THU - 20. kapitola

Překlad: Kerris

Anna

Pod peřinou, kde je teplo a ticho, se nemůžeme přestat dotýkat. Nic nápadného, jen drobná pohlazení. Pohlazení prstem po rameni, šimrání po paži, dotek rtů na spánku. Jsme tváří v tvář, Drewova ruka se mi vplétá pod krk a obtáčí se mi kolem ramen, drží mě tak blízko, že sdílíme stejný vzduch, naše nohy se proplétají v horké spleti. Nechci se pohnout. Chci držet ruku tam, kde spočívá na jeho potem zvlhlé hrudi, a cítit stálý rytmus jeho srdce. Chci si odpočinout. Mám pocit, jako bych utíkala celou věčnost, a nevím proč ani před čím.

„Ještě jednou gratuluji k dnešnímu vítězství.“ Mluvím tiše, nechci rozbít křehký malý svět, do kterého jsme se uzavřeli.

Drewova odpověď je úsměv plný líného uspokojení. Jeho velká, teplá ruka se mi ochranitelsky stočí kolem krku a palec mi sleduje čelist. „Byla to ta nejsladší výhra na světě.“ Pomalu si mě přitáhne k sobě. Jeho úsměv roste, i když mi dává lehký, vláčný polibek. Zabručí a udělá to znovu, než se uvolní. „Konečně jsem přiměl Annu Jonesovou, aby mi dovolila ji políbit.“

Chvíli trvá, než mi jeho slova dojdou, a pak si odfrknu. „Pitomče.“

Drew se tiše uchechtne, ale už mě zase líbá, jemnými, pátravými polibky, jako by si svými rty zapamatovával ty moje. „Nejsem,“ zašeptá na ně. „Myslíš, že se vítězství ve fotbale dá srovnat s tímhle vítězstvím? Prosím tě.“ Špičkou jazyka se dotkne koutku mých usmívajících se úst, než ho jeho rty následují. „Ty ses asi zbláznila, Jonesová.“

Jeho tvrdý penis je jako hedvábné závaží, které se mi otírá o bok. A pak se na mě převalí a vklouzne boky mezi má roztažená stehna. Objímám ho kolem ramen a vzdychám. „No, někdo je blázen,“ řeknu. „To je jisté.“

„Mmm.“ Drew mě líbá na krku, na čelisti. „Někdo je,“ souhlasí u mého ucha, což mě rozechvěje, držím se pevněji, zatímco se jeho boky jemně pohupují a kloužou po vlhkosti mého pohlaví. Brzy se do mě zaboří. Ale ještě ne. Rád mě dráždí. A já miluju, když to dělá.

Ale on se zastaví, zvedne hlavu a usměje se na mě. V mdlém světle osamělé lampy v ložnici jsou jeho oči temně zlaté. Jeho dotek je bolestně něžný, když mi kloubem prstu přejíždí po tváři. „Polib mě, Anno,“ zašeptá a jeho rty jsou jen pár centimetrů od mých.

A já jsem ztracená. Moje ruka je příliš těžká, třese se, když se natahuji, abych mu prsty zajela do hedvábných vlasů a stáhla ho dolů. Moje ústa se pohybují po jeho, pomalu, pátravě, vlévám do něj všechno, co jsem. Odpoví mi lehkým zasténáním, boky se mu zvednou a pak se do mě zase ponoří. Naplňuje mě.

„Znovu,“ žádá, jakmile polibek přerušíme. Tak to udělám. Líbám ho, zatímco on mě, až jsme oba příliš slabí na to, abychom dělali něco víc, než se drželi v náručí, zredukovaní na třesoucí se hromádku vyčerpaných údů a úst.

A když protáhne své prsty mými a zašeptá: „Zůstaň.“

Udělám to.

 

Drew

Jsem unavený. Ještě dlouho do noci jsme se s Annou natahovali jeden po druhém. Upadal jsem do spánku, abych z něj vyklouzl, když mi hladké ruce sklouzly po zadku nebo mě horký jazyk olízl podél krku, než se vydal na cestu dolů. Anna, jakmile byla uspokojená, povzdechla si a usnula, celá teplá a měkká, s mou rukou, která jí objímala plná ňadra. Nedokázal jsem odolat a hrál si s její bradavkou, cvrnkal jsem do ní a jemně ji štípal, dokud se nezkroutila a neotočila se mi v náručí se zamumláním: „Už zase?“

Ano, zase. Dokud jsme se už nemohli hýbat.

V časných ranních hodinách jsem usnul s její teplou vahou na svém boku, s její rukou na mé hrudi, jako by střežila mé srdce a byla v bezpečí. Prostý akt spánku nebyl nikdy tak dobrý. Probudil jsem ji tím, že jsem se ponořil do jejího vlhkého tepla. Anna mě odměnila širokým úsměvem a obtočila mi nohy kolem pasu, aby mě tam udržela, zatímco jsme se líně líbali.

Teď, když jsem ji nechal spát pod peřinou a dal si dlouhou horkou sprchu, jsem v kuchyni, kolena mám slabá a ptáka bolavého, ruce se mi mírně třesou, když se pokouším udělat míchaná vajíčka. Nedaří se mi to. Když zhnědnou a slepí se do tvrdých kuliček, zakleju a shodím pánev z hořáku.

„Toasty,“ zamumlám si pro sebe. „Toasty zvládnu.“

„Co je to za příšerný zápach?“ Anna vychází z mého pokoje, má na sobě jedno z mých triček, které ji pohlcuje až do půli stehen, a černé legíny. Srdce se mi v hrudi převrátí.

„Ahoj.“ Posunu se, abych zakryl důkaz svého vaječného debaklu. Ale ona se nedívá mým směrem. Bloumá ke krbu, kde leží moje Heismanská trofej. Pýcha, kterou cítím nad tím, že si jí všimla, je nejspíš směšná, ale stejně je tam. Její štíhlý prst přejíždí po podstavci, kde je vyryto moje jméno.

„To mám z druhého ročníku,“ říkám. „Když jsme vyhráli první mistrovství.“

Podívá se na mě a oči jí září. „Tohle je docela velká věc, ne?“

„Jo.“ Největší v mé dosavadní kariéře.

Nenechá se zmást mým skromným chováním. „Jsi úžasný, Drew.“

Ty taky. Nicméně to nevyslovím. V tu chvíli mi hrozí, že padnu na kolena a ke všemu se přiznám. Místo toho se držím v nenuceném předklonu a sleduji ji, jak jde ke mně.

„Kde jsi vzala ty kalhoty?“ Zeptám se jí a jsem rád, že se mi nezlomil hlas.

Rozhlédne se po kuchyni a nakrčí nos, jako by čichala zločin. Pak se ale zastaví, prohrábne si rukou zamotané kadeře a usměje se. „Mám je nacpané v tašce pro případ nouze.“

„V případě nouze?“ Jako neplánované přespání s kluky? Nebudu žárlit.

„Poté, co do mě Dave během absolventského pikniku vrazil tři litry ovocného punče, jsem už nikdy nešla do práce bez záložního oblečení.“

Ale má na sobě moje tričko.

Anny kadeře se pohupují, jak vrtí hlavou. „Bohužel žádné přípravky na vlasy, takže jsem si nemohla ani umýt ty zatracené vlasy.“

Vtom si všimnu, že má pleť růžovou a zarudlou od sprchy. „Jestli sis nevšimla, tak šampon mám.“

Podívá se na mě, jako bych právě řekl sprosté slovo. „Klidně budu nosit oblečení z druhé ruky, kupovat si levná trička z Targetu, ale na tyhle vlasy šampon z drogerie používat nebudu. Ne, pokud chci chodit mezi živými.“

Nedokážu skrýt úsměv. „No, dobře, nesnaž se svou nechuť zlehčovat.“

„Tobě to vyhovuje. Jsi chlap. Nejspíš by sis mohl vlasy namazat mýdlem a vypadalo by to dobře. Otravné kudrliny, které se dají zacuchat a nedají se ovládat, to je úplně jiný příběh.“ Pokračuje dál do kuchyně a vidí vajíčka. Zkřížím si ruce na hrudi a cítím se znatelně zarudle.

„Zkoušel jsem vařit.“

Rty jí zaškubou. „To vidím.“

Přenesu váhu na druhou nohu. „Nejsem si jistý, co se stalo.“

Unikne jí tichý smích. Místo abych se cítil hloupě, přistihnu se, že se směju taky.

„Hádala bych, že příliš vysoká teplota,“ řekne a přistoupí ke mně. Její ruka mi přistane na hrudi, přímo nad srdcem, když vyjede na špičky a políbí mě, až se mi zatají dech. Okamžitě ji obejmu kolem ramen. Ráno mi připadá teplejší, jemnější. Opětuji jí polibek, prozkoumávám hloubku a na jazyku cítím chuť své zubní pasty.

Mezi polibky se ozve Annin hlas. „Máš dneska trénink?“

Držím ji ještě o něco pevněji. „Ano. Sakra.“

A ona se zasměje, pomalým, spokojeným zvukem.

Poprvé v životě mám chuť vynechat trénink. Nechci dělat nic jiného než strávit den s Annou a přesvědčit ji, aby zůstala ještě jednu noc. Vážně zvažuji, že se od ní nechám přemluvit a vrátím se do ložnice hned teď, ale ona se stáhne a přátelsky mě poplácá po hrudi.

„Tak do tebe dáme nějaké jídlo. Vajíčka, ty umím,“ řekne. „Jen potřebuju nejdřív kafe.“ Rozhlédne se po mých kuchyňských deskách.

„Uh...“ Poškrábu se zezadu na hlavě. „Žádné nemám.“

Je to, jako bych jí dal facku. Zalapá po dechu a tvář jí zbledne. „Cože?“

„Nemám kávu, ani kávovar, když už jsme u toho.“

Věnuji jí, jak doufám, omluvný, smířlivý úsměv, protože Anna začíná vrčet. Jako zatracený ježek, který se chystá zaútočit.

„Jak to, že proboha nemáš doma kávovar?“ Chodí po celé délce mé kuchyně a zděšeně zvedá ruce. „V téhle nádherné kuchyni?“

„Neumím ho udělat a kávu si kupuju v obchodě?“ Nabídnu jí vstřícně.

Chřípí se jí rozšíří povzdechem. „Ty si neumíš udělat kafe? Ale no tak, Drewe. Je to jen mletá káva a voda! Sakra!“

„Věř mi,“ říkám, když jí nalévám sklenici pomerančového džusu, „kafe se dá královsky zkurvit.“

Její rty se zachvějí, když se podívá na nepořádek, který býval vajíčky. „To ti věřím.“

Trvá mi dva kroky, než k ní dojdu. Vypískne, když ji sevřu v pase a zvednu na pult. Ale její stehna se okamžitě rozestoupí, aby mi udělala místo, a já přistoupím blíž a položím ruce na plnou křivku jejích boků, zatímco mi sevře ramena.

„Takže,“ kousnu ji do horního rtu a pak do spodního. „Teď, když jsme zjistili, že se bez ranní kávy měníš v zuřivou bestii...“

„Neřekla bych 'zuřivou bestii'...“ S úsměvem a ruměncem se odmlčí. „Dobře, fajn, jsem zuřivá bestie.“

„Ale roztomilá.“ Jednou ji políbím. Dvakrát. „Takže kdyby sis mohla vybrat kávu, jaká by to byla?“

Její nohy se mi obtočí kolem boků, přitáhne si mě k sobě a měkkými rty zkoumá můj krk. Když narazí na to místo, na to zatracené místo, které cítím až ke koulím, zasténám. Její úsměv se mi otiskne do kůže. „Espresso,“ zašeptá a stále se věnuje tomu místu. „Většinou mám ale ráno radši latté nebo cappuccino.“

„Možná se mýlím,“ zvednu jí část těžkých kadeří a políbím ji za ucho, „ale nemyslím si, že by na to stačil obyčejný kávovar.“

„Máš pravdu. Potřebovala bys moka konvičku.“

„Co to sakra je?“ Políbím ji na čelist.

Když odpovídá, hlas ji rozehřívá humor. „Je to konvice na přípravu espressa.“ Anna se s lehkým zamračením odtáhne. „Bohužel ho neumím udělat zdaleka tak dobře jako máma. Opravdu potřebuju jeden z těch luxusních kávovarů na espresso, abych dosáhla dokonalosti. Ale to si nemůžu dovolit.“

„No tak to ti teda,“ řeknu, „půjdeme pro kafe.“

„Nikam nejdu,“ řekne mi Anna na rameno. „Jsem zatracená vlasová katastrofa.“

„Cože? Jsi blázen.“

„Drewe,“ řekne podrážděně, „moje vlasy vypadají, jako bych je testovala v aerodynamickém tunelu.“

Nakloním se, abych si ji prohlédl, a ona zkříží ruce na prsou a vzdorně zvedne bradu. Dobře, takže její vlasy jsou trochu divoké, rojí se kolem jejího jemného obličeje v tmavě rudém, vzteklém mraku. Ale jen díky tomu vypadá, jako by strávila hodiny v mé posteli. Schvaluji to.

Obtočím jí ruce kolem ramen a přitáhnu si ji k sobě, protože opravdu nedokážu udržet ruce ani ústa mimo její dosah. „Jsi krásná.“

Nepřekvapí mě, když Anna obrátí oči v sloup. Moje popudlivá holka.

„Krásná.“ Říká to slovo, jako by to byla nemoc. „Typické.“

„Proč typické?“ Bojuju s úsměvem. Myslí si, že ji neznám. Ale já ji znám. A přesně vím, kam tímhle míří.

Nos se jí svraští a tváře se jí nafouknou. I když jsem ji sevřel v kleci rukama, podaří se jí zvednout ruku a na prstech si odškrtávat body. „Proč ne zábavná nebo chytrá nebo zajímavá?“

Chytím prst rty a nasaju ho do úst, až se zachvěje. Pomalu se stáhnu a opatrně pustím její prst.

„To všechno přece víš.“ Přejedu jí palcem po tváři. „Ale myslím, že nevíš, jak jsi krásná. Tak jsem se ti to rozhodl říct.“

Koutky jejích našpulených rtů zkřiví pozvolný úsměv. Brání se tomu, což znamená, že jsem se dotkl citlivého místa. „Protože potřebuju vědět, že jsem krásná?“ zeptá se.

„Jo.“ Vtisknu jí pomalý, líný polibek na ústa. „Jo, to potřebuješ.“

Anna má sebevědomí a nikdy přede mnou neskrývala své tělo, což mě velmi vzrušuje. Ale nemyslím si, že by ji někdo ocenil za to, jaká je.

Zelenýma očima na mě spokojeně kouká a mně se sevře srdce. Pak se její dlouhé řasy zatřepetají, když mi polibek opětuje s něžnou, tesknou pozorností, a mně se zatočí hlava. V jejím hrdle se ozve tiché zaúpění.

„A co potřebuješ vědět ty?“ zeptá se a prohrábne mi prsty vlasy. Bože, to je příjemný pocit.

Prohýbám se k ní a přitisknu se k teplému, voňavému místu na jejím krku, které se stáčí ke klíční kosti. Má slova znějí tlumeně. „Nepřísluší mi ti to říkat.“

„Výzva?“ Zní to až příliš potěšeně.

„Možná.“ Olíznu jí cestičku přes klíční kost.

„Hmm...“ Její ruce mi sevřou tváře. Zvedne mi hlavu a podívá se mi do očí, jako by hledala nějaké skryté tajemství. „Tak ty jsi zábavný. Chytrý. Zajímavý.“

Jsem sice rád, že si to myslí, ale není to to, co bych od ní potřeboval slyšet. Začínám litovat, že jsem ji vyzval. Protože jí nemůžu říct, co potřebuju, aniž bych odhalil své nitro. A tak se uchýlím do bezpečí vtipů. „Nejsem krásný?“

„Jsi.“ Její úsměv se změní v přidrzlý. „Ale to už víš, ne?“

„Možná.“

„Víš.“

Kousnu ji do špičky nosu. „Obávám se, že pro kluky to není tak důležité jako pro holky.“

„Asi máš pravdu.“ Přitulí se ke mně blíž, obejme mě kolem krku a její ruce si znovu hrají s mými vlasy. Líbí se mi ten lesk v jejích očích. „Ach,“ řekne lehce. „Je tu ještě jedna věc.“

„Co?“

Její výraz se uvolní do něčeho jemného. „Mám tě ráda takového, jaký jsi, Drewe Baylore.“

Polekán. Znovu. Hrdlo se mi sevře příliš těsně na to, abych našel hlas. Křečovitě polknu.

„Taky se mi líbíš taková, jaká jsi, Anno Jonesová.“ Jsem do tebe blázen. Zatraceně tě zbožňuju. „Běž si upravit ty zatracený vlasy,“ řeknu jí místo toho. „A koupíme ti kafe.“