Plundered - EPILOG

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Toraan

„Chceš se připojit ke svým bratrům v bitvě, Raasi?“

Stál jsem a díval se dopředu ze svého válečného ptáka, jak se nad Carlogii Prima nejprve odmaskovala jedna Vandarská horda a pak další. Zachytil jsem vysílání Kaalekova majaka a nepatrně upravil kurz, abych opustil náš sektor, ale teď jsme zůstali neviditelní. Neviditelní a pozorující.

Velitelská paluba hučela praskáním přicházejících vysílání a pípáním poplachů. Silné boty rachotily železnou podlahou, jak se válečníci střídali na směny, ale můj pohled neopustil bitvu, která se přede mnou rozprostírala.

Sevřel jsem ruce za zády a pečlivě zvažoval svou odpověď a strategii. „Negativní.“ Přešel jsem k nedalekému pultu, podíval se válečníkovi přes rameno a četl vysílání, které létalo sem a tam mezi loděmi hord. „Porazili Zagrath na povrchu planety.“

Velitelskou palubou se rozlehlo souhlasné mručení, i když jsem věděl, že by se mí válečníci raději zapojili do bitvy sami a nedívali se z dálky. Také by se mi líbilo vzrušení z bitvy, ale při pomyšlení, že znovu uvidím své bratry – válečníky, které jsem neviděl od dětství – se mi sevřel žaludek.

Nebál jsem se jich. Přece jen jsem byl Raas z Vandaru. Byl jsem vycvičen, abych se nebál. Ale Kratos a Kaalek pro mě byli cizinci. Naposledy, když jsem viděl některého ze svých starších bratrů, byli to skoro dospělí muži, učící se na válečných ptácích a nezajímající se o mladšího bratra, kterého nechali s naší matkou ve Vandarské osadě.

Pohnul jsem jednou rukou k rukojeti své bojové sekery a ocelové šupiny brnění, které pokrývaly jednu paži, se se mnou ohýbaly. Teď už by mě ani nepoznali. I když jsem sdílel jejich dlouhé černé vlasy a tmavé oči, byl jsem pro ně stejně cizincem jako oni pro mě. Znal jsem víc našeho strýce, u jehož hordy jsem se učil, než vlastního otce. Vzhledem k otcově pověsti to nebylo něco, čeho bych litoval.

„Ustoupíme, Raasi?“ zeptal se můj majak.

„Ustoupíme?“ To slovo mi na jazyku chutnalo hořce. „Kdy jsme vůbec ustoupili?“ Vrátil jsem se na své místo před širokým výhledem lodi do vesmíru. „Máme výhodu neviditelnosti. Naše spřízněné hordy se obětovaly, aby se zapojily do boje, ale my zůstáváme skryti.“

Sloužit pod strýcem mě naučilo trpělivosti a strategii. Nebyl to ten nejzlejší Raas, ale zemřel nejbohatší a nejmocnější. Horda, kterou jsem po něm zdědil, byla obrovská, každá loď byla bohatě vybavena a dobře zásobena jen tou nejvyspělejší technikou. Mí válečníci byli známí nejen pro své bojové umění, ale i pro svou mazanost a bystrost. Když jsme zaútočili, neprohráli jsme. Měl jsem příliš mnoho válečných ptáků a příliš mnoho válečníků, abychom někdy ustoupili nebo utrpěli porážku.

„Nejdřív svého nepřítele přechytračíme,“ řekl můj strýc, „pak ho porazíme.“

Jeho filozofie nebyla tradičně Vandarská, což byl pravděpodobně důvod, proč si s mým otcem nepadli do oka. Ale on byl ten, kdo mě učil a formoval, takže jsem v sobě nesl jeho moudrost.

Zadíval jsem se na Zagrathskou bitevní loď, která se objevila nad planetou. „Připravte výsadek. Zatímco se impérium bude rozptylovat bojem s ostatními hordami a posílat vojáky bojovat na povrch, můžeme loď dobýt.“

Můj majak prudce klapl podpatky a otočil se k odchodu. Pak můj zrak zachytil něco, co kradmo odlétalo od zagrathské lodi. Natáhl jsem se po jeho paži, abych jeho odchod zastavil.

„Počkat. Co to je?“

Oba jsme sledovali, jak malý raketoplán prolétl pod bitevní lodí a pak se naklonil od planety.

„Nepřipojuje se k boji ve vzduchu nebo na planetě,“ řekl můj bojový náčelník, když se k nám připojil.

Naklonil jsem hlavu. Vypadalo to, jako by se raketoplán snažil odletět pod rouškou bitvy. „Kdo na imperiální lodi by chtěl utéct během bitvy se dvěma Vandarskými hordami?“

„Někdo, kdo by riskoval život, aby se dostal pryč,“ řekl můj majak.

Špičky prstů mě brněly v očekávání. Bylo toho málo, co jsem si vychutnával tak jako honičku – nebo záhadu k rozluštění. Potřeboval jsem vědět, kdo v tom raketoplánu je a proč utíkají. Pokud jsem se příliš nemýlil, dezertér by nám poskytl cenné informace o našem nepříteli.

„Změna plánů.“ Sklonil jsem hlavu k malému šedému plavidlu. „Budeme sledovat ten raketoplán a zajmeme pilota. Sledujte ho z dálky, dokud nebudeme pryč od všech Zagrathských lodí, pak se zaměřte a připravte výsadek.“

„Ano, Raasi.“ Můj majak se znovu otočil, tentokrát k nedalekému stojícímu pultu.

Nepozorovaně jsme se vzdálili od planety a salvy válčících lodí a náš odlet se zdál být stejně nepovšimnutý jako útěk nepřátelského raketoplánu. „Budu ve své strategické místnosti.“ Otočil jsem se a můj bojový kilt mě pleskl do holého masa na nohou. „Dej mi vědět, až bude pilot na palubě.“

Už jsem byl skoro u dveří, když se můj majak otočil čelem ke mně. „Raasi, naše skeny ukazují, že na palubě raketoplánu je jedna forma života.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl jsem a přemýšlel, proč si dal záležet, aby mi řekl něco, co jsme očekávali.

„Není to Zagrath,“ pokračoval.

Tím se to vysvětlilo. „Utíkající vězeň?“ Sevřel se mi žaludek. „Je to Vandar?“

Můj majak zavrtěl hlavou a sklopil zrak. „Ne, Raasi. Člověk. Ale není to ‚on‘. Forma života na palubě raketoplánu je lidská žena.“

Brnění v konečcích prstů se mi rozlilo po pažích, tep mi bušil a ocas mi cukal. Lidská žena? Můj pohled se upřel na raketoplán, když jsme ho sledovali, a mé lovecké instinkty zapnuly.

Konečně kořist, kterou stojí za to ulovit.

 

Konec 2. dílu…