THU - 22. kapitola

Překlad: Kerris

Drew

Stojím před policemi obloženými malými litinovými miskami v duhových barvách. "Na co je sakra používáš?" ptám se Graye.

Gray se přikrčí, aby si prohlédl mnohem větší hrnec dýňové barvy, a podívá se na mě. "Na jednotlivé porce."

"Pro koho? Pro Barbie a Kena?"

Gray si odfrkne a vstane. "Nejspíš. Nevím, asi bys to použil pro předkrm. Třeba na polévku?" A teď jsou středem jeho pozornosti malé hrnečky pro panenky.

Když Gray zvedne jasně modrou misku, jeho ruka ji téměř pohltí. Zamračí se a položí ji zpátky na polici. "Jo, je to kurevsky blbý. Takhle malou porci polévky bych ani nechtěl."

S jistou autoritou se vydá dál a já ho následuju se všemi rozpaky člověka, který se ocitl na cizím území. Sklopím ztuhlá ramena a připadám si jako vůl v domečku pro panenky. Ženy po nás vrhají ostražité pohledy. Nejsme jediní chlapi v obchodě s kuchyňskými potřebami, ale jsme nejmladší, největší a nejotrhanější se svými ošoupanými teniskami a obnošenými džínami.

Grayův podrážděný výraz se mění na zamyšlený. "Člověče, ať už mě povolají kamkoli, ať je to hlavně ve městě, kde je dostatečná zima na polévku."

"Polévka? To je tvoje kritérium?" Nevím, jestli má Gray na mysli konkrétní tým a město. Je nepsaným pravidlem, že se neříká, v jakém týmu chcete hrát. Zklamání by bylo příliš kruté, kdyby se to nestalo, a je pravděpodobné, že se to nestane. Už jen z tohoto důvodu jsem nikdy nevkládal naděje do jednoho týmu.

"Nikdy nepodceňuj sílu polévky." Gray pokrčí jedním ramenem. "Mám rád chladné počasí. Podzim. Zima. Nechci nějaký tropický sračky." Ušklíbne se. "I kdyby to znamenalo, že budu mrznout při hraní ve sněhu."

"Takže Green Bay neodmítneš?"

"Nebudeme teď bláznit. Taky bych se rád zdržel toho, abych mi umrzly koule."

"Člověče, prosím tě. Jsme z Chicaga. Je zázrak, že jsme prošli pubertou, aniž by nám umrzly koule."

Oba se ušklíbneme.

"A co ty?" Gray zní skoro melancholicky. Chápu to. Máme k tomu teď tak blízko. Na začátku, když byla NFL spíš vzdálenou fantazií, jsme se bavili tím, že jsme leželi a povídali si o tom, co bychom chtěli od své kariéry: Super Bowl, MVP, rekordy v počtu přihrávek, rekordy v počtu yardů. Zkrátka o samozřejmých věcech. Teď už zbývají jen měsíce. A přestože se o nás oba ucházeli skauti téměř všech týmů, s největší pravděpodobností už spolu hrát nebudeme. Což je na nic.

"Upřímně? Chci tu týmovou dynamiku. Chci stejnou souhru."

"Kámo, na to bych moc nedoufal."

"Ani náhodou." Protože oba víme, že NFL je tvrdý byznys. Ti nejlepší dostávají šílené peníze za to, že ji udržují v chodu. Málokterý tým bude schopen vypláznout peníze za špičkové talenty na všech pozicích. A to nemluvím o egu, které je s tím spojené, což vždycky přidá další úroveň průserů, se kterými se musíte vypořádat. Protřu si hrudní kost a zvednu špachtli, která připomíná hlavu Mickey Mouse, než ji hodím zpátky do koše.

"Chci velké město, které má oddané fanoušky, trenéry, kteří nejsou na nic, a generálního manažera, který nemá hlavu v zadku."

"Majitel, který si nechce hrát na trenéra, by byl taky třešnička." Grayův úsměv je široký a pokřivený.

Zamíříme na opačnou stranu obchodu.

"Takže, Anna...?" Gray líně mávne rukou, jako by čekal, až doplním prázdná místa. "Co se to s vámi dvěma děje? Něco se změnilo, to je zatraceně jisté."

Na ústech se mi objeví přihlouplý úsměv. Nedokážu ho skrýt.

Protočí oči. "Tak špatné?"

"Na tom není nic špatného." Vlastně je to tak dobré, že přemýšlím, jestli může člověk umřít z rozkoše. Jsem ochotný tu teorii vyzkoušet. Hned jak ji zase dostanu k sobě.

Zastavujeme před řadou lesklých ocelových přístrojů.

Grayovi se zúží oči. "Nechápu tě, když do holky vkládáš tolik úsilí. Jako by ses zbláznil."

Ukážu prstem na cenovku. Jeden a půl tisíce dolarů. Zpravidla za sebe moc neutrácím. Za Annu? Ani nad tisícem a půl dolarů bych neváhal. Jsem snad blázen? To je mi jedno. Když udělám Anně radost, budu šťastný i já.

"Můžeš mi vysvětlit, jaký je to pocit, když se míč dostane na hřiště a je to TD?" Ptám se, aniž bych vzhlédl.

"Snažíš se přirovnat dokonalost hraní fotbalu k tomu, když si někdo vrzne?" Zavrtí hlavou. "Děláš si ze mě prdel? Vážně?"

Pak se usměju, částečně proto, že myslím na Annu, ale hlavně proto, že vím, že Graye vyděsím, což je vždycky zábava. "Ne, vysvětluju dokonalost toho, že jsem s Annou, hraním fotbalu."

"Bude mi špatně. Pozvracím tě," dodá s kyselým výrazem.

"To je tvůj problém, Grayi. Nevíš, jaké to je zamilovat se do holky. Kdybys to věděl, nezpochybňoval bys to." Plácnu ho po rameni. "A teď mi pomoz vybrat tuhle blbost, ano?"

 

Anna

Na životě je zábavné, že je tak snadné dívat se na něj zvenčí. Vidíme přesně ten bod, kdy naši přátelé něco podělají, udělají špatnou věc, jsou slepí k tomu, co mají přímo před sebou. Jako třeba: proč nás, kurva, neposlouchají a nedají na naše rady, místo aby se potáceli všude možně?

Díváme se na horory a víme, kdy máme křičet na tu hloupou holku, která jde do sklepa prozkoumat ten hluk; vyžíváme se v její hlouposti, cítíme se nad ní nadřazení. Kdybychom to byli my, ujišťujeme sami sebe, nebyli bychom tak hloupí.

Jistěže bychom byli, jen bychom si neuvědomovali nebezpečí. Protože pravda je taková, že polovinu času chodíme hluší, hloupí a slepí. A i když si to následně můžu říkat, když něco podělám, nijak mi to nepomůže. Protože se chystám udělat pořádný průser. Cítím to v kostech, jako nevyhnutelnou smrt, které nemůžu uniknout, ale stejně to udělám. A část mého já to ví, i když se řítím po cestě do záhuby. Vlastně ta větší část mě. Nutí mě to zarýt paty a pokusit se to zastavit? Samozřejmě, že ne. Jsem ta holka, která schází po temných schodech do sklepa. Pravdou je, že jsem jí od chvíle, kdy to všechno začalo.