KY - 5. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Bridgett

Nejdražší maminka

Při prohlížení možných odpovědí na online cvičné zkoušce pro realitního makléře se mi v žaludku objevuje úzkost. Poslední dva týdny se učím každý večer po práci, a přesto mám pocit, že nevím skoro nic. Po kliknutí na jednu z odpovědí s více možnostmi si s úlevou oddechnu, když obrazovku zaplní množství ohňostrojů, které signalizují, že test skončil a já jsem prošla.

„Kdy máš test?“ Při té otázce se otočím na židli a zjistím, že za mnou stojí Edgar, jeden ze starších mužů, kteří pro tátu pracují odjakživa, s kyselým výrazem ve tváři. Stejně jako většina lidí, kteří pracují v kanceláři, mi dal jasně najevo, že moje přítomnost je nežádoucí a nepotřebná a že jediný důvod, proč mě tolerují, je ten, že firmu vlastní můj táta.

„Za dva týdny.“ Otřu si dlaněmi přední část kalhot, než vstanu a odstrčím se na židli.

„Myslíš, že bys měla cvičit, když jsi v práci?“ zeptá se, a i když je jeho tón vyrovnaný a neutrální, podle výrazu poznám, co si ve skutečnosti myslí.

„Vlastně mám teď polední pauzu.“ Popadnu kabelku z malé skříňky za stolem. „Jen jsem si na pár minut procvičila test, než půjdu ven dát si něco k jídlu.“ Věnuji mu svůj nejsladší úsměv. „Chceš něco z kavárny?“

„Teď ne.“ Zastrčí si ruce do předních kapes kalhot a beze slova odchází směrem ke kancelářím, které lemují chodbu. Určitě si na mě bude stěžovat každému, kdo bude chtít poslouchat. Už ani nespočítám, kolikrát jsem ho a všechny ostatní, kteří tu pracují, zaslechla, jak se o mně baví za mými zády. Je to nepříjemné a ztěžuje mi to každodenní chození do práce. Ale já tuhle práci potřebuju, přinejmenším do doby, než si udělám kurz a budu moct začít pracovat někde jinde.

Když mířím ke vchodovým dveřím, zahlédnu přes sklo mámu, jak jde k budově. Můj první instinkt mě nutí otočit se a utéct opačným směrem, abych si našla místo, kde se schovám, dokud nepřejde. Ale jakmile se její pohled upře na mě, vím, že je pozdě.

Skvělé, přesně to dneska potřebuju.

„Mami,“ pozdravím, když otevřu dveře. Vůbec mě nepřekvapí, že se neusměje a ani se mě nepokusí obejmout. Moje máma nikdy nebyla ten typ mámy, která by projevovala fyzickou náklonnost, pokud to není polibek na tvář na veřejné akci, kde vás ostatní sledují.

„Přišla jsem se na tebe podívat. Už odcházíš domů?“

„Ne, měla jsem namířeno na oběd do kavárny na konci ulice.“ Kývnu rukou Steamu, který stojí jen o pár dveří dál od tátovy kanceláře.

„Přidám se k tobě.“

Skvělé. Vnitřně zasténám. Tohle je čím dál lepší.

„Je všechno v pořádku?“ Ptám se, když se ke mně přidá.

„Tvůj táta požádal o rozvod,“ řekne, jako by mi sdělovala, jakou barvu má nebe. Zastavím se na místě.

„Cože?“ Otočím se k ní čelem a jsem si jistá, že jsem to špatně pochopila.

Moji rodiče jsou spolu od doby, kdy bylo mámě třiadvacet a tátovi šestadvacet. Neřekla bych, že to bylo úplně domluvené manželství, ale možná, že to tak trochu bylo, protože babička hledala mojí matce někoho vhodného, koho by si její dcera mohla vzít, a ten někdo byl shodou okolností můj táta. A tátovi rodiče se rozhodli, že moje máma pro něj bude dobrá volba, a tlačili ho k tomu, aby ji požádal o ruku. Nebyl to sňatek z lásky, ani časem se nenaučili mít se rádi.

Oba se navzájem nesnášeli, což vedlo k tomu, že každý z nich byl pomstychtivý. Nikdy se neměli brát a opravdu neměli zůstat manželé. Přesto jsem tak nějak předpokládala, že spolu prožijí zbytek svých dnů, i když jim to nefungovalo.

„Zdá se, že se tvůj otec rozhodl, že už si nepřeje být mým manželem.“ Zvedla mezi nás ruku. „Jak víš, od té doby, co prodělal mrtvici, je jiný. Ale možná si to ještě rozmyslí a tuhle směšnou akci nedokončí.“

„Já… Páni, dobře.“ Zavrtím hlavou a snažím se srovnat si myšlenky, protože toho je na mě moc. Táta mi od té mrtvice před pár měsíci připadá jiný. Ale kdybych málem umřela, pak ochrnula na jednu stranu těla a musela podstoupit intenzivní terapii, asi bych se taky začala dívat na život trochu jinak. „Co budeš dělat?“

„Promluvím si s právníkem a zjistím, na co mám nárok.“ Její oči bloudí po mé tváři. „Jako bys to měla udělat sama pro sebe.“

Zkroutí se mi žaludek. „Od Connera nic nechci.“

„Opravdu se musíš přestat chovat jako malá, Bridgett. Vdávala ses bez předmanželské smlouvy a zasloužíš si aspoň polovinu toho, co má on.“

„Nechodila jsem jako Conner každý den do práce, takže si od něj nezasloužím nic kromě jeho podpisu na našich rozvodových papírech. A to je upřímně taky všechno, co chci.“

Podívám se do očí stejné barvy a tvaru, jako mám já. Celé roky jsem se nechala manipulovat a souhlasila se vším, co řekla, z nějaké hloupé potřeby získat si její lásku a získat její souhlas – což bylo z mé strany zbytečné úsilí. Myslím, že neví, co je to láska, a pochybuji, že je schopná milovat někoho jiného než sebe.

„Děláš chybu. Měla by sis aspoň promluvit s Connerem a pokusit se to s ním vyřešit.“

„Podváděl mě a choval se ke mně jako k odpadu. Vím, že už jsem to říkala, ale snad mě tentokrát pochopíš.“ Zatnu zuby a snažím se ovládnout vztek, který mnou stoupá. „Už se k němu nikdy nevrátím. Netoužím žít svůj život tak, abych nikdy nepocítila opravdové štěstí. Mít po svém boku někoho, kdo mě nemiluje. Mít peníze je sice hezké, ale moci se na sebe každý den podívat do zrcadla, aniž bych nenáviděla člověka, který se na mě dívá, to je vážně zatraceně dobrý pocit. A raději budu sama než osamělá, což jsem stejně byla, i když jsem byla vdaná.“

Udělám krok od ní. „Jdu si dát kafe, než se budu muset vrátit do práce. Promluvíme si později.“ Odcházím, aniž bych se ohlédla, a mířím dolů blokem ke kavárně. Jsem vděčná, že mě nenásleduje.

Po objednání velké kávy a krůtího sendviče ze žitného chleba si sedám k jednomu ze stolků a vyndám si z kabelky mobil. Zírám na tmavý displej a snažím se přijít na někoho, komu bych mohla zavolat nebo poslat zprávu, abych tu konfrontaci s matkou dostala z hlavy, ale nikdo takový není.  Nemám už žádné kamarádky a nemůžu ani napsat bráchovi, že se naši rozvádějí, nebo si zanadávat na mámu.

Nebyla to lež, když jsem řekla, že budu raději sama než osamělá. Ale možná je to tím, že jsem vždycky byla osamělá a už jsem si na to zvykla.