píšu... něco. Svou semestrální práci o královně Alžbětě a využití panenství jako prostředku politické moci.

Perfektní. Ani se mi nechce podívat na to, co jsem napsala. Jestli to nějak odráží mé myšlenky, tak jsem napsala něco ve smyslu: zůstaň pannou. Neangažuj se. Uteč, dokud můžeš.

Ne že by mě zdržení se sexu ochránilo před Drewem. Vryl se mi pod kůži dřív, než se mě dotkl.

Lidé přicházejí a odcházejí a několik z nich se na mě podívá, jako by mě znali. Nechápu to, ale taky je mi to jedno.

Chystám se odejít, když mě najde Iris. Její úsměv je ten přehnaně zářivý, který používá, když mě chce rozveselit.

"Asi jsi měla těžký den," řekne, když si sedne na židli naproti mně.

"O čem to mluvíš?" Obě to víme, ale nevím, jak to ví ona.

"Lidi na Twitteru píšou, že Bojovník Baylor měl dneska v kampusu 'mileneckou hádku s nějakou lištičkou'."

Lištičkou?

"Lidi o tom kurva tweetujou?" je jediné, co ze sebe dokážu vyhrknout. Do prdele. Oni o tom píší na Twitteru? Co je to sakra za lidi? To nemají žádný život?

Iris se na mě dívá, jako bych se zbláznila. "Samozřejmě, že o tom tweetují! Je to Drew Baylor, holka."

"A jak jsi ty tweety sakra vůbec viděla?" ptám se.

Iris pokrčí rameny. "Je tam hashtag. #BojovníkBaylor. Sleduju ho."

Samozřejmě že má svůj vlastní hashtag.

"Ty ho sleduješ? Děláš si srandu?"

"Já a pár tisíc dalších lidí. Začala jsem ho sledovat, když ses s ním dala dohromady."

Zasténám a přitisknu si studené dlaně na bolavé oči.

"Neboj se, zlatíčko." Iris mě soucitně poplácá po rameni. "Aspoň tam nejsou žádné fotky. Aspoň zatím ne. I když na Instagramu jsem to nekontrolovala. To uděláme později."

"Bože." O fotkách jsem vůbec neuvažovala. Chci umřít. Prostě umřít. Myslím, že bych mohla, kdyby existoval fotografický důkaz, jak na mě Drew křičí. Oficiálně nenávidím zasraný sociální sítě. Zakazuji si je. Doživotně.

"Takže." Iris mi zvedne kafe, zjistí, že je studené, a zamračeně ho položí zpátky. "Co se stalo? Už tě ten nekonečný sex unavuje?"

Ta otázka mě praští do očí. Myslím, že se skutečně zachvěju. Usmívá se na mě, jako by mi právě nevyrvala srdce z hrudi. Zřejmě jsem příliš účinně protestovala, že mezi mnou a Drewem není nic vážného. Buď to, nebo má bída ráda společnost. Ať už je to jakkoli, chci, aby zmizela.

"Nechci o tom mluvit."

"Požádala jsi o exkluzivitu a on tě odbyl?" V očích se jí tvrdě zablýskne. "Protože mu nakopu zadek, jestli ublíží mé Anně."

"Nevím, co je horší," řeknu s trochou žáru, "to, že si myslíš, že jsem byla součástí nějakého harému, nebo to, že si myslíš, že bych se doprošovala." Nepřidám směšnou představu, že Iris nakope Drewovi zadek. Tahle část je docela milá. I když mě ten trouba právě nazval zoufalcem.

"Já vím," řekne Iris. "Zamilovala ses do něj a vyřkla jsi to. A on se teď bojí."

To je ono. Skončila jsem. Sebírám notebook a strkám ho do tašky. "Ne," řeknu falešně jasným hlasem. "Bylo to proto, že mě chtěl políbit na veřejnosti, a já se k němu chovala, jako by měl zasranej mor. A když řekl, že chce, abych byla jeho, tak jsem mu to taky vmetla do tváře." Vstanu a vezmu si na ramena tašku, zatímco ona na mě zírá. "Copak to nevíš? Nejsem schopná se zamilovat a všechny tyhle citový sračky."

 

***

Noc mě zastihne o samotě, poslouchám Trenta Reznora, jak zpívá Closer, hlasitost je tak vysoká, že chudák Souixsie vibruje u mé zdi a hrozí, že se propadne do záhuby.

Aspoň se neválím na podlaze a neobjímám polštář jako plakátové dítě všech zlomených srdcí. Ne, mlátím se do boxovacího pytle, který mi George připravil k jednadvacátým narozeninám. Protože, jak řekl, měla bych být schopná občas něco vymlátit.

Ale jediná osoba, kterou chci teď zmlátit, jsem já sama. Bolí mě klouby, jak buším do tvrdého pytle. Nestačí to. Mlátím do něj znovu a znovu. Pot mi stéká po tváři, pálí mě oči. Neslyším otevírání dveří ani jeho kroky, když přechází přes místnost.

Ani si ho nevšimnu, dokud nestojí vedle mě. Dech se mi zadrhává, když se zastavím a opřu si ruce v rukavicích o boky.

Georgovy tmavé oči si všechno uvědomují. V jeho očích se zračí smutek a soucit, ale on se snaží. "Nine Inch Nails?" zeptá se. "Vážně, Banáne?"

Chudák Trent, tak nepochopený v téhle písni. Není to o šukání. Je o nouzi, o zoufalé touze po záchraně. Oči mě pálí a bojuju o dech.

"Přišlo mi to vhodné," řeknu. A pak se rozpláču.

George si mě přitáhne k sobě a pevně mě obejme. O pár vteřin později do místnosti vejde Iris. Všichni tři se k sobě přitiskneme, ale to oni mě drží na nohou.

 

Drew

Moje nohy dopadají na chodník s hlasitým bum, bum, bum, rytmem, který mi buší přímo do hlavy. Nevím, kde jsem ani kam jdu. Prostě běžím. Pálí mě holeně a krk mám drsný, ale to není nic ve srovnání se zívající propastí, která se mi rozprostírá na hrudi. Bolest. Tlačí se mi ze srdce ven a proniká kostmi, žilami i kůží jako hustá, ošklivá břečka. Do prdele, to bolí.

Zrychlím tempo a snažím se té bolesti utéct. Jenže ta jen roste.

Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?

Ta ošklivá scéna se opakuje. Vzpomínám si na slova, na to, jak mi tekla z úst, jako bych byl mimo sebe a nedokázal je ovládat. Ale nepřestal jsem a ona mi neodporovala. Když jsem odcházel, ani jednou neprotestovala.

Porážka mi nikdy nedělala dobře. Ale tohle není hra. Hry přicházejí a odcházejí. Něco vyhraješ, něco prohraješ. Nikdo jiný jako Anna není. Nemůžu ji prostě jít nahradit. A právě jsem ji ztratil.

Útroby se mi silně sevřou. Bude mi zle. Zašel jsem příliš daleko. Kolena mi dopadnou na chodník vteřinu předtím, než se vyzvracím do trávy. Je to násilné, ale neočistí mě to. Ne, ten zvrácený pocit se prostě vrátí a znovu mě naplní.

Sedím na zadku, lapám po dechu a pot mi stéká do očí. Ptáci cvrlikají. Někdo startuje auto. V dálce nějaká žena volá na své dítě, aby šlo dovnitř. Otřu si ústa a přitisknu si kolena k hrudi.

Stýská se mi po rodičích. Chybí mi tak moc, že díra, kterou mi Anna zanechala v hrudi, když mi vyrvala srdce, se zvětšuje tak, že se bojím, abych se nesesypal. Chci si s nimi promluvit. Což je ironie vzhledem k tomu, že když byli naživu, nikdy jsem s nimi o svém milostném životě nemluvil. Kdyby ještě žili, nejspíš bych nemluvil ani teď. Ale šel bych domů, povečeřel u nich doma a nechal se jejich planým hovorem unášet, dokud bych nepocítil alespoň zdání normálnosti. Místo toho se cítím osamělejší než kdy dřív.

Je to dost na to, aby se mi chtělo křičet. Přinutím nohy, aby mě zvedly, a pokračuji v cestě.

Potácím se domů, žaludek mě bolí, bolest se šíří a já nemyslím na nic jiného než na to, jak dát jednu nohu před druhou.

Když vejdu dovnitř, v domě je ticho. Vždycky je tu ticho. Ale teď mě to ticho škrábe na kůži. Možná teď ticho nenávidím.

Třese se mi ruka, když si dopřávám láhev sportovního nápoje. Chutná mi odporně, hořce a nevábně, ale polknu ho. Po bradě mi stékají pramínky lepkavého nápoje.

Pak ho zahlédnu, jak leží na mém pultu jako zasraný výsměch. Zbrusu nový, nablýskaný chromovaný kávovar. Zrak mi zrudne, jak mi tělem projede něco horkého. Láhev v mé ruce proletí vzduchem a rozbije se v explozi jasně oranžové barvy na mých skříňkách. A pak už se natahuji po kávovaru a vytrhávám kabel ze zásuvky takovou silou, až praskne kryt zásuvky.

Ostrá ocel mě šťouchá do paží, když vykopnu dveře a naháním popelnici. S výkřikem mrsknu ten pitomý stroj do koše. Chci na tu věc dupnout, kurva, něco z ní vymlátit, ale zahlédnu svou postarší sousedku paní Hutchinsonovou, jak na mě zírá. Drobná žena vypadá, že je připravená padnout do kolen. Do prdele.

Sevřu pusu, otočím se a vrazím zpátky do domu. Stojím v prázdné hale, držím se za krk a snažím se zhluboka dýchat, jak mnou zmítá vztek. Hrudník se mi zvedá a klesá, zuby mě bolí tam, kde je skřípu o sebe. A pak vztek prostě uteče. Jenže mě opustí něco horšího, zákeřná bolest, která mě málem srazí na kolena.

Dopotácím se do sprchy a zůstávám tam dlouho. Než se zase postavím, mám oteklé hrdlo a slabé tělo. Nechci na nic myslet.

Když Gray dorazí, sedím na gauči a potmě hraju Dead Rising.

Jako obvykle vtrhne ke mně domů a rozsvítí lampu vedle gauče. "Budu předpokládat, že jsi ten kávovar za tisíc dolarů chtěl nacpat do popelnice."

Zachrčím a dál likviduju zombíky svou virtuální baseballovou pálkou.

"Vzal jsem ho," dodá, jako by mě to mělo zajímat.

"Tak si ho užij." Mluvit mě bolí, takže se rozhodnu, že už to nebudu dělat.

Gray si povzdechne a jde dál do obývacího pokoje. Zachytím vůni nějakého uzeného masného výrobku, ale neobtěžuji se podívat. Stejně nechci nic jíst. Moje pozornost se ale přesune, když s plácnutím položí na konferenční stolek krabičku šesti flašek. Jasně zelené lahve jako by zářily na tmavém dřevě. V krku se mi udělá knedlík. Green River soda pop. Jako dítě jsem ji miloval. Táta mi je dával při letním grilování.

"Kde..." Pročistím si hrdlo. "Kde jsi to vzal?" Opravdu se dají sehnat jen v Chicagu.

"Na speciální objednávku. Chtěl jsem ti je dát k narozeninám," přizná Gray a usadí se vedle mě na pohovku, když odloží druhou tašku, podle vůně tu, která obsahuje jídlo. "Ale napadlo mě, že teď bys to ocenil víc."

Není třeba se ptát, odkud to Gray ví; tenhle zasraný kampus chrlí drby se silou a účinností hasičské hadice.

"Ležely mi v lednici," pokračuje, "protože když už máme pít něco, co vypadá jako toxický odpad, mělo by to být studené."

Knedlík v mém hrdle se zvětší do epických rozměrů. Ovladač mi ztěžka visí v ruce, když na něj mrknu. Gray chvíli mlčí, pak mi podá popcorn a z druhé tašky vytáhne hot dog. "Chápu, že tyhle nejsou tak dobré jako chicagské, ale budeme si muset vystačit. Protože žádná z těch mrch nám je nedodá."

V ruce držím ledově vychlazený nápoj. "Díky." Sakra, jestli ještě něco řeknu, tak se rozbrečím a ztrapním nás oba.

Naštěstí už nic neříká. A sedíme spolu, pijeme limonádu, jíme podřadné hot dogy a hrajeme videohry, dokud se venku nesetmí.